nimet breadcrumb-navigoinnissa
Jedle kalifornská (Abies bracteata) je severoamerický jehličnatý strom z čeledi borovicovitých, z rodu jedlí, a jediný zástupce podrodu Pseudotorreya.
Stálezelený, jehličnatý, spíše pomaleji rostoucí (15-30 cm za rok a 1,8-4,5 m za 10 let) strom, dorůstající do výšky okolo 12-30 m. Kmen dosahuje průměru až 1 m. Větve vyrůstají z kmene v pravých úhlech, u starších stromů jsou v dolních částech koruny pokleslé. Koruna je úzce kuželovitá (věžovitá), i v pozdějších letech zavětvená až k zemi. Borka je zprvu hladká, tenká a světlečervenohnědá, později mírně rozpraskaná a rozdělená do přiléhavých šupin. Letorosty jsou krátké, mírně pokleslé, hladké až mírně chlupaté, červenohnědé, purpurovozelené či hnědé. Pupeny jsou nekryté, vejčité až vřetenovité, žlutohnědé, ostré, 10-20 mm dlouhé, bez pryskyřice a s ostrým vrcholem; základnové pupenové šupiny jsou krátké, široké, ve tvaru rovnostranného trojúhelníka, bez pryskyřice, hladké, s celými okraji a ostrým vrcholem.
Jehlice jsou 2 řadé až spirálovitě uspořádané, ploché, tuhé, dopředu směřující, 2,5-6 cm dlouhé a 2,5-3 mm široké, s vyvýšenou spodní žílou, zřetelně rozdělené, seshora leskle tmavozelené, vespod se 2 širokými bílými proužky s 8-10 řadami průduchů na každé straně středové žíly, u základny zatočené, na špičce s dlouhým trnem, na průřezu ploché až konvexní; pryskyřičné kanálky jsou malé, blízko okrajů a spodní části pokožkové vrstvy; jehlice pronikavě voní.
Samčí šištice jsou při opylování žluté až žlutozelené, 50-70 mm dlouhé a 20-30 mm široké. Samičí šištice - šišky jsou vejčité, pryskyřičnaté, zpočátku zelené, později dozráváním fialovohnědé až purpurovohnědé, na tlustých stopkách; šišky jsou 6-14 cm dlouhé a 4-5,5 cm široké; semenné šupiny jsou hladké, tenké, zaoblené, jemně vroubkované, 1,5-2 cm dlouhé a 2-2,5 cm široké; podpůrné šupiny jsou dlouze vyčnívající, trojlaločnaté, nezahnuté, žlutohnědé, pryskyřičnaté a prodloužené o 4-5 cm přes semenné šupiny. Semena jsou lesklá, hnědočervená a 5 mm dlouhá. Křídla semen jsou hnědočervená a 8-11 mm dlouhá. Děložních lístků je kolem 7 . Strom kvete v květnu, šišky dozrávají a rozšiřují semena od pozdního srpna do října.
Jedle kalifornská je jediným členem podrodu Pseudotorreya z rodu jedle (Abies). Není proto blízce příbuzná s žádným jiným členem rodu jedle. [2][3]
Strom se vyskytuje endemicky ve státě Kalifornie, v pohoří Santa Lucia Range v USA.
Jedle kalifornská je omezena na strmé, na sever a východ směřující, horské svahy a hřebeny vrchovin, dna kaňonů a na vyvýšené lavice a terasy v nadmořských výškách 213-1571 m, v oblastech, které nejsou náchylné na intenzivní požáry. Průměrné roční srážkové úhrny v nadmořské výšce 1216 m v pohoří Santa Lucia Range se pohybují mezi 998-1000 mm. Jedle kalifornská je zde většinou součástí smíšených stálezelených lesů s různými druhy dubů, například s dubem kalifornským (Quercus agrifolia), dubem Quercus chrysolepis, opadavým dubem Quercus kelloggii, dubem Quercus wislizenii, dále s rostlinou z čeledi bukovitých Notholithocarpus densiflorus, pazeravem sbíhavým, občasně také se sekvojí vždyzelenou, borovicí Lambertovou, borovicí těžkou, borovicí Coulterovou a dalšími.
