Arnoseris minima ye una yerbácea de la familia de les asteracees. Ye la única especie del xéneru Arnoseris.
Ye una planta añal con fueyes basales, toes nuna roseta, y munchos tarmos llixeramente ramosos aguantando capítulos solitarios mariellos de 7-11 mm de diámetru. Tarmu so los capítulos visiblemente engrosáu. Fueyes acucharaes a oblanceolaes, dentaes, estrechaes hasta un curtiu peciolu. Tarmos florales de 5-30 cm. Flores ligulaes namái presentes, una vegada y media más llarga que l'arreyo. Bráctees involucrales numberoses, estrechamente triangulares apuntiaes, quilla prominente. Floria dende fin de la primavera y pel branu.[1]
Tierres de cultivu en suelu arenosu.
Oeste y centru d'Europa; pel norte hasta'l sur de Suecia y per l'este hasta Ucraína.
Arnoseris minima describióse por (Carlos Linneo) Schweigg. & Korte y espublizóse en Flora Erlangensis 2: 72. 1811.[2]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Arnoseris minima ye una yerbácea de la familia de les asteracees. Ye la única especie del xéneru Arnoseris.
Arnoseris minima és una planta herbàcia asteràcia i l'única espècie del gènere Arnoseris. Es troba a l'Oest i al centre d'Europa.
És una planta anual amb fulles basals en roseta, i moltes tiges que aguanten capítols solitaris grocs de 7–11 mm de diàmetre. Flors ligulades. Floreix de juny a agost.[1]
Arnoseris minima és una planta herbàcia asteràcia i l'única espècie del gènere Arnoseris. Es troba a l'Oest i al centre d'Europa.
És una planta anual amb fulles basals en roseta, i moltes tiges que aguanten capítols solitaris grocs de 7–11 mm de diàmetre. Flors ligulades. Floreix de juny a agost.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Gwylaeth y moch sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Arnoseris minima a'r enw Saesneg yw Lambs' succory. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth y Moch.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Gwylaeth y moch sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Arnoseris minima a'r enw Saesneg yw Lambs' succory. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth y Moch.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Písečnatka nejmenší (Arnoseris minima) je drobná, žlutě kvetoucí, kriticky ohrožená bylinka našich polí, je to jediný druh monotypického rodu písečnatka.
Vyskytuje se od Portugalska a Anglie na západě po střední Evropu odkud pokračuje do Pobaltí, jižní Skandinávie, Běloruska a na Ukrajinu. Jižní hranice původního rozšíření prochází středem Apeninského a Balkánského poloostrova, roste i na severozápadě Afriky. Druhotně se dostala se na východní pobřeží Severní Ameriky (na jih Kanady a sever Spojených států amerických) a také do Austrálie a na Nový Zéland.
Jedné se o rostlinu konkurenčně slabou která si vybírá vlhčí místa s kyselou, nevápnitou, na živiny chudou půdou, především písčiny nebo písčité až štěrkovité zvětraliny silikátových hornin. Nesnáší zastínění a proto roste v místech s (alespoň po určitou dobu) nezapojenou vegetací. Vyrůstá v opuštěných pískovnách, na polích s písčitým podložím a březích rybníků, v příkopech, na úhorech i ve světlinách borových lesů. Roste od nížin až do podhůří, v podmínkách ČR jsou těžiště výskytu písečnatky v termofytiku a mezofytiku. Její lokality jsou roztroušeny téměř po celém území Čech, ovšem s nestejnou hustotou. Na Moravě je mimořádně vzácná, na střední a jihovýchodní zcela schází.[2][3][4]
Jednoletá nebo ozimá rostlina s modravým nádechem která nebývá vyšší než 5 až 25 cm. Ze semene vyroste, nejčastěji ještě na podzim, drobná listová růžice která přezimuje a jaře následného roku se ze žlutého vřetenovitého kořene rozroste do bohaté přízemní růžice s obvejčitě podlouhlými, na bázi klínovitými a v řapík zúženými listy které mají čepele po obvodu vykrajované nebo hrubě zubaté a naspodu chlupaté. Dále vyroste jedna nebo několik, někdy do červena zabarvených, bezlistých lodyh které jsou přímé nebo vystoupavé a chudě se větví.
