Sheathed Woodtuft

Kuehneromyces mutabilis ( sinónimu : Pholiota mutabilis ), comúnmente conocida como cogorda nameko y matu de los montes envainada, ye un fungu comestible que crez en grupos sobre tueros d'árboles o otra madera muerta.Describiéronse delles otres especies del xéneru Kuehneromyces , pero K. mutabilis ye, con muncho, la más común y la más conocida.

Referencies

• Esta obra deriva de la traducción de Kuehneromyces mutabilis de Wikipedia - inglés, espublizada polos sos editores baxo la Llicencia de documentación llibre de GNU y la Llicencia Creative Commons Atribución-CompartirIgual 3.0 Unported.

• This article is partly translated from the German page.
• Marcel Bon : The Mushrooms and Toadstools of Britain and North-Western Europe (Hodder & Stoughton, 1987). ISBN 0-340-39935-X
• Régis Courtecuisse, Bernard Duhem : Guide des champignons de France et d'Europe (Delachaux & Niestlé, 1994-2000). ISBN 2-603-00953-2

Enllaces esternos

• Kuehneromyces mutabilis nel Index Fungorum (n'inglés).
• Pholiota mutabilis, from Smith AH y Hesler LR. (1968). The North American Species of Pholiota. (Archiváu en Mykoweb.com.)
• Pholiota mutabilis por Michael Kuo, MushroomExpert.Com, payares, 2007.
• Kuehneromyces mutabilis por Roger Philips, RogersMushrooms (website).
• “Kuehneromyces mutabilis” por Robert Sasata, Healing-Mushrooms.net, febreru, 2008.

Opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis), lidově též opěnka nebo lipůvka^[1] je jedlá dřevokazná houba z čeledi límcovkovitých. Patří k druhům, které lze pěstovat. V minulosti byla mezi houbaři velmi populární a hojně sbíraná. V roce 1970 ji mykologický sborník zvolil mezi tři nejoblíbenější houby. Dnes je méně známá. Byly s ní prováděny experimenty za účelem urychlení rozkladu pařezů.^[2]

Název a synonyma

Český název této houby je odvozen od faktu, že obvykle roste „okolo pňů“, tedy starých pařezů.^[1] V odborné literatuře se pro opeňky používá celá řada názvů – Agaricus mutabilis podle Schäffera, Dryophila mutabilis dle Quéleta.,Galerina mutabilis (Schaeff.) podle P.D. Ortona, Lepiota caudicina podle Graye a Pholiota mutabilis dle P. Kummera.^[2] Jeden ze starších lidových názvů je „lipůvka“.

Výskyt

Opeňka měnlivá roste vždy ve velkých trsech až o desítkách kusů od jara až do konce října na pařezech listnatých stromů, výjimečně i jehličnatých. Obvykle ji lze nalézt na bukových, lipových, březových, jedlových a smrkových pařezech. Roste nejen v lesích, ale také v zahradách a parcích. Na těchto místech byla pozorována i na bázi kmenů živých stromů. Objevuje se každý rok na stejném místě dokud hostitelské torzo dřeviny nezlikviduje. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule. Roste v nížinách i v horských oblastech.^[3]

Popis

Klobouk bývá 2 – 10 cm široký, v mládí polokulovitý, později klenutý, v dospělosti rozložený s nízkým hrbolem, lysý. Je hladký, lepkavý až slizký, za vlhka vodnatě skořicově hnědý nebo žlutohnědý, za sucha světlejší, okrový nebo medově žlutý. Během zasychání začíná blednout od středu. Okraj je tenký, slabě rýhovaný, v mládí podvinutý, obvykle s tmavším vodnatým pásem. Lupeny jsou husté, ke třeni přirostlé až sbíhavé, v mládí zakryté blanitým závojem, světlé, s nádechem do hněda, později bledě skořicově až rezavě hnědé. Prsten je blanitý obrácený vzhůru, bělavý, brzo od výtrusů hnědě zbarvený, zanedlouho zplihlý a mizející. Třeň je dlouhý 3 – 10 cm a 0,2 – 0,8 cm tlustý, válcovitý, tuhý, zprohýbaný, k bázi zúžený, v mládí plný, později dutý, s mizejícím rezavým prstenem, nahoře jemně rýhovaný a bledý, pod prstenem pokrytý rezavými až černohnědými šupinkami. Dužnina v klobouku je tenká hygrofánní, měkká a bělavá, v třeni pevná a rezavě hnědá, vůni má příjemnou, nasládle kořenitou, chuť lahodnou.^[2]

Pěstování

Opeňku lze pěstovat v interiérech i venku. V interiérech se pěstuje na slámě, v exteriérech na špalcích zdravých listnatých stromů 1 až 2 měsíce po pokácení umístěných do stinných vlhčích míst na zahradě. Nejvhodnější jsou polena tvrdého dřeva. Doporučuje se buk a habr.^[4]

Kuchyňské využití

Opeňka měnlivá patří vynikajícím druhům. Často se přidává do směsí, omáček a polévek. Je též oblíbenou ingrediencí gulášů a masitých pokrmů.^[5] Konzumují se jen klobouky, třeně jsou příliš tuhé.^[2]