Jedle kalifornská roste většinou v půdách vzniklých z ultramafických hornin. pH půdy je 4-6 (kyselá půda), potřebuje půdy vlhčí, ale dobře odvodňované, ráda roste v polostínu, obzvláště, když je mladá. Není náročná na pěstování, snáší znečištění ovzduší (daří se jí v městských parcích - háj v Tilden Parku v Kalifornii, stromy v San Francisku a v Evropě vzkvétají) a je mrazuvzdorná do − 17 °C.[2]
Občas semena stromu požírá druh býložravých amerických vos chalcidek (Chalcidoidea), což strom dokáže vyřešit nadprodukcí šišek v některých letech, takže semen je potom více, než jsou vosy schopny sežrat.[2]
V minulosti byl strom využíván pro dřevo, dnes již není komerčně využíván. Pro svůj atraktivní vzhled a neobvyklost je velmi ceněn a pěstován v arboretech a v botanických zahradách.
Strom je organizací IUCN považován za téměř ohrožený, stav jeho populace za stabilní. Ohrožení představuje omezení jeho populace do samostatných oblastí a současně poměrně nízká rozmnožovací a regenerační schopnost v důsledku Inbreedingu (příbuzenské křížení snižující genovou variabilitu potomků stromu) a likvidace semen vosami a též ohrožení požáry pro husté zavětvení a tenkou borku (ovšem ohrožení požáry je malé, neboť se strom vyskytuje v oblastech, kde nebývají intenzivní požáry časté; ohrožení ohněm může někdy být zvýšeno v případě napadení s jedlí kalifornskou dohromady rostoucích dubů patogeny, způsobujícími fytoftorové odumírání těchto dubů, čímž může dojít ke zvýšení množství hořlavého materiálu v okolí). V budoucnu může stromu způsobit problémy změna klimatu (a s ní související změny v množství srážek, četnosti a intenzitě lesních požárů), pro jeho nízkou přizpůsobivost změnám prostředí. Většina populace jedle kalifornské se vyskytuje v chráněných oblastech přírodní rezervace Los Padres National Forest v Kalifornii, je tudíž v těchto oblastech chráněna a kácení pro dřevo zde neprobíhá.
Jedle kalifornská, mladý strom.
Jedle kalifornská, detail samičí šištice - šišky.
Jedle kalifornská, samičí šištice - šišky v horní části koruny.
Jedle kalifornská, samčí šištice a jehlice na větvi.
Obrázky, zvuky či videa k tématu jedle kalifornská ve Wikimedia Commons
Jedle kalifornská (Abies bracteata) je severoamerický jehličnatý strom z čeledi borovicovitých, z rodu jedlí, a jediný zástupce podrodu Pseudotorreya.
Die Grannen-Tanne (Abies bracteata), auch Santa-Lucia-Tanne genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Tannen (Abies) in der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Sie wächst nur im Santa-Lucia-Gebirge an der Küste Kaliforniens.
Die Grannen-Tanne ist ein immergrüner Baum, der Wuchshöhen von 12 bis 30, selten bis 50, Meter und Brusthöhendurchmesser von bis zu 1 Meter erreichen kann. Die spitze Krone wird von kurzen, leicht herab hängenden Ästen gebildet die waagerecht vom Stamm abgehen. Die Rinde der Zweige ist meist glatt, kann aber auch eine leichte Behaarung aufweisen und ihre Farbe kann zwischen glänzend rotbraun, einem violetten grün oder einem einfachen braun variieren. Jungbäume besitzen eine glatte, dünne, hell rotbraun gefärbte Rinde. Bei älteren Bäumen reißt diese Rinde auf und es entsteht eine Schuppenborke. Die Sämlinge bilden etwa sieben Keimblätter (Kotyledonen) aus.