Směrem vzhůru se lodyhy nápadně rozšiřují a stávají se duté. Na koncích lodyh nebo jejich větví vyrůstají asi 1 cm široké květní úbory utvářející řídká květenství. Úbory jsou tvořeny 20 až 50 světle až sytě žlutými, pouze jazykovitými kvítky s pěti zoubky na konci jazyků. Zákrov, o polovinu kratší než tyto kvítky, má při kvetení tvar zvonkovitý, později kulovitý až elipsovitý. Vnější řada jeho listenů je zakrněná a vnitřní se skládá ze 16 až 18 vejčitě kopinatých, na hřbetě blanitých, volných listenů které se za plodů obloukovitě svírají. Rostliny vykvétají v červnu až září, úbory se otvírají v dopoledních hodinách a krátce po poledni se opět zavírají. Opylené kvítky dospívají v pětihranné, úzce elipsoidní, 1,5 až 2 mm velké nažky které jsou na vrcholu věnčeny suchým trvalým kalichem, nemají zobánek ani chmýr.[2][3][5][6]
Písečnatka se rozmnožuje semeny která jsou na větší vzdálenosti šířena s pomoci lidské činností, jako nečištěným osivem, převozem zeminy nebo prostým přichycením na dopravní prostředky. Semeno může po vysemenění klíčit ještě na podzim nebo až na jaře. Pokud semeno vyklíčí již na podzim vyvine se drobná listová růžice která přezimuje a z jara doroste do plné velikosti a vyrostou květné lodyhy, chová se jako ozimá rostlina a hemikryptofyt. Pokud semeno vyklíčí až z jara vyroste růžice a lodyhy s květy až na jaře, chová se jako jednoletá rostlina a terofyt. Klíčivost si semena uchovávají po dlouhou dobu.[5][7]
Vzhledem k podobnému životnímu cyklu rostla písečnatka často v ozimých obilovinách, než obili vyrostlo měla její listová růžice dostatek světla a stačila se vyvinout. S nástupem herbicidů, minerálních hnojiv a vápnění byla z polí téměř vytlačena a mezi ostatními vytrvalými rostlinami jen špatně přežívá, bývá konkurenčně schopnějšími druhy vyššího vzrůstu již od časného jara zastiňována.
Ani ve druhé polovině 19. století nepatřila písečnatka nejmenší k běžným druhům rostlin, přesto bylo známo asi 200 lokalit kde pravidelně rostla. V létech 1981 až 2000 byla nově mapována místa jejího výskytu a bylo jich nalezeno pouze 12. Byla proto „Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky“ vydaného v roce 2012 vyhlášena za kriticky ohrožený druh (C1t). (Na Slovensku již mezitím vyhynula).[3][4][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu písečnatka nejmenší ve Wikimedia Commons
Písečnatka nejmenší (Arnoseris minima) je drobná, žlutě kvetoucí, kriticky ohrožená bylinka našich polí, je to jediný druh monotypického rodu písečnatka.
Der Lämmersalat (Arnoseris minima vom griechischen Wort arnos für „Lamm“),[1] auch Kleiner Lämmersalat oder Lammkraut, ist die einzige Art der monotypischen Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Als Ruderalstratege und Pionierpflanze wächst er auf offenen Sand- und Lehmböden.
Lämmersalat wächst als sommergrüne, einjährige krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 5 bis 25 Zentimetern erreicht.[1] Sie bildet eine Grundrosette aus verkehrt-eiförmigen bis verkehrt-spatelförmigen, grob gezähnten Laubblättern sowie blattlose, unten rötlich überlaufene Stängel, die nach oben hin auffällig keulig verdickt sind. Der Stängel ist 1-köpfig oder weist wenige 1-köpfige Äste auf.
Die Blütezeit reicht von Juni bis September. Die einzeln am Ende der Stängel stehenden körbchenförmigen Blütenstände weisen einen Durchmesser von etwa 1 Zentimeter auf. Lämmersalat gehört zu den Vertretern der Korbblütler, deren Blütenkörbe sich nur aus Zungenblüten zusammensetzen. Die Zungenblüten sind blass- bis goldgelb. Ein Pappus fehlt.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 18.
