Earthsmoke

Fumaria vaillantii, comúnmente llamada palombiella, ye una planta de la subfamilia Fumarioideae antigua familia Fumariaceae.

Ilustración

Inflorescencia

Descripción

Planta añal de xamasca verdiazuláu. Flores rosa maciu, de 5-6 mm de llargu, n'inflorescencies de 6-12, inflorescencies más llargues que los tarmos florales. Puntes de los pétalos internos y nales de cutiu tiñíes de colloráu coritu; pétalu inferior acucharáu de marxes estendíos; sépalos de 0,7-1 mm, bien dentaos: Bráctees más curties que los cabillos frutales. Frutu globular de 2-2,5 mm. Floria en primavera.^[1]

Distribución y hábitat

Na mayor parte d'Europa, sacante nel norte de la rexón báltica. Crez en terrenes cultivaos y baldíos.

Taxonomía

Fumaria vaillantii describióse por Jean Louis August Loiseleur-Deslongchamps y espublizóse en Journal de Botanique, rédigé par xune société de botanistes 2: 358. 1809. ^[2]

Etimoloxía

Fumaria: nome xenéricu del Llatín fumus = "fumu", posiblemente pol color o'l golor de los raigaños frescos.^[3] El "fumu" o l'orixe "fumy" del so nome provién d'el color tresllúcíu de les sos flores, dándo-yos l'apariencia de fumu o de colgar nel fumu, y a los color gurriana llixeramente gris-azuláu de la so xamasca, tamién s'asemeya al fumu proveniente del suelu, sobremanera dempués de rosada de la mañana.

La planta yá foi llamáu fumus terrae (fumu de la tierra) a principios del sieglu XIII, y fai dos mil años, Dioscórides escribió en De Materia Medica (Περὶ ὕλης ἰατρικῆς) y Pliniu'l Vieyu en Naturalis Historia qu'estregase los güeyos cola cazumbre o látex de la planta provoca llárimes, como'l fumu acre (fumus) fai a los güeyos. El so nome en griegu ye kapnos (καπνός, pol fumu)^[4]

vaillantii: epítetu

Sinonimia

• Fumaria camerarii Bubani
• Fumaria chavinii Reut.
• Fumaria officinalis Hohen.
• Fumaria parviflora subsp. vaillantii (Loisel.) Hook.f.
• Fumaria spicata
• Fumaria tenuiflora Janka ex Nyman

var. schrammii (Asch.) Hausskn.

• Fumaria caespitosa Loscos
• Fumaria schrammii (Asch.) Pugsley
• Fumaria schrammii var. gracilis A.Soler ^[5]

Nome común

• Castellán: fumaria, palombiella de fueya fina.^[6]

Ver tamién

• Terminoloxía descriptiva de les plantes
• Cronoloxía de la botánica
• Historia de la Botánica
• Carauterístiques de les papaveracees

Referencies

Bibliografía

1. Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
2. Nasir, Y. & S. I. Ali (eds). 1980-2005. Fl. Pakistan Univ. of Karachi, Karachi.
3. Flora of China Editorial Committee. 2008. Fl. China 7: 1–499. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Fumaria vaillantii.

Vaylant şahtərəsi (lat. Fumaria vaillantii)^[1] - şahtərə cinsinə aid bitki növü.^[2]

Mənbə

Nákres zemědýmu Vaillantova

Zemědým Vaillantův (Fumaria vaillantii) je nízká, planě rostoucí rostlina. Tento jednoletý, naturalizovaný archeofyt je druh rodu zemědým a je považován za polní plevelnou rostlinu.

Výskyt

Druh je rozšířen v jižní a střední Evropě, v jižních oblastech Velké Británie a Švédska v západní Sibiři, Střední Asii, Íránu a na severu Afriky, druhotně byl zavlečen do Severní Ameriky.

V České republice se vyskytuje na sušších místech se zásaditou až neutrální půdou jako jsou pole, vinice, náspy, zahrady, okraje cest či lesů i rumoviště. Roste na teplejších místech v nížinách a pahorkatinách.

Popis

Květenství

Jednoletá bylina vysoká 10 až 30 cm, která vyrůstá z tenkého, málo větveného kořene dlouhého okolo 5 cm. Má vystoupavou až přímou lodyhu která je dutá, zpravidla rozvětvená a šedozeleně až modrozeleně ojíněná. Měkké listy s řapíky bez palistů mají čepele dvakrát zpeřeně dělené. Lístky s krátkými řapíčky jsou čárkovité, po obvodě celistvé a na vrcholu ostré. Vytrvalé listeny jsou čárkovité a bývají dlouhé 0,5 až 1,5 mm.