Die mit einer Größe von 10 bis 20 Zentimeter ei- bis spindelförmigen Knospen sind gelblich braun gefärbt, spitz zulaufend und harzfrei. Die Nadeln stehen zweireihig oder spiralig angeordnet an den Zweigen und verbreiten einen stechenden Geruch. Die an ihrer Basis verdrehten, steifen und spitzen Nadeln sind zwischen 2,5 und 6 Zentimeter lang und 2,5 bis 3 Millimeter breit. Die Nadeloberseite ist dunkelgrün gefärbt. An der Nadelunterseite befinden sich zwei weiße Stomatabänder welche jede acht bis zehn Stomatareihen aufweist.
Die Grannen-Tanne ist einhäusig-getrenntgeschlechtig (monözisch). Die Blütezeit liegt Anfang Mai. Die blass gelblichen bis gelb-grünlichen weiblichen Blütenzapfen werden 5 bis 7 Zentimeter lang und 2 bis 3 Zentimeter dick. Die eiförmigen, gestielten Zapfen sind bei einer Länge von 6 bis 14 Zentimeter und einem Durchmesser von 4 bis 5,5 Zentimeter eiförmig. Zur Reife Ende August bis Oktober sind sie violett-braun bis purpur-braun gefärbt. Die glänzend rotbraunen Samen sind rund 5 Millimeter lang und besitzen einen 8 bis 11 Millimeter langen Flügel.
Die Grannen-Tanne kommt nur an einem küstennahen Streifen im Santa-Lucia-Gebirge in Kalifornien vor. Dieser Küstenstreifen befindet sich im Los Padres National Forest. Man findet Abies bracteata in Höhenlagen von 180 bis 1570 Metern.
Abies bracteata ist eine Baumart des Mittelmeerklimas. Je nach Standort liegen die Jahresniederschläge zwischen 500 und 1300 mm. Man findet die Art sowohl in feuchten Schluchten als auch auf felsigen Hängen.
Es werden häufig Mischbestände mit der Coulter-Kiefer (Pinus coulteri), der Gelb-Kiefer (Pinus ponderosa), der Douglasie (Pseudotsuga menziesii) sowie mit Quercus chrysolepis gebildet.
Früher wurde das wohlriechende Harz als Weihrauchersatz genutzt.
Die Erstbeschreibung dieser Art erfolgte 1836 unter dem Namen Pinus bracteata durch David Don in Transactions of the Linnean Society of London, Band 17, S. 443. Pierre Antoine Poiteau stellte sie 1845 in Revue Horticole …, sér. 2, Band 4, S. 7 unter dem Namen Abies bracteata in die Gattung Abies. Die Grannen-Tanne wird innerhalb der Gattung der Tannen (Abies) als einzige Art der Sektion Bracteatae zugeordnet.[1]
Synonyme für Abies bracteata (D.Don) Poit. sind:[2] Abies venusta Sarg., Abies venusta (Douglas) K.Koch, Pinus bracteata (D.Don), Pinus venusta Douglas, Abies religiosa sensu Hook. & Arn., Sequoia gigantea Endl. non (Lindl.) Decne. und Picea bracteata (D.Don) Loud.
Die Grannen-Tanne wird in der Roten Liste der IUCN als „gering gefährdet“ eingestuft. Die IUCN weist darauf hin, dass ein Schutz von Abies bracteata empfohlen wird und dass eine erneute Überprüfung der Gefährdung nötig ist. Als Grund für die niedrige Einstufung wird genannt, dass das Verbreitungsgebiet der Art größer ist als ursprünglich angenommen.[3]
Die Grannen-Tanne (Abies bracteata), auch Santa-Lucia-Tanne genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Tannen (Abies) in der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Sie wächst nur im Santa-Lucia-Gebirge an der Küste Kaliforniens.