Možnost záměny

Opeňku měnlivou lze velmi snadno zaměnit za některé jedovaté druhy z rodu čepičatek (Galerina). Velké nebezpečí hrozí především při záměně s velmi podobnou avšak silně toxickou čepičatkou jehličnanovou (Galerina marginata). Tato houba obsahuje v plodnicích stejné jedy jako muchomůrka zelená, avšak v přibližně desetkrát menším množství. Po požití čepičatek se dostavují první příznaky intoxikace, průjmy a zvracení, za deset až čtrnáct hodin. Jedy narušují činnost jater a bez lékařské pomoci můžou způsobit i smrt postiženého.^[3]

Rozlišovací znaky opeňky měnilvé a čepičatky jehličnanové

Dobře patrný způsob vysychání klobouku opeňky směrem od středu ke kraji

Tmavší střed klobouku čepičatky

Šupinatý povrch třeně opeňky

Vláknitý třeň čepičatky

Bezpečné rozlišení obou druhů je často velmi složité, proto se sběr openěk doporučuje jen zkušenějším mykologům. Mladé plodnice jsou obtížně rozlišitelné. Opeňka roste ve větších trsech a báze jejích tření bývají srostlé. Naproti tomu plodnice čepičatky obvykle rostou samostatně. Opeňky rostou jen výjimečně na pařezech jehličnanů, jsou však zdokumentovány případy, kdy byly exempláře obou druhů nalezeny na stejném kmeni. Nejdůležitějším makroskopickým rozlišovacím znakem je struktura spodní části třeně. Noha opeňky je pokryta šupinkami, zatímco čepičatka má třeň jemně bíle vláknitou. Opeňku je také možné si splést s třepenitkou svazčitou, která však má tmavší olivově hnědé lupeny.^[6] Podobá se také křehutce vodomilné (Psathyrella piluliformis), která má bílý třeň bez prstenu a je jedlá.^[2]

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b} opeňka měnlivá - hobby.cz [online]. MAFRA [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
2. ↑ ^{a b c d e} opeňka měnlivá - BioLib.cz [online]. BioLib.cz [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
3. ↑ ^{a b} Atlas rostlin - Opěnka měnlivá [online]. AtlasRostlin.cz [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
4. ↑ Pěstování Opěnky měnlivé na dřevě [online]. Holoubek & pravnuci [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
5. ↑ opeňka měnlivá - Fotografie přírody [online]. NaturFoto.cz [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
6. ↑ ^{a b} Atlas saprofytických a parazitických dřevokazných hub - Opeňka měnlivá [online]. Dřevokazné houby [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.
7. ↑ Atlas saprofytických a parazitických dřevokazných hub - Čepičatka jehličnanová [online]. Dřevokazné houby [cit. 2012-09-24]. Dostupné online.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu opeňka měnlivá ve Wikimedia Commons
• Galerie opeňka měnlivá ve Wikimedia Commons
• [1] Návod k pěstování openěk
• [2]
• [3]
• [4] Recepty z openěk

Das Gemeine Stockschwämmchen (Kuehneromyces mutabilis, Syn.: Galerina mutabilis, Pholiota mutabilis)^[1] ist eine Pilzart aus der Familie der Träuschlingsverwandten (Strophariaceae).

Merkmale

Erkennungsmerkmale sind der deutlich gebuckelte, glänzende, drei bis sechs Zentimeter breite, zimt- oder honigfarbene bis rotbräunliche Hut, der im trockenen Zustand blasser ist. Der Hut ist hygrophan (bei Nässe fleckig werdend) mit gerieftem Rand. Die Lamellen sind zunächst blassbraun, später durch die Sporen ton- bis rostbraun bestäubt und laufen leicht am Stiel herab. Der dünne Stiel besitzt einen abstehenden Ring, den Rest eines Velum partiale (Teilhülle). Unterhalb dieses Rings ist der Stiel dunkel und sparrig-schuppig, oberhalb hellgelb. Das dünne Fleisch des Pilzes ist im Stiel rostbraun, im Hut heller. Der Pilz riecht angenehm pilzartig. Sind die Fruchtkörper nur geringem Licht ausgesetzt, bleiben die Fruchtkörper sehr kleinhütig, in völliger Dunkelheit unterbleibt die Bildung von Fruchtkörpern ganz.

Stockschwämmchen an verrottendem Holz

Ökologie

Das Gemeine Stockschwämmchen ist ein saprobiontischer Bewohner von Laub- und Nadelholz, wobei in tieferen Lagen vorrangig Laub- in höheren Lagen Nadelholz bevorzugt wird. Die Art bewohnt besonders morsche Strünke, Stümpfen und liegende Stämme, bestimmte Böden und Waldtypen werden nicht bevorzugt. Die Fruchtkörper erscheinen in Mitteleuropa von Mai bis November, meist jedoch im Herbst, bei milder Witterung auch ganzjährig.

Verbreitung

Das Gemeine Stockschwämmchen ist in Australien, Asien (im Kaukasus, Sibirien und Japan), Nordamerika sowie Europa verbreitet. In Europa ist es von Südeuropa bis Island und Skandinavien verbreitet. In Deutschland ist es überall häufig.