Oboupohlavné květy se stopkami vyrůstají ve čtyř až patnáctičetném hroznu. Opadavý kalich má dva bělavé, trojúhelníkovité, nepravidelně zoubkované lístky asi 0,5 mm dlouhé. Koruna má čtyři lístky asi 5 mm dlouhé rostoucí ve dvou kruzích, horní venkovní má úzkou ostruhu a spodní je okrouhlý, u báze jsou lístky bílé a v koncové části narůžovělé či načervenalé.

Kvetou od května do září a opylovány jsou hmyzem nacházejícím nektar u báze šesti tyčinek. Plody vyrůstají na odstávajících stopkách, jsou to kulovité, hnědé, vrásčité, jednosemenné nažky velké okolo 2 mm. Druh se rozšiřuje se výhradně semeny. Ploidie druhu je 2n = 32.

Taxonomie

Zemědým Vaillantův se v české přírodě vyskytuje ve dvou poddruzích:

• zemědým Vaillantův pravý (Fumaria vaillantii Loisel. vaillantii), ten má listeny dosahující asi 3/4 délky stopek plodů, květy má spíše načervenalé a jeho nažky měří v průměru 2 až 2,5 mm,
• zemědým Vaillantův maloplodý (Fumaria vaillantii Loisel. schrammii) (Asch.) Nyman, jeho listeny dosahují přibližně 1/2 délky stopek plodů, květy má spíše narůžovělé a jeho nažky jsou v průměru 1,7 až 2 mm velké.

Poddruh zemědým Vaillantův maloplodý je poměrně nový taxon a není dosud zjištěno, zda jeho početní stavy se nezmenšují. Proto je v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky“ hodnocen jako druh dostatečně neprostudovaný (C4b).

Význam

Bylina je považována za plevel, který občas zapleveluje hlavně ozimy, vytrvale pícniny a řidčeji i okopaniny. Vzniklé škody však bývají malé a ve většině případů k jeho likvidaci postačí nezanedbávat péči o půdu.^[1][2][3][4]

Reference

1. ↑ DEYL, Miloš. Plevele polí a zahrad. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Československá akademie věd, 1956. 384 s. HSV 38873/55/SV3/6423. Kapitola Zemědým Vaillantův, s. 203.
2. ↑ MIŽÍK, Peter. BOTANY.cz: Zemědým Vaillantov [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 03.06.2010 [cit. 2015-11-16]. Dostupné online. (slovensky)
3. ↑ GOLIAŠOVÁ, Kornélia; ŠÍPOŠOVÁ, Helena. Flóra Slovenska V/4: Zemedym Vaillantov [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 2002 [cit. 2015-11-16]. S. 97-102. Dostupné online. ISBN 80-224-0710-0. (slovensky)
4. ↑ ZHANG, Mingli; LIDEN, Magnus. Flora of China: Fumaria vaillantii [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2015-11-16]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zemědým Vaillantův ve Wikimedia Commons
• Taxon Fumaria vaillantii ve Wikidruzích

Der Blasse Erdrauch (Fumaria vaillantii), auch Buschiger Erdrauch oder Feinblättriger Erdrauch genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Erdrauch (Fumaria) in der Unterfamilie der Erdrauchgewächse (Fumarioideae) der Familie innerhalb der Mohngewächse (Papaveraceae).

Beschreibung

Blüte

Vegetative Merkmale

Der Blasse Erdrauch wächst als einjährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 10 bis 30 Zentimetern. Der Stängel wächst aufrecht bis aufsteigend und ist verzweigt. Die Laubblätter sind doppelt gefiedert und besitzen Blattzipfel, die zwei- bis sechsmal so lang wie breit sind.

Generative Merkmale

Die Blütezeit liegt vorwiegend in den Monaten Mai bis Oktober. Der traubige Blütenstand enthält sechs bis 15 Blüten und ist einschließlich des Blütenstandsschaftes 1 bis 4,5 Zentimeter lang. Die Tragblätter sind bei Längen von bis zu 2,5 Millimetern und etwa dreiviertel so lang wie die 1,5 bis 3 mm langen, aufrecht abstehenden Fruchtstiele.