Abies bracteata (лат. Abies bracteata) – быдмассэзлӧн пожум котырись ньыв увтырын торья вид. Ньывпуыс быдмӧ 20-35 метра вылына да овлӧ 1 метра кыза диаметрын. Ньывпу пантасьӧ Америкаись Ӧтлаасьӧм Штаттэзын.
Калифорниысь ньылпу яке Чебер ньылпу (лат. Abies bracteata) – Pinaceae семьяысь Америкалэн Огазеяськем Штатъёсаз будӥсь ньылпу. Ӝуждалаез ог 20-35 м, модослэн диаметрез 1 м.
Abies bracteata, the Santa Lucia fir or bristlecone fir, is the rarest and most endemic fir in North America,[3] and according to some, the world.[4][5] It is confined to steep-sided slopes and the bottoms of rocky canyons in the Santa Lucia Mountains, in the Big Sur region on the central coast of California, United States.
The species may have had a broader range in Paleoendemic era, although some scientists say no fossil evidence of the tree has been conclusively identified.[5][3] The tree is now confined, possibly due to long-term climatic changes, to a few, small locales that mimic those of the distant past.
The fir tends to be concentrated in steep, rocky, fire-resistant spots at elevations from 2,000 to 5,000 feet (610 to 1,520 m). Due to the tree's thin bark, it is susceptible to fire, and large stands are always located near high cliffs or in steep, rugged canyons that prevent litter accumulation under the tree canopy and limit the strength of fires.[5]
The fir currently grows in a few scattered areas within the Santa Lucia Mountains along the Pacific Slope of California. Four concentrations are found in the vicinity of the Ventana Double Cone and Kandlbinder Peaks, Junipero Serra Peak, Cone Peak, and on the Monterey / San Luis Obispo County line, along San Carpóforo Creek within the Hearst Ranch.[6] The most inland stand, 13 miles (21 km) from the Pacific Coast, was found in Anastasia Canyon in the vicinity of the Arroyo Seco River and Tassajara Hot Springs.[3]
Most stands are found on north- and northeast-facing slopes. Trees are rarely found under 1,700 feet (520 m) elevation. When found at lower elevations, they are always located at the bottom of a large canyon, where cold air drainage enables it to thrive. The lowest stand is found at an elevation of 600 to 900 feet (180 to 270 m) near Ventana Camp on the Big Sur River. This camp is at the bottom of a 300-foot (91 m)-deep canyon, in the redwood belt, and is frequently foggy.[5]
The northernmost tree was located in 1927 at 750 feet (230 m) elevation on Skinners Ridge to the east of the North Fork of the Little Sur River, but it's not known if it survived subsequent fires.[5]
The first known specimen was collected in 1831 or 1832 by either botanists Thomas Coulter or David Douglas. They likely collected specimens from Cone Peak to the west of Mission San Antonio. Both sent specimens to England, but Coulter's specimen was first identified as bracteata and the name given his species has become the common use.[5][3][7]
The tree is a popular ornamental and is found in many arboreta. It grows in an equable Mediterranean climate with considerable precipitation during the winter and very dry summers. No one has been able to introduce it successfully in the eastern United States, but numerous groves thrive in Europe.[5]
The 66 to 115 feet (20 to 35 m) tall tree, has a slender, spire-like form. The thin bark is reddish-brown with wrinkles, lines and resin vesicles ('blisters'). The branches are downswept. The needle-like leaves are arranged spirally on the shoot, but twisted at the base to spread either side of the shoot in two moderately forward-pointing ranks with a 'v' gap above the shoot. The leaves are hard and stiff with a sharply pointed tip, 3.5–6 cm long and 2.5–3 mm broad, with two bright white stomatal bands on the underside. The flowers bloom in early May, and the ovoid, 6–9 cm long (to 12 cm including the bracts) cones mature and release winged seeds from late August to October. The cones differ from other firs in that the bracts end in very long, spreading, yellow-brown bristles 3–5 cm long. The male (pollen) cones are 2 cm long, shedding pollen in spring.[8][9]
Resin from the trunk was used as an incense by the early Spanish mission.[10]
This article contains content from public domain United States government sources.