Bedeutung

Das Gemeine Stockschwämmchen ist ein beliebter Speisepilz. Es kann leicht mit dem tödlich-giftigen Nadelholz- oder Gifthäubling (Galerina marginata) verwechselt werden, mit dem es sogar gemischte Rasen auf einem Substrat bilden kann, daher ist jeder Pilz einzeln zu bestimmen. Auch eine Verwechslung mit anderen giftigen Häublingen ist möglich. Das Sammeln von Stockschwämmchen zu Speisezwecken erfordert daher große Erfahrung.^[2] Das Gemeine Stockschwämmchen kann auf Holz gezüchtet werden. Das Japanische Stockschwämmchen (Pholiota nameko) ist ein Angehöriger der nahe verwandten Gattung Schüpplinge (Pholiota).

Quellen

• German Josef Krieglsteiner (Hrsg.), Andreas Gminder: Die Großpilze Baden-Württembergs. Band 4: Ständerpilze. Blätterpilze II. Ulmer, Stuttgart 2003, ISBN 3-8001-3281-8.
• Horak, Egon: Röhrlinge und Blätterpilze in Europa 6. Auflage, Elsevier-Verlag (2005), ISBN 978-3-8274-1478-6
• Hans E. Laux: Der große Kosmos-Pilzführer. Alle Speisepilze mit ihren giftigen Doppelgängern. Franckh-Kosmos, Stuttgart 2001, ISBN 3-440-08457-4.

Einzelnachweise

1. ↑ Synonyme von Kuehneromyces mutabilis. (Schaeff.) Singer & A.H. Sm., Mycologia 38(5): 505 (1946). In: speciesfungorum.org. Index Fungorum, abgerufen am 19. Dezember 2011.
2. ↑ Christoph Hahn: Der Gifthäubling, Galerina marginata, tödlich giftig und doch häufig verkannt? In: Der Tintling. Nr. 2, 2001, S. 26–31.

• Typisches Merkmal der Stockschwämmchen-Hüte ist die hygrophane Zone, die den trockenen Buckel ringförmig umgibt

• Stockschwämmchen an einem Laubholzstrunk

Weblinks

– Album mit Bildern, Videos und Audiodateien

• weitere Bilder und Informationen

Bitte die Hinweise zum Pilzesammeln beachten!

Kuehneromyces mutabilis (synonym: Pholiota mutabilis), commonly known as the sheathed woodtuft, is an edible mushroom that grows in clumps on tree stumps or other dead wood. A few other species have been described in the genus Kuehneromyces, but K. mutabilis is by far the most common and best known.

Description

• The clustered shiny convex caps are 6–8 cm in diameter. They are very hygrophanous; in a damp state they are shiny and greasy with a deep orange-brown colour towards the rim; often there is a disc of lighter (less sodden) flesh in the middle. In a dry state they are cinnamon-coloured.
• The gills are initially light and later cinnamon brown, and are sometimes somewhat decurrent (running down the stem).
• The stipe is 8–10 cm long by about 0.5–1 cm in diameter with a ring which separates the bare, smooth light cinnamon upper part from the darker brown shaggily scaly lower part. This type of stem is sometimes described as "booted".
• This species always grows on wood, generally on stumps of broad-leaved trees (especially beech, birch and alder), and rarely on conifers.
• It is found from April to late October, and also in the remaining winter months where conditions are mild. It is often seen at times when there are few other fungi in evidence.

Range

Kuehneromyces mutabilis is found in Australia, Asia (in the Caucuses, Siberia, and Japan), North America, and Europe. In Europe, it can be found from Southern Europe to Iceland and Scandinavia.

Uses and caution

Galerina marginata (potentially fatal)

Kuehneromyces mutabilis (good edible)

Though edible, K. mutabilis cannot be recommended as it could be confused with the deadly poisonous Galerina marginata, even by people who are quite knowledgeable.^[2] Although a typical K. mutabilis is easily distinguished from a typical G. marginata by the "booted" stipe which is shaggy below the ring (see photos), this character is not reliable and G. marginata can also have scales. The main differences are:

• While they are both hygrophanous, K. mutabilis dries from the centre outwards (so having a lighter colour in the centre) and G. marginata dries from the edge inwards.
• the stem below the ring is scaly below the ring in K. mutabilis, but normally fibrously silky in G. marginata.
• K. mutabilis has a pleasant mushroom smell and mild taste, whereas G. marginata tastes and smells mealy.

The caps of this mushroom can be fried or used for flavouring in sauces and soups (the stems being considered too tough to eat).

References

Sources

• This article is partly translated from the German page.
• Marcel Bon : The Mushrooms and Toadstools of Britain and North-Western Europe (Hodder & Stoughton, 1987). ISBN 0-340-39935-X
• Régis Courtecuisse, Bernard Duhem : Guide des champignons de France et d'Europe (Delachaux & Niestlé, 1994-2000). ISBN 2-603-00953-2

Kuehneromyces mutabilis (sinónimo: Pholiota mutabilis), comúnmente conocida como seta nameko y mata envainada de los bosques, es un hongo comestible que crece en grupos sobre troncos de árboles u otra madera muerta.Se han descrito algunas otras especies del género Kuehneromyces , pero K. mutabilis es, con mucho, la más común y la más conocida.

