Haliaeetus leucoryphus Ar morerer Pallas[1] (liester : morerered Pallas) a zo un evn-preizh, Haliaeetus leucoryphus (pe Aquila leucorypha) an anv skiantel anezhañ.
Bevañ a ra diwar besked dour dous dreist-holl.
Bevañ a ra ar spesad en un takad hag a ya eus Azia ar C'hreiz da India, Myanmar and kreisteiz-kreiz Sina (Sichuan)[2].
Diouzh an evnoniourien e vez renket ar morerer Pallas en urzhiad Accipitriformes, Ciconiiformes pe Falconiformes.
Haliaeetus leucoryphus Ar morerer Pallas (liester : morerered Pallas) a zo un evn-preizh, Haliaeetus leucoryphus (pe Aquila leucorypha) an anv skiantel anezhañ.
El pigarg de Pallas o àguila marina de Pallas [1] (Haliaeetus leucoryphus) és un ocell rapinyaire de la família dels accipítrids (Accipitridae) que habita rius, llacs i pantans de l'Àsia Central i Meridional, al Kazakhstan, sud-oest de Sibèria, Mongòlia i centre i nord de la Xina, Pakistan, Índia, Bangladesh i Birmània. Les poblacions septentrionals es traslladen cap al sud per a passar l'hivern.
El pigarg de Pallas o àguila marina de Pallas (Haliaeetus leucoryphus) és un ocell rapinyaire de la família dels accipítrids (Accipitridae) que habita rius, llacs i pantans de l'Àsia Central i Meridional, al Kazakhstan, sud-oest de Sibèria, Mongòlia i centre i nord de la Xina, Pakistan, Índia, Bangladesh i Birmània. Les poblacions septentrionals es traslladen cap al sud per a passar l'hivern.
Orel páskovaný (Haliaeetus leucoryphus) je druh jestřábovitého ptáka patřícího do rodu orel (Haliaeetus). Tvoří klad společně s druhy orel mořský (Haliaeetus albicilla), orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) a orel východní (Haliaeetus pelagicus). Popsal jej Peter Simon Pallas v roce 1771 a nejsou známy žádné poddruhy.
Orel páskovaný má velký areál rozšíření o rozloze 6 430 000 km2 ve střední, jižní a východní Asii, v němž žije v počtu 2 500 až 9 999 jedinců. Obývá například Kazachstán, Tádžikistán, Turkmenistán, jižní část Ruska, Uzbekistán, Mongolsko a Čínu, na jih se táhne areál například až po Pákistán, Indii či Myanmar (Barmu). K životu dává přednost sladkovodním oblastem, například mokřadům, jezerům či řekám. Lze jej najít až do nadmořské výšky 5 000 m n. m.
Orel páskovaný je velký druh orla, měří 76 až 84 cm a váží 2,0 až 3,7 kg, rozpětí křídel činí 180 až 205 cm. Dosahuje o něco menší velikosti než příbuzný orel mořský, od kterého se také odlišuje delším ocasem, krkem a tmavším zbarvením, které je téměř na celém těle tmavohnědé s černobílým zaobleným ocasem, břicho má hnědé odstíny a hlava s krkem mohou mít zbarvení od světlehnědé až po bílou. Zobák i s ozobím jsou šedé, oči žluté. Mladí jedinci jsou až na bílé odstíny z vnitřní strany křídel celí hnědí. Orel páskovaný létá pomalu.
Orel páskovaný se na hnízdišti ozývá hlasitými zvuky kuok-kuok-kuok (nejčastější volání), kyowkyow-kyow, kha-kha-kha-kha a gao-gao-gao-gao. Doba rozmnožování orla páskovaného se liší podle místa, kde se vyskytuje; zatímco na severu areálu výskytu probíhá v březnu, na jihu až v listopadu. Druh je monogamní, oba rodiče postaví na stromech hnízdo z větví (v Mongolsku a Kazachstánu však není výjimka ani postavení hnízda na zem), do kterého naskládají například listy, menší větvičky nebo seno. Používáno je i několik let. Samička do takto upraveného hnízda naklade jedno až tři vejce, ze kterých se po inkubační době, jež činí 40 až 45 dní, vylíhnou mláďata, z nichž nejmladší obvykle zahyne. O potomstvo se starají oba rodiče, ale aktivnější je v tomto směru samice. Mláďata se opeří za 70 až 105 dní. Orel páskovaný se dožívá 17,2 let.
Druh je stěhovavý a na zimu se z oblastí, ve kterých mohou zamrznout řeky, může přesunovat jižněji. Migrace probíhají například ze středu Mongolska a čínské provincie Chej-lung-ťiang do provincie Ťiang-su. Někteří ptáci jsou však stálí a přes zimu v těchto částech zůstávají, proč se tak děje, není známo.
Orel páskovaný loví v párech a kořistí se stávají nejčastěji ryby, které loví z vodní hladiny, ale také želvy, žáby, savci či holátka ptáků, loví i vodní ptactvo a složky potravy se liší podle místa výskytu. Nepohrdne ani mršinou nebo sebere ostatním dravcům, jako je orlovec říční (Pandion haliaetus) nebo luňák brahmínský (Haliastur indus), jejich kořist. Někdy obírá i rybáře o jejich úlovky.
Nebezpečí pro tento druh představuje ztráta přirozeného prostředí. Mokřady jsou vysoušeny či znečišťovány, velké stromy, na nichž si orli stavějí hnízda, káceny, navíc řady oblastí byly uzpůsobeny pro zemědělství nebo je osídlili lidé. Na některých místech kvůli rybolovu klesl počet ryb, čímž orli přicházejí o potravu, v Indii jim zase při lovu ryb brání invazní tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes). V Myanmaru (Barmě) pak představuje nebezpečí těžba ropy a zemního plynu. Druh je navíc, například v Číně, loven.
Populace má klesající tendenci a kvůli menší populaci a ničením přirozeného prostředí Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje orla páskovaného za zranitelný druh, který je zapsán na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ve druhé příloze a v první příloze The Convention on the Conservation of Migratory Species (CMS). Druh se vyskytuje v některých národních parcích (Národní park Jima Corbetta v Indii) a jsou navrženy další ochranné akce.
Obrázky, zvuky či videa k tématu orel páskovaný ve Wikimedia Commons
Orel páskovaný (Haliaeetus leucoryphus) je druh jestřábovitého ptáka patřícího do rodu orel (Haliaeetus). Tvoří klad společně s druhy orel mořský (Haliaeetus albicilla), orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) a orel východní (Haliaeetus pelagicus). Popsal jej Peter Simon Pallas v roce 1771 a nejsou známy žádné poddruhy.
Der Bindenseeadler (Haliaeetus leucoryphus) ist ein Greifvogel aus der Familie der Habichtartigen (Accipitridae). Er ist an Gewässern in Süd- und Zentralasien verbreitet. Auf Grund von Habitatzerstörungen, Nahrungsrückgängen und Störungen in den Brutgebieten sowie durch Zerstörung von wassernahen Altholzbeständen und einer zunehmenden Belastung durch Umweltgifte gehen die Bestände zurück. Die Art wird deswegen von der IUCN als gefährdet (vulnerable) eingestuft.[1]
Der Bindenseeadler wird etwa 2 bis 3,7 kg schwer, die Flügelspannweite beträgt 180 bis 205 cm. Wie bei vielen Greifvögeln ist das Weibchen größer als das Männchen. Das Gefieder ist an den meisten Stellen einfarbig braun, am Hals und am Kopf ist es goldbraun bis sandfarben. Der nur leicht gerundete Schwanz ist weiß und wird von einem breiten schwarzen Band abgeschlossen. Füße und Zehen sind gipsfarbig weiß, die Krallen schwarz. Die Jungtiere sind einheitlich braun, die Basen der Arm- und inneren Handschwingen sind weiß. Der Schwanz weist keine Weißanteile auf.
Der Bindenseeadler ist in Zentral- und Südasien von Kasachstan, wo er möglicherweise bereits ausgestorben ist, der Mongolei und Nordchina bis Pakistan, Nordindien und Burma verbreitet. Sein Lebensraum sind Flüsse und Seen, die oft in Trockengebieten liegen. Er dringt auch auf Hochebenen vor und erreicht in Tibet Bereiche von bis zu 5200 Metern.
