Les algues verdes-grogues (Xanthophyceae) són un grup important d'algues. La majoria viuen en aigües dolces, però algunes es troben en hàbitats marins. Són des d'algues amb flagels a colonials o filamentoses. El seu cloroplast conté els pigments fotosintètics Clorofil·la a, Clorofil·la b, β-Carotè, i el carotenoide diadinoxantina.[1] Al contrari que altres heterokonts, el seu cloroplast no té fucoxantina, la qual cosa explica el seu color més tènue. Emmagatzema el polisacàrid criolaminarina.[1] Les seves parets cel·lulars estan fetes de cel·lulosa i hemicel·lulosa.[1] Aquestes algues verdes-grogues semblen estretament relacionades amb les algues marrons.
Les Xanthophyceae s'han dividit en els següents ordres:
Els Mischococcales poden ser parafilètics amb els Tribonematales i Botrydiales.[3]
Les algues verdes-grogues (Xanthophyceae) són un grup important d'algues. La majoria viuen en aigües dolces, però algunes es troben en hàbitats marins. Són des d'algues amb flagels a colonials o filamentoses. El seu cloroplast conté els pigments fotosintètics Clorofil·la a, Clorofil·la b, β-Carotè, i el carotenoide diadinoxantina. Al contrari que altres heterokonts, el seu cloroplast no té fucoxantina, la qual cosa explica el seu color més tènue. Emmagatzema el polisacàrid criolaminarina. Les seves parets cel·lulars estan fetes de cel·lulosa i hemicel·lulosa. Aquestes algues verdes-grogues semblen estretament relacionades amb les algues marrons.
Různobrvky (Xanthophyceae, někdy synonymizováno s Heterokontae, neplést však s širší skupinou Heterokonta) je třída obvykle půdních nebo sladkovodních řas příbuzná například zlativkám a rozsivkám.[1] Známe asi 600 druhů v 90 rodech.[2]
Různobrvky jsou buď jednobuněčné, a pak kokální, nebo mají mnohobuněčnou stélku, která je zejména vláknitá, heterotrichální či trubicovitá.[3] Anglické pojmenování „yellow-green algae“ (česky žlutozelené řasy) je odvozeno od jejich typické barvy, která je dána tím, že v chloroplastech chybí fukoxantin.[2] Zásobní látkou je chrysolaminaran a oleje, tedy nikoliv škrob.[3]
Rozmnožují se nepohlavně či pohlavně. Tvoří tedy bičíkaté zoospory nebo nepohyblivé spory, v případě pohlavního rozmnožování se jedná o oogamii.[3]
Různobrvky (Xanthophyceae, někdy synonymizováno s Heterokontae, neplést však s širší skupinou Heterokonta) je třída obvykle půdních nebo sladkovodních řas příbuzná například zlativkám a rozsivkám. Známe asi 600 druhů v 90 rodech.
Gulgrønalger er en vigtig gruppe alger. De fleste lever i ferskvand, mens enkelte forekommer i havet eller i jord. De varierer fra encellede flagellater til simple kolonidannende former. Kloroplasterne indeholder Klorofyl-A og Klorofyl-C.[2]. Gulgrønalger er i øvrigt hovedsageligt grønne, ligesom grønalger, men afviger fra disse ved at være mere primitive og ved at svingtrådene (hvor de forekommer) ikke er lige lange.
Gulgrønalger er en vigtig gruppe alger. De fleste lever i ferskvand, mens enkelte forekommer i havet eller i jord. De varierer fra encellede flagellater til simple kolonidannende former. Kloroplasterne indeholder Klorofyl-A og Klorofyl-C.. Gulgrønalger er i øvrigt hovedsageligt grønne, ligesom grønalger, men afviger fra disse ved at være mere primitive og ved at svingtrådene (hvor de forekommer) ikke er lige lange.
Die Gelbgrünen Algen (Xanthophyceae) sind traditionell ein Taxon innerhalb der Heterokontophyta. Gelegentlich werden sie auch als Goldgrüne Algen bezeichnet oder zu den Goldalgen (Chrysophyta) im weiteren Sinn gestellt.
Es sind vorwiegend coccoidale bis fadenförmige Formen, selten amöboid, flagellat oder capsoid. Eine Zellwand ist im Allgemeinen vorhanden, aus Zellulose, und entweder ganz oder aus H-förmigen zweiteiligen Schalen bestehend. Die Zellwand kann mit Kieselsäure imprägniert sein.
Der Plastid besitzt eine Gürtellamelle. Die äußere Membran des Plastiden ist über das Endoplasmatische Reticulum direkt mit der äußeren Membran des Zellkerns verbunden. Die DNA ihrer Plastiden (Plastiden-DNA) liegt in einem ringförmigen Genophor. Die Pigmente sind Chlorophyll a und c1,2, und die Xanthophylle Violaxanthin, Heteroxanthin und Vaucherioxanthin.
Frei schwimmende Formen besitzen zwei ungleich gestaltete Geißeln. Die nach vorne gerichtete besitzt dreiteilige röhrenförmige Haare, die nach hinten gerichtete besitzt keine Haare. Das Kinetosom besitzt gewöhnlich vier mikrotubuläre Wurzeln und eine große gestreifte Wurzel (Rhizoplast).
Augenflecke können vorhanden sein.
Im Lichtmikroskop kann man viele Gelbgrüne Algen aufgrund der ähnlichen Plastidenfärbung mit Vertretern der Grünalgen verwechseln, jedoch haben letztere stets echte Stärke, die mit Jod-Färbung leicht nachzuweisen ist.
Die meisten Arten pflanzen sich nur vegetativ fort. Nur von der Gattung Vaucheria ist geschlechtliche Fortpflanzung mit einem diplontischen Lebenskreislauf bekannt.
Bei Vaucheria entstehen an den Thallusfäden seitliche Ausstülpungen, die sich zu Oogonien und Spermatogonien (Antheridien) entwickeln. Im Oogonium wird eine einzelne Eizelle gebildet. Im Spermatogonium entstehen viele heterokont begeißelte Spermatozoiden. Diese schwärmen aus und befruchten die Eizelle. Nach der Befruchtung bildet die ölreiche Zygote eine mehrschichtige Wand und geht in einen Ruhezustand über (Hypnozygote). Diese keimt zu einem diploiden Thallus aus. Eine Reduktionsteilung erfolgt nur bei der Bildung der Gameten.
Die Xanthophyceae leben vor allem im Süßwasser, etliche Arten kommen auch terrestrisch vor (Bodenalgen), etwa Vertreter der Gattungen Botrydium oder Xanthonema.
Die Xanthophyceae werden in der klassischen Systematik nach ihrer Morphologie eingeteilt. Dies entspricht jedoch nicht den natürlichen Verwandtschaftsverhältnissen. Nach der Systematik der Eukaryoten von Adl et al. 2012[1] bestehen die Xanthophyceae vorläufig nur aus zwei Gruppen:
Die Tribonematales enthalten fadenförmige, coccoidale und capsoide Formen, die manchmal parenchymatisch oder mehrkernig werden (siehe Syncytium). Sie umfassen die Gattungen:
Die Vaucheriales enthalten beinahe nur eine, artenreiche Gattung. Typisch sind siphonale Fäden und differenzierte Sexualorgane.
Insgesamt gibt es rund 40 Gattungen mit etwa 600 Arten. Teilweise werden deutlich mehr Ordnungen unterschieden, die mehrere Familien und Gattungen umfassen.
Die Gelbgrünen Algen (Xanthophyceae) sind traditionell ein Taxon innerhalb der Heterokontophyta. Gelegentlich werden sie auch als Goldgrüne Algen bezeichnet oder zu den Goldalgen (Chrysophyta) im weiteren Sinn gestellt.
Güül-green algen (Xanthophyceae) san en klas faan algen an hiar tu di stam faan a Ochrophyta. Jo wurd uk wel gul-green algen näämd.
Botrydiales – Mischococcales – Phyllosiphonales – Rhizochloridales – Tribonematales – Vaucheriales
Güül-green algen (Xanthophyceae) san en klas faan algen an hiar tu di stam faan a Ochrophyta. Jo wurd uk wel gul-green algen näämd.