Die zwittrigen Blüten sind bei Längen von 5 bis 6 Millimetern zygomorph. Die zwei Kelchblätter haben eine Länge von bis zu 1 Millimeter und sind etwa halb so breit. Die vier Kronblätter sind weißlich-rot gefärbt, haben dunkle Flügel und sind an der Spitze mit einem dunkelpurpurnen Fleck versehen. Die Krone weist eine Länge von 5 bis 6 Millimeter auf. Der Sporn ist 1 bis 1,5 Millimeter lang.

Die Frucht ist bei einem Durchmesser von 1,7 bis 2,4 Millimetern kugelig mit stumpfem oberen Ende.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 32.^[1]

Vorkommen

Bei Fumaria vaillantii handelt es sich ursprünglich um eine mediterran-westasiatische Pflanzenart und in weiten Gebieten Europas ein Neophyt. Sie kommt in Mitteleuropa zerstreut vor.

In Deutschland kommt der Blasse Erdrauch vor allem im südlichen Teil häufiger vor. Im Norden und Westen des Gebiets fehlt er jedoch über große Strecken.

In Österreich ist Fumaria vaillantii im pannonischen Gebiet häufig zu finden. Darüber hinaus kommt er zerstreut vor und ist gebietsweise gefährdet.

In der Schweiz kommt der Blasse Erdrauch allgemein zerstreut vor. Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 2w (mäßig trocken aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 4 (kollin), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 4 (subkontinental).^[2]

Der Blasse Erdrauch wächst in Ackerunkrautgesellschaften, auf Brachen, an Wegen, in Gärten sowie auf Schutt. Er ist ein Stickstoffzeiger, der mäßig trockene oder frische, nährstoff- und kalkreiche Lehmböden bevorzugt. In Mitteleuropa gedeiht er in Gesellschaften der Verbände Caucalidion und Fumario-Euphorbion.^[1]

Fumaria vaillantii var. vaillantii (Fruchtschema)

Fumaria vaillantii var. schrammii (Fruchtschema)

Systematik

Die Erstbeschreibung von Fumaria vaillantii erfolgte 1809 durch Jean Louis Auguste Loiseleur-Deslongchamps in J. Bot. (Paris), 2, S. 358. Das Artepitheton vaillantii ehrt den französischen Botaniker Sébastien Vaillant (1669–1722).

Je nach Autor gibt es etwa zwei Varietäten:

• Fumaria vaillantii Loisel. var. vaillantii
• Fumaria vaillantii var. schrammii (Asch.) Hausskn., auch als Schramms Erdrauch (Fumaria schrammii (Asch.) Velen., Syn.: Fumaria vaillantii ssp. schrammii (Asch.) Nyman) bezeichnet. Sie kommt in Frankreich, Deutschland, in der Schweiz, Tschechien, in der Slowakei, Ungarn, Serbien, Albanien, Bulgarien, Griechenland, Nordmazedonien und in der Ukraine vor. Sie unterscheidet sich durch folgende Merkmale: Die Blüten sind blass lila gefärbt und besitzen keine dunklen Flügel. Die Tragblätter sind etwa halb so lang wie die Fruchtstiele. Die Frucht besitzt vorn ein winziges Spitzchen.^[3]

Zwischen diesen beiden Unterarten gibt es fließende Übergänge, so dass eine eindeutige Trennung nicht immer möglich ist. In manchen Gebieten scheint es ausschließlich „Übergangsformen“ zu geben. (so in Baden-Württemberg)^[4].

Der Blasse Erdrauch ist eng mit dem in Mitteleuropa meist häufig vorkommenden Gewöhnlichen Erdrauch (Fumaria officinalis) verwandt.

Quellen

• David E. Boufford: Fumaria Linnaeus. In: Flora of North America Editorial Committee (Hrsg.): Flora of North America North of Mexico. Volume 3: Magnoliidae and Hamamelidae. Oxford University Press, New York und Oxford, 1997, ISBN 0-19-511246-6. Corydalis scouleri - textgleich online wie gedrucktes Werk.

