Pulex irritans Linnaeus 1758

Pulex irritans, conocida comúnmente como pulga común, ye una especie d'inseutu sifonápteru de la familia Pulicidae. Son parásitos ectodérmicos de vertebraos homeotermos que s'alimenten de sangre. Tien una distribución cosmopolita y un bien ampliu espectru de güéspedes, incluyíu'l home. De fechu trátase de la especie de pulga que más frecuentemente parasita al ser humanu, anque nun seya esclusiva de la nuesa especie, como podría equívocamente deducise del nome vulgar que se da a Pulex irritans en diversos idiomes.

Ye una de les seis especies del xéneru Pulex; les otres cinco viven puramente n'América.^[1] Suponse que P. irritans aniciar en Suramérica onde'l so güéspede primariu sería los pecaries o los cobayes. Créese que llegaron a Eurasia al traviés del estrechu de Bering en dalgún momentu del posglacial.^[2]

Modelu fechu en 1930.

Mide 2-3 mm y ye de color escuru, xeneralmente d'acoloratáu a coritu. Trátase d'inseutos bien estruyíos llateralmente, lo que-yos dexa avanzar con rapidez ente'l pelo de los sos güéspedes. Ye a aguantar grandes presiones ensin sufrir dañu físicu. Aléimntase del sangre de los sos güéspedes que llogra aplicando'l so complexu aparatu bucal compuestu, ente otres pieces, por palposs maxilares, dos palpos llabiales, dos mandíbules y dos maxilares, amás d'un labro-epifarinxe. Con too ello provoca una mordedura doliosa, irritante, que xustifica'l so nome científicu. El cuerpu ye bien estrechu, escamosu y piloso-espinosu. Como'l restu de los sifonápteros les pulgues adultes escarecen de nales, pero son a saltar a estraordinaries distancies. De fechu son los meyores saltadores ente tolos animales en rellación a la so propia talla; son capaces de saltar a una distancia equivalente a 200 vegaes el so tamañu corporal.

Fases de desenvolvimientu de Pulex irritans: Enriba: adultu o imago. Izquierda: güevu. Embaxo esquierda: bárabu. Embaxo derecha: pupa.

La pulga común parasita munches especies de mamíferos y aves, incluyíos animales domésticos. Foi atopada en perros y cánidos xabaces, monos, pósums, gatos y félidos monteses, aguarones negros y aguarones d'alcantariella, royedores monteses, gochos, esperteyos, pollos, ente otres. Puede ser güéspede intermediariu de la tenia Dipylidium caninum. Xeneralmente'l ser humanu contrai la parasitosis de pulga común al traviés de les mascotes o'l ganáu, pero de cutiu tamién de la fauna montesa. Los ambientes húmedu y templáu son favorables pa les pulgues comunes, ente que los fríos y/o secos enzanquen el so desenvolvimientu.

La pulga Pulex irritans ye'l vector habitual de la peste bubónica, causante de diverses pandemies qu'azotaron Europa con especial intensidá nel sieglu XIV. Pa ello tien que parasitar a un aguarón o otru animal portador de la bacteria Yersinia pestis que causa la enfermedá, y darréu a una persona.

Ciclu bióticu

Los Siphonaptera ye un orde d'inseutos holométabolos, ye dicir ciclu bióticu tien cuatro fases: güevu, bárabu, pupa y imago sufriendo metamorfosis completa. Xeneralmente ponen los sos güevos sobre'l güéspede, nun númberu de 25 a 40 diarios, hasta unos 2.000 na vida de la fema, pero éstos nun queden xuntaos sinón que cayen y tres la so eclosión, los bárabos desenvuélvense nel suelu. Les alfombres y tapiceríes, nel interior de les viviendes, son un mediu aparente pal desenvolvimientu de los bárabos. El bárabu ye vermiforme y aliméntase de les fieces de les pulgues adultes lo mesmo que de restos de piel y d'otres materies orgániques. Tres un periodu variable, xeneralmente de 10 a 24 díes, el bárabu pasa al estáu de pupa confinándose dientro d'un brotu. Pueden pasar nesti estadiu un tiempu variable, d'unos 7 díes si hai posibles güéspedes pero en casu contrariu pueden esperar delles selmanes hasta convertise en imago o inseutu adultu.

Referencies

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Pulex irritans .

Pulex irritans, coneguda erròniament com a puça dels humans, a vegades com a puça comuna,^[1] és una espècie d'insecte sifonàpter de la família Pulicidae. Té una distribució cosmopolita i un molt ampli espectre d'hoste, inclòs l'home, però no és la puça de l'ésser humà, com ho fa suposar el nom comú en altres idiomes; l'ésser humà no té una espècie de puça exclusiva, com el gos i el gat (però sí espècies pròpies de polls).^[2]

La puça comuna parasita moltes espècies de mamífers i aus, inclosos animals domèstics. Ha estat trobada en gossos i cànids salvatges, micos, pòssums, gats i fèlids silvestres, rates negres i rates d'embornal, rosegadors silvestres, porcs, ratapinyades, pollastres, entre altres. Pot ser hoste intermediari de la tènia Dipylidium caninum.

Referències

Blecha obecná neboli lidská (Pulex irritans) byla v Českých zemích i v celé Evropě v období mezi 14.–19. stoletím nejrozšířenějším a nejtypičtějším lidským parazitem. Nyní je více rozšířeným druhem blecha psí či blecha kočičí, které ale také mohou napadat člověka. Blechy jsou významnými ektoparazitickými přenašeči nemocí.

Výskyt

Blecha obecná je rozšířena téměř po celé zeměkouli, výjimku tvoří jen několik oblastí tropických pralesů. Četnost výskytu klesá spolu se zvyšující se životní úrovní. Předpokládá se, že není původním cizopasníkem člověka, ale psovitých šelem, na kterých se i dnes hojně vyskytuje. Na člověka se pravděpodobně přenesla právě při domestikaci psa.Většinou se objevují u psa.

Hostitelská specifita

Blechy nebývají vysoce hostitelsky specifické. Napadají teplokrevné živočichy a snadno se mezidruhově přenášejí. Více se vyskytují u hostitelů se stálým pelechem/hnízdem či jiným stanovištěm. Blechu obecnou nejčastěji v domácnosti najdeme u člověka, psa, kočky či prasete a ve volné přírodě například u tchoře, kuny, jezevce nebo lišky, ale i některých hlodavců.

Charakteristické znaky

Blecha obecná je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy (přesné zbarvení závisí na složení potravy), ze stran je zploštělá a tvořena články, které se směrem ke koncové části těla zvětšují a překrývají. Články jsou sklerotizované a porostlé brvami, které také směřují k zádi a tím usnadňují pohyb srstí hostitele. Záď je složena z 10 článků, z nichž 3 poslední slouží k rozmnožování. Má tři páry nohou, dva páry (zadní a střední) jsou skákavé. Blechy dokáží vyvinout dostatečnou sílu pro velmi dlouhé skoky, což je způsobeno dobře vyvinutými stehny a kyčlemi a zároveň speciálními strukturami uvnitř nohy (resilin). Jsou velké od 2 do 8 mm a dokáží skočit do vzdálenosti asi 35 cm při výšce skoku 20 cm. Na chodidlech se také nachází 2 drápy, které slouží k přidržování se na hostiteli. Oči blechy jsou málo vyvinuté a reagují spíše jen na intenzitu světelných podnětů. Na hlavě se dále nachází kyjovitá tykadla a bodavě-sací ústní ústrojí. To je tvořeno bodcem, který je vybaven žlábkem a za pomoci maxill s ním blecha saje krev. Dále můžeme na hlavě najít pysková a čelistní makadla, která mají bodec ochraňovat. Blecha dokáže vypít až 15x větší množství krve, než je její velikost. Od jiných druhů blech se blecha obecná odlišuje absencí ktenidií (ctenidium) na hlavě a chybějícím hřebenem na hlavě a předhrudí.

Pohlavní rozdíly, rozmnožování

Blechy mají oddělené pohlaví. Pohlavní ústrojí samiček je tvořeno vaječníky – soustava trubiček a vejcovodů, které ústí do dělohy. Pohlavní ústrojí samečků je tvořeno párem varlat a chámovodovou schránkou s phallusem. Ten je velmi důležitý při klasifikaci druhů blech. Samička se se samečkem najde díky čichu, páří se v srsti hostitele. Blechy procházejí dokonalou metamorfózou. Oplodněná samička klade vajíčka v srsti hostitele, ta po několika hodinách oschnou a opadnou (dokáží se tak dobře šířit). Vylíhnou se z nich larvy, které mají kousací ústrojí a živí se organickými zbytky (kůže atd.) či výkaly dospělců, které obsahují poměrně velké množství nestrávených zbytků krve. Larvy se třikrát svlékají a po několika dnech se přemění v kokon s kuklou. Z kokonu se po různě dlouhé době líhnou dospělci.