Beim Lämmersalat handelt es sich um einen Therophyten.[1]
Das ursprüngliche Verbreitungsgebiet des Lämmersalats umfasst Europa und Marokko.[2] Im östlichen Kanada und in den nordöstlichen Vereinigten Staaten ist die Art ein Neophyt.[2] Der Lämmersalat ist ein subatlantisches (bis submediterranes) Florenelement mit einem Verbreitungsschwerpunkt in Westeuropa und dem nordwestlichen Mitteleuropa. Die frostempfindliche Art benötigt wintermild-humide Klimalagen und ist ein Magerkeits- und Versauerungszeiger. Sie wächst vor allem auf bindigen Sandböden oder sandigen bzw. grusreichen Lehmböden kalkarmer, wenig nährstoffreicher, wenig humoser, mäßig frischer Standorte. Dies können Wintergetreideäcker oder Brachen sein, infolge intensivierter Landwirtschaft mit hohem Stickstoffdünger- und Herbizideinsatz wird Lämmersalat heute aber eher auf Saumbiotope und Sonderstandorte wie Wegränder, Sandgruben, Heiden oder auch Bergbaufolgelandschaften zurückgedrängt.
Arnoseris minima ist Namensgeber für einen pflanzensoziologischen Unterverband der Therophytenreichen Ackerbeikrautfluren nährstoffarmer, saurer Sandböden namens „Arnoseridenion minimae“, zu Deutsch „Lämmersalatäcker“. In Mitteleuropa ist diese nur durch die Assoziation „Teesdalio-Arnoseridetum minimae“ vertreten, deren Charakterarten neben dem Lämmersalat noch das Grannen-Ruchgras (Anthoxanthum aristatum) und der Kleinfrüchtige Ackerfrauenmantel (Aphanes inexpectata) sind[3]. Vor der landwirtschaftlichen Intensivierung war dies eine typische Begleitgesellschaft der Roggenäcker insbesondere in Nordwestdeutschland. In Süddeutschland beschränkt sie sich auf den Pfälzer Wald und das Oberrheingebiet.
Zentraleuropaweit gilt Lämmersalat als gefährdet, in Deutschland gemäß Roter Liste von 1996 bundesweit als „stark gefährdet“. In einzelnen Bundesländern ist die Gefährdungseinstufung noch höher (= „vom Aussterben bedroht“). Wegen des relativ großen Anteils am Gesamtareal hat Deutschland eine hohe Verantwortlichkeit für den Schutz dieser Pflanzenart.[1] Die Hauptursachen für die Gefährdung sind der verstärkte Einsatz von Pflanzenschutzmitteln und vor allem starke Düngung und Kalkung.[4]
Im deutschsprachigen Raum werden oder wurden für diese Pflanzenart, zum Teil nur regional, auch folgende weitere Trivialnamen verwendet: Klein Ferklinkraut (Schlesien), Hundeblumen (Dithmarschen), Klein Kranichkraut (Schlesien), Lammkraut und kleiner Schweinsalat. Der deutsche Botaniker Carl Jessen bezeichnete 1882 den heute gebräuchlichen Namen Lämmersalat, aber auch die Bezeichnungen Lammkraut und Kleiner Schweinsalat als künstlich gemacht.[5]
Der Lämmersalat (Arnoseris minima vom griechischen Wort arnos für „Lamm“), auch Kleiner Lämmersalat oder Lammkraut, ist die einzige Art der monotypischen Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Als Ruderalstratege und Pionierpflanze wächst er auf offenen Sand- und Lehmböden.
Arnoseris minima es una herbácea de la familia de las asteráceas. Es la única especie del género Arnoseris.