Die Hauptnahrung des Bindenseeadlers sind Fische, die er an der Wasseroberfläche fängt ohne tief einzutauchen. Darüber hinaus verzehrt er Wasservögel, Nagetiere, Frösche, Reptilien und Aas. Gelegentlich jagt er anderen Vögeln, wie etwa dem Fischadler die Beute ab.
In den südlichen Regionen des Verbreitungsgebietes, wie etwa in Indien werden die Eier im Oktober bis Februar gelegt, in den nördlichen und in den hochgelegenen Vorkommensgebieten bis zu drei Monate später. Das sehr große Nest besteht aus Ästen und Zweigen und befindet sich in der Regel in einem hohen Baum in Gewässernähe. Gelegentlich brütet die Art jedoch auch am Boden und, vor allem in den nördlicher gelegenen Verbreitungsgebieten, an Felsklippen. Meist werden 2–3, seltener 4 Eier gelegt, die etwa 40 Tage lang, in erster Linie vom Weibchen, bebrütet werden. Die Jungen, von denen meist nur maximal 2 überleben, haben ein gräuliches Daunengefieder. Die Nestlingszeit, während der die Jungen von beiden Eltern gefüttert werden, beträgt mindestens 70 Tage, bei ungünstigen klimatischen Verhältnissen kann sie über drei Monate dauern. Etwa vier Wochen nach dem Ausfliegen sind die Jungen selbständig.
Die Populationen des Nordens, wo die Gewässer im Winter zufrieren, ziehen in der kalten Jahreszeit nach Süden, etwa nach Afghanistan, in den Iran und ursprünglich auch in den Irak. Höchstwahrscheinlich erreichen einige auch den indischen Subkontinent und Burma, wo sie dann gemeinsam mit den dort residenten Bindenseeadlern vorkommen.
Der Bindenseeadler war ursprünglich viel weiter verbreitet. Bis zur ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts kam die Art als Brutvogel bis zum Kaspischen Meer vor, wo die letzten im Jahr 1947 brüteten. Zu Beginn des vorigen Jahrhunderts brütete die Art auch noch auf der Krim. In der ehemaligen Sowjetunion, wo er im 20. Jahrhundert noch in Kasachstan verbreitet war, ist er als Brutvogel ebenfalls wahrscheinlich ausgestorben. Über die Bestandssituation in Burma, der Mongolei und China sind kaum Informationen vorhanden. In Pakistan wurde die Gesamtpopulation im Jahr 1974 auf weniger als 40 Paare geschätzt, und in Bangladesh gehen die Bestände ebenfalls stark zurück. In Indien scheint die Art noch etwas häufiger zu sein. Der Gesamtbestand wird auf 2500 bis maximal 10.000 Individuen geschätzt.
Der Bindenseeadler (Haliaeetus leucoryphus) ist ein Greifvogel aus der Familie der Habichtartigen (Accipitridae). Er ist an Gewässern in Süd- und Zentralasien verbreitet. Auf Grund von Habitatzerstörungen, Nahrungsrückgängen und Störungen in den Brutgebieten sowie durch Zerstörung von wassernahen Altholzbeständen und einer zunehmenden Belastung durch Umweltgifte gehen die Bestände zurück. Die Art wird deswegen von der IUCN als gefährdet (vulnerable) eingestuft.
КъашыргъэкӀэху (лат-бз. Haliaeetus leucoryphus) — къашыргъэ лъэпкъщ.
Теплъэр гъуэбжафэщ, жьэгъумрэ пщэмрэ гъуэжьфыэ къащӀоуэ, кӀэр хужьщ. Анэр нэхъ пӀащэщ хъум нэхърэ.
Нэхъыбэу здэпсэур Азиэщ. Щогъуалъхьэ губгъуэм, къум ныкъуэхэм, бгыхэм, псым пэмыжыжьэу. Абгъуэ щещӀ жыгхэм, къамыл Ӏувхэм. Зэ гъуэлъхьэгъуэр нэхъыбэм дэдыкӀи 2-щ. Мэлъэтэж. ЩӀымахуэр нэхъыщхьэу щрех Индиэм.
ЛӀэужьыгъуэм нэхъыщхьэу и Ӏусыр бдзэжьейщ.
Узун куйруктуу суубүркүт (Haliaeetus leucoryphus), (Pallas, 1771)
Каспий деңизинен Байкалга чейин. Кавказда, Орто Азия жана Индияда кыштайт. Кыргызстанда сейрек кездешкен куш .
Атайын саны эсепке алынган эмес, ошондуктан азыркы убакка чейин так маалымат жок.
Жекен өскөн көлмөлөр, теректүү-талдуу токойлор жайгашкан дарыялардын жээктери. ==Жашоо тиричилиги (жашоо циклдары)==Кышында гана келүүчү келгин куш.
Түздөн-түз кыруу, уяларын талкалоо, жашоого жагымдуу жерлерин кыскартуу.
Маалымат жок.
СССРдин Кызыл китебине киргизилген (1984) . «Жапайы фаунанын жана флоранын жоголуп бара жаткан түрлөрдү соода-сатык кылуу боюнча эларалык конвенциясынын» 2-тиркемесине киргизилген . Кыргызстанда коргоого алынган территориялар жок.
Кыштоочу жерлерин кайтаруу. Массалык маалымат каражаттары аркылуу түрдү сактап калыш үчүн пропаганда жүргүзүү. Колго кармап көбөйтүш үчүн питомник уюштуруу.Кыштаган жерлеринде чыныгы санын далилдеп, жем менен камсыз кылууну уюштуруу. Чектөөчү факторлорду изилдөө.
V категория, Vulnerable, VU, C1. Жок болуп бара жаткан түрдүн бири. Дүйнөлүк фаунанын суу бүркүттөрүнүн 8 түрдүн бир түрү жана Кыргызстандын фаунасынын 2 түрдөн бирөө. Монотиптүү түр.
Усны нөмрөг бүргэд (Haliaeetus leucoryphus), нь Харцагынхан овгийн том, бордуу зүсмийн өдрийн махчин шувуу юм. Тэд Төв Азид, Каспийн тэнгисээс Шар тэнгис хүртэл, Казахстанаас Монгол, Гималайн нуруу, Бангладеш, хойд Энэтхэг орчимд нутаглана.
Энэ бүргэд нь цагаан цайвар нүүр, толгой нь цайвар бор, далавч нь хар бор, нуруун хэсэг нь улаан хүрэн юм. Сүүл нь хар бөгөөд өргөн цагаан судалтай. Залуу бүргэд нь бүхэлдээ бараан зүстэй ба сүүлэндээ цагаан судалгүй байна. Тэд 72-84 см урт, далавчаа дэлгэхэд 180–205 см . Эмэгчин нь 2.1-3.7 кг, эрэгчин 2-3.3 кг жинтэй.
Усны нөмрөгбүргэд голдуу цэнгэг усны томхон загасаар хооллодог.
Усны нөмрөг бүргэд (Haliaeetus leucoryphus), нь Харцагынхан овгийн том, бордуу зүсмийн өдрийн махчин шувуу юм. Тэд Төв Азид, Каспийн тэнгисээс Шар тэнгис хүртэл, Казахстанаас Монгол, Гималайн нуруу, Бангладеш, хойд Энэтхэг орчимд нутаглана.