Abies bracteata, the Santa Lucia fir or bristlecone fir, is the rarest and most endemic fir in North America, and according to some, the world. It is confined to steep-sided slopes and the bottoms of rocky canyons in the Santa Lucia Mountains, in the Big Sur region on the central coast of California, United States.
Abies bracteata, el abeto de Santa Lucía[3] o gigantona,[4] es una especie poco común de abeto que está confinado a las laderas y profundidades de los cañones rocosos de las Montañas de Santa Lucía, en la costa central de California, Estados Unidos.
Es un árbol que alcanza los 20-35 m de altura, con un esbelto aspecto en forma de aguja. La corteza es marrón-rojiza, con surcos, arrugas y vesículas resinosas. Las ramas se inclinan hacia abajo. Las hojas, en forma de aguja, miden de 3,5-6 cm de longitud y 2,5-3 mm de ancho, con dos brillantes bandas de estomas en el envés. Las piñas son ovoides de 6-9 cm de longitud (o 12 cm incluyendo las brácteas), y difieren de las de otras coníferas en que las brácteas terminan en cerdas muy largas y dispersas de color marrón amarillento de 3-5 cm de longitud; se deshacen en otoño para lanzar las semillas aladas. Los conos masculinos son de 2 cm de longitud y dispersan el polen en primavera.
Abies bracteata fue descrita por (D.Don) Poit. y publicado en Revue Horticole 4: 7. 1845.[5]
Abies: nombre genérico que viene del nombre latino de Abies alba.[6]
bracteata: epíteto latino que significa "con brácteas".[7]
Abies bracteata, el abeto de Santa Lucía o gigantona, es una especie poco común de abeto que está confinado a las laderas y profundidades de los cañones rocosos de las Montañas de Santa Lucía, en la costa central de California, Estados Unidos.
Sapin de Santa Lucia, Sapin bractifère
Abies bracteata est une espèce d'arbre de la famille des Pinacées ; en français il est appelé Sapin bractéifère ou Sapin de Santa Lucia[1]. Il ne pousse à l'état naturel que sur les pentes des Santa Lucia Mountains, dans le sud-ouest de la Californie.
Hauteur max : 60 m. Port pyramidal et cime étroite. Rameaux pendants garnis de longues feuilles falciformes et piquantes, d'un vert sombre dessus, avec deux dandelettes blanches dessous. Bourgeons secs, fusiformes, aigus, brun jaunâtre. Cônes ovoïdes, trapus, de 10 cm de long pour 7 cm de large. Bractées longuement saillantes et épineuses. Jeunes rameaux glabres, jaune verdâtre. Rhytidome fissuré en plaques irrégulières, gris clair, adhérentes au tronc.
Cette espèce est sensible aux gelées tardives, ainsi qu'aux hivers très rigoureux (−15 °C). Elle préfère les régions méridionales et océaniques et la pleine lumière. Multiplication par graines.
Arbres de parcs.
Sapin de Santa Lucia, Sapin bractifère
Abies bracteata est une espèce d'arbre de la famille des Pinacées ; en français il est appelé Sapin bractéifère ou Sapin de Santa Lucia. Il ne pousse à l'état naturel que sur les pentes des Santa Lucia Mountains, dans le sud-ouest de la Californie.
Abies bracteata, eða Broddþinur, er sjaldgæfur þinur, bundinn við hlíðar og botna grýttra gilja í Santa Lucia fjöllum við miðströnd Kaliforníu, Bandaríkjunum.