Τα ξανθοφύκη (Xanthophyceae) αποτελούν κλάση φυκών της ομάδας των Ετεροκοντοφύτων (Σταχυομαστιγωτά). Είναι επίσης γνωστά με πλήθος διαφορετικών ονομασιών, όπως ξανθόφυτα (xanthophytes), τριβοφύκη (Tribophyceae) ή, άτυπα, κιτρινοπράσινα φύκη (Αγγλικά: yellow-green algae).
Τα ξανθοφύκη είναι ευκαρυωτικοί φωτοσυνθετικοί οργανισμοί. Διαθέτουν κυτταρικά τοιχώματα αποτελούμενα κυρίως από κυτταρίνη, ενώ σε ορισμένες περιπτώσεις παρατηρείται και παρουσία πυριτίου. Κύριος αποταμιευτικός πολυσακχαρίτης είναι η χρυσολαμιναρίνη, η οποία πιθανότατα αποθηκεύεται σε ένα κυτταροπλασματικό κενοτόπιο. Στο κυτταρόπλασμα εντοπίζονται επίσης σταγονίδια λιπιδίων, τα οποία αποτελούν το κύριο φωτοσυνθετικό αποταμιευτικό τους προϊόν.
Οι βασικές φωτοσυνθετικές χρωστικές των ξανθοφυκών είναι οι χλωροφύλλες a και c, με τη δεύτερη να συναντάται σε μικρότερες ποσότητες. Επιπλέον, διαθέτουν επικουρικές χρωστικές, μεταξύ των οποίων β-καρωτίνη, ξανθοφύλλες, διατοξανθίνη και διαδινοξανθίνη. Αντίθετα, η επικουρική χρωστική φυκοξανθίνη, αν και ευρέως διαδεδομένη στα φωτοσυνθετικά σταχυομαστιγωτά, δεν συναντάται στα ξανθοφύκη. Αυτό έχει ως αποτέλεσμα τα πλαστίδιά τους να εμφανίζονται πράσινα ή κιτρινοπράσινα καθιστώντας συχνά δύσκολη τη διάκρισή τους από τα μορφολογικά παρόμοια χλωροφύκη.
Η αναπαραγωγή τους μπορεί να είναι τόσο αγενής όσο και εγγενής. Αγενής αναπαραγωγή πραγματοποιείται είτε με μη-μαστιγιοφόρα αυτοσπόρια, απλανοσπόρια ή παχύτοιχες κύστεις είτε με μαστιγιοφόρα ζωοσπόρια, ανάλογα με το γένος ή τις περιβαλλοντικές συνθήκες που επικρατούν. Λίγες είναι οι περιπτώσεις εγγενούς αναπαραγωγής, η οποία περιλαμβάνει ισογαμία ή ωογαμία.
Τα ξανθοφύκη εμφανίζουν μεγάλη ποικιλία ως προς τη μορφολογία τους. Τα περισσότερα είναι μαστιγιοφόρα μονήρη κύτταρα, αλλά πολλά σχηματίζουν αποικίες κυττάρων εγκλεισμένες σε βλέννη. Επίσης υπάρχουν νηματοειδείς μορφές, σιφωνοειδή κοινόκυτα (πολυπύρηνοι θαλλοί χωρίς εσωτερικό διαχωρισμό σε κύτταρα, όπως στα γένη Vaucheria και Botrydium), καθώς και αμοιβαδοειδείς μορφές. Γενικά, λόγω του μικρού μεγέθους των κυτταρικών σωμάτων τους, τα ξανθοφύκη θεωρούνται μικροφύκη (microalgae) και απαιτείται μικροσκοπική παρατήρηση για την προσεκτική μελέτη τους.
Έχουν καταγραφεί πάνω από 600 είδη ξανθοφυκών, τα οποία κατατάσσονται σε περίπου 90 γένη. Εντοπίζονται κυρίως σε βιοτόπους γλυκών υδάτων, αν και μερικά διαβιούν σε θαλασσινά νερά, στο έδαφος ή ακόμα και πάνω σε κορμούς δέντρων. Γενικά δεν συναντώνται σε αφθονία και πολλά είδη έχουν βρεθεί μόλις μία φορά, με αποτέλεσμα πολλές μορφές ξανθοφυκών να θεωρούνται σπάνιες. Ωστόσο, αποτελούν τους κυρίαρχους παραγωγούς σε ορισμένες αλυκές, ενώ άλλα ξανθοφύκη (όπως αυτά του γένους Tribonema) είναι κοσμπολιτικά, δηλαδή έχουν παγκόσμια εξάπλωση.
Τα φερόμενα ως αρχαιότερα γνωστά απολιθώματα σταχυομαστιγωτών φαίνεται πως ανήκουν σε ξανθοφύκη (ομοιότητες με είδη του γένους Vaucheria) και χρονολογούνται μέχρι και τον Μεσοπροτεροζωικό Αιώνα.
Φυλογενετικά, μελέτες υποδεικνύουν την πιθανή προέλευση των ξανθοφυκών από έναν μονοκύτταρο πρόγονο. Σήμερα γνωρίζουμε ότι τα ξανθοφύκη εμφανίζουν στενή συγγένεια με τα φαιοφύκη (κλάση Phaeophyceae), ενώ σύμφωνα με μοριακές φυλογενετικές αναλύσεις οι δύο αυτές ομάδες είναι με τη σειρά τους στενά συγγενικές με άλλες μικρότερες κλάσεις φωτοσυνθετικών σταχυομαστιγωτών, όπως Chrysomerophyceae, Phaeothamniophyceae και Pinguiophyceae.
Τα ξανθοφύκη (Xanthophyceae) αποτελούν κλάση φυκών της ομάδας των Ετεροκοντοφύτων (Σταχυομαστιγωτά). Είναι επίσης γνωστά με πλήθος διαφορετικών ονομασιών, όπως ξανθόφυτα (xanthophytes), τριβοφύκη (Tribophyceae) ή, άτυπα, κιτρινοπράσινα φύκη (Αγγλικά: yellow-green algae).
Жолтозелените алги или ксантофити (науч. Xanthophyceae) се важна група на разнокамшични алги. Највеќето живеат во слатка вода, но некои се среќаваат и во морски и почвени живеалишта. Можат да бидат од едноклеточни камшикари до прости колонијални и кончести облици. Нивните хлоропласти ги содржат фотосинтетичките пигменти хлорофил а, хлорофил ц, β-каротен и каротеноидот дијадиноксантин.[1] За разлика од останатите разнокамшични организми, хлоропластите на жолтозелените алги не содржат фукоксантин, поради што се посветли по боја. Полисахаридот што го складираат е хризоламинарин.[1] Клеточните ѕидови им се создаваат од целулоза и хемицелулоза.[1] Се смета дека се во најблиско сродство со кафеавите алги.
Жолтозелените алги можат да се поделат на следниве 4 реда:
Жолтозелените алги или ксантофити (науч. Xanthophyceae) се важна група на разнокамшични алги. Највеќето живеат во слатка вода, но некои се среќаваат и во морски и почвени живеалишта. Можат да бидат од едноклеточни камшикари до прости колонијални и кончести облици. Нивните хлоропласти ги содржат фотосинтетичките пигменти хлорофил а, хлорофил ц, β-каротен и каротеноидот дијадиноксантин. За разлика од останатите разнокамшични организми, хлоропластите на жолтозелените алги не содржат фукоксантин, поради што се посветли по боја. Полисахаридот што го складираат е хризоламинарин. Клеточните ѕидови им се создаваат од целулоза и хемицелулоза. Се смета дека се во најблиско сродство со кафеавите алги.
Сарыжашыл балырлар, же түрдүү шапалактуулар (Xanthophyta, Heterocontae). С. б-га бир клеткалуу, колониялуу жана сифондук түзүлүштүү түрдүү формадагы кыймылдуу, начар сүзүүчү же кыймылсыз (субстраттарга бекилген) балырлар киришет. Булардын түсү ачык сары түстөн, сарыжашыл же жашылкөк түстөргө өзгөрүп турат. Бул түстөр хроматофордогу хлорофилл, ксантофилл жана каротиндердин санына байланыштуу.