Zdravotní problémy způsobené blechou

Blechy jsou přenašeči různých onemocnění a to pomocí krve, kterou sají. Při nabodnutí kapiláry vpouští trochu slin dovnitř těla hostitele a spolu s tím se můžou z jejich ústního ústrojí přenášet i potenciální patogeny. Dále může napadený pozorovat svědivé červené fleky podobné štípnutí komára, které ale do několika málo dnů mizí. Problém může způsobit až nadměrné škrábání místa vpichu, kde se v důsledku toho vytvoří infekční zánět.

U zvířat může docházet k přemnožení blech a v důsledku toho k zablešení. U člověka je ovšem zablešení (latinsky púlicosis) velmi vzácné.

Při kousnutí se z blechy do hostitele dostávají tzv. hapteny, což jsou částečné antigeny, které dokážou vyvolat imunitní odpověď organismu. Při zablešení dochází k dlouhodobému přísunu těchto látek do těla hostitele, u kterého se může objevit přecitlivělost a následně i zdravotní problémy. Tento jev je častý u psů a objevuje se přibližně měsíce až roky po napadení blechami.

Epidemie "černého" moru

Blecha obecná spolu s blechou morovou (Xenopsylla cheopis) byla, a v některých částech světa stále je, přenašečem moru. Jde o mor dýmějový, septikémický či plicní, které stály za epidemií nazývanou Černá smrt. Ta se ve 14. století rozšířila z Asie (východního Kazachstánu) přes Čínu až do Evropy.

Označení „černá“ získala epidemie dýmějového moru kvůli otokům mízních uzlin hlavně v tříslech a podpaží, kde se objevoval zánět, ze kterého vytékal hnis a krev. To pokračovalo zánětem kůže, která se barvila do tmavé barvy (acral necrosis).

Člověk se mohl tímto morem nakazit po kontaktu s blechami, které se vyskytovaly především na krysách (ty jsou zdrojem nákazy). V trávicím ústrojí nakažené blechy žijí bakterie Yersinia pestis, které způsobují vlastní onemocnění. Tyto bakterie se uvnitř blechy namnoží a zablokují žaludek. Důsledkem toho je neutišitelný hlad blechy, která stále saje krev a Yersinie tak mohou proudit do svého nového hostitele. Plicní mor se šířil také kapénkovou infekcí.

Graham Twigg v roce 1984 dokázal, že není možné, aby se dýmějový mor přenášel pomocí krys a blech a to kvůli klimatickým a ekologickým podmínkám v Evropě a vyslovil domněnku, že se nejspíš jednalo o jiný druh bakterie (Bacillus anthracis).^[zdroj?]

Zdroje

• VOLF, Petr a Petr HORÁK. Paraziti a jejich biologie. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9.
• BEDNÁŘ, M., V. FRAŇKOVÁ, J. SCHINDLER, A. SOUČEK a J. VÁVRA. Lékařská mikrobiologie: bakteriologie, virologie, parazitologie. Vyd. 1. Praha: Triton, 1996, 558 s. ISBN 80-2380-297-6.
• KUBÍČKOVÁ, Lucie. Emergentní mikrobiální patogeny přenášené hematofágními členovci v Evropě. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita
• http://www.biolib.cz/cz/main/
• http://www.hi-life.cz/Radcin_zviretnik/blechy.html
• http://veda-technika.blogspot.cz/
• http://www.vesmir.cz/

Han og hunloppe, hhv. th. og tv.

Menneskeloppen (Pulex irritans) er en type lopper, der findes på mennesker. Den er sjælden i Danmark, men almindelig i Sydeuropa.

Der Menschenfloh (Pulex irritans), oft auch nur kurz Floh genannt, ist ein blutsaugendes Insekt aus der Ordnung der Flöhe (Siphonaptera).

Merkmale

Schemazeichnung des Kopfs des Katzenflohs (Ctenocephalides felis). Die Ctenidien fehlen beim Menschenfloh

Modell eines weiblichen Menschenflohs, Zoologische Sammlung Rostock

Der Menschenfloh besitzt die generelle Körpergestalt der Flöhe und ist auf den ersten Blick nur schwer von anderen Floharten unterscheidbar. Wie die meisten Flöhe ist er gelblich bis gelbbraun gefärbt, flügellos mit Sprungbeinen, seitlich abgeflacht mit sehr stabilem Exoskelett (stark sklerotisiert). Weibchen der Art erreichen etwa 2,5 bis 3,5 Millimeter Körperlänge, die etwas kleineren Männchen nur 2 bis 2,5 Millimeter. Im Gegensatz zu vielen anderen Flöhen fehlen sowohl an den Wangen (Genae), der Unterkante des Kopfs unterhalb der Augen, wie auch am Hinterrand des Halsschilds (Pronotum) die Zahnkämme oder Ctenidien, das sind Reihen aus sehr auffälligen, starken, meist dreieckig geformten Dornborsten.^[1] Wichtig für die genaue Bestimmung der Gattung ist die Gestalt der schwer sichtbaren Antennen. Diese sind kurz und können in eine Grube eingelegt werden, die hinter dem Auge liegt. Bei der Gattung Pulex ist die Endkeule der Antennen asymmetrisch geformt, ihr erstes Glied blattförmig verbreitert, ihre Spitze überragt den Rand des Auges.

Von anderen Floharten ohne Ctenidien, die im Zusammenhang mit dem Menschen und seinen Haustieren verbreitet auftreten, kann der Menschenfloh so unterschieden werden: Beim Hühnerfloh (oder auch Hühnerkammfloh) Echidnophaga gallinacea ist der Vorderrand des Kopfs bei Ansicht von der Seite eckig gewinkelt, nicht abgerundet wie beim Menschenfloh. Schwerer ist die Unterscheidung vom Rattenfloh oder Pestfloh (Xenopsylla cheopis), der aber in Mitteleuropa nur selten auftritt. Bei diesem sind die Mesopleuren (ein Sklerit an der Seite des mittleren Rumpfsegments) durch eine verstärkte Leiste scheinbar zweigeteilt, außerdem ist die Okularborste, eine kleine Borste im Bereich der Augen, vor dem auffälligen, knopfförmigen Auge ansitzend, nicht unterhalb von diesem wie beim Menschenfloh. Auch die Gattung Tunga, mit dem Sandfloh Tunga penetrans, ist ähnlich. Beim Menschenfloh sind die Rumpfsegmente bei Ansicht von der Seite untereinander etwa gleich groß, außerdem ist bei Tunga die Antenne kürzer, ihre Spitze überragt nicht das Auge.^[2][3][4][5]

Vorkommen

Der Menschenfloh kommt weltweit vor.^[6] Da alle verwandten Arten der Gattung Pulex in Amerika leben und aus den meisten Teilen der Welt keine alten fossilen oder subfossilen Überreste gefunden worden sind, ist die vorherrschende wissenschaftliche Ansicht, dass die Art ursprünglich nur in Amerika verbreitet war und erst vom Menschen weltweit verschleppt wurde. Ein weithin akzeptiertes Modell^[7] sieht den Übergang auf den Menschen in Südamerika, wo der Mensch durch die Domestizierung des Meerschweinchens (Cavia porcellus) erstmals in engeren Kontakt mit dem Parasiten geriet. Von hier wäre er, durch kulturellen Kontakt von Menschengruppen, über die Beringstraße (oder möglicherweise auch andernorts über Bootsverkehr) in die Alte Welt eingeschleppt und dort verbreitet worden. Der Menschenfloh gehört zu den mobilen Floharten, die zwar zur Fortpflanzung und Entwicklung der Larven auf ein Lager, einen Bau oder ein Nest angewiesen bleiben, aber als Imagines als Ektoparasit auf ihrem Wirt leben und daher von diesem leicht verschleppt werden können, sobald direkte Kontakte bestehen.

Überreste von Flöhen sind in archäologischen Ausgrabungen eher selten. Sie liegen aus präkolumbianischen indianischen Gräbern aus Süd-Peru vor, die auf etwa 1000 v. Chr. datiert werden. Nimmt man die die Domestizierung des Meerschweinchens, die möglicherweise bereits 7000 vor Christus, aber wahrscheinlich spätestens etwa 5000 vor Christus erfolgte, als Startpunkt, ist es bemerkenswert, dass bereits für das europäische Neolithikum, etwa 3000 vor Christus, die ersten Nachweise des Menschenflohs aus der Alten Welt vorliegen.^[8]

Bemerkenswert ist auch der Fund in der Arbeitersiedlung im ägyptischen Amarna, die nur etwa 25 Jahre lang, im Zeitraum etwa zwischen 1350 und 1323 vor Christus, besiedelt war.^[9][10] Hier wurden in einem Gräberfeld die Überreste von 35 Menschenflöhen (und einem Katzenfloh) gefunden, was die verbreitete Präsenz der Art in Nordafrika bereits zum Ende des 2. Jahrtausends vor Christus beweist.