बोक्सी चील (Haliaeetus leucoryphus) ठुलो तथा खैरो रङ्गको समुन्द्री चिलको प्रजाति हो । यो नेपाल लगायत भारत, बङ्गलादेश, म्यानमार तथा भुटानमा पाइन्छ। यो अन्तर्राष्ट्रिय प्रकृति संरक्षण संघको रातो सूचीमा लोपोन्मुख अवस्थामा सूचिकृत छ।[१] यसलाई अङ्ग्रेजीमा पल्लास्ज फिस इगल (Pallas's Fish Eagle) भनिन्छ।
बोक्सी चीलको लामो चौडा पखेटा र टाउको तथा घाँटी बाहिर निस्किएको हुन्छ। वयस्क बोक्सी चीलको टाउको र घाँटी फिक्का, पखेटाको माथिल्लो र तल्लो भाग गाढा खैरो र मुख्यतया सेतो पुच्छर जसमा चौडा कालो अन्तिम पेटी हुन्छ। बच्चा बोक्सी चील कम भद्दा, पातलो पखेटा भएको देखिने, सानो ठोँड भएको, गाढा अनुहारका पाटा, तल्लो पङ्खढकनी वारपार फिक्का पेटी, भित्री मुख्य पखेटाको तल्लो भागमा फिक्का टाटो पुच्छर पुरै गाढार माथिल्लो पुच्छरढकनीमा फिक्का खुर्पाकार चिन्ह हुन्छ। यसको लम्बाई ७२–८४ सेमी (२८–३३ इन्च) तथा पंखेटा फिजाउँदा १८०–२१५ सेमी (७१–८५ इन्च) हुन्छ।[२] पोथी बोक्सी चीलको तौल २–३.३ किग्रा (४.४–७.३ पाउन्ड) तथा भालेको तौल ४.४–७.३ किग्रा (९.७–१६.१ पाउन्ड) हुन्छ।[३]
बोक्सी चील नेपाल, भारत, बङ्गलादेश, म्यानमार तथा भुटान लगायत सोह्रवटा देशहरूमा पाइन्छ। यो चरा ५००० मिटरसम्मको उँचाइसम्म पाइने गर्छ। यसले हिउँदको समयमा नेपालको मार्ग प्रयोग गरी भ्रमण गर्ने गर्छ। बोक्सी चीलले सिमसार छेउ वरिपरि, विशेषगरी ठुला नदी तथा पोखरीजस्ता पानीको श्रोत नजिक भएको रूखमा गुँड लगाउँछ ।
वासस्थान तथा सिमसार क्षेत्रहरूको विनासका कारण यसको प्रजाति खतरामा परेको छ। यसकारण यसको प्रजातिलाई अन्तर्राष्ट्रिय प्रकृति संरक्षण सङ्घ आफ्नो रातो सूचीमा लोपोन्मुख अवस्थामा सूचिकृत गरेको छ।[१] नेपालको सन्दर्भमा यो अति सङ्कटापन्न अवस्थामा रहेको छ।
बोक्सी चील (Haliaeetus leucoryphus) ठुलो तथा खैरो रङ्गको समुन्द्री चिलको प्रजाति हो । यो नेपाल लगायत भारत, बङ्गलादेश, म्यानमार तथा भुटानमा पाइन्छ। यो अन्तर्राष्ट्रिय प्रकृति संरक्षण संघको रातो सूचीमा लोपोन्मुख अवस्थामा सूचिकृत छ। यसलाई अङ्ग्रेजीमा पल्लास्ज फिस इगल (Pallas's Fish Eagle) भनिन्छ।
কুৰুৱা [2] (ইংৰাজী: Pallas's Fish Eagle, বৈজ্ঞানিক নাম-Haliaeetus leucoryphus)[3]), এবিধ ডাঙৰ আকাৰৰ শেন চৰাই৷ ইয়াৰ দেহ মটীয়া বৰণৰ৷ শৰাইঘাট অভিধানত কুৰুৱা-ক osprey (Pandion haliaetus) বুলি উল্লেখ কৰিছে [4]।
কুৰুৱাৰ দেহৰ আকাৰ তুলনামূলকভাৱে ডাঙৰ৷ ইয়াৰ দেহৰ দৈৰ্ঘ্য ৭২-৮৪ ছে:মি:৷ মাইকী চৰাইৰ আকাৰ মতাটোতকৈ ডাঙৰ৷ মতা কুৰুৱাৰ ওজন ২-৩.৩ কি:গ্ৰা: আৰু মাইকীৰ ২.১-৩.৭ কি:গ্ৰা: হয়৷ মুখখন বগা আৰু মূৰৰ ওপৰৰ অংশ (hood) পাতল মটীয়া ৰঙৰ৷ ইয়াৰ ডেউকা দুখন গাঢ় মটীয়া আৰু পিঠিখন মাখন বৰণৰ হোৱা দেখা যায়৷ নেজডাল ক'লা বৰণৰ, তাত বহল আৰু স্পষ্ট আঁচ থকা দেখা পোৱা যায়৷ তলৰ পাখিবোৰত বগা আঁচো থাকে৷ কুৰুৱাৰ পোৱালিৰ দেহৰ বৰণ গাঢ়, কিন্তু নেজত কোনোধৰণৰ আঁচ নাথাকে৷ [5]
কুৰুৱা চৰায়ে সাধাৰণতে এছিয়াৰ কাজাখাস্তানৰ পৰা মংগোলিয়া, হিমালয়, বাংলাদেশ আৰু উত্তৰ ভাৰত পৰ্যন্ত প্ৰজনন কৰে৷ ই এছিয়াৰে কিছু অঞ্চললৈ শীতকালত প্ৰব্ৰজন কৰাও দেখা যায়৷ [6]
কুৰুৱা চৰায়ে প্ৰধানকৈ ডাঙৰ আকাৰৰ মাছ ধৰি খায়৷ তাৰোপৰি ই অন্যান্য জলচৰ চৰাই পানীতে খেদি নি চিকাৰ কৰিও খোৱা দেখা যায়৷ উদাহৰণস্বৰূপে ই নিজৰ দেহতকৈও অধিক ওজনৰ পূৰ্ণবয়স্ক Greylag Geese ধৰি দাঙি নিয়াৰ তথ্য পোৱা যায়৷ [7]
কুৰুৱা চৰাইৰ সংখ্যা বিভিন্ন কাৰণত কমি আহি বৰ্তমান কেৱল ২,৫০০ ৰ পৰা ১০,০০০ টা চৰাইহে বাচি থকাৰ তথ্য পোৱা গৈছে৷ সেয়ে আই. ইউ. চি. এন. এ ইয়াক সংকটপূৰ্ণ (Vulnerable) বুলি স্বীকৃতি দিছে৷ বাসস্থান ধ্বংস, প্ৰদূষণ,অত্যাধিক মাছ ধৰা আদিকে ইয়াৰ বিলুপ্তিৰ অন্যতম কাৰণ বুলি অভিহিত কৰা হয়৷ তাৰোপৰি জলাশয়সমূহ ক্ৰমাৎ আৱৰি পেলোৱা পানীমেটেকাকো ইয়াৰ বাবে দায়ী কৰা হয়৷ কাৰণ পানীমেটেকাৰে পূৰ্ণ জলাশয়ত কুৰুৱাই মাছ চিকাৰ কৰিবলৈ অসুবিধা পায়৷[6]
কুৰুৱা (ইংৰাজী: Pallas's Fish Eagle, বৈজ্ঞানিক নাম-Haliaeetus leucoryphus)), এবিধ ডাঙৰ আকাৰৰ শেন চৰাই৷ ইয়াৰ দেহ মটীয়া বৰণৰ৷ শৰাইঘাট অভিধানত কুৰুৱা-ক osprey (Pandion haliaetus) বুলি উল্লেখ কৰিছে ।
அதீனா மீன் கழுகு (Pallas's fish eagle) இந்தியத் துணைக்கண்டம் காடுகளில் காணப்படும் இவை உயிர்வேட்டைப் பறவைகளில் கடல் கழுகு (Sea eagle) இனம் ஆகும். நீர் நிலைகளின் ஓரங்களில் காணப்படும் இவை மீன்களை அதிகமாகப் பிடித்து உட்கொள்கிறது. மேலும் இவை நடு ஆசியா, காசுப்பியன் கடல், பகுதியில் காணப்படும் நாடுகள், மஞ்சள் கடல், நாடுகள், கசக்கஸ்தான், மங்கோலியா, வட இந்தியாவின் இமயமலைப் பகுதி போன்ற இடங்களில் காணப்படுகின்றன. இவை அதிகமாக பாரசீக வளைகுடா பகுதிகளுக்கு இடப்பெயற்சி செய்கின்றன.
மேலும் இமயமலை, தென்கிழக்காசியா, இந்தியாவின் மாநிலங்களான குசராத்து, தமிழ்நாடிப்பகுதியான காவிரி வடி நிலம், மேற்குத் தொடர்ச்சி மலைத்தொடரில் அமைந்துள்ள ஆனை மலைக் காடுகள் போன்ற இடங்களில் காணப்படுகின்றன.