Клетка көбүнчө катуу чел кабыктуу, кээде жылаңач (перипласт менен капталган). Чел кабык бүтүн эки бөлүктөн (створкадан) турат. Бөлүктөр бирдей же түрдүүчө, кээде жогорку бөлүгү кичинекей, төмөнкү бөлүгү чоң. Көпчүлүк өкүлдөрдө бөлүктөр анча байкалбайт. Жип сыяктуу формаларында жиптер бөлүнгөндө Н-түрүндөгү чел кабык байкалат. Чел кабыктын ички бөлүгү целлюлозадан, сырткы бөлүгү пектин затынан турат. Цитоплазма айнек сыяктуу тунук. Ядро клеткаларда бирден, же көп. Хроматофорлор көбүнчө диска, тепши, кээде пластинка, тасма, жылдызча, чөйчөкчөлөр түрлөрүндө болот. Пиреноиддер айрым өкүлдөрүндө гана бар.
Ассимиляциянын негизги продуктасы – майлар, лейкозин жана волютин. Кыймылдуу С. б-да вакуолдор жана кызыл көзчөлөр бар.
Шапалактуу С. б-дын шапалактары бирдей эмес, бирөө узун (негизги), кыймыл мезгилинде алдыга багытталат, экинчиси - кыска (кошумча), ал каптал тарапка же артка багытталат. Ошондуктан да С. б-ды түрдүү шапалактуулар деп да аташат.
Көбөйүү вегетативдик (клеткалардын бөлүнүшү менен), жыныссыз (зооспора, автоспоралар аркылуу) жана жынысташуу (изогамиялык, гетерогамиялык) жолдор менен жүрөт. Зооспоралар да түрдүү шапалактуу. Жынысташуу жолу менен аз санда гана көбөйүшөт (трибонема, ботридиум).
С. б-га 60 ашык тукум жана 200 түр кирет. Алар жашыл балырлар жашаган чөйрөлөрдө - тузсуз, туздуу суулардын планктондору жана бентостору. Ошондой эле топуракта, бузулган дубал беттеринде жана башка жерлерде кездешет. Кыргызстанда көп кездешкен түрлөр ризохлорис (Rhizochloris), трибонема (Tribonema), ботридиум (Botridium), вошерия (Vaucheria).
Сарыжашыл балырлар, же түрдүү шапалактуулар (Xanthophyta, Heterocontae). С. б-га бир клеткалуу, колониялуу жана сифондук түзүлүштүү түрдүү формадагы кыймылдуу, начар сүзүүчү же кыймылсыз (субстраттарга бекилген) балырлар киришет. Булардын түсү ачык сары түстөн, сарыжашыл же жашылкөк түстөргө өзгөрүп турат. Бул түстөр хроматофордогу хлорофилл, ксантофилл жана каротиндердин санына байланыштуу.
Клетка көбүнчө катуу чел кабыктуу, кээде жылаңач (перипласт менен капталган). Чел кабык бүтүн эки бөлүктөн (створкадан) турат. Бөлүктөр бирдей же түрдүүчө, кээде жогорку бөлүгү кичинекей, төмөнкү бөлүгү чоң. Көпчүлүк өкүлдөрдө бөлүктөр анча байкалбайт. Жип сыяктуу формаларында жиптер бөлүнгөндө Н-түрүндөгү чел кабык байкалат. Чел кабыктын ички бөлүгү целлюлозадан, сырткы бөлүгү пектин затынан турат. Цитоплазма айнек сыяктуу тунук. Ядро клеткаларда бирден, же көп. Хроматофорлор көбүнчө диска, тепши, кээде пластинка, тасма, жылдызча, чөйчөкчөлөр түрлөрүндө болот. Пиреноиддер айрым өкүлдөрүндө гана бар.
Ассимиляциянын негизги продуктасы – майлар, лейкозин жана волютин. Кыймылдуу С. б-да вакуолдор жана кызыл көзчөлөр бар.
Шапалактуу С. б-дын шапалактары бирдей эмес, бирөө узун (негизги), кыймыл мезгилинде алдыга багытталат, экинчиси - кыска (кошумча), ал каптал тарапка же артка багытталат. Ошондуктан да С. б-ды түрдүү шапалактуулар деп да аташат.
Көбөйүү вегетативдик (клеткалардын бөлүнүшү менен), жыныссыз (зооспора, автоспоралар аркылуу) жана жынысташуу (изогамиялык, гетерогамиялык) жолдор менен жүрөт. Зооспоралар да түрдүү шапалактуу. Жынысташуу жолу менен аз санда гана көбөйүшөт (трибонема, ботридиум).
С. б-га 60 ашык тукум жана 200 түр кирет. Алар жашыл балырлар жашаган чөйрөлөрдө - тузсуз, туздуу суулардын планктондору жана бентостору. Ошондой эле топуракта, бузулган дубал беттеринде жана башка жерлерде кездешет. Кыргызстанда көп кездешкен түрлөр ризохлорис (Rhizochloris), трибонема (Tribonema), ботридиум (Botridium), вошерия (Vaucheria).
Yellow-green algae or the Xanthophyceae (xanthophytes) are an important group of heterokont algae. Most live in fresh water, but some are found in marine and soil habitats. They vary from single-celled flagellates to simple colonial and filamentous forms. Xanthophyte chloroplasts contain the photosynthetic pigments chlorophyll a, chlorophyll c, β-carotene, and the carotenoid diadinoxanthin.[7] Unlike other Stramenopiles (heterokonts), their chloroplasts do not contain fucoxanthin, which accounts for their lighter colour. Their storage polysaccharide is chrysolaminarin.[7] Xanthophyte cell walls are produced of cellulose and hemicellulose.[7] They appear to be the closest relatives of the brown algae.
The species now placed in the Xanthophyceae were formerly included in the Chlorophyceae.[8] In 1899, Lüther created the group Heterokontae for green algae with unequal flagella. Pascher (1914) included the Heterokontae in the Chrysophyta. In 1930, Allorge renamed the group as Xanthophyceae.
The monadoid (unicellular flagellates) and also sometimes the amoeboid species have been included by some authors in the Protozoa or Protista,[9][10] as order Heterochloridina (e.g., Doflein and Reichenow, 1927-1929[11]), as class Xanthomonadina, with orders Heterochloridea and Rhizochloridea (e.g., Deflandre, 1956[12]), as order Heterochlorida (e.g., Hall, 1953,[13] Honigberg et al., 1964[14]), as order Heteromonadida (e.g., Leedale, 1983[15]), or as subclass Heterochloridia (e.g., Puytorac et al., 1987[16]). These groups are called ambiregnal protists, as names for these have been published under either or both of the ICZN and the ICN.
Xanthophyceae have been divided into the following five orders in some classification systems:[17]
Classification according to Lüther (1899):[19][20]
Classification according to Pascher (1912):[21]
Fritsch (1935) recognizes the following orders in the class Xanthophyceae:[22]
In the classification of Smith (1938), there are six orders in the class Xanthophyceae, placed in the division Chrysophyta:
Pascher (1939) recognizes 6 classes in Heterokontae:[23]
Copeland (1956) treated the group as order Vaucheriacea:[24]
In a classification presented by van den Hoek, Mann and Jahns (1995), based on the level of organization of the thallus, there are seven orders:
These are the same orders of the classification of Ettl (1978),[25] an updated version of the classic work by Pascher (1939). Ultrastructural and molecular studies shows that the Mischococcales might be paraphyletic, and the Tribonematales and Botrydiales polyphyletic,[26] and suggests two orders at most be used until the relationships within the division are sorted.[27]
Informal groups, according to Maistro et al. (2009):[28]
Unicellular flagellates, amoeboid and palmelloid taxa were not included in this study.
According to Adl et al. (2005, 2012):[27][29]
Vaucheria sp.
Botrydium granulatum (Botrydiales)
Vaucheria sp. (Vaucheriales), thallus
Vaucheria sp., sexual reproductive organs
Yellow-green algae or the Xanthophyceae (xanthophytes) are an important group of heterokont algae. Most live in fresh water, but some are found in marine and soil habitats. They vary from single-celled flagellates to simple colonial and filamentous forms. Xanthophyte chloroplasts contain the photosynthetic pigments chlorophyll a, chlorophyll c, β-carotene, and the carotenoid diadinoxanthin. Unlike other Stramenopiles (heterokonts), their chloroplasts do not contain fucoxanthin, which accounts for their lighter colour. Their storage polysaccharide is chrysolaminarin. Xanthophyte cell walls are produced of cellulose and hemicellulose. They appear to be the closest relatives of the brown algae.