Da der Mensch die einzige Primaten-Art ist, die von Flöhen befallen wird, ist es extrem unwahrscheinlich, dass der Mensch der primäre Wirt des Parasiten sein kann, der Ausdruck „Menschen“floh führt also etwas in die Irre. Als Wirte neben dem Menschen und dem Nagetier Meerschweinchen sind bekannt: Schweine, etwa auch die südamerikanischen Nabelschweine (Pekaris) und das Hausschwein, zahlreiche Raubtiere, insbesondere Füchse; beim Rotfuchs (Vulpes vulpes) ist er die zweithäufigste Flohart, beim amerikanischen Swiftfuchs (Vulpes velox) die häufigste.^[11] Insgesamt ist eine Vielzahl von zumindest gelegentlich befallenen Wirtsarten bekannt, darunter neben zahlreichen Nagetieren bemerkenswerterweise mit dem (höhlennistenden) Kaninchenkauz (Athene cunicularia) eine Vogelart.

Der Menschenfloh tritt verbreitet auch auf Haustierarten auf, neben Hausschweinen sind auch Hausziegen und selten Hauskatzen als Wirt nachgewiesen. Der Haushund ist neben den Schweinen einer der wichtigsten Wirte: Weltweit sollen etwa 10 Prozent der Hunde von dieser Art befallen sein.^[11]

In Mitteleuropa ist der Menschenfloh selten geworden. Viel häufiger werden Menschen vom Katzenfloh (Ctenocephalides felis) oder auch vom Hundefloh (Ctenocephalides canis) befallen.

Ernährung

Als Nahrung saugt er Blut, kann jedoch auch bis zu einem Jahr ohne eine Mahlzeit auskommen. Für den Stich werden feuchtwarme Regionen am Körper bevorzugt. Ein einziger Floh kann meist zur Nacht in kurzer Zeit den ganzen Körper mit Stichen übersäen. Normalerweise nimmt der Floh pro Tag eine Blutmahlzeit zu sich. Dabei nimmt er wenn möglich oft das Zwanzigfache seines Eigengewichtes auf. Ein Teil des angedauten Blutes wird kurz danach wieder ausgeschieden.

Die Flohstiche sind gelegentlich in einer Reihe angeordnet; man spricht auch von Flohstraße.^[12]

Entwicklung

Die Entwicklung des Menschenflohs verläuft über die Stadien Ei, Larve, Puppe und Imago. Ein solcher Zyklus dauert meist von einigen Wochen bis hin zu acht Monaten.

Eiablage

Die erste Begattung erfolgt etwa 8 bis 24 Stunden nach einer Nahrungsaufnahme. Etwa einen Tag nach der Begattung beginnen die weiblichen Flöhe mit der Eiablage. Ein Weibchen legt pro Tag jeweils etwa 50 Eier, die wahllos auf dem Wirtsorganismus abgelegt werden. Sie sind weich, oval, hell, nur etwa ½ mm groß und besitzen keine klebrige Außenhülle, weshalb sie jederzeit vom Wirtskörper abfallen können.

Junglarven

Die Junglarven schlüpfen etwa 2 bis 14 Tage nach der Eiablage und verstecken sich vorzugsweise in Teppichen, auf Fußböden vor allem an den Ecken und den Wandbereichen in der Nähe der Heizung, in Polstermöbeln, Kissen, Matten und Matratzen. Das von einem Floh angedaute und wieder ausgeschiedene Blut dient den 5 mm langen, weißen, fadendünnen Larven als Futter, da sie noch nicht saugen können.

Schadwirkung

Als typische Reaktion eines Flohstiches entstehen beim Menschen kleine Papeln. Diese haben eine rote Färbung, sind meist hart, leicht erhöht und üben einen mehr oder minder starken Juckreiz aus. Durch Aufkratzen dieser Papeln kann es zu Sekundärinfektionen kommen.

Menschenfloh als Krankheitsüberträger

Der Menschenfloh kann beim Blutsaugen gelegentlich auf mechanischem Wege die Erreger des Fleckfiebers und der Beulenpest übertragen. Die Übertragung erfolgt durch den Kontakt der Flohexkremente oder des kontaminierten Flohkörpers (Saugrüssel) mit der Stichwunde. Weiterhin können Menschenflöhe Zwischenwirte für verschiedene Bandwurmarten wie z. B. den Gurkenkernbandwurm (Dipylidium caninum) sein und diese auch übertragen.

Eine Gruppe von Forschern an der Universität Marseille um Didier Raoult vertritt die Ansicht, dass bei Wirtswechsel auch der Menschenfloh neben der Kopflaus (Pediculus humanus capitis) und der Kleiderlaus (Pediculus humanus humanus) als Überträger der Pest in Frage kommt, da alle diese genannten Parasiten Pestbakterien aufnehmen können.^[13][14] Einige Forscher stellen das gesamte zeitweise weithin als Standard akzeptierte Modell, die Pest wäre durch die Hausratte und ihren Parasiten Rattenfloh (Xenopsylla cheopis) auf den Menschen übertragen worden, und diese bildeten das wesentliche Reservoir für das Überleben des Pesterregers zwischen den Epidemien, nun in Frage. Ihren Schlussfolgerungen nach wäre der Menschenfloh der wesentliche Vektor der Pest im antiken und mittelalterlichen Europa gewesen, während der Rattenfloh eher in Zentral- und Ostasien bedeutsam sei.^[15] Eine Schwierigkeit der Hypothese ist, dass der Erreger vom Menschenfloh weitaus weniger leicht als vom Rattenfloh auf den Menschen übergeht, weil es bei diesem nicht zur Blockade des Darms kommt, wodurch große Mengen Bakterien beim Stechvorgang ins Blut übergehen. Seine Bedeutung als Vektor für die Krankheit wurde für Regionen, in denen die Pest heute noch endemisch ist, wie das afrikanische Tansania, aber sehr wahrscheinlich gemacht.^[16] Bedeutsam ist, dass Menschenflöhe die Krankheit direkt von Mensch zu Mensch übertragen können, ein Zwischenwirt wie die Hausratte ist nicht erforderlich.

Einzelnachweise

1. ↑ Hubert Schumann: Flöhe (Siphonaptera). In: Hans-Joachim Hannemann, Bernhard Klausnitzer, Konrad Senglaub (Hrsg.): Stresemann Exkursionsfauna. 7. Auflage. Band 2/2: Wirbellose. Volk und Wissen, Berlin 1990, ISBN 3-06-012558-9, S. 300.
2. ↑ Frans G.A.M. Smit: Siphonaptera. In: Royal Entomological Society of London (Hrsg.): Handbook for the identification of British insects. Band 1, Nr. 16. Eigenverlag, London 1957, S. 1–91.
3. ↑ Gunvor Brink-Lindroth, Frans G.A.M. Smit: The fleas (Siphonaptera) of Fennoscandia and Denmark. In: Fauna Entomologica Scandinavica. Band 41. Brill, Leiden / Boston 2007, ISBN 978-90-474-2075-0, S. 137 ff.
4. ↑ Harry D. Pratt, John S.Wiseman: Fleas of public health importance. In: U.S. Department of Health, Education, and Welfare (Hrsg.): public health series. Nr. 772. US Government Printing Office, Washington 1962, S. 17.
5. ↑ E. Fred Legner: Key to Siphonaptera of medical importance. University of California.
6. ↑ Richard C. Russell, Domenico Otranto, Richard L. Wall: The Encyclopedia of Medical and Veterinary Entomology. CABI, Wallingford OX/ Boston MA 2013, ISBN 978-1-78064-037-2, S. 117.
7. ↑ Paul C. Buckland, Jon P. Sadler: A Biogeography of the Human Flea, Pulex irritans L. (Siphonaptera: Pulicidae). In: Journal of Biogeography. Band 16, Nr. 2, 1989, S. 115–120, JSTOR:2845085.
8. ↑ Eva Panagiotakopulu, Paul C. Buckland: A thousand bites - Insect introductions and late Holocene environments. In: Quaternary Science Reviews. Band 156, 2017, S. 25–35, doi:10.1016/j.quascirev.2016.11.014.
9. ↑ Eva Panagiotakopulu: Fleas from pharaonic Amarna. In: Antiquity. Band 75, 2001, S. 499–500.
10. ↑ Eva Panagiotakopulu: Pharaonic Egypt and the origins of plague. In: Journal of Biogeography. Band 31, Nr. 2, 2004, S. 269–275, doi:10.1046/j.0305-0270.2003.01009.x.
11. ↑ ^{a b} Gerhard Dobler, Martin Pfeffer: Fleas as parasites of the family Canidae. In: Parasites & Vectors. Band 4, Nr. 139, 2011, S. 1–11, doi:10.1186/1756-3305-4-139.
12. ↑ Hans-Jürgen von der Burchard: Stechmücken – Die Springerelite. Auf: planet-wissen.de Stand vom 1. Juni 2009, abgerufen am 4. Juli 2012.
13. ↑ D. Raoult et al.: Experimental model to evaluate the human body louse as a vector of plague. In: The Journal of Infectious Diseases. Band 194, Nr. 11, Dez. 2006, S. 1589–1596, PMID 17083045.
14. ↑ D. Raoult et al.: Body lice, yersinia pestis orientalis, and black death. In: Emerging Infectious Diseases. Band 16, Nr. 5, Mai 2010, S. 892–893, PMID 20409400.
15. ↑ Anne Karin Hufthammer, Lars Walløe: Rats cannot have been intermediate hosts for Yersinia pestis during medieval plague epidemics in Northern Europe. In: Journal of Archaeological Science. Band 40, 2013, S. 1752–1759, doi:10.1016/j.jas.2012.12.007.
16. ↑ Anne Laudisoit, Herwig Leirs, Rhodes H. Makundi, Stefan Van Dongen, Stephen Davis, Simon Neerinckx, Jozef Deckers, Roland Libois: Plague and the Human Flea, Tanzania. In: Emerging Infectious Diseases. Band 13, Nr. 5, 2007, S. 687–693., doi:10.3201/eid1305.061084.