Es una planta anual con hojas basales, todas en una roseta, y muchos tallos ligeramente ramosos aguantando capítulos solitarios amarillos de 7-11 mm de diámetro. Tallo bajo los capítulos visiblemente engrosado. Hojas acucharadas a oblanceoladas, dentadas, estrechadas hasta un corto pecíolo. Tallos florales de 5-30 cm. Flores liguladas sólo presentes, una vez y media más larga que el involucro. Brácteas involucrales numerosas, estrechamente triangulares puntiagudas, quilla prominente. Florece desde fin de la primavera y en verano.[1]
Tierras de cultivo en suelo arenoso.
Oeste y centro de Europa; por el norte hasta el sur de Suecia y por el este hasta Ucrania.
Arnoseris minima fue descrita por (Carlos Linneo) Schweigg. & Korte y publicado en Flora Erlangensis 2: 72. 1811.[2]
Arnoseris minima es una herbácea de la familia de las asteráceas. Es la única especie del género Arnoseris.
Arnoseris
Arnoseris minima, l'Arnoséris, Arnoséris naine, Arnoséris minime, Porcelle des moutons ou Chicorée de mouton[2], est une espèce de plantes herbacées annuelles de la famille des Asteraceae et du genre Arnoseris. C'est la seule espèce de son genre (monotypique).
L'arnoséris naine est une plante annuelle de 10–30 cm de hauteur, glabrescente. Les feuilles sont toutes en rosette basale, simples, nombreuses, oblongues, plus ou moins dentées, atténuées à la base en court pétiole, obtuses ou aiguës. Il y a un risque de confusion, à l'état végétatif, avec les rosettes d'Hypochaeris glabra[3].
La hampe florale est souvent unique, non feuillée, striée, simple ou ramifiée au sommet, régulièrement renflée-fistuleuse vers le sommet. Les capitules sont solitaires, terminaux, larges de 7–10 mm ; l'involucre est subglobuleux, pubescent, à 15–20 bractées lancéolées, acuminées, sur un rang, se recourbant en voûte à maturité, doublé d'un calicule à bractées très petites ; le réceptacle est nu, alvéolé. Les fleurs sont de couleur jaune citron. Les fruits sont des akènes de 1,5–2,25 mm, obovales, à dix côtes dont cinq peu marquées, dépourvus d'aigrette ; le pappus se réduit à une courte couronne de cinq lobes obtus. La floraison a lieu de juin à août[3].
La plante est thérophyte. C'est une plante pionnière des milieux secs. C'est une espèce mésoxérophile à xérophile que l'on trouve sur sol sableux. C'est une acidiphile des moissons (Seigle, Avoine, Triticale), mais elle est aussi présente sur les coteaux et les pelouses arides, les chemins sablonneux et les cultures sur sable. Les habitats concernés sont les pelouses pionnières des dunes continentales (Corynephorion canescentis) et les moissons sur sols sablonneux (Scleranthion annui)[3].
La plante est originaire d'Europe occidentale et centrale. En France, elle est présente surtout dans les régions siliceuses, de l'étage planitiaire au montagnard supérieur (1 000 m) ; elle est quasi absente du sud-est et de la région méditerranéenne. L'espèce est également présente en Bourgogne et çà et là en région Centre[3].
Généralement assez rare, l'Arnoséris naine est souvent en régression, notamment dans les régions de plaine intensément cultivées. L'espèce est quasi éteinte en Île-de-France. Elle est menacée par la disparition de certains types de moissons sous l'influence des amendements et des engrais[3]. Bien qu'en France elle soit en préoccupation mineure (LC) sur l'ensemble du territoire, elle est menacée à l'échelle de nombreuses région ; elle est notamment en danger critique d'extinction (CR) en Basse-Normandie, Franche-Comté, Lorraine et a disparu de plusieurs régions[1].
Arnoseris
Arnoseris minima, l'Arnoséris, Arnoséris naine, Arnoséris minime, Porcelle des moutons ou Chicorée de mouton, est une espèce de plantes herbacées annuelles de la famille des Asteraceae et du genre Arnoseris. C'est la seule espèce de son genre (monotypique).
Jagnjevac (janjetina, ovraž, janjevac, mali jagnjevac, lat. Arnoseris), monotipski biljni rod i porodice glavočika. Jedina vrsta u njemu je A. minima, ili mali jagnjevac.