Xanthophyceae, Xanthophyta o algas verde-amarillas es un pequeño grupo de algas pertenecientes al filo Ochrophyta, fundamentalmente de aguas continentales y suelo, aunque algunas especies son marinas. Los pigmentos de los cloroplastos les dan su característico color verde-amarillento. El grupo comprende unas 600 especies, algunas de las cuales son unicelulares, pero otras se agrupan en colonias.[2]
Algunas algas verde-amarillas se presentan en formas unicelulares, a veces flageladas, aunque tienden a agruparse en colonias de filamentos simples o ramificados, también pueden aparecer estados palmeloide. No forman colonias móviles, pero pueden aparecer gametos o zoosporas flagelados. Las células son uninucleadas, si bien existen formas cenocíticas.[1]
Las células presentan flagelos heterocontos, el más largo es mastigonemado o pleuronemático, con mastigonemas en dos filas. La pared celular es de celulosa o de pectina, en algunos géneros está formada por piezas en forma de H que encajan unas en otras.
Los cloroplastos suelen ser discoidales y presentarse en posición parietal. Presentan DNA dispuesto en forma de anillos, El número presente de membranas en el cloroplasto es de 4 originada por una segunda endosimbiósis entre dos microorganismos Eucariontes uno heterótrofo y el otro autótrofo. Almacenan lípidos y crisolaminarina (leucosina) como nutriendo de reserva, también pueden almacenar manitol y otros polisacáridos, nunca presentan almidón. Presentan clorofilas a y c, β-caroteno, xantofilas, diadinoxantina (verde amarillenta), vaucherioxantina, nunca presentan fucoxantina. Los tilacoides se agrupan de tres en tres, en Tribonema hay una lamela periférica ceñidora, pero puede estar ausente en otros géneros. El cloroplasto puede incluir un pirenoide.
La reproducción es por división celular y por fragmentación. Las esporas son móviles o inmóviles y algunas zoosporas son pluriflageladas. Pueden aparecer planosporas (zoosporas) o aplanosporas. La reproducción sexual solo se conoce en algunas especies.
[4]
Las xantofitas se dividen en dos órdenes, dependiendo principalmente de las estructuras reproductivas:
A continuación se muestran distintas estructuras de Vaucheria.
Xanthophyceae, Xanthophyta o algas verde-amarillas es un pequeño grupo de algas pertenecientes al filo Ochrophyta, fundamentalmente de aguas continentales y suelo, aunque algunas especies son marinas. Los pigmentos de los cloroplastos les dan su característico color verde-amarillento. El grupo comprende unas 600 especies, algunas de las cuales son unicelulares, pero otras se agrupan en colonias.
Eriviburvetikad ehk ksantofüüdid (Xanthophyceae) on heterokontide ehk stramenopiilide hõimkonda kuuluv vetikaklass. Eriviburvetikad on teada mõnisada [1]. Eriviburvetikate nimetus tuleneb sellest, et neil esineb kaks eri pikkusega viburit, millest väiksem on mõnikord redutseerunud; viburitel on liikumisfunktsioon. Eriviburvetikad on kõige rohkem levinud magevees, kuid esineb ka riim- ja merevees.
Mitmed fülogeneetilised uurimused viitavad, et tegemist on pruunvetikate lähima sugulusrühmaga.
Pigmentidest esinevad neil klorofüllid a ja e, β-karoteen ja ksantofüll, klorofülli b pole leitud [1]. Varuainena esinevad neil leukosiin, volutiin, õlid ja rasvad, tärklist aga mitte[1]. Erinevalt teistest heterokontidest puuduvad eriviburvetikate kloroplastides fukoksantiinid, mistõttu nende värvus on heledamapoolne, olles tavaliselt helerohekaskollane, harvem ka tumeroheline ja lausa sinine. Eriviburvetikate vormiline mitmekesisus on suur: esineb nii koloonialisi, monaadseid, kokkoidseid kui ka muid vorme.
Eriviburvetikad paljunevad zoospooride, autospooride, pooldumise vm viisil.
Eriviburvetikaid on aegade jooksul süsteemides mitu korda ümber paigutatud. Traditsiooniliselt vaadeldi neid omaette hõimkonnana eriviburvetiktaimed (Xanthophyta ehk Heteroconatae). Nüüdisajal paigutatakse nad üldjuhul heterokontide hõimkonda, moodustades seal klassi.
Eriviburvetikate võimalikud seltsid ja perekonnad on järgmised:
Eriviburvetikad ehk ksantofüüdid (Xanthophyceae) on heterokontide ehk stramenopiilide hõimkonda kuuluv vetikaklass. Eriviburvetikad on teada mõnisada . Eriviburvetikate nimetus tuleneb sellest, et neil esineb kaks eri pikkusega viburit, millest väiksem on mõnikord redutseerunud; viburitel on liikumisfunktsioon. Eriviburvetikad on kõige rohkem levinud magevees, kuid esineb ka riim- ja merevees.
Mitmed fülogeneetilised uurimused viitavad, et tegemist on pruunvetikate lähima sugulusrühmaga.
Pigmentidest esinevad neil klorofüllid a ja e, β-karoteen ja ksantofüll, klorofülli b pole leitud . Varuainena esinevad neil leukosiin, volutiin, õlid ja rasvad, tärklist aga mitte. Erinevalt teistest heterokontidest puuduvad eriviburvetikate kloroplastides fukoksantiinid, mistõttu nende värvus on heledamapoolne, olles tavaliselt helerohekaskollane, harvem ka tumeroheline ja lausa sinine. Eriviburvetikate vormiline mitmekesisus on suur: esineb nii koloonialisi, monaadseid, kokkoidseid kui ka muid vorme.
Eriviburvetikad paljunevad zoospooride, autospooride, pooldumise vm viisil.
Keltalevät eli keltaviherlevät (Xanthophyta) on ruskeisiin leviin kuuluva leväryhmä, johon kuuluu noin 600 lähinnä makeissa vesissä elävää lajia. Muutamia lajeja on tavattu myös merivedestä ja kosteasta maasta. Sukuja on kuvattu noin 100. Valtaosa on yksisoluisia tai pieniä kolonioita muodostavia lajeja, mutta myös muutamia monisoluisia sekovarsia tuottavia lajeja tunnetaan. Keltalevät on yleensä esitetty kaari- tai luokkatason taksonina.
Keltalevät on aiemmin luettu kokonaan toiseen eliökuntaan kuuluviin viherleviin (Chlorophyta) tai kultaleviin (Chrysophyta), joista ne kuitenkin eroavat usealla tavalla. Erot löytyvät soluseinän ja lepoitiöiden hienorakenteesta ja yhteyttämispigmenteistä. Niiden viherhiukkasissa on vaucheriaksantiinia, joka antaa keltaleville kellanvihreän värin. Keltalevät käyttävät ravintovarastonaan öljyä. Suurimmalla osalla ei ole uintisiimoja, mutta liikuntakykyisiäkin lajeja on. Soluseinä koostuu usein kahdesta limittäin sijoittuneesta puoliskosta piilevien tapaan. Keltalevien soluseinä koostuu selluloosan ja pektiinin ohella huomattavasta määrästä piitä. Ne lisääntyvät pääasiassa suvuttomasti itiöiden avulla; poikkeuksen muodostaa yksi ryhmän tunnetuimmista suvuista Vaucheria, jonka rihmamaisessa sekovarressa on suvulliseen lisääntymiseen erikoistunut rakenne.
Keltalevät eli keltaviherlevät (Xanthophyta) on ruskeisiin leviin kuuluva leväryhmä, johon kuuluu noin 600 lähinnä makeissa vesissä elävää lajia. Muutamia lajeja on tavattu myös merivedestä ja kosteasta maasta. Sukuja on kuvattu noin 100. Valtaosa on yksisoluisia tai pieniä kolonioita muodostavia lajeja, mutta myös muutamia monisoluisia sekovarsia tuottavia lajeja tunnetaan. Keltalevät on yleensä esitetty kaari- tai luokkatason taksonina.