Ljudska buha (latinski: Pulex irritans) je vrsta buhe rasporostranjene po cijelom svijetu sa širokim spektrom domaćina za parazitiranje.

Iako ova buha nosi naziv "ljudska", može se naći i na mnogim vrstama sisara i ptica. Nađena je na psima, divljim kanidima, majmunima, oposumima, mačkama, divljim mačkama, kokošima, pacovima, svinjama, šišmišima i raznim drugim vrstama. Naziv ljudska nosi jer je jedna od najčešćih buha koje infestiraju čovjeka.

WHO izvještava da je ova vrsta buha postala otporna prema DDT-ju, dieldrinu i lindanu.

Nedovršeni članak Ljudska buha koji govori o medicini treba dopuniti. prema pravilima Wikipedije.

The human flea (Pulex irritans) – once also called the house flea^[1] – is a cosmopolitan flea species that has, in spite of the common name, a wide host spectrum. It is one of six species in the genus Pulex; the other five are all confined to the Nearctic and Neotropical realms.^[2] The species is thought to have originated in South America, where its original host may have been the guinea pig or peccary.^[3]

Morphology and behavior

Pulex irritans is a holometabolous insect with a four-part lifecycle consisting of eggs, larvae, pupae, and adults. Eggs are shed by the female in the environment and hatch into larvae in about 3–4 days. Larvae feed on organic debris in the environment. Larvae eventually form pupae, which are in cocoons that are often covered with debris from the environment (sand, pebbles, etc.). The larval and pupal stages are completed in about 3–4 weeks when the adults hatch from pupae, then must seek out a warm-blooded host for blood meals.

The flea eggs are about 0.5 mm in length. They are oval-shaped and pearly white in color. Eggs are often laid on the body of the host, but they often fall off in many different places. The larvae are about 0.6 mm in length. They are creamy white or yellow in color. Larvae have 13 segments with bristles on each segment. The larvae feed on a variety of organic debris. The pupa are around 4 x 2 mm. After undergoing three separate molts, the larvae pupate, then emerge as adults. If conditions are unfavorable, a cocooned flea can remain dormant for up to a year in the pupal phase. The adults are roughly 1.5 to 4 mm in length and are laterally flattened. They are dark brown in color, are wingless, and have piercing-sucking mouthparts that aid in feeding on the host's blood. Both genal and pronotal combs are absent and the adult flea has a rounded head. Most fleas are distributed in the egg, larval, or pupal stages.

Relationship with host

Direct effects of bites

Fleas are a pest species to their hosts, causing an itching sensation that results in discomfort and leads to scratching in the vicinity of the bite. Flea bites generally cause the skin to raise, swell, and itch. The bite site has a single puncture point in the center. Bites often appear in clusters or small rows and can remain inflamed for up to several weeks.

This species bites many species of mammals and birds, including domesticated ones. It has been found on dogs and wild canids, monkeys in captivity, opossums, domestic cats, wild felids in captivity, chickens, black rats and Norwegian rats, wild rodents, pigs, free-tailed bats, and other species. It can also be an intermediate host for the flea tapeworm cestode Dipylidium caninum.

Fleas can spread rapidly and move between areas to include eyebrows, eyelashes, and pubic regions.

Hair loss as a result of itching is common, especially in wild and domestic animals. Anemia is also possible in extreme cases of high-volume infestations.

Vector capabilities

Plague, a disease that affects humans and other mammals, is caused by the bacterium Yersinia pestis. The human flea can be a carrier of the plague bacterium. Plague is infamous for killing millions of people in Eurasia during the Middle Ages. Without prompt treatment, the disease can cause serious illness or death. Today, human plague infections continue to occur in the western United States, but significantly more cases occur in parts of Africa and Asia.

Plague is a very serious illness, but is treatable with commonly available antibiotics. The earlier a patient seeks medical care and receives treatment that is appropriate for plague, the better their chances are of a full recovery.

People in close contact with very sick pneumonic plague patients may be evaluated and possibly placed under observation. Preventive antibiotic therapy may also be given, depending on the type and timing of personal contact.

Treatment and prevention

Common treatments include body shaving and medicated shampoos and combing. When preventing fleas, it is important to treat both the host and the environment. Household pets should be treated to prevent being infested. Carpets, and other floor surfaces, should be shampooed and vacuumed regularly to prevent fleas. When dealing with an infestation, bedding and clothing that may have been exposed should be washed thoroughly in hot water and kept away from other materials that have not been exposed. In extreme cases, extermination by a professional is necessary.

Phylogeny and Distribution

Pulex irritans originated in Central and South America, where it evolved with only one host.^[4] Despite the origins of P. irritans, it is now a cosmopolitan species, most likely due to the fur trade after the 18th century, and pet transport in more recent decades.^[4][5] Due to the cosmopolitan distribution of this group, research has been conducted to show that P. irritans individuals, when sampled from Spain and Argentina, only showed significant differences when comparing molecular data.^[6] The use of morphometric data, which is often the method for flea identification, showed no significant levels of divergence between the two populations. Combining both morphological and molecular data has identified the possibility of cryptic species. This indicates a need to reconsider taxonomic classifications of these fleas. Studies in Europe and the Mediterranean also found this to be true. Human and cat fleas from Europe and the Mediterranean were studied and show such great variation within their own species that their taxonomy should be reevaluated based on mitochondrial gene heterogeneity.^[5]

References

^[1][2]

La pulga común (Pulex irritans) es una especie de insecto sifonáptero de la familia Pulicidae. Son ectoparásitos de vertebrados homeotermos y se alimentan de sangre. Tiene una distribución cosmopolita y un muy amplio espectro de huéspedes, incluido el hombre. De hecho se trata de la especie de pulga que más frecuentemente parasita al ser humano, aunque no sea exclusiva de nuestra especie, como podría equívocamente deducirse del nombre vulgar que se da a Pulex irritans en diversos idiomas.

Es una de las seis especies del género Pulex; las otras cinco viven exclusivamente en América.^[1]​ Se supone que P. irritans se originó en Sudamérica donde su huésped primario sería los pecaries o los conejillos de Indias. Se cree que llegaron a Eurasia a través del estrecho de Bering en algún momento del posglacial.^[2]​ Es el vector de la peste bubónica, que asoló Europa en la Edad Media.

Características

Fases de desarrollo de Pulex irritans: Arriba: adulto o imago. Izquierda: huevo. Abajo izquierda: larva. Abajo derecha: pupa.