Einzelnachweise

1. ↑ ^{a b} Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora für Deutschland und angrenzende Gebiete. 8. Auflage. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 2001, ISBN 3-8001-3131-5. S. 430.
2. ↑ Fumaria vaillantii Loisel. In: Info Flora, dem nationalen Daten- und Informationszentrum der Schweizer Flora. Abgerufen am 25. März 2022.
3. ↑ Friedrich Markgraf: Familie Papaveraceae. In Gustav Hegi: Illustrierte Flora von Mitteleuropa. 2. Auflage, Band IV, Teil 1, Seite 66–72. Verlag Carl Hanser, München 1958.
4. ↑ Sebald, Seybold, Philippi: Die Farn- und Blütenpflanzen Baden-Württembergs, Ulmer Verlag, Stuttgart, 1990, ISBN 3-8001-3314-8

Literatur

• Henning Haeupler, Thomas Muer: Bildatlas der Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands (= Die Farn- und Blütenpflanzen Deutschlands. Band 2). Herausgegeben vom Bundesamt für Naturschutz. Ulmer, Stuttgart 2000, ISBN 3-8001-3364-4.
• Christian August Friedrich Garcke: Illustrierte Flora, Verlag Paul Parey, 1972, ISBN 3-489-68034-0.
• Sebald, Seybold, Philippi: Die Farn- und Blütenpflanzen Baden-Württembergs, Ulmer Verlag, Stuttgart, 1990, ISBN 3-8001-3314-8.
• Wolfgang Adler, Karl Oswald, Raimund Fischer: Exkursionsflora von Österreich. Hrsg.: Manfred A. Fischer. Ulmer, Stuttgart/Wien 1994, ISBN 3-8001-3461-6.
• August Binz, Christian Heitz: Schul- und Exkursionsflora für die Schweiz, Schwabe & Co. AG, Basel, 1986, ISBN 3-7965-0832-4.
• Erich Oberdorfer: Pflanzensoziologische Exkursionsflora, Ulmer Verlag, Stuttgart, 1990, ISBN 3-8001-3454-3.

Weblinks

– Album mit Bildern, Videos und Audiodateien

• Blasser Erdrauch. FloraWeb.de
• Fumaria vaillantii subsp. schrammii (Asch.) Nyman, Schramm-Erdrauch. FloraWeb.de
• Blasser Erdrauch. In: BiolFlor, der Datenbank biologisch-ökologischer Merkmale der Flora von Deutschland.
• Steckbrief und Verbreitungskarte für Bayern. In: Botanischer Informationsknoten Bayerns.
• Magnus Lidén (2011+): Fumarioideae (excl. Hypecoum). Datenblatt In: Euro+Med Plantbase - the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity.
• Verbreitung auf der Nordhalbkugel nach: Eric Hultén, Magnus Fries: Atlas of North European vascular plants 1986, ISBN 3-87429-263-0.
• Thomas Meyer: Datenblatt mit Bestimmungsschlüssel und Fotos bei Flora-de: Flora von Deutschland (alter Name der Webseite: Blumen in Schwaben).

Шоҳтара

Шоҳтара (Fumaria vaillantii), шотараҷ, гиёҳест яксола. Аз 5 то 40 см қад мекашад. Пояаш кабуди сершох. Баргаш пармонанди сепарра, баъзан дарозрӯяи нештаршакл. Гулаш бунафши гулобӣ. Апр. – июл гулу мева мекунад. Дар заминҳои партов, хоктудаҳо, нишебиҳои серсангу шағал, тарқиши шахҳо мерӯяд. Дар қаторкӯҳҳои Қурама, Зарафшон, Туркистон, Ҳисору Дарвоз, мавзеъҳои Сирдарё, Тоҷикистони Ҷанубӣ ва Помири Ғарбӣ (дар баландии 3000 – 3500 м аз с.б.) паҳн шудааст. Шоҳтараро дар тиб аз қадимулайём истифода мебаранд. Ба ақидаи Абӯалии Сино беҳтарин шотараҷ сабз, навруста ва талх аст. Вай меъдаро қувват бахшида, қабзияти ҷигарро мекушояд, пешобро меронад, вораҳоро мустаҳкам мекунад. Дар «Ал-Воҳия» давои хуби ярақон ҳисобида шудааст. Мардуми таҳҷоӣ Ш.-ро ҳангоми баромадани гармича ва доначаҳо дар пӯст, хоришак, инчунин дар мавриди сӯзок, табларза, заифӣ ва сардард истифода мебаранд.