Keltalevät on aiemmin luettu kokonaan toiseen eliökuntaan kuuluviin viherleviin (Chlorophyta) tai kultaleviin (Chrysophyta), joista ne kuitenkin eroavat usealla tavalla. Erot löytyvät soluseinän ja lepoitiöiden hienorakenteesta ja yhteyttämispigmenteistä. Niiden viherhiukkasissa on vaucheriaksantiinia, joka antaa keltaleville kellanvihreän värin. Keltalevät käyttävät ravintovarastonaan öljyä. Suurimmalla osalla ei ole uintisiimoja, mutta liikuntakykyisiäkin lajeja on. Soluseinä koostuu usein kahdesta limittäin sijoittuneesta puoliskosta piilevien tapaan. Keltalevien soluseinä koostuu selluloosan ja pektiinin ohella huomattavasta määrästä piitä. Ne lisääntyvät pääasiassa suvuttomasti itiöiden avulla; poikkeuksen muodostaa yksi ryhmän tunnetuimmista suvuista Vaucheria, jonka rihmamaisessa sekovarressa on suvulliseen lisääntymiseen erikoistunut rakenne.
Tribophyceae • Xanthophycées, Tribophycées
Les Xanthophyceae ou Tribophyceae sont une classe d’algues unicellulaires de l’embranchement des Ochrophyta. Elles sont donc apparentées aux algues brunes, quoique de couleur vert-jaune, généralement d'eau douce, se déplaçant grâce à deux flagelles inégaux ou en émettant des pseudopodes, telle que Vaucheria.
Du grec, xanthos, jaune, et phûkos, algue.
Selon AlgaeBase (13 jan. 2022)[2]
Selon ITIS (13 janvier 2022)[3] :
Selon NCBI (13 janvier 2022)[4] :
Tribophyceae • Xanthophycées, Tribophycées
Les Xanthophyceae ou Tribophyceae sont une classe d’algues unicellulaires de l’embranchement des Ochrophyta. Elles sont donc apparentées aux algues brunes, quoique de couleur vert-jaune, généralement d'eau douce, se déplaçant grâce à deux flagelles inégaux ou en émettant des pseudopodes, telle que Vaucheria.
Alga leis na líocha fótaisintéiseacha clóraifill a is clóraifill c, agus caraitéanóidigh éagsúla a dhéanann na clóraplaist buíghlas. Ina gcealla aonaracha agus ina ribí. Tálann sé spóir inghluaiste le lascnaid ghruagach chun tosaigh is lascnaid mhaol ar chúl.
As xantofíceas, Xanthophyceae, ou algas amarelo-verdosas son un importante grupo de algas heterocontas. Predominan nas augas doces aínda que algunhas especies se atopan en ambientes mariños e en solos. As súas formas varían tal que van desde ser especies unicelulares flaxeladas a colonias filamentosas simples. O que caracteriza a esta clase é un flaxelo frontal con pelame.[7]
Os cloroplastos das xantofíceas conteñen os pigmentos clorofila a, clorofila c, β-caroteno e o carotenoide diadinoxantina.[8] A contra doutros heterocontos, os seus cloroplastos non teñen fucoxantina, o que lle daría unha cor máis clara. Os cloroplastos están rodeados por dúas membranas de retículo endoplasmático. A membrana exterior do retículo endoplasmático do cloroplasto é continua á membrana do núcleo celular. O "punto ocular" que posúen as células móbiles está sempre no cloroplasto.[7] Acumulan polisacáridos en forma de crisolaminarina.[8] As paredes celulares das xantofíceas están compostas de celulosa e hemicelulosa.[8] En case todas as súas células que non son móbiles a parede celular componse de dúas pezas superpostas.
O seu grupo filoxenético máis próximo son os feófitos.[7]
A parede celular das xantofíceas é case toda de celulosa. En Vaucheria supón o 90%, e o restante son polisacáridos amorfos formados por glicosa e ácidos urónicos. Case todos teñen dúas paredes que se superpoñen, e isto case non se percibe porque están ben pegadas entre si. A metade máis grande encaixa sobre da outra, como fan as placas Petri. A placa maior ten un pé tubular. Segundo a célula medra a placa maior mantense igual de grande, pero o pé vai medrando, alongándose. Os xéneros filamentosos como Tribonema teñen paredes con placas en forma de "H".[7]
O retículo endoplasmático asociado aos cloroplastos ten unha membrana externa continua coa membrana nuclear. Os tilacoides dos cloroplastos agrúpanse en bandas de tres. Algúns xéneros teñen pirenoides nos cloroplastos. Os puntos oculares que aparecen na parte anterior e por debaixo da membrana dos cloroplastos. Presentan clorofilas a e c1 e carotenoides como son a diadinoxantina, a heteroxantina e o éster vauqueriaxantina.[7]
Os plástidos acumulan glicosa e manitol. O principal produto que acumulan semella ser un glicano, semellante ao paramilón, e os lípidos.[7]
Nas xantófitas a reprodución asexual dáse por fragmentación celular, formación de zoosporas e "aplanosporas". Tamén por formación de esporas para o estado de letargo. A fragmentación dáse só en colonias na liña de unicelulares de Tretraspirina. Aí as colonias divídense en fraccións. As zoosporas danse en todos os grupos da clase. Estas son células núas, piriformes[9] e biflexalas, cun flaxelo con pelame longo que vai cara á fronte da célula. Na zoosporoxénese, a célula reordénase, os núcleos e os cloroplastos alíñanse preto dos . Logo, por disolución ou por separación das pareces prodúcese a liberación de entre 1 e 16 zoosporas. No canto diso, o "protoplasto", ou a célula sen parede celular, pódese xerar por división e producindo "aplanosporas". As aplanosporas, unha vez separadas da célula, poden medrar ata dar lugar a unha nova célula vexetativa ou derivar nunha zoospora. Finalmente, algunhas especies de flaxelados poden producir cistes, ou estatosporas endóxenas. Prodúcense despois dunha limitación dunha área interna da célula, formando un "protoplasto", cunha membrana. Logo, segrégase por un espazo entre as dúas placas. Outro xeito de formar cistes nas especies flaxeladas é pola formación dunha ríxida parece celular e acumulación de reservas no interior celular producindo algo semellantes a unha espora.[7]
Coñécese a reprodución sexual de tres xéneros. En Botrydium e Tribonema os gametos son flaxelados. En Vaucheria, pola contra, a reprodución dáse por oogamia, isto é, teñen gametos femininos non móbiles moito máis grandes ca os masculinos.[7]
As últimas clasificacións taxonómicas establecen os seguintes grupos:[10]
Esta orde fórmana especies que forman talos globulosos multinucleares con rizoides sen cor. Os talos globulosos son a parte aérea e teñen células con moitos núcleos celulares e cloroplastos, unha parede celular ríxida e unha capa citoplasmática delicada. A outra parte, a rizoide, é a que fura polo solo e carece de cloroplastos. A parte aérea soe ser de talos alongados nas zonas de sombra e de talos esféricos nos lugares con máis luz. Os rizoides teñen moitas ramificacións, non teñen cloroplastos pero si moitos núcleos celulares. Só producen zoosporas ou aplanosporas. Producen gametos dun xeito similar ás zoosporas. A reprodución sexual é isogámica ou anisogámica. Cando os gametos xermolan producen talos vexetativos novos. Forman cistes de paredes grosas en tempos de alta sequidade ambiental.[7]
Esta orde contén dúas terzas das especies do das xantofíceas. Son pequenos cocoides.[7]
As especies desta orde son de forma ameboide e con alimentación mixótrofica.[7]
Esta orde é de especies con células cilíndricas que se unen par con par formando cadeas lineais ou con ramificacións. Especies como Tribonema teñen placas en forma de "H". Só teñen un núcleo no protoplasto e moitos cloroplastos discoides. Reprodúcense asexualmente por fisión dos fíos, zoosporoxénese ou formando aplanosporas. As células do fíos poden transformarse en células de letargo, medradas e con parede grosa, que se chaman "acinetes" e que teñen o fin de ser estados de supervivencia. A súa reprodución sexual é isogámica.[7]
O xénero de Vaucheria, único na familia, caracterízase por unha parede celular grosa, cun citoplasma periférico, cun espazo restrinxido pola presenza de moitos núcleos celulares.[11] Os cloroplastos son elípticos e teñen pirenoides no seu exterior e núcleos centrados. Teñen un vacúolo central longo. Os cloroplastos distribúense na periferia, móvense e póñense na zona na que a súa orientación sexa a máis adecuada con esa incidencia de luz.[7]
A súa reprodución sexual é con zoosporas multinucleadas e flaxeladas que se producen como esporanxios a carón do pé dos flaxelos. Reprodúcense sexualmente por oogamia, no que os gametos teñen unha meiose previa. Os órganos sexuais soen aparecer nos filamentos. Os anteridios, tubos cilíndricos, e as oogónidas, que conteñen un só "ovo", fórmanse próximos. Unha vez que rompe a oogónida, os espermatozoides liberados polo anterior fecúndana. O cigoto segue na oospora ata que se desfai, e constrúe a súa parede celular. Este xermola, enténdese que por meiose, formando novos filamentos.[7]
As xantofíceas, Xanthophyceae, ou algas amarelo-verdosas son un importante grupo de algas heterocontas. Predominan nas augas doces aínda que algunhas especies se atopan en ambientes mariños e en solos. As súas formas varían tal que van desde ser especies unicelulares flaxeladas a colonias filamentosas simples. O que caracteriza a esta clase é un flaxelo frontal con pelame.