Þetta er 20 til 35 metra hátt tré, með grönnu, turnspírulegu formi. Börkurinn er rauðbrúnn með hrukkum, línum og kvoðublöðrum. Greinarnar eru niðursveigðar. Barrið er nálarlaga, og raðast í spíral eftir sprotanum, en er undið neðst til að standa út til hvorrar hliðar á sprotanum í tvemur framvísandi röðum með v laga geil ofan til á sprotanum; hart og stíft með hvössum enda, 3.5 tl 6 sm langt og 2.5 til 3 mm breitt, með tvær skærhvítar loftaugarákir að neðan. Könglarnir eru egglaga, 6 til 9 sm langir (að 12 sm með stoðblöðum), og er frábrugðinn öðrum þintegundum með að endi stoðblaðanna er mjög langur, útbreiddur, gulbrún burst (bristle) 3 til 5 sm langur; könglarnir sundrast að hausti til að losa vængjuð fræin. Karlkyns könglarnir eru 2 sm langir og losa frjóduftið að vori.
Abies bracteata, eða Broddþinur, er sjaldgæfur þinur, bundinn við hlíðar og botna grýttra gilja í Santa Lucia fjöllum við miðströnd Kaliforníu, Bandaríkjunum.
L'abete di Santa Lucia (Abies bracteata (D.Don) Poit., 1845) è una specie di abete originaria di una ristretta zona della California.[2][1]
Il nome generico Abies, utilizzato già dai latini, potrebbe, secondo un'interpretazione etimologica, derivare dalla parola greca ἄβιος = longevo.[3] Il nome specifico bracteata è una parola latina che significa ricoperta di scaglie , riferendosi alle appariscenti squame degli strobili femminili.[4]
Albero alto fino a 25 m, con tronco di 1 m di diametro, a portamento conico. I rami principali dipartono dal tronco ad angolo retto e quelli inferiori tendono a curvarsi in basso con l'età; i rami secondari sono di colore verde purpureo o marrone, glabri.[5][6]
Le foglie sono aghiformi, di colore verde, lunghe fino a 6 cm, disposte a coppie, con un odore pungente. Le gemme, di colore marrone, sono di forma ovata-fusiforme, con apice appuntito; Le perule che le rivestono sono corte, glabre, triangolari, con margine intero e apice appuntito.[5][6]
Il polline emesso dagli strobili maschili, lunghi 5-7 cm, è verde-giallastro.[5][6]
Gli strobili femminili, di color porpora-marrone, sono ovoidali, lunghi fino a 10 cm e larghi fino a 4 cm, con scaglie di 2 cm, lisce e larghe 2,5 cm. I semi, di colore marrone rossastro, sono lunghi circa 10 mm, con ali marroni-rosse. A germinazione, i cotiledoni sono 7.[5][6]
La corteccia, rosso-marrone e liscia da giovane, diviene con l'età leggermente fessurata, rompendosi in scaglie.[5][6]
Sommità con strobili
Esemplare adulto
L'abete di Santa Lucia ha un areale ristretto di circa 710 km² nelle Santa Lucia Mountains che fanno parte della Catena Costiera californiana negli Stati Uniti d'America. Si rinviene dai 200 ai 1.500 m di quota in pendii e canaloni rocciosi rivolti a nord e est dove non sussiste il pericolo di incendi boschivi. Il clima del suo habitat è a regime mediterraneo con precipitazioni medie annue di 500-1.300 mm. Forma anche boschi misti con Sequoia sempervirens, Pinus lambertiana e Pinus ponderosa.[1][6]
È molto apprezzato per uso ornamentale, in giardini e orti botanici, e nelle alberature.[1]
Abies bracteata risiede in un areale che, seppur frammentato, è interamente contenuto in parchi e zone protette, a basso rischio di incendi boschivi. Tuttavia, la ridotta capacità di rigenerazione tipica della specie, la fa ritenere poco adattabile ad eventuali massicci cambiamenti climatici, che la porrebbero a rischio di estinzione. Pertanto, è inserita nella Lista rossa IUCN come specie prossima alla minaccia (near threatened in inglese).[1]
L'abete di Santa Lucia (Abies bracteata (D.Don) Poit., 1845) è una specie di abete originaria di una ristretta zona della California.