Vrsta je raširena po Europi[1], uključujući i Hrvatsku[2]
Jagnjevac (janjetina, ovraž, janjevac, mali jagnjevac, lat. Arnoseris), monotipski biljni rod i porodice glavočika. Jedina vrsta u njemu je A. minima, ili mali jagnjevac.
Il radicchio dei montoni (nome scientifico Arnoseris minima (L.) Schweigg. & Körte, 1811) è una specie di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae dall'aspetto di piccole margheritine gialle. È anche l'unica specie del genere Arnoseris Gaertn., 1791 (genere monotipo).
Il nome del genere ( Arnoseris ) deriva da due parole greche arnos ( = agnello o pecora) e seris ( = cicoria).[1] L'epiteto specifico (minima) si riferisce probabilmente alle dimensioni dell'infiorescenza e del fiore in generale.
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto inizialmente da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum" del 1753, perfezionato successivamente dai botanici tedeschi August Friedrich Schweigger (1783 – 1821) e Heinrich Friedrich Franz Körte (1782-1845) nella pubblicazione Florae Erlangensis 2 del 1811.[2] Il nome del genere è stato proposto dal botanico Joseph Gaertner (1732–1791) nella pubblicazione De Fructibus et Seminibus Plantarum ii. 355. t. 157 del 1791.[3]
L'altezza di queste piante varia da 5 a 20 cm (massimo 30 cm). La forma biologica della specie è terofita rosulata (T ros), ossia sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme con le foglie disposte a formare una rosetta basale.[1][4][5]
La radice è fittonante.
La parte aerea del fusto è eretta, semplice e glabra; possono essere presenti una o due ramificazioni dalla metà superiore in poi; il peduncolo sotto il capolino è ingrossato e clavato (alla fruttificazione). Da una rosetta basale possono presentarsi fino a 10 steli.
Le foglie sono tutte basali, picciolate a disposizione alterna e formano una rosetta alla base della pianta. La lamina è a forma oblanceolato-spatolata; l'apice è acuto; i bordi sono dentellati e cigliati. Dimensione delle foglie: larghezza 0,5 – 1 cm; lunghezza 3 – 4 cm.
Le infiorescenze sono composte da singoli capolini isolati all'apice di peduncoli afilli. I capolini sono formati da un involucro con una forma da campanulata a urceolata composto da diverse brattee (o squame) disposte su una serie (raramente due) all'interno delle quali un ricettacolo fa da base ai fiori tutti ligulati. Le squame sono 16 - 20 lunghe 8 – 9 mm a forma lanceolato-lineare con margini scariosi e connate alla base; alla fruttificazione sono indurite e avvolgono gli acheni più periferici (possono essere presenti alcune brattee esterne all'involucro). Il ricettacolo è glabro e "nudo", ossia privo di pagliette a protezione della base dei fiori.[6] Diametro del capolino: 10 – 20 mm. Diametro dell'involucro: 4 – 8 mm. Lunghezza del peduncolo: 3 – 5 cm.
I fiori sono tutti del tipo ligulato[7] (il tipo tubuloso, i fiori del disco, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono tetra-ciclici (ossia sono presenti 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi). I fiori da 20 a 50 sono tutti ermafroditi e zigomorfi.
I frutti sono degli acheni marrone scuro, glabri, rugosi a 8 - 10 coste con 3 - 5 angoli più evidenti, senza becco e con pappo subnullo. Lunghezza dell'achenio: 1,5 mm.
Dal punto di vista fitosociologico questa specie appartiene alla seguente comunità vegetale:[11]
La famiglia di appartenenza della Arnoseris minima (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23000 specie distribuite su 1535 generi[13] (22750 specie e 1530 generi secondo altre fonti[14]). Il genere Arnoseris è monotipo con una sola specie (quella di questa voce).
La tassonomia di questo genere è ancora in fase di completamento e di studio. In base alle pubblicazioni più recenti[15] il genere Arnoseris fa parte della sottotribù Cichoriinae Dumort., 1829 (tribù Cichorieae), mentre altre pubblicazioni[5] lo collegano alla sottotribù Hypochaeridinae Less. 1832 per i caratteri specifici dell'achenio (stessa tribù).