Toxicidad

No se debe confundir con Galerina marginata, su "doble" venenosa, que es un hongo muy tóxico porque contiene amatoxinas.^[1]​

Referencias

• This article is partly translated from the German page.
• Marcel Bon : The Mushrooms and Toadstools of Britain and North-Western Europe (Hodder & Stoughton, 1987). ISBN 0-340-39935-X
• Régis Courtecuisse, Bernard Duhem : Guide des champignons de France et d'Europe (Delachaux & Niestlé, 1994-2000). ISBN 2-603-00953-2

Koivunkantosieni (Kuehneromyces mutabilis) on kantosieniin kuuluva erinomainen ruokasieni.

Tuntomerkit

Koivunkantosieni kasvaa tiiviinä kimppuina.

Koivunkantosienen 3–10 cm leveä, kellanruskea lakki on nuorena kupera ja myöhemmin laakeneva, sekä usein hieman keskuskohoumallinen. Lakki on voimakkaasti kosteusmuuntuva, kuivuessaan se vaalenee keskustasta lähtien. Lakin reunat ovat läpisäteiset. Lakin alapuolella olevat heltat ovat melko tiheät ja tasatyviset, nuorena vaaleat mutta värjäytyvät myöhemmin kanelinruskeiksi. Sienen 4–10 cm pitkä, pohjaväriltään vaaleanruskea jalka on tasapaksu, solakka ja sitkeä. Jalassa on kalvomainen vaalea rengas, jonka alapuolelta jalka on tiheään ruskeasuomuinen. Rengas tummenee ja kuihtuu pois ajan myötä. Sienen tuoksu on miellyttävän aromaattinen.

Kasvupaikka ja -aika

Koivunkantosieni kasvaa kimppuina koivun ja muiden lehtipuiden kannoilla kesäkuusta lokakuuhun koko Suomessa paljakka-alueita lukuun ottamatta. Joskus harvemmin se kasvaa havupuilla.

Käyttö ravintona

Koivunkantosieni on erinomainen ruokasieni. Sen voi paistaa, keittää, kuivata tai käyttää muhennoksissa. Sienestä tulee käyttää vain lakit, koska jalat ovat hyvin sitkeitä.^[3]

Koivunkantosieni ei ole aloittelevan sienestäjän ruokasieni, koska se muistuttaa tappavan myrkyllistä myrkkynääpikkää. Myrkkynääpikkä on pienempi ja hennompi, epäselvemmin kosteusmuuntuva, heikosti jauhontuoksuinen ja sen jalka on renkaan alapuolelta vaalean silkkisäikeinen eikä ruskeasuomuinen. Myrkkynääpikkä kasvaa yleensä havupuiden kannoilla. Toinen samannäköinen sieni, johon koivunkantosienen voi sekoittaa on kevätkantosieni, joka ei ole myrkyllinen, mutta syötäväksi kelpaamaton. Kevätkantosienen jalka on tummanruskea ja suomuton.

Koivunkantosieniä viljellään ravintokäyttöön ainakin Saksassa ja Japanissa, ja Suomessakin myydään viljeltyjä koivunkantosieniä kuivattuina ja säilykkeinä.

Lähteet

Aiheesta muualla

• Pinkka, Lajituntemuksen oppimisympäristö: Koivunkantosieni (Kuehneromyces mutabilis)
• Luontoportti: Koivunkantosieni (Kuehneromyces mutabilis)
• Rogers Mushrooms: Kuehneromyces mutabilis (englanniksi)

Kuehneromyces mutabilis

Kuehneromyces mutabilis, spécimens adultes, temps humide, les spécimens du bas sont colorés par les spores

Sporophores de pholiote changeante couverts de givre.

Kuehneromyces mutabilis, autrefois Pholiota mutabilis, la Pholiote changeante ou plus rarement, la souchette ou l'agaric à soupe, est une espèce de champignons basidiomycètes, excellents comestibles, du genre Kuehneromyces de la famille des Strophariaceae.

Nom binomial

Kuehneromyces mutabilis (Schaeff.) Singer & A.H. Sm. 1946

Synonymes

• Agaricus mutabilis Schaeff. 1774
• Dryophila mutabilis (Schaeff.) Quél. 1886
• Galerina mutabilis (Schaeff.) P.D. Orton 1960
• Lepiota caudicina Gray 1821
• Pholiota mutabilis (Schaeff.) P. Kumm. 1871
• Pholiota mutabilis f. mutabilis (Schaeff.) P. Kumm. 1871

Noms vernaculaires

• Pholiotte changeante^[1]
• Souchette^[2], comme d'autres espèces poussant sur souche comme Armillaria mellea aussi appelée grande souchette^[3].
• Agaric à soupe^[1],[4]