அதீனா மீன் கழுகு (Pallas's fish eagle) இந்தியத் துணைக்கண்டம் காடுகளில் காணப்படும் இவை உயிர்வேட்டைப் பறவைகளில் கடல் கழுகு (Sea eagle) இனம் ஆகும். நீர் நிலைகளின் ஓரங்களில் காணப்படும் இவை மீன்களை அதிகமாகப் பிடித்து உட்கொள்கிறது. மேலும் இவை நடு ஆசியா, காசுப்பியன் கடல், பகுதியில் காணப்படும் நாடுகள், மஞ்சள் கடல், நாடுகள், கசக்கஸ்தான், மங்கோலியா, வட இந்தியாவின் இமயமலைப் பகுதி போன்ற இடங்களில் காணப்படுகின்றன. இவை அதிகமாக பாரசீக வளைகுடா பகுதிகளுக்கு இடப்பெயற்சி செய்கின்றன.
மேலும் இமயமலை, தென்கிழக்காசியா, இந்தியாவின் மாநிலங்களான குசராத்து, தமிழ்நாடிப்பகுதியான காவிரி வடி நிலம், மேற்குத் தொடர்ச்சி மலைத்தொடரில் அமைந்துள்ள ஆனை மலைக் காடுகள் போன்ற இடங்களில் காணப்படுகின்றன.
ဝန်ပိုငှက်
Ута hүүлтэ бүргэд (Haliaeetus leucoryphus), үгы болохо туйлдаа хүрэhэн гээд, Россин ба Буряадай Улаан номуудта оруулагданхай. Тэрэнэй утань 75-100 см. Гол хоолынь – загаhан, уhанай шубууд, жэжэ hүн тэжээлтэн. Модод ба томо hєєгүүд дээгүүр уурхайгаа түхеэрдэг. Буряад дайдые үргэнєєр ашаглажа эхилhэн ушараар тэдэнэй тоо толгой ехээр үсєєрєє.
Pallas's fish eagle (Haliaeetus leucoryphus), also known as Pallas's sea eagle or band-tailed fish eagle, is a large, brownish sea eagle. It breeds in the east Palearctic in Kazakhstan, Russia, Tajikistan, Turkmenistan, Uzbekistan, Mongolia, China, India, Nepal, Bangladesh, Myanmar and Bhutan. It is listed as Endangered on the IUCN Red List.[1] It is partially migratory, with Central Asian birds wintering among the southern Asian birds in northern India, and also further west to the Persian Gulf.[2]
.jpg)
The Pallas's fish eagle has a light sandy-brown hood and a whitish face. The wings are darker brown and the back rufous. The long, slender wings (particularly slender for a sea eagle) are rather dark brown underneath. The tail is black with a wide, distinctive white stripe. Juveniles are overall darker, cooler brown with no band on the tail but with several pale areas on the wing, including the underwing coverts and inner primaries. This results in underwings that have a white band in young fish eagles. It takes until the 4th year or so to obtain adult plumage. Among related species,, it mainly overlaps in range with the quite dissimilar much shorter winged and slightly smaller grey-headed fish eagle and scarcely with the larger, bulkier and much broader winged white-tailed eagle, which also seldom resembles the coloring of the Pallas's.[3][4] This fairly large species measures 72 to 85 cm (28 to 33 in) in length with a wingspan of 180–215 cm (5 ft 11 in – 7 ft 1 in).[2] Females are generally reported to weigh 2.1 to 3.7 kg (4.6 to 8.2 lb), with this sample of nine averaging 3.2 kg (7.1 lb), and are slightly larger than males at 2.03 to 3.3 kg (4.5 to 7.3 lb), in ten that weighed an average of 2.6 kg (5.7 lb).[4][5][6] However, in some cases Pallas's fish eagles have been reported to weigh as much as 4 to 5.5 kg (8.8 to 12.1 lb) and span as much as much as 240 cm (7 ft 10 in).[7][8] Thus, their size falls just slightly under the large northern sea eagles (i.e. bald, white-tailed and Steller's) and broadly similar to slightly larger than the sea eagles of more tropical central distribution.[4]
Its diet consists primarily of large freshwater fish. However, Pallas's fish eagle seems to have a broadly opportunistic diet much like better known sea eagles.[4] They also regularly prey upon birds, especially water birds. Other prey reportedly can include mammals, including leporids and rodents, frogs, reptiles, including snakes and terrapins, insects (i.e. wasp larvae) and carrion.[4][9] Their prey in Bangladesh were reported to consist of mrigal carp, rohu, catla, ilish, Chitala chitala, Mystus cavasius, Ompok bimaculatus and Wallago attu.[9] Known water bird prey can include pheasant-tailed jacana, lesser whistling duck, ferruginous duck, common pochard and little grebe.[9] Pallas's fish eagles are known to attack quite large (i.e. about their own size or somewhat larger) adult water birds including greylag geese, bar-headed geese and Demoiselle crane by assaulting them on the surface of the water and then flying off with the kill. Since the greylag goose species is slightly heavier than the eagle, this is one of the greatest weight-lifting feats ever recorded for a flying bird. Another case of lifting a great load was recorded at the Yamuna River in north-central India, where an eagle captured a huge carp and flew with the struggling fish very low over the water, before dropping it in response to gunfire. The carp was found to have weighed 6.5 kg (14 lb), which is probably roughly twice the weight of the eagle carrying it.[9][10] How they interact with other raptors is not well understood. However, observations of wintering Pallas's fish eagles in Bharatpur suggest they may dominate several other eagle species, select the highest perches and have the highest daily food intake, including over similarly sized eagles such as eastern imperial eagles and steppe eagles.[11]
Aquila leucorypha was the scientific name proposed by Peter Simon Pallas in 1771, who first described a Pallas's fish eagle that he encountered during his travels in eastern Siberia.[12] In the 19th century, it was also placed in the genera Falco and Haliaeetus by different authors.[13]
This species is the hardest-to-place sea-eagle. Among the species of its genus, it has no close living relatives. mtDNA cytochrome b sequence data is unable to reliably suggest a phylogenetic place for it among the sea-eagles. However, some information can be drawn from the molecular data, and especially from morphology and biogeography:
This species retains the ancestral dark eye, bill, and talons of the first sea-eagles, shared with the older tropical lineage. It is peculiar insofar as it has a black band at the end of the tail in adult birds, similar to juvenile Madagascar fish eagles (which look like a smaller, darker version of this bird, but are not very closely related). Its distribution indicates that this species evolved fairly independently of other sea-eagle lineages, but the molecular data tentatively suggests it is possibly closer to the Holarctic species. It diverged from its common ancestor with other species soon after the Holarctic and the tropical lineages split. Dependent on the interpretation of a possible Early Oligocene sea-eagle fossil from Egypt, this happened either at the very start or the end of the Oligocene, somewhere between 34 and 25 mya.[14]
The Pallas's fish eagle occurs in Russia, Turkmenistan, Uzbekistan, Tajikistan, Kazakhstan, Mongolia, China, India, Nepal, Bangladesh, Myanmar and Bhutan.[1]
The Pallas's fish eagle is listed as Endangered on the IUCN Red List. The global population is estimated at less than 2,500 individuals. Besides direct persecution, humans contribute to the decline of this species through habitat degradation, pollution, and draining or overfishing lakes. In India, the spread of water hyacinth in lakes possibly makes finding prey difficult for the Pallas's fish eagle.[1] Its large range is deceptive, as Pallas's fish eagle is rare and isolated throughout its territory and may not breed in large areas of it.[15]
_2.jpg)
_-_Flickr_-_Lip_Kee_(1).jpg)
_2.jpg)
_2.jpg)
.jpg)
_2.jpg)
_2.jpg)
{{cite book}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Pallas's fish eagle (Haliaeetus leucoryphus), also known as Pallas's sea eagle or band-tailed fish eagle, is a large, brownish sea eagle. It breeds in the east Palearctic in Kazakhstan, Russia, Tajikistan, Turkmenistan, Uzbekistan, Mongolia, China, India, Nepal, Bangladesh, Myanmar and Bhutan. It is listed as Endangered on the IUCN Red List. It is partially migratory, with Central Asian birds wintering among the southern Asian birds in northern India, and also further west to the Persian Gulf.
La Blankstriovosta maraglo (Haliaeetus leucoryphus[1]), konata ankaŭ kiel Palasa maraglo aŭ Palasa fiŝaglo, estas tre granda, bruneca rabobirdo, tre simila al Blankvosta maraglo (Haliaeetus albicilla), kiu apartenas al la ordo de falkoformaj birdoj kaj familio Akcipitredoj kiu inkludas aliajn rabobirdojn kiel buteoj, akcipitroj, milvoj, cirkuoj kaj veraj agloj.