Multimedia w Wikimedia Commons Jodła nadobna (Abies bracteata (D. Don) Poit.) – gatunek drzewa należący do rodziny sosnowatych. Jest najrzadszym północnoamerykańskim gatunkiem jodły. Spotykana w kilku odizolowanych skalistych kanionach w górach Santa Lucia na terenie stanu Kalifornia[2][5]. Odkrył ją i sprowadził do Europy William Lobb w 1852 roku[5].
Fanerofit. Roślina jednopienna, wiatropylna. Rośnie w suchych lasach iglastych w górach Santa Lucia, wzdłuż wybrzeża Kalifornii na wysokości 600-900 m n.p.m.[6] Cechuje się dużą odpornością na niekorzystne warunki[5].
Jodła ta wpisana jest do Czerwonej księgi gatunków zagrożonych w kategorii gatunek najmniejszej troski (ang. Least Concern – LC)[4].
Jodła nadobna (Abies bracteata (D. Don) Poit.) – gatunek drzewa należący do rodziny sosnowatych. Jest najrzadszym północnoamerykańskim gatunkiem jodły. Spotykana w kilku odizolowanych skalistych kanionach w górach Santa Lucia na terenie stanu Kalifornia. Odkrył ją i sprowadził do Europy William Lobb w 1852 roku.
Країни поширення: США (Каліфорнія). У всьому діапазоні А. bracteata обмежується крутими північними і східними сторонами гірських схилів і гребенів, і дном каньйонів, і на піднятих потокових терасах. Ці області не схильні до гарячих пожеж. Зустрічається або в змішаних вічнозелених лісах з Quercus chrysolepis або випадково з Sequoia sempervirens, Pinus lambertiana, Pinus ponderosa. Живе на висотах 180-1570 м. Залежно від місця, річна кількість опадів становить 500-1300 мм.
Вузько конічне дерево 12-30 м заввишки, 10-30 (100) см діаметром, зі шпилеподібною кроною. Кора світло-червоно-коричнева, тонка, гладка, з віком стає злегка потрісканою, розбитою на притиснуті лусочки. Гілки розходяться від стовбура під прямим кутом, часто опускаючись у віці. Бруньки оголені, від яйцевидних до веретеновидних, блідо-жовтувато-коричневі, загострені, довжиною 10-20 мм, не смолисті, вершина загострена. Голки плоскі, жорсткі, блискучі, зверху темно-зелені, (25) 35-55 (60) мм в довжину і 2,5-3 мм шириною, з 2 широкими білими смугами знижзу; запах їдкий. Тичинкові шишки від час запилення від блідо-жовтого до жовто-зеленого кольору, довжиною 5-7 см і 2-3 см завширшки. Насіннєві шишки яйцеподібні, смолисті, (6) 7-10 (14) см у довжину і 4-5.5 см шириною, від фіолетово-коричневого до пурпурово-коричневого кольору, на міцних квітконосах. Насіння блискуче, темно-червоне-коричневе, довжиною 5 мм, довжина крила 8-11 мм. Квітне на початку травня, шишки дозрівають і розсіюють насіння з кінця серпня по жовтень.
Дерева
Шишки
Більше не використовується для деревини, але за привабливий і незвичайний вид цінується в колекціях для ботанічних садів і дендраріїв. Дерева у вирощуванні часто ростуть набагато швидше і вище, ніж у їх природному середовищі існування в горах Санта-Люсія.
На даний час не загрожує будь-яка форма використання і майже всі субпопуляції знаходяться в межах охоронних територій, так що зміни в землекористуванні, навряд чи відбудуться в найближчому майбутньому. У нормальних умовах, вогонь є відносно незначним ризиком.
Це незавершена стаття про родину Соснові.Abies bracteata là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được (D.Don) Poit. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1845.[1]
Abies bracteata là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được (D.Don) Poit. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1845.