Description

Le chapeau des Pholiotes, de 3 à 8 cm, est hémisphérique et devient convexe puis s'étale rapidement, et présente une marge légèrement ondulée et finement striée. Elles sont souvent légèrement mamelonnées. La surface du champignon, est couverte au début de fines squamules plus claires. Saprophyte, elle est grégaire, elle peut être connée, cespiteuse, ou encore fasciculée soit se présenter sous des groupes de plusieurs spécimens dont les pieds sont soudés . Fortement hygrophane, elle gonfle avec l'eau et modifie sa couleur, elle peut être de couleur miel devenant plus foncé vers le centre puis marron-roux à centre brun et inverser ses couleurs. Elle présente donc pour la récolte de très nombreux aspects colorés qui la feront confondre facilement. Les lames sont adnées, serrées, de couleur jaunâtre ou cannelle devenant brun ochracé avec l'âge. La chair du chapeau est de consistance molle. L'anneau est léger, membraneux, affaissé et se déchirant, brun ochracé à roux, et disparaissant souvent avec la maturité. Son pied, stipe qui ne dépasse pas plus de 8 cm, est souvent courbé, fibrilleux, de couleur jaunâtre à beige jaunâtre et lisse au-dessus de l'anneau, brunâtre à brun ochracé et squamuleux vers la base. Les spores sont de couleur rouille.

• Jeune, vue de l'anneau
  du pied squamuleux

• Champignon
  hygrophane

• Champignon
  conné

• Champignon
  fasciculé

• Pholiote changeante en groupe.

Habitat

Kuehneromyces mutabilis, touffes cespiteuses de jeunes spécimens, temps sec.

Le plus souvent sur bois mort et souches de feuillus ou des saules, plus rarement sur les résineux. Il pousse à partir de la fin du printemps et jusqu'à l'automne voire jusqu’à mi novembre.

Confusions possibles

Galerina marginata, fort proche de l'aspect général d'une pholiote.

Souvent confondu avec la galère d'automne, la galère marginée (Galerina marginata) extrêmement toxique voire mortelle, la pholiote dorée et parfois avec l'hypholome en touffe (Hypholoma fasciculare). Il se distingue de la galère par sa sociabilité : il ne pousse qu'en touffes de plusieurs individus.

Comestibilité

Excellent comestible, sauf le pied qui est fibreux^[5]. Ne pas confondre avec la Galère marginée qui est mortelle.^[6]

Culture

Il s'agit d'une espèce parfois cultivée artisanalement sur les souches de hêtre, mais aussi sur les souches de chênes, de saules, de frênes, d’aulnes, de bouleaux et de peupliers ^[7].

Notes et références

Hverfisveppur (fræðiheiti: Pholiota mutabilis) er hattsveppur af blínusveppsætt sem vex í klösum, einkum á dauðum trjástubbum í skóglendi. Hatturinn verður 3-6sm í þvermál og stafurinn er langur og mjór með hring. Sveppurinn er ljósbrúnn en neðri hluti stafsins dökkur og flagnaður. Hverfisveppur þykir góður ætisveppur. Aðeins hatturinn er étinn þar sem stafurinn er of seigur. Hins vegar er varasamt að tína þennan svepp vegna þess hve auðvelt er að rugla honum saman við eitraðar tegundir, eins og t.d. hina baneitruðu viðarkveif.

Þessi líffræðigrein er stubbur. Þú getur hjálpað til með því að bæta við greinina.

Kuehneromyces mutabilis (Schaeff.) Singer & A.H. Sm., 1946 è fungo della famiglia Strophariaceae, commestibile dal buon sapore.^[1]

Etimologia

Dal latino mutabilis = mutevole, per la sua proprietà igrofana, che gli fa cambiare il colore al variare dell'umidità.

Descrizione della specie

Kuehneromyces mutabilis

Cappello

Convesso, poi espanso e solitamente umbonato, liscio, igrofano; color bruno-giallastro, pallido con l'età e il secco; margine sottile e sinuoso.

Lamelle

Annesse, fitte, ocraceo chiaro, poi bruno-giallastro.

Gambo

Sodo e tenace, biancastro all'apice, bruno-giallastro in basso, coperto da squamette sotto l'anello.

Anello

Membranoso, fugace, concolore al gambo.

Carne

Biancastra, sfumata di bruno.

• Odore: marcatamente fungino (e non di farina!).
• Sapore: gradevole.

Caratteri microscopici

Spore

Ovoidali o leggermente a mandorla, ocra-scuro in massa.

Distribuzione e habitat

Cresce in densi cespi su vecchi tronchi e ceppaie di latifoglie, primavera-inverno.

Cespo di K. mutabilis

Commestibilità

Ritenuto ottimo commestibile, ma deve essere raccolto con estrema cautela, data la confusione con la mortale Galerina marginata.

Tassonomia

Specie simili

• Galerina marginata (mortale), da cui si distingue per l'assenza dell'odore di farina.

Notare la forte somiglianza fra K. mutabilis e la pericolosissima G. marginata.

• K. mutabilis

• Galerina marginata

• Armillaria mellea.
• Armillaria tabescens.