Mide 2-3 mm y es de color oscuro, generalmente de rojizo a negruzco. Se trata de insectos muy comprimidos lateralmente, lo que les permite avanzar con rapidez entre el pelo de sus huéspedes. Es capaz de resistir grandes presiones sin sufrir daño físico. Se alimenta de la sangre de sus huéspedes que obtiene aplicando su complejo aparato bucal compuesto, entre otras piezas, por palpos maxilares, dos palpos labiales, dos mandíbulas y dos maxilas, además de un labro-epifaringe. Con todo ello provoca una mordedura dolorosa, irritante, que justifica su nombre científico. El cuerpo es muy estrecho, escamoso y piloso-espinoso. Como el resto de los sifonápteros las pulgas adultas carecen de alas, pero son capaces de saltar a extraordinarias distancias. De hecho son los mejores saltadores entre todos los animales en relación a su propia talla; son capaces de saltar a una distancia equivalente a 200 veces su tamaño corporal.

Ciclo biológico

Como el resto de insectos holométabolos, su ciclo biológico tiene cuatro fases: huevo, larva, pupa e imago (insecto adulto) sufriendo metamorfosis completa. Generalmente ponen sus huevos sobre el huésped, en un número de 25 a 40 diarios, hasta unos 2.000 en la vida de la hembra, pero éstos no quedan adheridos sino que caen y tras su eclosión y las larvas se desarrollan en el suelo. Las alfombras y tapicerías, en el interior de las viviendas, son un medio idóneo para el desarrollo de las larvas. La larva es vermiforme y se alimenta de las heces de las pulgas adultas así como de restos de piel y de otras materias orgánicas. Tras un periodo variable, generalmente de 10 a 24 días, la larva pasa al estado de pupa confinándose dentro de un capullo. Pueden pasar en este estadio un tiempo variable, de unos 7 días si hay posibles huéspedes, pero en caso contrario pueden esperar varias semanas hasta convertirse en imago o insecto adulto.

La pulga común parasita muchas especies de mamíferos y aves, incluidos animales domésticos y el hombre. Ha sido hallada en perros y cánidos salvajes, monos, pósums, gatos y félidos silvestres, ratas negras y ratas de alcantarilla, roedores silvestres, cerdos, murciélagos, pollos, entre otras. Puede ser huésped intermediario de la tenia Dipylidium caninum. Generalmente el ser humano contrae la parasitosis de pulga común a través de las mascotas o el ganado, pero a menudo también de la fauna silvestre. Los ambientes húmedos y cálidos son favorables para las pulgas comunes, mientras que los fríos y/o secos dificultan su desarrollo.

La pulga Pulex irritans es el vector habitual de la peste bubónica, causante de diversas pandemias que azotaron Europa con especial intensidad en el siglo XIV. Para ello tiene que parasitar a una rata u otro animal portador de la bacteria Yersinia pestis que causa la enfermedad, y posteriormente a una persona.

Referencias

Inimesekirp (Pulex irritans) on kirbuliste seltsi kuuluv putukaliik.

Putukat on ka Eestis.^[1]

Viited

Välislingid

• Inimesekirp andmebaasis eElurikkus

Ihmiskirppu (Pulex irritans) on kirppujen (Siphonaptera) lahkoon kuuluva loinen, joka on erikoistunut pääasiassa ihmiseen^[1]. Aikuisena ihmiskirpun naaras on kooltaan 2,5 - 3,5 mm ja koiras 2,0 - 2,5 mm. Ihmiskirppuja voi löytyä myös koirista, rotista, sioista, kauriista ja ketuista. Suomesta laji on hyvän hygienian ja kuivan huoneilman ansiosta lähes hävinnyt, mutta se voi siirtyä Suomeen esimerkiksi matkailijoiden mukana. Se on muiden kirppujen tavoin erinomainen hyppääjä ja voi levitä ihmisestä toiseen nopeastikin, esimerkiksi kouluissa tai päiväkodeissa. Vaikka yksittäisen kirpun purema on vain ärsyttävä ja kutiseva, kirput voivat levittää myös tauteja, ja siksi niistä on hyvä päästä mahdollisimman pian eroon. Ihmiskirppu voi levittää myös Yersinia pestis bakteeria, joka voi aiheuttaa paiseruttoa. Muita ihmiskirpun kanssa loisivia tai pöytävierassuhteessa eli kahden eliölajin välisessä vuorovaikutussuhteessa eläviä bakteereja ovat Rickettsia typhi ja Rickettsia felis, alkueläimiin kuuluva Nosema pulicis, sukkulamatoihin kuuluva Steinernema carpocapsae ja hohtokiilupistiäisiin kuuluva Bairamlia fuscipes.

Suomessa ihmisiä purevat kirput ovat nykyisin useammin lintujen tai nisäkkäiden kirppuja, jotka ovat hypänneet vahingossa ihmiseen hänen ollessaan tekemisissä eläinten kanssa. Ne häviävät yleensä asumuksista kunnon siivouksella. Toisinaan on tarpeen puhdistaa kaikki ihmisiin kosketuksissa oleva kangasmateriaali. Lintukirppuja voi siirtyä asumuksiin linnunpöntöistä tai kanaloista niitä puhdistettaessa ja nisäkkäiden kirppuja esimerkiksi koiran tai kissan mukana. Ihmiskirpun selästä puuttuu muiden kirppujen kampamainen rakenne, mutta varmaan lajinmääritykseen tarvitaan mikroskooppi.

Ihmiskirpun tunnettuja saalistajia ovat kiiltotunkkarit (Alphitobius laevigatus), petopunkit (Mesostigmata), valeskorpionit (Pseudoscorpionida), muurahaiset (Formicidae) ja kovakuoriaiset (Coleoptera).

Lähteet

Aiheesta muualla

• Laji.fi: Pulex irritans
• Rentokil: Ihmiskirppu (Pulex irritans)
• ITIS: Pulex irritans (englanniksi)
• University of Michigan, Animal Diversity Web (ADW): Human flea (Pulex irritans) (englanniksi)

Puce de l'homme

La puce de l'homme (Pulex irritans) est une espèce de siphonaptères, un parasite de la peau humaine.

Caractéristiques

La puce de l'homme mesure environ de 1,6 mm à 3,2 mm et n'a pas d'ailes. Ses pattes arrière très développées lui permettent des sauts jusqu'à 30 cm de haut et 50 cm de long. Sa cuticule externe possède une très résistante couche de sclérotine qui lui donne une couleur rouge-brun foncé^{[réf. nécessaire]}.

Comme son nom l'indique, cette espèce de puce s'en prend en premier lieu à l'homme. Cependant elle peut parfois s'attaquer aux animaux qui vivent avec l'homme, comme le chat ou le chien.

Présence

La véritable puce de l'homme est devenue rare en Europe centrale. Le plus souvent, l'homme est atteint par la puce du chien (Ctenocephalides canis) et la puce du chat (Ctenocephalides felis).

Nutrition

La puce se nourrit de sang ; mais elle peut rester un an sans manger. La piqûre a souvent lieu dans des régions humides et chaudes du corps. Une seule puce peut piquer en général durant la nuit en une courte durée tout le corps. Généralement elle ne se nourrit qu'une fois par jour. Elle peut absorber jusqu'à vingt fois son poids. Une partie de ce sang est éliminé peu après.

Les piqûres de puce sont parfois disposées en une rangée, on parle aussi de « rue de la puce ».

Cycle biologique

Cycle biologique de Pulex irritans

Le cycle biologique de la puce passe par les stades d’œuf (B), de larve (C), de pupe (D), d'imago (A) . Ce cycle dure de quelques semaines à huit mois.

Ponte

La première saillie suit de 8 à 24 heures après une absorption de nourriture. Environ un jour après l'accouplement, les puces femelles commencent à pondre. Une femelle peut pondre 50 œufs par jour, de façon éparse sur le corps de l'organisme hôte. Les œufs sont mous, ovales, clairs, d'une taille d'un demi-millimètre, sans enveloppe extérieure collante, afin qu'ils puissent toujours se détacher du corps de l'hôte.

Jeune larve

Les jeunes larves éclosent de 2 à 14 jours après la ponte et se cachent de préférence dans les tapis, les planchers, surtout dans les coins et les parties des murs à proximité du chauffage, dans les meubles capitonnés, les coussins, les paillassons et les matelas. La larve mesure 5 mm de long, est blanc, filiformes et ne peut pas aspirer.

Nocivité

La réaction typique à une piqûre de puce est chez l'homme l'apparition de petites papules de couleur rouge, plutôt dures, légèrement enflées et provoque une démangeaison plus ou moins forte. Le grattage de ces papules peut provoquer des infections secondaires.

La puce de l'homme comme vecteur de maladie

La puce de l'homme peut parfois transmettre par le contact avec le sang et des moyens mécaniques l'agent pathogène du typhus et de la peste. La transmission se fait par le contact des matières fécales de la puce ou par la piqûre d'une puce contaminée. En outre la puce de l'homme peut transmettre en étant l'hôte de différents vers solitaires Cestoda tels que le ténia Dipylidium caninum.