Ĝi diferenciĝas el la Blankvosta maraglo (Haliaeetus albicilla) per la vostokoloroj: dum tiu lasta havas pure blankan voston, la Blankstriovosta maraglo (Haliaeetus leucoryphus) havas voston duone blanka kaj duone nigra, tio estas blanka la unua duono -la kolvosto- kaj nigra la pinta duono -tio okazas nur en tiu specio-. Krome tiu ĉi estas iom pli malgranda.
Ili vivas en centrokcidenta Azio (Kazaĥio) el Mongolio ĝis la Kaspia maro kaj al la Flava maro, kaj el Irano ĝis Birmo, Himalajo, Bangladeŝo kaj norda Barato. Loĝantoj el Pakistano ĝis Birmo (ne en suda Barato). Reproduktantoj en Okcidenta Ĉinio, Mongolio kaj centra Azio. En Irano vintras aŭ manĝas. Ili estas parte migrantaj, kun centraziaj birdoj kiuj vintras inter la sudaziaj birdoj en norda Barato, kaj ankaŭ pli okcidenten al la Persa Golfo.
Ili loĝas proksime de akvorezervejoj aŭ grandaj riveroj ĉar tie ili manĝas. El marnivelo ĝis 4.000 m de alteco.
Ili estas helbrunaj kape, gorĝe kaj bruste kun pli pala vizaĝo. La larĝaj flugiloj estas malhelbrunaj kaj la dorso ruĝeca dum la subflugiloj pli malhelaj, sed kun blanka strio. La vosto estas nigra kun jam menciita diferenciga larĝa blanka strio. Junuloj estas supre pli malhelaj kaj ne havas la blankan vostan blankan strion; pro tio ili povas esti konfuzigitaj kun junuloj de aliaj grandaj agloj. Ili estas plej ofte 72-84 cm longaj kun enverguro de 180 ĝis 205 cm. La ino pezas el 2100 ĝis 3700 g; la masklo iom pli malgranda el 2000 ĝis 3300 g.
Ili manĝas ĉefe grandajn fiŝojn. Ili superflugas riverojn aŭ lagojn por predi fiŝojn ĉu vivaj ĉu mortintaj kiuj estas videblaj ĉe la surfaco foje ekde gvatejo. Foje tiuj predoj estas tiom grandaj, ke la maraglo devas treni ĉeborden aŭ forlasi ilin. Ankaŭ akvaj birdoj povas esti ties predoj, ekzemple anseroj, nestoj de podicepoj, kormoranoj, ktp. Fine ĝi povas forrabi aliajn rabobirdojn iliajn predojn kiam portataj al nesto. Ankaŭ ranoj, reptilioj aŭ testudetoj povas esti iliaj predoj. En Ĉinio ili manĝas eĉ etajn mamulojn.
Malsimile al la Blankvosta maraglo, tiu ĉi Blankstriavosta maraglo ne nepre bezonas arbon por nestado aŭ ripozado. Sude ja ili nestas surarbe, sed norde ili povas profiti rokan protektitan lokon surgrunde, kie ili konstruas enorman neston el bastonetoj ĝis ĉirkaŭ 2 m diametre. En marto aŭ aprile la ino demetas el du ĝis kvar (pli malofte) ovojn kovotaj dum 40 tagoj. Post du monatoj la idoj elflugas sed la gepatroj zorgos ilin dum alia monato.
La birmaj birdoj estas populacioj de loĝantaj birdoj, la nordaj migras trans Himalajo ĉu en Barato ĉu en Irano. Dum parigadaj ceremonioj ili krias akre kaj laŭte, sed dum alia tempo temas pri silenteca specio. Ili flugas rapide.
Tiu specio estas la plej malfacile situebla maraglo. Inter la specioj de tiu genro, ĝi ne havas proksimajn vivantajn parencojn. Analizoj per DNA ne fidinde sugestas filogenian lokon por ĝi inter maragloj. Tamen iome da informo povas esti skizita el la molekula informaro, kaj ĉefe el morfologio kaj biogeografio:
Tiu specio pluhavas la praulajn malhelajn okulojn, bekon kaj kalkanumojn el la unuaj maragloj, kunhavataj kun la pli malnova tropika stirpo. Ĝi estas pekuliara ĉar ĝi havas nigran strion fine de la vosto ĉe plenkreskuloj, simile al juna Madagaskara fiŝaglo (kiu aspektas kiel pli malgranda, pli malhela versio de tiu birdo, sed ne estas tre proksime rilataj). Ties distribuado indikas, ke tiu specio evoluis sufiĉe sendepende el aliaj maraglaj stirpoj, sed la molekula informaro provizore sugestas, ke ĝi estas eble pli proksima al la specioj de la Holarkto.
Ili diverĝis el sia komuna praulo kun aliaj specioj tuje post la holarkta kaj la tropika stirpoj disiĝis. Depende el la interpretado de maragla fosilio el ebla komenca Oligoceno el Egiptio, tio okazis probable je la frua komenco de la Oligoceno, iome inter 34 kaj 25 mj. Ŝajne tiu specio plenumis sian nunan teran distribuadon pekuliaran inter maragloj pro la kolizio de la Hindia Plato kun Eŭrazio.
Tiele, kvankam la preciza epoko ne estas bone solvita, estas tre certa, ke la Palasaj maragloj estas posteuloj de la maragloj kiuj loĝis en nordokcidento de la Golfo de Bengalo kiam ĝi estis markolo separanta kontinentan Azion el Barato, kiu ankoraŭ estis insulo tiame.
La konservostatuso de tiu specio estas Vundebla, iom endanĝerigita, ĉar restas nur ĉirkaŭ 2,500 ĝis 10,000. Krom rekta mistrakto, homoj kaŭzas habitatodetruon per poluado, sekigado kaj troa fiŝkaptado. Krome en Barato tiu maraglo estas minacata ankaŭ de disvastigo de Akvohiacinto (specioj Eichhornia) kiu kreskas en riveroj kaj lagoj malhelpante predadon.
La granda teritorio estas trompiga, ĉar la Palasa fiŝaglo estas rara kaj izolata en sia teritorio kaj povas ne reproduktiĝi en grandaj areoj el ĝi.
La Blankstriovosta maraglo (Haliaeetus leucoryphus), konata ankaŭ kiel Palasa maraglo aŭ Palasa fiŝaglo, estas tre granda, bruneca rabobirdo, tre simila al Blankvosta maraglo (Haliaeetus albicilla), kiu apartenas al la ordo de falkoformaj birdoj kaj familio Akcipitredoj kiu inkludas aliajn rabobirdojn kiel buteoj, akcipitroj, milvoj, cirkuoj kaj veraj agloj.
Ĝi diferenciĝas el la Blankvosta maraglo (Haliaeetus albicilla) per la vostokoloroj: dum tiu lasta havas pure blankan voston, la Blankstriovosta maraglo (Haliaeetus leucoryphus) havas voston duone blanka kaj duone nigra, tio estas blanka la unua duono -la kolvosto- kaj nigra la pinta duono -tio okazas nur en tiu specio-. Krome tiu ĉi estas iom pli malgranda.
El pigargo de Pallas[2] (Haliaeetus leucoryphus) es una especie de ave accipitriforme de la familia Accipitridae que puebla diversas zonas de Asia, desde Asia central hasta la India, Birmania y China centro-meridional (Sichuan); no se conocen subespecies.[3]
El pigargo de Pallas (Haliaeetus leucoryphus) es una especie de ave accipitriforme de la familia Accipitridae que puebla diversas zonas de Asia, desde Asia central hasta la India, Birmania y China centro-meridional (Sichuan); no se conocen subespecies.
Pallas itsas arrano (Haliaeetus leucoryphus) Haliaeetus generoko animalia da. Hegaztien barruko Accipitridae familian sailkatua dago. Asiako hainbat eskualdetan bizi den hegazti honek ez dauka azpiespezierik.
Pallas itsas arrano (Haliaeetus leucoryphus) Haliaeetus generoko animalia da. Hegaztien barruko Accipitridae familian sailkatua dago. Asiako hainbat eskualdetan bizi den hegazti honek ez dauka azpiespezierik.
Aromerikotka (Haliaeetus leucoryphus) on aasialainen päiväpetolintu, joka harvoin harhailee Suomeen asti. Se on suojelun tarpeessa, jäljellä on eri arvioiden mukaan 2 500–10 000 yksilöä, IUCN:n mukaan alle 10 000 yksilöä.