Os cloroplastos das xantofíceas conteñen os pigmentos clorofila a, clorofila c, β-caroteno e o carotenoide diadinoxantina. A contra doutros heterocontos, os seus cloroplastos non teñen fucoxantina, o que lle daría unha cor máis clara. Os cloroplastos están rodeados por dúas membranas de retículo endoplasmático. A membrana exterior do retículo endoplasmático do cloroplasto é continua á membrana do núcleo celular. O "punto ocular" que posúen as células móbiles está sempre no cloroplasto. Acumulan polisacáridos en forma de crisolaminarina. As paredes celulares das xantofíceas están compostas de celulosa e hemicelulosa. En case todas as súas células que non son móbiles a parede celular componse de dúas pezas superpostas.
O seu grupo filoxenético máis próximo son os feófitos.
Różnowiciowce (Xanthophyceae Allorge ex Fritsch, 1935, Xanthophyta, Xanthophycea, Heterokontae, Heterocontae) – klasa protistów roślinopodobnych zaliczanych do glonów. W tradycyjnych systemach zaliczana do typu Chrysophyta. Obecnie łączona z innymi klasami w grupę stramenopili[1]. Blisko spokrewniona z brunatnicami.
Wiciowce o różnych typach budowy jednokomórkowej, komórczakowej i rzadziej wielokomórkowej plechy: monadalnym, ryzopodialnym (ameboidalnym), kapsalnym, kokkalnym, trychalnym (np. Tribonema) i syfonalnym (np. Botrydium). Niektóre formy osiadłe, wytwarzające chwytniki, inne ruchliwe poruszające się dzięki wiciom lub ruchom pełzakowatym (np. woszeria). Formy ruchliwe nie mają ściany komórkowej, inne tworzą ścianę prawdopodobnie celulozową. Czasem inkrustowane węglanem wapnia lub – zwłaszcza w przypadku przetrwalnikowych cyst – krzemionką. U niektórych występuje plamka oczna. Wić pojedyncza lub dwie różne – dłuższa, pierzasta i krótsza, biczykowata. Chloroplasty przyścienne, zwykle duże, pojedyncze lub podwójne. Zielone lub brązowe. Barwniki fotosyntetyczne to chlorofile a i c1,2, wiolaksantyna, heteroksantyna, β-karoten, vaucherioksantyna. Informacje o występowaniu fukoksantyny i luteiny są niejednoznaczne. Substancje zapasowe to podobnie jak u innych stramenopili tłuszcze, wolutyna i leukozyna. W odróżnieniu od innych zielonych glonów, brak chlorofilu b i skrobi.
Rozmnażanie najczęściej bezpłciowe (aplanospory lub zoospory). Płciowe rzadkie, częstsze u Vaucheriales wytwarzających plemnie i lęgnie. Większość autotroficzna, lecz występują również formy heterotroficzne i miksotroficzne. Występują głównie w wodach słodkich, rzadziej słonawych (np. niektórzy przedstawiciele rodzaju Ophiocytium) i w glebie (aerofity, np. wydętka ziarnista).
Tradycyjnie dzielone ze względu na morfologię na następujące rzędy[2]:
W wyniku rozwoju technik molekularnych zakwestionowano te podziały. Według jednego z nowszych systemów[1] różnowiciowce dzielone są na dwa rzędy:
Ze względu na zielone chromatofory niektóre dawniej uważano za zielenice. Obecnie niektóre rodzaje (np. Halosphaera) zaliczane przez jakiś czas do różnowiciowców znów włącza się do zielenic, a niektóre inne do Craspedophyta – grupy odrębnej od innych grup glonów roślinnych, takich jak zielenice czy krasnorosty.
Grupę tę początkowo nazywano Heterokontae (ze względu na różną długość wici), co zachowane zostało w polskim tłumaczeniu nazwy. Obecnie nazwa Heterokonta stosowana bywa przez niektórych systematyków (T. Cavalier-Smith) do jednostek wyższej rangi (np. podkrólestwo) i w przybliżeniu odpowiada grupie określanej przez innych jako Stramenopile.
Różnowiciowce (Xanthophyceae Allorge ex Fritsch, 1935, Xanthophyta, Xanthophycea, Heterokontae, Heterocontae) – klasa protistów roślinopodobnych zaliczanych do glonów. W tradycyjnych systemach zaliczana do typu Chrysophyta. Obecnie łączona z innymi klasami w grupę stramenopili. Blisko spokrewniona z brunatnicami.
Xanthophyceae é um agrupamento taxonómico de algas pertencentes ao filo Heterokontophyta que agrupa os organismos conhecidas por xantofíceas, algas verde-amarelas ou algas amarelo-esverdeadas. O taxon inclui um pequeno grupo de espécies, fundamentalmente das águas doces continentais e dos solos, embora se conheçam algumas espécies marinhas. Os pigmentos dos cloroplastos conferem-lhe uma característica coloração verde-amarelado. O grupo compreende cerca de 600 espécies, algumas das quais unicelulares, mas com a maioria agrupando-se em colónias.[2]
A maioria das algas do grupo Xanthophyceae ocorre em formas unicelulares, por vezes flageladas, tendendo a agrupar-se em colónias de filamentos simples ou ramificados. Algumas espécies também podem ocorrem com o biótipo palmeloide, isto é como um conjunto de células imóveis e numerosas encerradas numa estrutura de mucilaginosa. Não formam colónias móveis, mas podem aparecer gâmetas ou zoósporos flagelados. As células são uninucleadas, embora existam formas cenocíticas.[1]
As células apresentam flagelos do tipo heteroconto, o mais longo do tipo mastigonemado ou pleuronemático, com mastigonemas em duas filas. A parede celular é constituída por celulose ou pectina, sendo que em alguns géneros é formada por peças em forma de «H» que se encaixam umas nas outras.
Os cloroplastos são em geral discoidais e apresentam-se em posição parietal. Apresentam DNA disposto em forma anelar. O número de membranas no cloroplasto é de 4, resultado de uma segunda endossimbiose entre dois microorganismos eucariontes, um heterotrófico e o outro autotrófico.
Armazenam lípidos e crisolaminarina (leucosina) como nutriente de reserva, mas também podem armazenar manitol e outros polissacáridos, nunca apresentam amido.
Estas algas apresentam clorofilas a e c, β-caroteno, xantofilas, diadinoxantina (verde-amarelada) e vaucherioxantina, mas nunca apresentam fucoxantina.
Os tilacoides agrupam-se de três em três. No género Tribonema há uma lamela periférica envolvente, mas estas estrutura pode estar ausente em outros géneros. O cloroplasto pode incluir um pirenóide.
A reprodução é por divisão celular e por fragmentação. Os esporos são móveis ou imóveis, sendo nalguns casos os zoósporos pluriflagelados. Nalguns casos são produzidos planosporos (zoósporos) ou aplanosporos. A reprodução sexual apenas se conhece em algumas espécies.
A maioria das espécies é unicelular, colonial ou cocoidal. Há um número considerável de espécie em que o talo é composto por sifões multinucleados, e umas poucas consistem de filamentos multinucleados e uma pequena minoria é flagelada ou amibóide.
Nas células flageladas o flagelo está inserido próximo do ápex da célula e não lateralmente. Nas células unicelulares flageladas está presente um típico aparelho fotorreceptor do tipo heterokontófito.[3]
A reprodução destas algas está mal estudada. Conhecem-se casos de reprodução assexuada e sexuada em diversos géneros.