Un groupe de chercheurs de l'Université de Marseille sous la direction de Didier Raoult a défendu l'idée de la puce de l'homme à côté du pou de tête ou du pou de corps comme agent de transmission de la peste, puisque tous les parasites peuvent porter le bacille Yersinia pestis.

Références

• (de) Cet article est partiellement ou en totalité issu de l’article de Wikipédia en allemand intitulé .

La pulce dell'uomo (Pulex irritans Linnaeus, 1758) è una specie di pulce cosmopolita che può infestare, al contrario di quanto dice il nome comune, un ampio spettro di possibili ospiti.

Descrizione

Hanno una lunghezza di 2-3 mm e possiedono un corpo molto compresso lateralmente, il che permette loro di avanzare rapidamente anche in mezzo ad una folta pelliccia.

De mensenvlo (Pulex irritans) is een kosmopolitisch levende vlooiensoort, die ondanks zijn naam op een groot aantal gastheren leeft.

Leefwijze

De mensenvlo bijt veel zoogdieren en vogels, waaronder gedomesticeerde. De soort is aangetroffen op honden en wilde hondachtigen, op apen in gevangenschap, opossums, huiskatten, op wilde katachtigen in gevangenschap, op kippen, zwarte ratten en bruine ratten, op wilde knaagdieren, zwijnen, bulvleermuizen en andere diersoorten. Het is vaak een intermediair voor de hondenlintworm. In West-Europa komt de mensenvlo vrijwel niet meer voor. De pest werd overigens niet overgebracht door de mensenvlo maar door de rattenvlo.

Verspreiding en leefgebied

Pulex irritans is een van de zes Pulex-soorten maar de andere vijf soorten leven vooral in het nearctisch en neotropisch gebied.^[1] Er wordt wel aangenomen dat Pulex irritans oorspronkelijk afkomstig is uit Zuid-Amerika, waar de oorspronkelijke gastheer een cavia of een pekari was.^[2]

Amusement

In het vlooientheater werd voornamelijk met mensenvlooien gewerkt. Voor het rekruteren van vlooien voor het vlooientheater kwamen de wijfjes van de mensenvlo en de egelvlo in aanmerking. De mannelijke vlooien zijn te klein en te zwak, dit gold ook voor beide geslachten van andere vlooiensoorten zoals de honden- en kattenvlo. Voor de verscheidene kunstjes werden springers dan wel lopers gebruikt, afhankelijk van de gebruikte truc.

De geest van een vlo door William Blake

Zie ook

• Vlooientheater

Externe link

• Meer afbeeldingen van de mensenvlo

• Dit artikel of een eerdere versie ervan is (gedeeltelijk) vertaald vanaf de Engelstalige Wikipedia, die onder de licentie Creative Commons Naamsvermelding/Gelijk delen valt. Zie de bewerkingsgeschiedenis aldaar.
  

Zie de categorie Pulex irritans van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp.

Menneskelopper (Pulex irritans)

Menneskelopper (Pulex irritans) er en art lopper, det vil si blodsugende insekter, som kan leve på mennesker. Arten var utbredt over hele verden før, men den regnes som utryddet i Norge siden 1950 på grunn av større reinslighet. Mennesker kan likevel bli bitt av hønselopper og kattelopper. Rotte- og menenskelopper spredte smittestoffet til svartedauden, en pest som kom til Norge 1349.

Mennskelopper kan hoppe inntil 30 cm i ett sprang og har blitt brukt i tradisjonelt loppesirkus.

Se også

• Lopper
• Loppesirkus
• Svartedauden

Eksterne lenker

• (en) Kategori:Pulex irritans – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Pulex irritans – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons

Denne zoologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Det finnes mer utfyllende artikkel/artikler på .

Pchła ludzka (Pulex irritans) – owad z rodziny Pulicidae. Pasożyt zewnętrzny człowieka. Poza człowiekiem pchła ludzka może pasożytować na psie, kocie, lisie, borsuku, kaczce, kurze czy szczurze wędrownym. Jest pasożytem kosmopolitycznym.

Samiec P. irritans osiaga wielkość 2–2,5 mm długości^[3], samica jest większa i mierzy 2,5–3,5 mm długości^[3]. Dorosłe osobniki są barwy brunatnokasztanowej. Cechą charakterystyczną dla tego gatunku jest posiadanie 1 lub 2 szczecinek umieszczonych przed okiem^[3].

Rozwój

Stadia życiowe pchły ludzkiej

Zapłodnione samice po napiciu się krwi składają jaja. Jednorazowo 3–5 jaj, w ciągu życia 400–500^[3] w szparach podłogi, pościeli lub legowisku zwierzęcia. Po 3–10 dniach^[3] wykluwają się larwy, które są beznogie i poruszają się ruchem robakowatym. Mierzą 2 mm długości^[3] oraz 0,3 mm szerokości^[3]. Odżywiają się ekskrementami i resztkami organicznymi. Po trzykrotnym linieniu, odbywającym się w ciągu 7–14 dni^[3] następuje przepoczwarczenie w luźnym oprzędzie zmieszanym z ziarnami kurzu, które trwa 7–10 dni^[3]. Imago żyje od 3 do 4 miesięcy i żywi się krwią. Całkowity rozwój tego owada trwa zależnie od warunków zewnętrznych od 18 do 332 dni^[4]. Jednak możliwy jest dłuższy okres rozwoju, trwający nawet około 450 dni^[3].

Chorobotwórczość

Główne znaczenie chorobotwórcze pchły ludzkiej polega na mechanicznym przenoszeniu zarazków dżumy^[3][5] (Yersinia pestis), tyfusu plamistego^[5], tularemii^[5][2] (Francisella tularensis) oraz zakażeń gronkowcem złocistym (Staphylococcus aureus)^[3]. P. irritans jest również żywicielem pośrednim tasiemca psiego (Dipylidium caninum)^[3][5] oraz tasiemca karłowatego (Hymenolepis nana)^[5] i Hymenolepis diminuta^[5].

Dodatkowo ukłucia przez pchłę powodują miejscowe zapalenia skóry^[5] w postaci czerwonej plamki (roseola pulicosa)^[5]. Występuje również świąd powodowany drażniącą wydzieliną, wsączaną do ranki wraz ze śliną^[3].

Zobacz też

• owady Polski

Przypisy

Bibliografia

• Władysław Strojny, 1981, Nasze zwierzęta, Państwowe Wydawnictwa Rolnicze i Leśne, ​ISBN 83-09-00045-6​.
• Stefański W., Parazytologia weterynaryjna tom II, Państwowe Wydawnictwo Rolnicze i Leśne, Warszawa, 1970

Pulex irritans Linnaeus, 1758, é uma espécie de pulga com distribuição natural cosmopolita que parasita um espectro alargado de hospedeiros, incluindo os humanos. É uma das seis espécies do género Pulex (as restantes espécies estão confinadas às regiões Neárctica e Neotropical).^[1] A espécie aparenta ter origem na América do Sul, onde os seus hospedeiros originais podem ter sido o porquinho-da-índia (Cavia porcellus) ou os pecari (Tayassuidae).^[2]

Descrição

A espécie parasita muitas espécies de mamíferos e de aves, incluindo os seres humanos e diversos animais domésticos. Foi encontrada em cães domésticos e canídeos selvagens, macacos em cativeiro, opossums, gatos domésticos e outros felídeos em cativeiro, galinhas, ratos negros e ratazanas, roedores selvagens, porcos, morcegos e outras espécies.

A espécie é um hospedeiro intermédio para o céstode Dipylidium caninum.

Em humanos, as mordeduras desta espécie resultam em inflamação cutânea, vermelhidão e comichão. As pulgas podem mover-se rapidamente entre áreas pilosas, incluindo sobrancelhas, pestanas e regiões púbicas. Os tratamentos mais comuns incluem a depilação, champôs medicados e utilização de pentes especializados.

Referências

Puricele de om (Pulex irritans) este o specie cosmopolită de purici, care are, în ciuda numelui comun, o gamă largă de gazde. Este una din cele șase specii ale genului Pulex; celelalte cinci se află toate în regiunile nearctice și neotropicale.^[1] Se crede că specia este originară din America de Sud, unde gazda sa originală se poate să fi fost cobaiul sau pecarul.^[2]

Relația cu gazda

Efectele directe ale mușcăturilor

Puricii sunt o specie dăunătoare pentru gazdele lor, provocând o senzație de mâncărime care duce la disconfort și determină scărpinarea corpului în impediata apropiere a mușcăturii. Mușcăturile de purici cauzează, în general, umflarea și mâncărimea pielii. Locul mușcăturii are un singur punct de puncție în centru. Mușcăturile apar de multe ori în grupuri mici și pot rămâne inflamate până la câteva săptămâni.