Ба қавли табибони мардумӣ агар оби баргҳои тару тозаи шоҳтараро бо шакар биёшоманд, меъда ва рӯдаҳоро аз моддаҳои бегона пок мегардонад, гиреҳи ҷигар ва сипурзро мекушояд, меъдаро қувват мебахшад, зардпарвин, хориш, шукуфаи пӯст, инчунин сабӯсаки сарро рафъ месозад. Оби шоҳтараи тару тозаро дар офтоб ғафс гардонанд, усора ҳосил мешавад. Онро ба чашм кашанд, чашмро қавӣ ва обравии бисёрро манъ мекунад. Агар ин усораро дар об ҳал карда, он таркибро дар даҳон гардонанд, ҷароҳати ком, забон ва милки дандонҳоро даво мебахшад. Гиёҳи хушки онро кӯфта гузошта банданд, қӯтури пӯст ва хориши онро дафъ мекунад.

Ҷӯшоби шоҳтара давои пешоброн ва бемории зардпарвин аст; бо он табларза ва саромосро дармон мебахшанд. Шираи алафи тари шоҳтара воситаи хубест барои рафъи хоришак. Нақеъи шоҳтараро ҳангоми камиштиҳоӣ, заъфи рӯда, касалиҳои занона, сил, бавосир, табларза ва чун воситаи таскинбахш, хунбанд, пешоброну арақрон истеъмол менамоянд. Тоҷикони Дарвозу Қаротегин шоҳтараро дар давраи мевабандӣ ғундошта мехушконанд, кӯфта ба захмҳои фасоднок ё ҷароҳатҳои амиқ мебанданд. Ҳангоми хуни бинӣ онро бӯй мекашанд. Дар тибби муосир шоҳтара барои муолиҷаи бемории гипертония (дараҷаҳои I ва II) тавсия шудааст.

Нигаред

Адабиёт

• Ковалева Н.Г., Лечение растениями, М., 1972;
• Турова А.Д., Лекарственные растения СССР и их применение, М., 1974;
• Гаммерман А.Ф., Гром И.И., Дикорастущие лекарственные растения СССР, М., 1979;
• Ходжиматов М., Дикорастущие лекарственные растения Таджикистана, Д., 1989.

Fumaria vaillantii, or earthsmoke, is a species of perennial herb in the family Papaveraceae. They have a self-supporting growth form and simple, broad leaves. Individuals can grow to 28 cm.^[1][2]

Sources

This article incorporates text from a free content work. Licensed under CC0 (license statement/permission). Text taken from Fumaria vaillantii​, . Encyclopedia of Life.

References

Fumaria vaillantii, comúnmente llamada palomilla, es una planta de la subfamilia Fumarioideae, familia Papaveraceae.

Ilustración

Inflorescencia

Descripción

Planta anual de follaje verdiazulado. Flores rosa pálido, de 5-6 mm de largo, en inflorescencias de 6-12, inflorescencias más largas que los tallos florales. Puntas de los pétalos internos y alas a menudo teñidas de rojo-negruzco; pétalo inferior acucharado de márgenes extendidos; sépalos de 0,7-1 mm, muy dentados: Brácteas más cortas que los cabillos frutales. Fruto globular de 2-2,5 mm. Florece en primavera.^[1]​

Distribución y hábitat

En la mayor parte de Europa, excepto en el norte de la región báltica. Crece en terrenos cultivados y baldíos.

Taxonomía

Fumaria vaillantii fue descrita en 1809 por Jean Louis August Loiseleur-Deslongchamps en Journal de Botanique, rédigé par une société de botanistes 2: 358.^[2]​

Etimología

Ver: Fumaria

vaillantii: epíteto dado en honor al botánico francés Sébastien Vaillant

Sinonimia

• Fumaria camerarii Bubani
• Fumaria chavinii Reut.
• Fumaria officinalis Hohen.
• Fumaria parviflora subsp. vaillantii (Loisel.) Hook.f.
• Fumaria spicata
• Fumaria tenuiflora Janka ex Nyman

var. schrammii (Asch.) Hausskn.

• Fumaria caespitosa Loscos
• Fumaria schrammii (Asch.) Pugsley
• Fumaria schrammii var. gracilis A.Soler^[3]​

Nombres comunes

• Castellano: fumaria, palomilla de hoja fina.^[4]​

Referencias

Bibliografía

1. Great Plains Flora Association. 1986. Fl. Great Plains i–vii, 1–1392. University Press of Kansas, Lawrence.
2. Nasir, E. & S. I. Ali (eds). 1980-2005. Fl. Pakistan Univ. of Karachi, Karachi.
3. Flora of China Editorial Committee. 2008. Fl. China 7: 1–499. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.