Sinonimi e binomi obsoleti

• Agaricus mutabilis Schaeff., Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur 4: 6 (1774)
• Dryophila mutabilis (Schaeff.) Quél., Enchiridion Fungorum, in Europa Media Præsertim in Gallia Vigentium (Paris): 69 (1886)
• Galerina mutabilis (Schaeff.) P.D. Orton, Trans. Br. mycol. Soc. 43: 176 (1960)
• Kuehneromyces mutabilis (Schaeff.) Singer & A.H. Sm., Mycologia 38(5): 505 (1946) var. mutabilis
• Kuehneromyces mutabilis var. major Bon, Docums Mycol. 22(no. 88): 44 (1993)
• Lepiota caudicina Gray, A Natural Arrangement of British Plants (London) 1: 603 (1821)
• Pholiota mutabilis (Schaeff.) P. Kumm., Die Pilzkunde: 83 (1871)
• Pholiota mutabilis (Schaeff.) P. Kumm., Führ. Pilzk. (Zerbst): 83 (1871) f. mutabilis^[2]

Note

Paprastoji kelmiukė, arba kislioji kelmiukė (lot. Kuehneromyces mutabilis) – kelmiukių (Kuehneromyces) genties grybų rūšis.

Vaisiakūniai smulkūs, vidutinio didumo. Kepurėlė 3-7 cm skersmens, jauna išgaubta varpelio formos, vėliau iškili, su buku, tamsesniu nei kepurėlės pakraščiai gūbreliu, rudai geltona, o sendama pašviesėja, lygi, pakraščiai su dalinio apdangalo liekanomis. Lakšteliai pilkai rudi, tankūs, šiek tiek kotu nuaugę žemyn. Kotas 4-8 cm ilgio, 0,3-0,8 (1) cm storio, prie kepurėlės pilkšvas, su baltais taškeliais, žemiau rausvai rudas, plaušuotas, su ryškiai rusvu, plaušuotu rinkiu. Trama malonaus kvapo ir skonio, gelsvos spalvos.

Auga birželio – spalio mėn. ant lapuočių, rečiau spygliuočių medžių kelmų, stuobrių, išvartų, dažniausiai auga didelėmis grupėmis ar kupstais. Grybas valgomas, III kategorijos. Vartojamas šviežias, sūdytas, marinuotas.

Vikiteka

Het stobbezwammetje (Kuehneromyces mutabilis, synoniem: Pholiota mutabilis) is een eetbare paddenstoel die tot de familie Strophariaceae behoort. Alleen de hoed wordt gegeten. De paddenstoelen zijn van april tot eind oktober te vinden.

Kenmerken

De gladde hoed is gewelfd tot uitgespreid bultig en de kleur kaneel- tot oranjebruin. Bij het opdrogen wordt het centrum bleekkleurig en de rand gestreept. De hoed heeft een doorsnede van 3-8 cm. De plaatjes die aan de onderkant van de hoed zitten zijn bleek en bij het ouder worden kaneelbruin. De 3-8 cm lange en 5-9 mm brede steel van de paddenstoel heeft een gelige steeltop en een zwartbruine basis. Op de steel zit een afstaande ring, het overblijfsel van het velum. Onder de ring is de steel schilverig, daarboven glad. Het vlees van de hoed is wit-bruinachtig en heeft een iets bittere, radijsachtige smaak. De paddenstoel heeft een zoetige geur.

Leefomgeving

De paddenstoel is in Nederland zeer algemeen en groeit in dichte groepen op stobben en stronken van eik, els, berk en wilg.

Lijkt op

De soort kan makkelijk verwisseld worden met de giftige gewone zwavelkop (Hypholoma fasciculare) en de eetbare dennenzwavelkop (Hypholoma capnoides).

Namen in andere talen

• Duits: Gemeines Stockschwämmchen
• Engels: Velvet foot, Changeable agaric
• Frans: Pholiote changeante, Agaric à soupe
• Italiaans: Famigliola gialla

• Stobbezwammetje

• Stobbezwammetjes

Externe link

• SoortenBank.nl beschrijving en afbeeldingen

Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Kuehneromyces mutabilis op Wikimedia Commons.

Vos an lenga piemontèisa Për amprende a dovré 'l sistema dle parlà locaj ch'a varda sì.

Capel fin a 7 cm, sliss o sech, a marca l'ùmid, brun dàtol al bòrd, dëscolorant an mes fin a amel giaunastr. Bòrd con chèich fiòch biancastr, dle vire un pòch apendicolà. Lamele arcà, da adnà a pòch decorente, bes ciàir peui brun òcra càud. Fil brinà. Gamba àuta fin a 10 cm e larga fin a 1 cm, con n'armila fibrilosa-scajosa, ch'a finiss con n'anel fràgil, bes amel, da brunastr a brun sombr an bass. Scasi gnente odor. Savor ëd bolè.

Ambient

A chërs a bocc dzora a such e bòsch ëd latifeuje, da ràir ëd conìfere.

Comestibilità

A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil, da nen confonde con Galerina marginata.