Suuri, ruskeahko merikotkaa muistuttava petolintu. Pituus 76-84 cm, siipien kärkiväli 200–250 cm ja paino keskimäärin 3 088 g (naaras) ja 2 527 g (koiras). Kooltaan se on hieman merikotkaa pienempi, maakotkan kokoinen. Aikuisen linnun pää, kurkku ja niska ovat valkoiset tai kellahtavat, ja valkoisen pyrstön kärjessä on leveä musta vyö. Nuori lintu on lähes kauttaaltaan ruskea ja vaikea erottaa nuoresta merikotkasta. Sukupuolet ovat samanvärisiä.
Aromerikotkaa tavataan lähinnä Keski-Aasiassa Kaspianmereltä Mongoliaan, Himalajalle ja Pohjois-Intiaan. Se on tavattu Suomessa kahdesti 1900-luvun alkupuolella.[2]
Laji elää pääasiassa sisämaan suurilla järvillä ja jokien varsilla, mutta toisinaan myös pikkujärvillä, lammilla ja kosteikoilla.
Naaras munii kaksi tai kolme munaa, joita haudotaan noin 40 päivää. Poikaset ovat lentokykyisiä noin 70 päivän ikäisinä.
Aromerikotka syö pääasiassa suurikokoisia makeanveden kaloja. Ruokavalioon kuuluu myös lintuja, nisäkkäitä ja matelijoita sekä haaskoja.
Aromerikotka (Haliaeetus leucoryphus) on aasialainen päiväpetolintu, joka harvoin harhailee Suomeen asti. Se on suojelun tarpeessa, jäljellä on eri arvioiden mukaan 2 500–10 000 yksilöä, IUCN:n mukaan alle 10 000 yksilöä.
Haliaeetus leucoryphus
Le Pygargue de Pallas (Haliaeetus leucoryphus) est une espèce d'oiseau de proie est asiatique. On le trouve du Kazakhstan au nord-ouest de la Mongolie et au nord de la Birmanie.
Ce pygargue possède un appétit gargantuesque. Il est tellement vorace que la faim lui fait pêcher des poissons bien trop gros pour lui. Quand sa victime est trop grosse, il la traîne sur la rive ou doit parfois la relâcher.
C’est un oiseau pêcheur qui survole les fleuves et lacs d’Asie centrale et plonge, serres en avant, dès qu’une proie est repérée.
Son menu est varié : tortues d’eau douce, oiseaux, reptiles, batraciens, mammifères, œufs, charognes ….
C’est un opportuniste qui n’hésite pas à voler aux jeunes des autres espèces de rapaces le dîner apporté par les parents dès que ces derniers ont le dos tourné.
Il niche dans les roseaux ou sur un arbre. La femelle pond deux œufs qu’elle incube pendant environ 30 jours.
Cette espèce est en voie d’extinction. Sa population serait comprise entre 2500 et 10000 individus selon l'UICN, qui le classe comme "vulnérable" [1].
Haliaeetus leucoryphus
Le Pygargue de Pallas (Haliaeetus leucoryphus) est une espèce d'oiseau de proie est asiatique. On le trouve du Kazakhstan au nord-ouest de la Mongolie et au nord de la Birmanie.
Ce pygargue possède un appétit gargantuesque. Il est tellement vorace que la faim lui fait pêcher des poissons bien trop gros pour lui. Quand sa victime est trop grosse, il la traîne sur la rive ou doit parfois la relâcher.
C’est un oiseau pêcheur qui survole les fleuves et lacs d’Asie centrale et plonge, serres en avant, dès qu’une proie est repérée.
L'aquila pescatrice di Pallas (Haliaeetus leucoryphus Pallas, 1771) è un uccello della famiglia degli Accipitridi[2].
Haliaeetus deriva dalle due parole greche halos e aetos che significano rispettivamente «mare» e «aquila»; leucoryphus deriva dal greco leukos, che significa «bianco», e koruphos, che significa «coronato» o «con la corona bianca». «Pallas» ha origine dal nome Peter Simon Pallas (1741-1811), zoologo tedesco che raccolse il primo individuo di quest'aquila nel tratto terminale del fiume Ural vicino al Mar Caspio.
L'aquila pescatrice di Pallas misura 76–84 cm di lunghezza, ha un'apertura alare di 180–205 cm e pesa 2000-3700 g[3]. È una grande aquila scura decisamente più piccola e con le ali più strette dell'aquila di mare. Il piumaggio adulto viene raggiunto in 4 o 5 anni. I sessi sono simili nel piumaggio; le femmine sono più grandi. Negli individui posati le estremità delle ali sono più corte della punta della coda. L'adulto presenta il capo e il collo di un bianco spento, mentre le remiganti e le copritrici sono marrone scuro. La parte superiore del dorso e le parti inferiori sono rossiccio-marrone scuro. La coda nera presenta un'ampia banda bianca nella parte centrale. L'occhio è grigio-marrone chiaro, il becco e la cera sono grigio opaco. Il giovane è interamente marrone più chiaro, tranne per le remiganti, la coda e per le macchie auricolari di colore bruno e per una barra bianca attraverso il sottoala che, assieme alle 3-5 primarie interne bianche, forma una «M» chiara nel sottoala, evidente soprattutto negli individui distanti. Il dorso e le copritrici superiori dell'ala sono un po' più chiari delle remiganti, tanto che le parti superiori risultano contrastate. Le parti inferiori sono spesso sbiadite, bianco sporco o crema. Molte penne del capo mutate conferiscono un aspetto «a cappuccio» scuro. L'occhio è marrone scuro, il becco e la cera sono scuri[4].
L'aquila pescatrice di Pallas occupa un areale molto esteso, che comprende Kazakistan, Russia meridionale, Tagikistan, Turkmenistan, Uzbekistan, Mongolia, Cina e, più a sud, India settentrionale, Pakistan, Bhutan, Bangladesh e Myanmar. Essendo una specie migratrice, può fare la sua comparsa come specie di passaggio o visitatrice invernale in Nepal e Afghanistan. Si ritiene che i principali siti di nidificazione siano situati in Cina, Mongolia e nel subcontinente indiano. Nel corso del XX secolo in Cina, Pakistan, India, Nepal e Bangladesh, il numero di esemplari appartenenti a questa specie è notevolmente diminuito[3].
Abita in zone umide, in particolare sulle sponde di laghi e fiumi di notevoli dimensioni, sia di pianura che di montagna, e può spingersi fino a 5000 m di quota. Nidifica su alberi in prossimità dell'acqua o, nelle zone d'altitudine, su scarpate rocciose[3].
Con una spiccata tendenza verso la pirateria, l'aquila pescatrice di Pallas ha abitudini alimentari opportunistiche e generaliste: si nutre sia di prede vive che di carogne, e spesso costringe altri uccelli ad abbandonare la loro preda. Talvolta porta via anche pesci dalle fattorie ittiche e depreda i pescatori. Si nutre specialmente di pesci, che cattura soprattutto in superficie piuttosto che immergendosi. Consuma anche rane, tartarughe, rettili, uccelli acquatici e nidiacei. La sua dieta varia notevolmente da una regione all'altra dell'areale, essendo composta interamente da rane e tartarughe in una regione, o interamente da uccelli acquatici presso un lago privo di pesci della Salt Range, nel Punjab[5].
Anche la stagione della riproduzione varia molto geograficamente, iniziando in marzo nel nord dell'areale, ma agli inizi di novembre nel sud. I nidi vengono costruiti da entrambi i partner, che sono monogami, nei punti più alti degli alberi che crescono lungo le rive dei fiumi o in prossimità dei laghi. Costruito all'incirca nell'arco di un mese, il nido consiste in una grande piattaforma di ramoscelli foderata con fieno, giunchi, paglia, rametti sottili e foglie verdi. Vengono deposte da una a tre uova, che si schiudono 40-45 giorni dopo, a distanza di un paio di giorni l'una dall'altra. Comunque vadano le cose, l'ultimo pulcino della nidiata è destinato a morire, dal momento che non è in grado di competere abbastanza con i fratelli più grandi per impadronirsi del cibo portato dai genitori. Sia il maschio che la femmina si prendono cura dei piccoli, portando loro cibo al nido e difendendoli dai predatori. Una volta messe le piume, i giovani rimangono nelle vicinanze del nido fino a quando non imparano a volare[5].