Pikkuemäkki (Fumaria vaillantii) on yksivuotinen ja punakukkainen emäkkikasvi. Laji on myrkyllinen.^[1]

Ulkonäkö ja koko

Pikkuemäkki Jacob Sturmin kuvaamana teoksessa Deutschlands Flora in Abbildungen (1796).

Pikkuemäkki on kasvaa 10–25 senttimetriä korkeaksi. Varsi on hento ja haarainen. Kerrannaiset lehdet ovat kapealiuskaisia ja sinivihreitä. Lehdyköiden liuskat ovat lähes tasasoukkia. Kukkien tukilehdet ovat pieniä. Kukinto on noin 10-kukkainen terttu. Kukan teriö on 5–6 mm pitkä ja noin kuusi kertaa verhiön pituinen. Väriltään teriö on vaaleanpunertava ja kärjestään mustahko. Teriön tyvipäässä on lyhyt, pussimainen kannus. Pikkuemäkki kukkii Suomessa heinä-elokuussa. Hedelmä on yksisiemeninen, pallomainen pähkylä.^[1]

Pikkuemäkin voi sekoittaa sitä hieman suurempikokoiseen peltoemäkkiin (F. officinalis).^[2]

Levinneisyys

Pikkuemäkin päälevinneisyysalue ulottuu Espanjasta itään läpi Etelä- ja Keski-Euroopan Etelä-Venäjälle ja Kaukasukselle asti. Lajia kasvaa myös Englannissa, Ruotsissa, Turkissa sekä paikoitellen Pohjois-Afrikassa ja Keski-Aasiassa.^[2] Suomessa pikkuemäkki on hyvin harvinainen muinaistulokas, jota on tavattu ainoastaan Ahvenanmaalla ja Uudeltamaalta.^[3]

Elinympäristö

Pikkuemäkki on Suomessa peltojen rikkakasvi, joka suosii kalkkipitoisia maita.^[4]

Lähteet

• Retkeilykasvio. Toim. Hämet-Ahti, Leena & Suominen, Juha & Ulvinen, Tauno & Uotila, Pertti. Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, Helsinki 1998.
• Ålands flora. Toim. Hæggström, Carl-Adam & Hæggström, Eeva. Toinen laajennettu painos. Ekenäs Tryckeri, Ekenäs 2010.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas 2016: Pikkuemäkin levinneisyys Suomessa
• ITIS: Fumaria vaillantii (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Fumaria vaillantii (englanniksi)
• Flora of China: Fumaria vaillantii (englanniksi)

Kerčkaty kokrik (Fumaria vaillantii) je rostlina ze swójby makowych rostlinow (Papaveraceae).

Po někotrych žórłach so do swójby kokrikowych rostlinow (Fumariaceae) přirjaduje.

Wopis

Kerčkaty kokrik je cunja, módrozelena jednolětna rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 10 hač 20 cm.

Łopjena

Łopjena su dwójce pjerite. Jich kónčki su zwjetša 4-6 razow tak dołhe kaž šěroke.

Kćenja

Kćěje wot meje hač oktobra. 6-15 blědźe róžojtych, na kónčku ćmowych, šwižnych kćenjow steji w kićach a docpěwa dołhosć wot 5 hač 6 mm. Keluch docpěwa dołhosć wot 1 mm. Keluškowe łopješka lochko wotpadnu.

Stejnišćo

Rosće na rolach, winicach, prózdnych rolach, pustych płoninach, pućach a murjach. Preferuje w lěću ćopłe pódy.

Rozšěrjenje

Nóžki

1. ↑ W internetowym słowniku: Erdrauch

Žórła

• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 74 (němsce)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Dymnica drobnokwiatowa (Fumaria vaillantii Loisel.) – gatunek rośliny należący do rodziny makowatych (Papaveraceae)^[3]. Nazwa naukowa nadana została na cześć francuskiego botanika Sebastiana Vaillanta^[4].