Arferiment bibliogràfich për chi a veul fé dj'arserche pì ancreuse

• Kuehneromyces mutabilis (Scop. : Fr.) Smith & Singer
• [= Pholiota mutabilis (Scop. : Fr.) Kummer]

Aiuto per
la lettura Ayuda para
la lectura Help for
Reading Rintré ant
la Piòla Contaté
j'Aministrator Lìber për
Amprende Coression
ortogràfica Tastadura
piemontèisa Portaj
e Proget Agiut pr'ij
Contributor Travajòt
sempi

Blaszki i trzon starszych owocników

Blaszki i trzon młodego owocnika

Łuskwiak zmienny, łuszczak zmienny (Kuehneromyces mutabilis (Schaeff.) Singer & A.H. Sm.) – gatunek grzybów należący do rodziny pierścieniakowatych (Strophariaceae)^[1].

Systematyka i nazewnictwo

Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Strophariaceae, Agaricales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi^[1].

Po raz pierwszy takson ten opisany został przez Schaeffa w 1774 r. jako Agaricus mutabilis, w 1871 P. Kumm przeniósł go do rodzaju Pholiota jako Pholiota mutabilis^[2] i pod taką nazwą głównie znany był w Polsce. W 1946 r. gatunek ten został przeniesiony do innego rodzaju Kuehneromyces i według aktualnych ustaleń Index Fungorum jest to jego prawidłowa pozycja w taksonomii grzybów^[1].

Synonimy^[2]:

Franciszek Błoński w 1890 r. utworzył dla niego polską nazwę łuskwiak zmienny. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był także jako: opieńki zmienne lub łuszczak zmienny^[3]. Obecnie więc nazwy polskie są już niespójne z nazwą naukową.

Morfologia

Kapelusz

Średnica 2-7 cm. Po deszczach cynamonowobrązowawy i śluzowaty, podczas suszy wysycha od środka do brzegów, tak że środek jest bladoochrowy, brzeg brązowawy, prążkowany. Za młodu półkolisty, z wiekiem całkiem płaski, gładki, nagi, z tępym garbkiem pośrodku^[4].

Blaszki

Za młodu okryte osłoną, gęste. początkowo białawe, potem żółtobrunatne, w końcu rdzawobrązowe. Są ciasno ustawione i przyrośnięte do trzonu, czasami nieco zbiegają po nim^[4].

Trzon

O długości 5-7 cm, grubości 5-8 mm, cylindryczny, powyginany. Ma kolor podobny jak kapelusz. Jest łykowaty i wewnątrz pusty. W górnej części ma skórzasty pierścień z licznymi odstającymi łuseczkami. Poniżej pierścienia na trzonie są ciemnobrązowe kosmki, powyżej pierścienia trzon jest gładki lub delikatnie prążkowany^[5].

Miąższ

W kapeluszu cienki, białawy, miękki i wodnisty, w trzonie twardy, rdzawobrązowy. Smak nieznaczny, zapach przyjemny,przypominający świeże, cięte drewno^[6].

Wysyp zarodników

Rdzawobrązowy. Zarodniki o średnicy 6-7 x 4-4,5 µm, jajowate, gładkie, bladobrązowe^[6].

Występowanie i siedlisko

Występuje na całej półkuli północnej^[7]. W Polsce jest pospolity^[3].

Rośnie gromadnie w lasach liściastych i mieszanych, parkach i ogrodach na pniakach i obumarłych pniach (blisko ziemi) i gałęziach drzew liściastych. Owocniki pojawiają się od kwietnia do listopada. Związany jest z gatunkami drzew i krzewów: olsza szara, olsza czarna, brzoza brodawkowata, grab, leszczyna, buk, wierzba, dąb i lipa drobnolistna. Bardzo rzadko spotykany na drewnie jodły, sosny i świerka^[3].

Znaczenie

Saprotrof^[3]. Grzyb jadalny, nadający się do zup, sosów. Spożywać należy tylko kapelusze, ponieważ trzony są zbyt łykowate. Nie nadaje się do marynowania w occie. Zmienia kolor zupy na brązowy^[7] .

Gatunki podobne

Bardzo podobna jest trująca hełmówka jadowita (Galerina marginata). Rozróżnić te dwa gatunki można tylko po wyglądzie trzonu (u hełmówki pokryty jest białymi kosmkami osłony, które tworzą zygzakowaty wzorek)^[8]. Ponadto nie rośnie ona na drzewach liściastych, lecz wyłącznie na pniakach drzew iglastych^[4]. Maślanka łagodna (Hypholoma capnoides) ma blaszki w niebieskawym odcieniu^[4].

Przypisy

Kuehneromyces mutabilis (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex Singer & A.H.Sm. 1946), sin. Pholiota mutabilis (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex Paul Kummer (1871), din încrengătura Basidiomycota, în familia Strophariaceae și de genul Kuehneromyces,^[1] este o ciupercă comestibilă, denumită în popor gheba ciobanilor^[2] sau popinci.^[3] Acest burete este o specie saprofită care crește în România, Basarabia și Bucovina de Nord în tufe cu multe exemplare, în primul rând în păduri de foioase pe cioturi și bușteni de stejari și fagi în putrefacție, apărând ocazional la mai mult de 700 m peste nivelului mării de asemenea pe rășinoase. Perioada favorită de dezvoltare o are din aprilie până în noiembrie, dar în ani cu ierni blânde apare pe tot parcursul anului.^[4][5]

Istoric

Paul Kummer

Inițial, în anul 1774, botanistul și micologul german Jacob Christian Schäffer a descris această specie în opera sa Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur icones, nativis coloribus expressae sub numele Agaricus mutabilis.^[6][7] Ea a fost redenumită de micologul german Paul Kummer în lucrarea sa Der Führer in die Pilzkunde: Anleitung zum methodischen, leichten und sicheren Bestimmen der in Deutschland vorkommenden Pilze mit Ausnahme der Schimmel- und allzu winzigen Schleim- und Kern-Pilzchen din 1871 în Pholiota mutabilis''.^[8] Acest nume binomial mai este folosit până în prezent (2018) pe lângă taxonul actual.