Această specie mușcă multe specii de mamifere și păsări, inclusiv pe cele domesticite. El a fost găsit pe câini și canide sălbatice, maimuțe în captivitate, oposumi, pisici domestice, feline sălbatice în captivitate, pui de găină, șobolani negri și șobolani norvegieni, rozătoare sălbatice, porci, lilieci și alte specii. El poate fi, de asemenea, o gazdă intermediară pentru cestodele teniile puricilor Dipylidium caninum.

Puricii se pot răspândi rapid și se pot muta în diferite părți ale corpului precum sprâncene, gene și păr pubian.

Pierderea părului ca urmare a mâncărimilor este obișnuită, mai ales la animalele sălbatice și domestice. Anemia este, de asemenea, posibilă în cazurile extreme ale infestărilor în volum mare.

Tratament și prevenție

Tratamentele comune includ raderea părului de pe corp, pieptănarea părului și folosirea unor șampoane medicinale. Pentru a preveni apariția puricilor este importantă tratarea gazdei și a mediului înconjurător. Animalele de companie trebuie să fie îngrijite pentru a se preveni infestarea lor. Covoarele și pardoseala trebuie să fie spălate și aspirate în mod regulat pentru a preveni apariția puricilor. În cazul infestării lenjeriei de pat și a îmbrăcăminții, acestea trebuie să fie spălate bine cu apă caldă și ținute departe de alte materiale care nu au fost expuse. În cazuri extreme este necesară realizarea unei exterminări de către un profesionist.

Referințe

Människoloppan (Pulex irritans) lever i miljöer runt däggdjur, då den inte endast har människan som värddjur. Människoloppan går att hitta över hela jordklotet förutom i polartrakterna.

Människoloppan tros ha sitt ursprung i Central- eller Sydamerika. Troligen har människoloppan haft människan som värd sedan slutet av istiden för ca 14 000 år sedan. Människoloppan livnär sig på att suga blod ur sitt värddjur. Den är även en smittbärare och kan bära runt på många olika sorters smittor, som till exempel pesten. Människoloppan är polygynandrisk och parar sig med flera partner. Honan lägger 8-12 ägg och kan göra detta året runt. När äggen kläcks föds människoloppan först som en larv, blir sedan en puppa, och utvecklas efter det till en vuxen människoloppa som kan bli 2-3,5 mm lång.^[1]

Systematik och morfologi

Pulex irritans beskrevs år 1758 av Carl von Linné.^[2]

Arten tillhör familjen husloppor (Pulicidae) i insektsordningen loppor.^[3] Alla loppor är blodsugande ektoparasiter. De är små och vinglösa, med en tillplattad och vanligen mörkfärgad kropp. Andra kännetecken är att de har tre par långa och kraftfulla ben, som är täckta med grova hårstrån, samt utrustade med en klo längst ut. Deras långa ben och speciellt de långa bakbenen är förklaringen till deras förmåga att kunna hoppa högt. Förmågan att kunna hoppa högt i förhållande till sin kroppsstorlek är en viktig spridningsanpassning. Pulex irritans har observerats kunna hoppa ca 33 cm vågrätt och nästan 20 cm lodrätt.^[1][4]

En vuxen Pulex irritans har en tillplattad rödbrun kropp och honorna blir ca 2,5 -3,5 mm långa vilket är något större än hanarna, som blir mellan 2 och 2,5 mm långa.

Huvudet på Pulex irritans är runt och litet i förhållande till dess mellankropp och bakkropp, som är mycket större. Loppan har ett par små antenner som sitter på det lilla huvudet och deras mundel är anpassad för att kunna tränga igenom och suga blod.^[5]

Pulex irritans kropp är täckt med många styva hårstrån, som är riktade bakåt för ett bättre grepp på sin värd. Denna konstruktion tillsammans med loppans tillplattade kropp underlättar framkomligheten på värden (människan), under kläder och bland hårstrån. Hund- och kattlopporna har speciellt utvecklade styva och tjocka hårstrån arrangerade i rader som på en borste eller kam. Pulex irritans saknar helt dessa specialutvecklade partier med hårstrån, vilket skiljer den från hund- och kattloppan som har dessa så kallade kammar både på huvudet och på mellankroppen.^[1]

Utspridning och ursprung

Människoloppan existerar över hela världen, förutom vid Arktis.^[2] Hur vanlig den är varierar dock. I Sverige är den inte så vanlig på grund av levnadssätt och livsmiljö.^[6] Arten tros härstamma från Central- eller Sydamerika, varifrån den spred sig över Beringlandbryggan genom Asien till Europa och Afrika efter istiden.

Människoloppan kan ha utnyttjat människan som värd under en längre tid rent historiskt, troligen redan i slutet av istiden för cirka 14 000 år sedan. Arten utnyttjar idag ett relativt brett värdspektrum. Före spridningen från Amerika hade den antagligen bara en primär värd. Ursprungsvärden i Sydamerika levde troligen i människans närhet. Marsvin och navelsvin är tänkbara som primära värdar.^[2]

Livsmiljö

Själva namnet människoloppa är aningen missvisande då det inte är bara människor som kan vara värddjur. Människoloppan lever i miljöer runt däggdjur, som den sedan sätter sig på när den behöver äta. Oftast återfinns även ägg, larver och puppor i närheten, antingen på det värddjur som människoloppan valt att äta på, eller i dennes bostad. Den är numera ovanlig i Sverige. Den är fortfarande vanlig i länder med sämre hygienisk standard.^[2][5][6]

Reproduktion och förökning

Människoloppan är polygynandrisk. Det betyder att honan parar sig med flera hanar, vilka även parar sig med flera honor. Hanen använder sina känselspröt för att avgöra om det är en hona han mött.^[7] När hanen möter en hona, stöter hanens känselspröt emot honan och hanens antenner/spröt erigeras. Hanen placerar sig sedan huvudstående bakom honan. Medan hanen greppar tag i honan med sin antenn, lyfter han sin mage och spänner ut sin aedeagus (hanens reproduktionsorgan) in i honans spermatheca (reproduktionsorgan).

Honan kommer sedan lägga 8 – 12 ägg, vilka kläcks 4 – 6 dagar senare. Människoloppan kan reproducera sig året runt.^[8]

För att honans äggstockar ska kunna utvecklas helt, måste den suga blod från värden. Detta innebär att honan kan reproducera sig först efter att den sugit blod.^[9] Äggen är ovala och vita, ca 0,5 mm långa, och läggs bland damm och skräp i till exempel golvspringor och mattor.^[1] De kläcks till larver efter 4 – 6 dagar.

Larverna saknar både ben och ögon, är krämvita eller gulaktiga i färgen och ca 6 mm långa. Huvudet är mörkare än kroppen och bakdelen brukar ha två små, bruna krokar. De lever av organiskt avfall. Cirka 11 dagar senare går larverna över i puppa-stadiet. Puppan omges av en silkeslik, kladdig kokong på vilken smuts lätt fastnar och därmed fungerar som kamouflage. Den är ca 4 x 2 mm.

Larv och puppa-stadiet är färdigt efter 3-4 veckor, då puppan blir en vuxen loppa. Vintertid tar utvecklingen från ägg till vuxen loppa längre tid, cirka 6 veckor. För att puppa-fasen ska övergå till en loppa, måste den omgivande miljön vara tillfredsställande för loppan. Om inte, kan den stanna vilande i sin kokong i upp till ett år. En vuxen människoloppa kan leva i upp till ett år efter att den gått ur puppa-stadiet.

Livslängden varierar beroende på tillgång på föda och temperatur, samt på fuktigheten.^[7][8]

Smittor, bett och zoonoser

Människoloppan fungerar som en vektor för många patogener. Mest känd är Yersinia pestis, en bakterie som orsakar pesten och som primärt infekterar små däggdjur.^[5][9] Yersinia pestis dödar till slut loppan genom att den samlas och förökar sig i loppans buk. På så sätt täpper det för så att loppan inte längre får i sig något blod.^[5]

Andra zoonoser är inte lika väl studerade. Hit hör rickettsiabakterier som orsakar olika former av tyfus, tex. Rickettsia typhi, som orsakar murin tyfus, och Rickettsia felis, som orsakar loppburen fläckfeber.^[9] Ett annat exempel är Bartonella quintana, en bakterie som orsakar skyttegravsfeber.^[9]

Dipylidium caninum, som är en typ av plattmask vars ägg äts upp av lopp-larven. Om loppan sedan under sitt vuxenstadium blir uppäten utvecklas plattmasken i tarmarna hos värden. Potentiella värdar för plattmasken är hundar, katter och även människor.^[1][10]

Av dessa är det dock endast Yersinia pestis som kan överföras emellan värddjuret och människor via bett. De andra patogenerna smittar via kontakt med loppans avföring. Dessa överförs främst av andra lopparter, men överförs även av Pulex irritans.