Sebbene questa specie abbia abitudini migratorie, è molto difficile comprendere quali siano i suoi spostamenti. Gli esemplari provenienti dalle regioni più fredde, in cui laghi e fiumi possono gelare completamente durante l'inverno, migrano probabilmente verso sud al di fuori della stagione della nidificazione. Alcuni esemplari di una certa zona possono essere stanziali, mentre altri possono avere un comportamento migratorio; tutto ciò rende molto difficile agli studiosi valutare quale sia la causa dei viaggi migratori e quali siano i segnali che attivano il comportamento migratorio[5].
In passato l'aquila pescatrice di Pallas era molto più comune. Fino alla prima metà del XX secolo era solita riprodursi lungo le rive del Caspio, dove l'ultima coppia nidificante si riprodusse nel 1947. All'inizio del secolo scorso la specie nidificava ancora in Crimea. Probabilmente la specie non nidifica più entro i confini dell'ex Unione Sovietica, dove per tutto il XX secolo è stata ancora piuttosto numerosa in Kazakistan. Non sono disponibili informazioni recenti riguardo alla situazione della specie in Myanmar, Mongolia e Cina. In Pakistan la popolazione totale è stata stimata nel 1974 a meno di 40 coppie, e in Bangladesh si ritiene che il numero effettivo sia ancora più basso. In India la specie sembra essere un po' più numerosa. Il numero complessivo di esemplari viene stimato da un minimo di 2500 a un massimo di 10.000 unità.
L'aquila pescatrice di Pallas (Haliaeetus leucoryphus Pallas, 1771) è un uccello della famiglia degli Accipitridi.
Burung Helang Ikan merupakan sejenis burung pemangsa besar berhijrah. Nama sainsnya ialah Heliaeetus leucoryphus[1].
Burung Helang Ikan boleh didapati di semua benua kecuali di Antaratik. Ia tidak membiak di Amerika Selatan.
Burung Helang Ikan ialah haiwan yang tergolong dalam golongan benda hidup bertulang belakang (vertebrat). Burung Helang Ikan ialah haiwan berdarah panas, mempunyai sayap dan tubuh yang diselubungi bulu pelepah. Ia mempunyai paruh tanpa gigi.
Jantung Burung Helang Ikan terdiri daripada 4 kamar seperti manusia. Kamar atas dikenali sebagai atria, sementara kamar bawah dikenali sebagai ventrikel.
Burung Helang Ikan merupakan seekor burung pemangsa dan memburu ikan.
Sebagai burung, Burung Helang Ikan membiak dengan cara bertelur 2-4 biji. Telur yang dihasilkan mempunyai cangkerang keras di dalam sarang yang dibinanya.
Burung Helang Ikan merupakan haiwan yang dilindungi di Malaysia dan memerlukan lesen pemburuan untuk memburunya.
Burung Helang Ikan merupakan sejenis burung pemangsa besar berhijrah. Nama sainsnya ialah Heliaeetus leucoryphus.
De witbandzeearend (Haliaeetus leucoryphus) is een vogel uit de familie der havikachtigen.
De vogel heeft een spanwijdte van ongeveer 2 tot 2,5 meter en is ongeveer 80 centimeter lang.
Witbandzeearenden komen voor in Bangladesh, Bhutan, China, India, Iran, Irak, Kazachstan, Mongolië, Myanmar, Nepal, Pakistan, Tadzjikistan en Oezbekistan. Voorheen ook in Thailand, maar daar zijn ze mogelijk uitgestorven.
Bronnen, noten en/of referentiesDe witbandzeearend (Haliaeetus leucoryphus) is een vogel uit de familie der havikachtigen.
Båndhavørn (vitenskapelig navn Haliaeetus leucoryphus) er en fugl.
Denne ornitologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Båndhavørn (vitenskapelig navn Haliaeetus leucoryphus) er en fugl.
Àutri nòm an piemontèis: ...
Costo artìcol a l'é mach në sboss. Da finì.
Da finì.
Da finì.
Haliaeetus leucoryphus
Multimedia w Wikimedia Commons Bielik wschodni (Haliaeetus leucoryphus) – gatunek dużego ptaka drapieżnego z rodziny jastrzębiowatych, zamieszkujący środkową i południową Azję. Do Polski zalatuje wyjątkowo (stwierdzony tylko raz, dane z 2003[4]).
Bielik wschodni (Haliaeetus leucoryphus) – gatunek dużego ptaka drapieżnego z rodziny jastrzębiowatych, zamieszkujący środkową i południową Azję. Do Polski zalatuje wyjątkowo (stwierdzony tylko raz, dane z 2003).
Cechy gatunku Samice większe od samców, lecz obie płci ubarwione jednakowo. Głowa i szyja brudnobiała. Wierzch ciała również brudnobiały. Dziób ciemny (bielik ma dziób jasny), nogi żółte. Koniec białego ogona z szerokim ciemnym pasem. Wymiary średnie dł. ciała ok. 72–84 cmBandhavsörn[2] (Haliaeetus leucoryphus) är en starkt hotad fågel i familjen hökartade rovfåglar inom ordningen hökfåglar.[3] Den häckar i ett koncentrerat område som sträcker sig från norra Indien till Bangladesh och Myanmar, och flyttar utanför häckningstid till områden norr om Himalaya, till Kazakhstan, Ryssland och Mongoliet.
Arten är en flyttfågel som häckar i Centralasien.[1] Dess utbredningsområde är omdiskuterat. Tidigare trodde man att dess främsta häckningsområde var norr om Himalaya i Mongoliet men sentida studier indikerar att arten aldrig häckat i dessa område - ivarjefall inte i någon större utsträckning.[1] Dess häckningsområde bedöms idag istället vara norra Indien (i Assam och Uttarakhand), Bangladesh och Myanmar. Det finns även ett mycket lite bestånd i Bhutan.[1] Det finns inga samtida häckningsobservationer från Afghanistan och dess status i Pakistan är oklart.[1] Huruvida den har över huvud taget har häckat i centrala Kina under historisk tid är idag omdiskuterat.[1]
Utanför häckningstid, under perioden maj till september, flyttar den till områden norr om Himalaya, till Kazakhstan, Ryssland och Mongoliet.[1]
Arten har påträffats i Europa fyra gånger: 1910 och 1926 i Finland, 1943 i Polen och 1976 i Holland, Tyskland och Danmark.[4] Åtminstone den senaste individen tros ha rymt ur fångenskap.
Bandhavsörnen är en slank och långhalsad örn med ett litet men framträdande huvud. Den mäter 72–84 cm och har ett vingspann på 185–215 cm.[5] Hanar väger 2–3,3 kg och de större honorna 2,1–3,7 kg.[5]
Bandhavsörnen har långa, smala vingar som är tydligt smalare närmast kroppen. Vingarna är smalare än hos kungsörn och havsörn. Den adulta fågeln har ett omisskännligt vitt huvud och rostrött bröst. Stjärten har ett brett svart ändband och ett brett vitt band på mitten, vilket påminner om stjärten hos den juvenila kungsörnen.[6] Dock skiljer sig den adulta bandhavsörnen ifrån den senare, då dess vingundersidorna är helmörka och huvudet vitt. Den juvenila bandhavsörnen påminner i teckningen om havsörnen men skiljer sig i morfologi och på att den har en svart ögonmask.[6]
Den juvenila fågeln har även en vingundersida med en vitaktigt parti på handpennorna, ett diagonalt mörkt band på de ljusa undre vingtäckarna, och vitaktig armhåla.[6] Under häckningstid är den ganska ljudlig.
Den har ett grovt skällande läte men även trutliknande läten. Vintertid är den oftast tyst.[5]
Bandhavsörnen förekommer i inlandet, ofta i områden med torr stäpp, vid våtmarker som större sjöar och större floder.[5] Den tillbringar ofta långa stunder, stillasittande i en upprätt position, på en stolpe, i ett träd eller liknande.[5] Den häckar ofta i träd i närheten av våtmarker och häckningsperioden sträcker sig från september till februari.[1] Eventuellt påbörjar den häckningen redan i slutet av augusti i Bangladesh.[1]
Den genomför säsongsbundna förflyttningar på över 4 000 km från Indien till Mongoliet och Ryssland och kan passera Himalaya på höjder som överstiger 6 000 meter över havet.[1]
Arten har tidigare kategoriserar som sårbar men uppskattningar av populationsstorleken och utbredningsområdet har förmodligen varit överskattningar. Idag tror man att den globala beståndet består av en enda flyttande population som omfattar 1 000–2 499 adulta individer.[1] Man bedömer också att beståndet minskar på grund av försämring och förlust av våtmarkshabitat och häckningsträd över hela dess utbredningsområde. Utifrån dessa kriterier kategoriserar IUCN den idag som starkt hotad (EN).[1]
Wikimedia Commons har media som rör bandhavsörn.