Rozmieszczenie geograficzne

Dokładny zasięg rodzimego występowania dymnicy drobnokwiatowej nie jest znany. Obecnie na naturalnych siedliskach występuje w Afryce Północnej (Algieria, Libia, Maroko, Tunezja), na Wyspach Kanaryjskich, w Azji na obszarach o klimacie umiarkowanym (Kaukaz, Chiny, Kazachstan, Kirgizja, Tadżykistan,Turkmenistan, Uzbekistan, Afganistan, Iran, Irak, Syria, Turcja) i tropikalnym (Indie, Nepal, Pakistan) oraz w całej niemal Europie. Powszechnie rozprzestrzenia się także poza wymienionymi obszarami występowania^[5].

W Polsce jest antropofitem zadomowionym^[6], we florze Polski ma status archeofita i jest rzadka^[3]. Podawano jej stanowiska głównie w południowo-wschodniej części kraju. Jest gatunkiem zagrożonym, ma status VU na liście zagrożonych archeofitów^[7].

Morfologia

Łodyga

Wzniesiona lub podnosząca się, rozgałęziona, osiąga 10–50 cm wysokości^[4].

Liście

Jasnozielone, ogonkowe, potrójnie pierzastosieczne, ich końcowe listki są równowąskie^[4].

Kwiaty

Zebrane w luźne grono liczące zazwyczaj 6-12, rzadko do 15 kwiatów^[4]. Kwiaty grzbieciste bez ostrogi, wyrastające na ukośnie odstających szypułkach. Działki kielicha o długości 0,5-1 mm, co najmniej 5-krotnie krótsze od płatków korony. Płatki korony różowe z ciemnopurpurowymi szczytami, od długości 5-6 mm. Górny zewnętrzny płatek wycięty na szczycie^[8][3].

Owoce

Zaokrąglony, wyrastający na szypułce o długości 1,5–2 mm, do dwóch razy dłuższej od przysadki. Powierzchnia drobniutko ziarenkowata^[3]. Tylko początkowo posiada na szczycie króciutki dzióbek^[8].

Gatunki podobne

Najbardziej podobna jest dymnica różowa (Fumaria schleicheri). Ma intensywniej wybarwione kwiaty i inaczej zbudowany górny płatek korony; jego blaszka jest tępo zakończona (bez wcięcia) i jest szersza od paznokietka. Owoc ma szczyt krótko i ostro zakończony, a przysadki są co najwyżej 2-4 razy krótsze od szypułki^[4].

Pokrój

Kwiaty

Owoc z szypułką i przysadką

Biologia i ekologia

Roślina jednoroczna. Kwitnie od maja do października. Siedlisko: pola i siedliska ruderalne^[3], takie, jak: gruzowiska, przydroża, torowiska i nasypy kolejowe, a także w ogrodach, parkach i nitrofilnych okrajkach. Roślina wapieniolubna, występuje na podłożu o dużej zawartości wapieni^[4]. Liczba chromosomów 2n = 32^[3].

Zagrożenia i ochrona

Gatunek umieszczony na polskiej czerwonej liście w kategorii VU (narażony)^[9].

Przypisy

Fumaria vaillantii é uma espécie de planta com flor pertencente à família Papaveraceae.

A autoridade científica da espécie é Loisel., tendo sido publicada em Journal de Botanique, rédigé par une société de botanistes 2: 358. 1809.

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.

Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.

Protecção

Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

• Fumaria vaillantii^{[ligação inativa]} - Checklist da Flora de Portugal (Continental, Açores e Madeira) - Sociedade Lusitana de Fitossociologia
• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Fumaria vaillantii - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Tropicos.org. Missouri Botanical Garden. 18 de dezembro de 2013 http://www.tropicos.org/Name/24000329>
• Fumaria vaillantii - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 18 de dezembro de 2013).
• Fumaria vaillantii - International Plant Names Index

Blek jordrök (Fumaria vaillantii) är en växtart i familjen vallmoväxter.

Externa länkar

• Den virtuella floran
• Wikimedia Commons har media som rör Blek jordrök.
  Bilder & media

Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

Fumaria vaillantii là một loài thực vật có hoa trong họ Anh túc. Loài này được Loisel. mô tả khoa học đầu tiên năm 1809.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Fumaria vaillantii tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Fumaria vaillantii tại Wikispecies
• Vườn thực vật hoàng gia Kew; Đại học Harvard; Australian Plant Name Index (biên tập). “Fumaria vaillantii”. International Plant Names Index. Truy cập ngày 21 tháng 8 năm 2013.

短梗烟堇（学名：Fumaria vaillantii），为罂粟科烟堇属下的一个植物种。^[1]

参考资料