Sår från betten av loppan är lätt upphöjda och kan vara rödaktiga på grund av att blod har sluppit ut från punkteringen. Betten sitter ofta i grupper och orsakar klåda. En stor infestation av Pulex irritans kan leda till anemi hos loppans mindre värdar, såsom smådjur, katter och hundar.^[9]

Källor

1. ^ [a b c d e] Chandler, A. (1922). Animal Parasites and Human Disease. New York: John Wiley & Sons, Inc
2. ^ [a b c d] Buckland, P.C. & Sadler, J.P. (1989). A biogeography of the human flea, Pulex irritans L. (Siphonaptera: Pulicidae). Journal of Biogeography 16(2): pp 115–120.
3. ^ Schmidt, G.D. & Roberts, L.S. (2009). Foundations of the parasitology. 8 uppl. IA: Quebecor World Dubuque.
4. ^ Brinck-Lindroth, G. & G.A.M. Smit F. (2007). The fleas (Siphonaptera) of Fennoscandia and Denmark. The Netherlands: Koninklijke Brill NV
5. ^ [a b c d] Animal Diversity Web. Pulex irritans. Human flea. Tillgänglig: http://animaldiversity.org/accounts/Pulex_irritans/ [2016-04-28]
6. ^ [a b] Folkhälsomyndigheten (2013-10-17). Sjukdomsinformation om loppor, löss och vägglöss. Tillgänglig: https://www.folkhalsomyndigheten.se/amnesomraden/smittskydd-och-sjukdomar/smittsamma-sjukdomar/loppor-loss-och-vaggloss/ [2016-04-28]
7. ^ [a b] Whiting, M.F., Whiting, A.S., Hastriter, M.W & Dittmar, K. (2008). A molecular phylogeny of fleas (Insecta: Siphonaptera): origins and host associations. Cladistics 24 (5): pp 1–31.
8. ^ [a b] Kellogg, V. (1908). American Insects. New York: Henry Holt and Company
9. ^ [a b c d e] Bitam, I., Dittmar, K., Parola, P., Whiting, M.F & Raoult, D. (2010). Fleas and flea-borne diseases. International Journal of Infectious Diseases 14(8): pp 667-676.
10. ^ Cabello, R.R., Ruiz, C.R., Feregrino, R.R., Romero, L.C., Feregrno, R.R. & Zavala, J.T. (2011). Dipylidium caninum infection. BMJ Case Reports, 2011, bcr0720114510. http://doi.org/10.1136/bcr.07.2011.4510.

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör Människoloppa.
  Bilder & media
• Wikispecies har information om Pulex irritans.
  Artförteckning

Систематика
на Викивидах

Изображения
на Викискладе

Блоха человеческая (лат. Pulex irritans) — вид блох из семейства Pulicidae. Опасный паразит человека, собак, иногда и других животных, который является переносчиком возбудителя чумы, а также может быть промежуточным хозяином некоторых гельминтов. Встречается повсеместно^[1][2].

Описание

При длине 1,6—3,2 мм могут совершать прыжки до 30 см в высоту и до 50 см в длину. Окраска тела коричневая (от светло-коричневой до чёрно-бурой). Продолжительность жизни — до 513 дней. Опасный паразит человека и домашних животных (собак, кошек, свиней, лошадей), хищников (таких как волк, шакал, хорёк, корсак, лиса) иногда и других животных (зайцы, сурок и прочие грызуны). Переносчик возбудителя чумы, а также может быть промежуточным хозяином некоторых гельминтов (тыквовидный цепень, крысиный цепень, дирофилярии). Вызывает пуликоз^[3][2].

Самки откладывают несколько сотен яиц (до 500) в щели полов, в подвалах, на чердаках, в норах и гнёздах. Фаза яйца длится 2—10 дней, развитие личинки продолжается от 8 до 202 дней, фаза куколки длится от 6 до 239 суток в зависимости от условий (весь цикл развития от яйца до выхода имаго продолжается от 16 суток до года). Длительность кровососания от нескольких секунд до 20 минут. Среднесуточная яйцевая продуктивность от 6 до 10 яиц. В тропических условиях размножаются круглый год^[4]. Личинки безногие, червеобразные, подвижные, с развитой головой, питаются разлагающимися органическими остатками, развиваются при оптимальной температуре 21—22 °C и высокой влажности и погибают от высыхания при более высокой температуре и менее чем 50 % влажности воздуха (но при 90 % влажности выдерживают температуру до 36 °C)^[2].

От других блох отличаются отсутствием грудных и головных ктенидиев (гребней, или рядов зубцов), глазная щетинка (единственная в глазном ряду) расположена ниже уровня глаз. Лапки пятичлениковые с двумя коготками. 5-й членик задних лапок несёт 4 пары боковых щетинок^[2]. Общая продолжительность переваривания крови 5—6 часов^[5].

• Цикл развития

История

У ацтеков

В своём фундаментальном произведении «Общая история дел Новой Испании» (1547—1577) Бернардино де Саагун, опираясь на сведения ацтеков о свойствах растений, привёл первые сведения о применении лекарств против человеческой блохи (аст. куалокатль), в частности о том, что:

Есть ещё одна |трава|, называющаяся мешиуитль. У неё много стебельков на одной ножке, листья — красноватые, и стебли — тоже. Дает цветы того же цвета, как у тлапальуаутли. Листья — широкие и зубчатые. Она жгучая на вкус. И измельчают листья и корень в порошок: они полезны против воспаления в паху, бубонов и клещей куалокатль, смешивают её порошок с небольшим количеством сосновой смолы терпентина, кладут на перья и приклеивают их. Растет среди магуэйев, а также в горах^[6].

Происхождение

Предположительной родиной вида является Южная Америка (там встречаются все остальные виды рода Pulex), где оригинальными хозяевами были пекари или морские свинки^[7].

Примечания

人蚤（Pulex irritans）是蚤屬下的一種跳蚤，雖然叫做人蚤，但實際也會寄生在其他動物身上。^[1] 人蚤可能起源於南美，原始宿主可能是豚鼠或西猯科生物。^[2] 除去人、狗、家貓等哺乳動物外，人蚤也會叮咬鳥類。它也是犬复孔绦虫的中間寄主。

參考文獻

ヒトノミ（Pulex irritans）は、ノミ目ヒトノミ科に属するノミの1種。ヒトに寄生する外部寄生虫として知られる。ただし、ヒトだけに寄生するわけではなく、哺乳類や鳥類を広く寄主とする。

概要[編集]

ヒトノミ属に分類される種は6種あり、ヒトノミは世界中に分布する汎存種であるが、同属の他の5種は亜熱帯にのみ生息している^[1]。ヒトノミの起源は南アメリカであると考えられており、もともとはモルモットやペッカリーを寄主としていたとされる^[2]。

ヒトノミはヒトをはじめ、イヌやネコ、クマネズミ、オヒキコウモリ（英語版）などの哺乳類や、ニワトリなどの鳥類に寄生することが知られている。人間が飼っている飼い犬や飼い猫、家畜であるブタなどにも寄生する。またヒトノミは瓜実条虫（犬条虫）の中間宿主としても知られる。

日本でも、かつてはヒトノミが人体に寄生していたが、衛生環境の向上によって現在ではほとんど存在が確認されておらず、人体に寄生するノミはネコノミなどに取って代わっている^[3][4]。

脚注[編集]

사람벼룩(학명 : Pulex irritans, 영어: human flea)은 크기가 4mm정도로서 벼룩 중에서는 매우 큰 편^[1]이며, 세계적으로 퍼져 있는 벼룩의 종으로, 명칭에도 불구하고 숙주는 다양하다. 이 종은 벼룩속의 6개 종 중 하나다. 나머지 5개 종은 모두 신북구와 신열대구에 국한하여 서식하고 있다.^[2] 이 종은 남아메리카에서부터 유래되었고 기니피그나 페커리에 기생했을 것이라고 추측한다.^[3]

이 종은 가축을 포함하여 다양한 포유류와 조류를 문다. 벼룩에 물린 자국은 빨갛게 오른다. 전반적인 증상으로는 간지럼증과 발진이 있다. 벼룩은 속눈썹, 눈썹, 음모를 포함하여 여러 영역 사이로 빠르게 퍼질 수 있다.

각주