Wikispecies har information om Haliaeetus leucoryphus.
Bandhavsörn (Haliaeetus leucoryphus) är en starkt hotad fågel i familjen hökartade rovfåglar inom ordningen hökfåglar. Den häckar i ett koncentrerat område som sträcker sig från norra Indien till Bangladesh och Myanmar, och flyttar utanför häckningstid till områden norr om Himalaya, till Kazakhstan, Ryssland och Mongoliet.
Великий хижий птах стрункої статури. Розміром менший за орлана-білохвоста: загальна довжина 72—84 см, розмах крил 180—205 см [1]; довжина крила 55—62 см маса 2,6—3,5 кг. Самки значно більші за самців (самки важать 2,1—3,7 кг, самці — 2—3,3 кг).
Вікові зміни забарвлення значні. Загальне забарвлення дорослих птахів орлана-довгохвоста темно-буре, голова і шия вохристо-сіруваті. Молоді птахи у вбранні першого року бурі з білими плямами на хвості і з чорнуватими щоками. Райдужна оболонка блідо-бура, дзьоб чорнувато-сірий, ноги блідо-жовті, кігті чорні. Дорослі птахи від орлана-білохвоста відрізняються дещо меншими розмірами стрункого тіла, білою головою і білим хвостом з темною кінцевою смугою при майже чорному забарвленні тіла; молоді від білохвоста відрізняються темними плямами позаду очей і одноколірним забарвленням грудей і черева.
Гніздиться в північній Індії, Бангладеші, М'янмі (Бірмі), Пакистані, західному Китаї і, можливо, в Монголії, Ірані і Афганістані. Під час літніх кочівель відмічається в Середній Азії, Казахстані, на Середньому Сході, в долині Волги, відомі зальоти в східні області України. Частково мігруючий вид — центральноазійські і південноазійські птахи зимують у північній Індії, а західні — в Перській затоці[1].
Орлан-довгохвіст всюди є виключно рідкісним птахом. Загальна чисельність популяції становить від 25000 до 10000 особин[1]. За іншими оцінками — близько 10000 дорослих особин[2]. На більшій частині ареалу численність зменшується, гніздовий ареал скорочується.
Селиться поблизу багатих рибою водойм. Гніздиться, як правило, на високих деревах, хоча відомі випадки гніздування на землі. Гнізда великих розмірів з товстих гілок, часто використовуються протягом багатьох років. У кладці 2—3 яйця, залишають гніздо 1—2 пташенят.
Живляться рибою, водоплавними птахами, ссавцями середніх розмірів і дрібнішими, але мишоподібних гризунів не ловлять. Не нехтують падлом. Здобич видивляється у польоті, або сидячи на дереві чи скелі.
Це незавершена стаття з орнітології.Đại bàng ăn cá Pallas (tên khoa học Haliaeetus leucoryphus) là một loài chim thuộc Chi Đại bàng biển trong Họ Ưng. Đây là loài đại bàng biển lớn, màu nâu. Nó sinh sản ở Trung Á, giữa biển Caspia và Hoàng Hải, từ Kazakhstan và Mông Cổ đến Hymalaya, Bangladesh và phía bắc Ấn Độ. Nó là loài di cư một phần, với con chim Trung Á đông trong số các loài chim châu Á phía Nam ở miền bắc Ấn Độ, và cũng ở phía tây vịnh Ba Tư.
Nó có bộ lông xe màu nâu sáng nhưng mặt màu trắng. Các cánh là màu nâu sẫm và đỏ heo trở lại, bên dưới tối. Đuôi có màu đen với sọc trắng đặc trưng, rộng. Dưới cánh có một dải màu trắng. Con chưa trưởng thành có bộ lông tối hơn với không có dải trên đuôi. Chiều dài loài đại bàng này từ 72–84 cm với sải cánh dài 180–215 cm (71–85 in) [2]. Con mái có trọng lượng 2,1-3,7 kg, nặng hơi con trống, với trọng lượng con trống 2-3,3 kg[3]. Chế độ ăn uống của nó bao gồm chủ yếu là cá nước ngọt lớn.
Đại bàng ăn cá Pallas (tên khoa học Haliaeetus leucoryphus) là một loài chim thuộc Chi Đại bàng biển trong Họ Ưng. Đây là loài đại bàng biển lớn, màu nâu. Nó sinh sản ở Trung Á, giữa biển Caspia và Hoàng Hải, từ Kazakhstan và Mông Cổ đến Hymalaya, Bangladesh và phía bắc Ấn Độ. Nó là loài di cư một phần, với con chim Trung Á đông trong số các loài chim châu Á phía Nam ở miền bắc Ấn Độ, và cũng ở phía tây vịnh Ba Tư.
Haliaeetus leucoryphus (Pallas, 1771)
Синонимы Охранный статус
Орлан-долгохвост[1] (лат. Haliaeetus leucoryphus) — вид крупных мигрирующих хищных птиц из семейства ястребиных (Accipitridae). Питаются пресноводной рыбой.
Встречается в Центральной Азии, между Каспийским морем и Жёлтым морем, от Казахстана и Монголии до Гималайских гор, Пакистана, Индии и Бангладеш. Частично мигрируют; центральноазиатские и южноазиатские птицы зимуют в северной Индии, а западные — в Персидском заливе[2].
Орлан-долгохвост имеет ярко-коричневый капюшон и белое лицо, тёмно-бурые крылья и рыжую спину. Хвост чёрный со характерной средней белой полосой. Молодые птицы полностью темные и без полосы на хвосте. Птица в длину достигает 72—84 см и в размахе крыльев 180—205 см[2]. Вес самок — 2,1—3,7 кг, самцов — 2—3,3 кг.
Орлан-долгохвост (лат. Haliaeetus leucoryphus) — вид крупных мигрирующих хищных птиц из семейства ястребиных (Accipitridae). Питаются пресноводной рыбой.
玉带海雕（拉丁文學名：Haliaeetus leucoryphus[2]）又稱黑鷹和腰玉[3]，是大型而全身呈棕色的海雕屬成員之一。牠們在由裏海和黃海中間的地區、從哈薩克到蒙古國、從喜馬拉雅山脈到印度北部等的亞洲中部地區進行繁殖。在中国大陆，分布于新疆、青海、内蒙古、黑龙江、西藏、四川、河北、山西、江苏等地，多见于沼泽、草原以及沙漠或高原。该物种的模式产地在俄罗斯乌拉尔河。[4]
玉带海雕（拉丁文學名：Haliaeetus leucoryphus）又稱黑鷹和腰玉，是大型而全身呈棕色的海雕屬成員之一。牠們在由裏海和黃海中間的地區、從哈薩克到蒙古國、從喜馬拉雅山脈到印度北部等的亞洲中部地區進行繁殖。在中国大陆，分布于新疆、青海、内蒙古、黑龙江、西藏、四川、河北、山西、江苏等地，多见于沼泽、草原以及沙漠或高原。该物种的模式产地在俄罗斯乌拉尔河。
_2.jpg)
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 鳥綱 Aves 目 : タカ目 Falconiformes 科 : タカ科 Accipitridae 属 : ウミワシ属 Haliaeetus 種 : キガシラウミワシキガシラウミワシ（黄頭海鷲、学名:Haliaeetus leucoryphus[注釈 1]）は、タカ目タカ科に分類される鳥。
ユーラシア大陸中央部の温帯域で繁殖し、冬季には亜熱帯域で越冬する。
全長72-84cm。体色は全体的に褐色で、頭部から首、胸部、腹部にかけては淡い褐色をしている。尾羽は黒褐色で、中央に1本の太い白帯がある。
食性は動物食で、主に魚類を捕食する。
この項目は、鳥類に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（ポータル鳥類 - PJ鳥類）。 
_Pallas%27s_Fish_Eagle_at_Corbett_National_park,_Uttarakhand_India_March_2013.jpg)
_Pallas%27s_Fish_Eagle_at_Corbett_National_park,_Uttarakhand_India_March_2013.jpg)
.jpg)