Il numero cromosomico di A. minima è: 2n = 18 (specie diploide).[5]
Il basionimo per questa specie è: Hyoseris minima L., 1753.[11]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[16]
Il Radicchio dei montoni in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
Il radicchio dei montoni (nome scientifico Arnoseris minima (L.) Schweigg. & Körte, 1811) è una specie di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae dall'aspetto di piccole margheritine gialle. È anche l'unica specie del genere Arnoseris Gaertn., 1791 (genere monotipo).
Korensla (Arnoseris minima) is een eenjarige plant, die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. De plant komt van nature voor in Europa en Noord-Afrika.
De plant wordt 6-30 cm hoog. De langwerpig-omgekeerd-eironde, vrij grof getande bladeren staan in een bladrozet en zijn vooral aan de randen van de voet vrij kort behaard.
Korensla bloeit van juni tot september met goudgele lintbloemen. De bloeiwijze bestaat uit een alleenstaand, 0,7-1 cm groot hoofdje en de bloemstengel is naar boven toe sterk verdikt. In het hoofdje zitten geen stroschubben. Het omwindsel is urnvormig.
De vrucht is een afgeplat, omgekeerd-eivormig nootje met tien ribben en daartussen rijen mazen.
De plant komt voor tussen het graan en in bermen op droge, kalkarme zandgrond.
(Nederlandstalige) Wikisource (Van Uildriks en Bruinsma spreken van “kleine arnoseris” Arnoseris pusilla).
Korensla (Arnoseris minima) is een eenjarige plant, die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als zeer zeldzaam en zeer sterk afgenomen. Deze plant is in Nederland wettelijk beschermd sinds 1 januari 2017 door de Wet Natuurbescherming. De plant komt van nature voor in Europa en Noord-Afrika.
De plant wordt 6-30 cm hoog. De langwerpig-omgekeerd-eironde, vrij grof getande bladeren staan in een bladrozet en zijn vooral aan de randen van de voet vrij kort behaard.
Korensla bloeit van juni tot september met goudgele lintbloemen. De bloeiwijze bestaat uit een alleenstaand, 0,7-1 cm groot hoofdje en de bloemstengel is naar boven toe sterk verdikt. In het hoofdje zitten geen stroschubben. Het omwindsel is urnvormig.
De vrucht is een afgeplat, omgekeerd-eivormig nootje met tien ribben en daartussen rijen mazen.
De plant komt voor tussen het graan en in bermen op droge, kalkarme zandgrond.
Multimedia w Wikimedia Commons Chłodek drobny (Arnoseris minima L.) – gatunek rośliny należącej do rodziny astrowatych. Występuje na dużej części Europy, w Polsce na niżu, przede wszystkim w części zachodniej. W górach rzadko.
Roślina jednoroczna. Kwitnie od czerwca do września. Porasta miedze, przydroża, pola, nieużytki, gleby piaszczyste, unika podłoża wapiennego. W Polsce występuje na niżu, wyżynach i pogórzu, przede wszystkim w części zachodniej. W górach rzadziej. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla SAll. Arnoseridenion minimae i Ass. Arnoserido-Scleranthetum[2]. Liczba chromosomów 2n = 18[3].
Chłodek drobny (Arnoseris minima L.) – gatunek rośliny należącej do rodziny astrowatych. Występuje na dużej części Europy, w Polsce na niżu, przede wszystkim w części zachodniej. W górach rzadko.
Arnoseris minima é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Schweigg. & Körte, tendo sido publicada em Flora Erlangensis 2: 72. 1811.[1]
O seu nome comum é amarela.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Arnoseris minima é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Schweigg. & Körte, tendo sido publicada em Flora Erlangensis 2: 72. 1811.
O seu nome comum é amarela.
Klubbfibbla (Arnoseris minima) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Wikimedia Commons har media som rör Klubbfibbla.
Klubbfibbla (Arnoseris minima) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Arnoseris minima là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Schweigg. & Körte mô tả khoa học đầu tiên năm 1811.[1]
Arnoseris minima là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Schweigg. & Körte mô tả khoa học đầu tiên năm 1811.