Foi observada reprodução sexual nos géneros Botrydium, Tribonema e Vaucheria, sendo que nos dois primeiros géneros ambos os gâmetas são flagelados, enquanto que em Vaucheria a reprodução é por oogamia.
Foi observada reprodução assexual em alguns géneros, sendo que estes organismos se multiplicam por fragmentação, zoosporia e aplanosporia. Para além disso, alguns géneros apresentam capacidade de formar estruturas de resistência. Em alguns casos, as condições ambientais determinam se a alga se reproduz por zoosporia ou aplanospora.[4]
Nos modernos sistemas de classificação taxonómica as Xanthophyceae, apesar de subsistirem algumas dúvidas sobre a sua circunscrição taxonómica e sobre a filogenia de alguns táxons subordinados, são divididas, em função das suas estruturas reprodutivas, em duas ordens:
O posicionamento filogenético do agrupamento Xanthophyceae, como dos restantes grupos de protistas incluídos entre os Stramenopiles continua incerto. Com base em trabalhos recentes (2015-2016) sobre a filogenia dos eucariotas é possível estabelecer os seguinte cladograma:[5][6]
Bolidophyceae Guillou & Chretiennot-Dinet 1999
Bacillariophyceae Haeckel 1878 (diatomáceas)
Dictyochophyceae Silva 1980 s.l.
Pinguiophyceae Kawachi et al. 2002
Eustigmatophyceae Hibberd & Leedale 1971
Picophagea Cavalier-Smith 2006
Synchromophyceae Horn & Wilhelm 2007
Leukarachnion Geitler 1942
Chrysophyceae Pascher 1914 (algas-douradas)
Raphidophyceae s.l.
Phaeophyceae Hansgirg 1886 (algas castanhas)
Chrysomerophyceae Cavalier-Smith 1995
Phaeothamniophyceae Andersen & Bailey 1998 s.l.
Xanthophyceae Allorge 1930 emend. Fritsch 1935 (algas verde-amareladas)
Estruturas de Vaucheria:
Talo.
Xanthophyceae é um agrupamento taxonómico de algas pertencentes ao filo Heterokontophyta que agrupa os organismos conhecidas por xantofíceas, algas verde-amarelas ou algas amarelo-esverdeadas. O taxon inclui um pequeno grupo de espécies, fundamentalmente das águas doces continentais e dos solos, embora se conheçam algumas espécies marinhas. Os pigmentos dos cloroplastos conferem-lhe uma característica coloração verde-amarelado. O grupo compreende cerca de 600 espécies, algumas das quais unicelulares, mas com a maioria agrupando-se em colónias.
Žltozelené riasy (Tribophyceae syn. Xanthophyceae, Heterokonta) predstavujú triedu rias s takmer všetkými organizačnými stupňami stielky. Patria tu druhy osídľujúce pôdne ako aj vodné biotopy, žijúce voľne, prisadnuto a zriedkavo sú schopné pohybu pomocou dvoch nerovnako dlhých bičíkov. Niektoré rody sú morfologicky podobné s rodmi zelených rias natoľko, že k ich odlíšeniu je potrebné použiť farbivový test Lugolovým roztokom na dôkaz prítomnosti škrobu, alebo pozorovať životný cyklus a spôsob rozmnožovania. Trieda obsahuje približne 100 rodov a 600 druhov.[1]
U zástupcov žltozelených rias prevláda kokálny typ stielky reprezentovaný samostatne žijúcimi bunkami, alebo vláknitý typ stielky, tvorený reťazcom buniek. U ďalších zástupcov sa stretávame so sifonálnym typom (trubicovitá, vakovitá alebo vláknitá mnohojadrová stielka bez priečnych priehradiek), či vzácnejšie s rhizopodiálnym typom stielky (jednobunková, mnohojadrová stielka s panôžkami).[1][2]
Bunková stena žltozelených rias je celulózová, niekedy impregnovaná SiO2, celistvá alebo zložená z dvoch vzájomne sa prekrývajúcich polovíc. Hlavnou zásobnou látkou je olej, pozorovaný vo forme kvapôčok v cytoplazme, niekedy chryzolaminaran (β-1,3-glukán) vo vnútri cytoplazmatických vakuol, no nikdy nie škrob.[1][2] Často sú práve farbivové skúšky na prítomnosť škrobu v bunkách určujúcim znakom k odlíšeniu rodov žltozelených rias do zástupcov zelených rias, u ktorých je škrob v bunkách prítomný (pozitívny farbivový test). Niektoré žltozelené riasy sú podobné aj so zástupcami triedy Eustigmatophyceae tak výrazne, že ich nie je možné odlíšiť bez chromatografického vyšetrenia obsahujúcich pigmentov, porovnania ultraštruktúry, alebo molekulárnej fylogenetickej analýzy.[3] Každá bunka obyčajne obsahuje od niekoľkých po väčšie množstvo diskovitých plastidov na okraji cytoplazmy u mnohých druhov plastidy obsahujú pyrenoid.[3] Pomenovanie žltozelené riasy je odvodené od ich typickej farby, ktorá je daná tým, že v chloroplastoch chýba fukoxantín.[4] Práve ten dodáva chloroplastom žltohnedých rias (trieda Chrysophyceae) a chloroplastom hnedých rias (trieda Phaeophyceae) žltohnedé sfarbenie. Z fotosyntetických pigmentov u triedy žltozelených rias nájdeme chlorofyl a, chlorofyl c a prídavné farbivá ako β-karotén, alebo xantofyly (napríklad diatoxantín a diadioxantín). Chlorofyl b, rovnako ako farbivo fukoxantín, u žltozelených rias absentuje.[3]
Rozmnožujú sa nepohlavne (delením, prostredníctvom autospór bez bičíkov, aplanospórami, tenkostennými cystami alebo pomocou bičíkatých zoospór) či pohlavne.[3][5] Tvoria teda bičíkaté zoospóry alebo nepohyblivé spóry, v prípade pohlavného rozmnožovania ide o oogamiu.[2]
Žltozelené riasy sú rozšírené pomerne hojne. V našich podmienkach sa objavujú v pôde, ale aj vodnom prostredí. Sú pozorované v čistých i znečistených vodách, hojnejšie z jari a na jeseň, v neustónovej blanke, v planktóne, alebo bentose rybníkov a riek.[5]
Systém podľa T. Kalinu a J. Váňu (2005):[1]
Žltozelené riasy (Tribophyceae syn. Xanthophyceae, Heterokonta) predstavujú triedu rias s takmer všetkými organizačnými stupňami stielky. Patria tu druhy osídľujúce pôdne ako aj vodné biotopy, žijúce voľne, prisadnuto a zriedkavo sú schopné pohybu pomocou dvoch nerovnako dlhých bičíkov. Niektoré rody sú morfologicky podobné s rodmi zelených rias natoľko, že k ich odlíšeniu je potrebné použiť farbivový test Lugolovým roztokom na dôkaz prítomnosti škrobu, alebo pozorovať životný cyklus a spôsob rozmnožovania. Trieda obsahuje približne 100 rodov a 600 druhov.
Gulgrönalger (Xantophyceae) är klass alger inom gruppen heterokonter. De flesta arter är terrestra (till exempel i blöt jord)[2] eller limniska; endast ett fåtal är marina. Algerna har klorofyll a och c. Karotenoider inkluderar diadinoxantin, heteroxantin och vaucheriaxantinester. Till skillnad från flertalet andra algklasser inom heterokonterna, saknar gulgrönalgerna fukoxantin.[3] Färgen varierar från gulgrönt till svart.[4] Gulgrönalgerna anses vara de närmaste släktingarna till brunalgerna. Totalt finns 582 arter.[1] Slangalgen Vaucheria förekommer i Östersjön.[4]
Cellstrukturen varierar beroende på ordning. Hos ordningen Mischococcales är cellerna små och kockoida medan algerna i ordningen Tribonematales bildar trådliknande strukturer (vilka inte är coenocytiska). Algerna i ordningen Botrydiales bildar coenocytiska klotformiga bålstrukturer vilka har rottrådar (rhizoider). Arterna i ordningen Rhizochloridales är amöbaliknande.[3][2]
Slangalgerna, ordningen Vaucheriales, bildar, såsom namnet antyder, långa trådformiga strukturer, vilka är coenocytiska, d.v.s. saknar mellanväggar. Cellinnehållet kan därför strömma runt i den mycket avlånga cellen. Den runda cellen används som lins vilket förmår fokusera solljuset i kanten på cellen. Det kan förklara varför kloroplasterna samlas i nära cellväggen då Vaucheria belyses med solljus. I mitten återfinns istället en stor vakuol.[3][4]
Gulgrönalgerna har en ögonfläck placerad i kloroplasten.[3]
Gulgrönalgerna tillhör gruppen heterokonter (Stramenopiles) och anses vara brunalgernas närmast levande släktingar.
Det har påvisats att den traditionella systematiken inom gulgrönalgerna inte korrekt återspeglar fylogenin. Uppdelningen i de traditionella ordningarna har, såsom antyds ovan, utgått från morfologin. Men även med hjälp av ultrastrukturella metoder blir korrekt avgränsning mycket svår. Nya molekylärbiologiska analyser (på DNA-data) har medfört att en ordentlig revision av taxonomin inom gulgrönalgerna krävts. Exempelvis har såväl Botrydiales, Mischococcales och Tribonematales visats vara polyfyletiska. Analyserna har också visat att diversiteten inom klassen är avsevärt större än vad som tidigare uppskattats.[5][2]
Asexuell förökning sker med hjälp av flagellförsedda zoosporer, orörliga aplanosporer eller med hjälp av fragmentering. Sexuell reproduktion är endast känd hos vissa släkten. Hos Vaucheria förekommer en diplontisk livscykel: reduktionsdelningen (meiosen) sker precis före bildandet av gameterna. Hos Vaucheria förekommer oogami. Frånsett gameterna är Vaucheria i övrigt helt och hållet diploid. Hos andra släkten som Botrydium förekommer både isogami och anisogami.[3]
Gulgrönalger (Xantophyceae) är klass alger inom gruppen heterokonter. De flesta arter är terrestra (till exempel i blöt jord) eller limniska; endast ett fåtal är marina. Algerna har klorofyll a och c. Karotenoider inkluderar diadinoxantin, heteroxantin och vaucheriaxantinester. Till skillnad från flertalet andra algklasser inom heterokonterna, saknar gulgrönalgerna fukoxantin. Färgen varierar från gulgrönt till svart. Gulgrönalgerna anses vara de närmaste släktingarna till brunalgerna. Totalt finns 582 arter. Slangalgen Vaucheria förekommer i Östersjön.
Tảo vàng lục hoặc Xanthophyceae là một nhóm tảo heterokont. Hầu hết sống trong nước ngọt, nhưng một số được tìm thấy trong sinh cảnh biển và đất.
Tảo vàng lục hoặc Xanthophyceae là một nhóm tảo heterokont. Hầu hết sống trong nước ngọt, nhưng một số được tìm thấy trong sinh cảnh biển và đất.
Xanthophyceae P.Allorge ex Fritsch, 1935
Порядки[1]Жёлто-зелёные водоросли, в литературе встречается также вариант Жёлтозелёные водоросли (лат. Xanthophyceae, или Xanthophyta), или Разножгутиковые водоросли (лат. Heterocontae), или Трибофициевые (лат. Tribophyceae) — класс водорослей, хлоропласты которых окрашены в жёлто-зелёный или жёлтый цвет. Представители — одноклеточные, колониальные и многоклеточные, преимущественно пресноводные организмы. Аналогично золотистым водорослям, в основу деления жёлто-зелёных на классы положено разнообразие морфологической организации таллома.
Жёлто-зелёные водоросли — преимущественно обитатели чистых пресных водоёмов умеренных широт, обычны также в почве, реже встречаются в морях и солёных озёрах. Часто обитают в скоплениях нитчатых водорослей и водных высших растений по берегам рек, прудов, озёр и водохранилищ. В водной среде входят в состав планктона, реже — перифитона и бентоса.
Жёлто-зелёные водоросли, в литературе встречается также вариант Жёлтозелёные водоросли (лат. Xanthophyceae, или Xanthophyta), или Разножгутиковые водоросли (лат. Heterocontae), или Трибофициевые (лат. Tribophyceae) — класс водорослей, хлоропласты которых окрашены в жёлто-зелёный или жёлтый цвет. Представители — одноклеточные, колониальные и многоклеточные, преимущественно пресноводные организмы. Аналогично золотистым водорослям, в основу деления жёлто-зелёных на классы положено разнообразие морфологической организации таллома.
黄藻(Xanthophyceae)是一類屬於不等鞭毛類的藻类生物。体类型为单细胞、群体、多核管状或丝状体。细胞壁含多量果胶质。运动的个体和动孢子具有2条不等长鞭毛,极少数具有1条鞭毛。色素体中含有叶绿素a、叶绿素c、β-胡萝卜素及叶黄素。色素体常呈黄绿色,1个或多个,盘状、片状。少数为带状或杯状,多数种类为单核。同化产物为油滴、金藻昆布糖及脂肪。约有75属370多种。
繁殖多为无性的,产生动孢子、不动孢子或静孢子,静孢子有时形成孢囊,内生、易于硅化。多数种类喜钙,尤喜生活于半流动的、清洁水体中,蛇胞藻属为淡水普生性的,也生活在污水中。大部分种类可作鱼的饵料。
晚近的結構與分子系統分析顯示可分兩大目[2]:
黄藻(Xanthophyceae)是一類屬於不等鞭毛類的藻类生物。体类型为单细胞、群体、多核管状或丝状体。细胞壁含多量果胶质。运动的个体和动孢子具有2条不等长鞭毛,极少数具有1条鞭毛。色素体中含有叶绿素a、叶绿素c、β-胡萝卜素及叶黄素。色素体常呈黄绿色,1个或多个,盘状、片状。少数为带状或杯状,多数种类为单核。同化产物为油滴、金藻昆布糖及脂肪。约有75属370多种。
繁殖多为无性的,产生动孢子、不动孢子或静孢子,静孢子有时形成孢囊,内生、易于硅化。多数种类喜钙,尤喜生活于半流动的、清洁水体中,蛇胞藻属为淡水普生性的,也生活在污水中。大部分种类可作鱼的饵料。
黄緑藻綱(Yellow-green algae)は、ストラメノパイルの重要な分類群である。ほとんどは淡水に生息するが、海や土壌で見つかるものもある。単細胞の鞭毛虫から単純なコロニー状、糸状のものまでが含まれる。黄緑藻綱の葉緑体は、光合成色素のクロロフィルa、クロロフィルc、β-カロテン、カロテノイドのジアジノキサンチン等を含む[1]。他のストラメノパイルとは異なり、葉緑体にフコキサンチンを含まず、そのためより明るい色になっている。貯蔵多糖は、クリソラミナリンである[1]。黄緑藻綱の細胞壁はセルロースとヘミセルロースでできている[1]。見た目は褐藻に最も近い。
分類体系にもよるが、黄緑藻綱は以下の4つの目に分類される。
近年の超微形態的観測や分子系統学的研究により、ミスココックス目は側系統群、トリボネマ目とフウセンモ目は多系統であり、分類内の関係が仕分けされるまで、たかだか2つの目だけを用いることが提案された[3]。
黄緑藻綱は、スミス分類体系で黄金色藻綱の前に置かれる。
黄緑藻綱(Yellow-green algae)は、ストラメノパイルの重要な分類群である。ほとんどは淡水に生息するが、海や土壌で見つかるものもある。単細胞の鞭毛虫から単純なコロニー状、糸状のものまでが含まれる。黄緑藻綱の葉緑体は、光合成色素のクロロフィルa、クロロフィルc、β-カロテン、カロテノイドのジアジノキサンチン等を含む。他のストラメノパイルとは異なり、葉緑体にフコキサンチンを含まず、そのためより明るい色になっている。貯蔵多糖は、クリソラミナリンである。黄緑藻綱の細胞壁はセルロースとヘミセルロースでできている。見た目は褐藻に最も近い。
황록조류(黃綠藻類, Yellow green algae)는 황록조강(Xanthophyceae)[1]에 속하는 조류(藻類)의 총칭이다. 주로 담수에 산다. 갈조류와 근연 관계에 있다.
단세포 또는 군체를 이루며, 대부분은 현미경적 크기로 큰 것이라도 겨우 육안으로 볼 수 있을 정도이다. 황조식물은 다음과 같은 특징을 가지고 있다.
피코파구스강
신크로마강
Leukarachnion
Xanthophytina크리소메리스강