În 1946, micologii Rolf Singer (1906-1994) și Alexander Hanchett Smith (1904-1986) au creat genul Kuehneromyces, în onoarea micologului francez Robert Kühner (1903-1996),^[9] transferând acest soi sub taxonul astăzi valabil (2018) Kuehneromyces mutabilis. (Acestui gen nou mai aparțin: K. brunneoalbescens, K. castaneus, K. leucolepidotus, K. lignicola, K. marginellus, K. terrestris și K. vernalis.)^[10][11]

Încercarea de redenumire din 1886 în Dryophila mutabilis prin renumitul Lucien Quélet, de verificat în cartea sa Enchiridion Fungorum in Europa media et praesertim in Gallia Vigentium,^[12] nu a fost de succes, de asemenea mai multe alte denumiri^[1] (vezi și infocaseta). Ele însa sunt acceptate sinonim.

Descriere

Bres.: Ph. mutabilis

• Pălăria: Ea are un diametru de 4-8 (10) cm, este cărnoasă, sinuoasă și fragilă, la început convexă, aplatizând odată cu maturizarea, adesea cu un gurgui vizibil, cu marginea ondulată și crestată. Cuticula este puțin umedă, netedă și câteodată brăzdată precum cu solzișori trecători în partea inferioară. Culoarea variază între un maroniu ca scorțișoara peste galben-brun la ocru-deschis, dar în totdeauna cu partea exterioară mai închisă de culoare cu aspect apos.
• Lamelele: Ele sunt numeroase, înalte și cărnoase, spațiate larg, mai rar chiar și ondulate, serate, cu lameluțe intercalate și puțin decurente la picior. Coloritul este la început gălbui, devenind cu vârsta brun ca scorțișoara. Ele sunt acoperite inițial de vălul parțial (velum partiale) de culoarea muchiilor.
• Sporii: Ei au un por de germen vizibil, sunt elipsoidali, netezi, cu o mărime de 6-8 x 4-5 microni. Coloritul pulberii lor este galben-ocru.
• Piciorul: El are o înălțime de 3-6 cm și o lățime de 0,3-0,7 cm, este cilindric, subțire, arcuit când crește în grup, uscat și mai întâi plin apoi împăiat, în sfârșit gol pe interior. El are o manșetă volatilă, de culoarea lamelelor (rest al vălului parțial), dar zona inelară rămâne vizibilă în totdeauna, atunci brună-negricioasă. Piciorul este neted în partea superioară și solzos, depărtat în direcții diferite, în partea inferioară, fiind spre pălărie de culoare albicioasă, dar brună în centru și negricioasă la bază.
• Carnea: Ea este cărnoasă, moale și fragedă în pălărie, un pic mai fibroasă în picior, plăcută la gust, cu un miros ușor „de ciuperci”, de culoare albă, pătându-se cu maroniu odată cu vârsta.^[4][5]
• Reacții chimice: Carnea se colorează cu Hidroxid de potasiu imediat brun-negricios și cu tinctură de Guaiacum albastru.^[13][14]

• K. mutabilis, lamele din apropiere

• K. mutabilis: lamele, inel, picior

• K. mutabilis, secțiune longitudinală

• K. mutabilis tinere

• K. mutabilis bătrâne

Confuzii

Confuzii cu ciuperci comestibile

Armillaria mellea,^[15] Armillaria tabescens,^[16] Flammulina velutipes, sin. Collybia velutipes, Hypholoma capnoides,^[17] Kuehneromyces lignicola, sin, Pholiota vernalis (fără valoare culinară),^[18] Pholiota lignicola (probabil comestibilă, dar poate fi confundată extrem de ușor cu letala Galerina marginata),^[19][20] Pholiota graminis sin. Flammula graminis (Quél.),^[21] Psathyrella candolleana,^[22] Psathyrella piluliformis;^[23]

• Armillaria mellea

• Armillaria tabescens

• Flammulina velutipes

• Hypholoma capnoides

• Kuehneromyces lignicola

• Pholiota graminis

• Psathyrella candolleana

• Psathyrella piluliformis

Confuzii cu ciuperci necomestibile sau otrăvitoare

Galerina marginata (letală),^[24] Hypholoma fasciculare (amară și otrăvitoare),^[25] Hypholoma lateritium sin. Hypholoma sublateritium, Naematoloma sublateritium (amară și otrăvitoare),^[17] Hypholoma marginatum, (amară, necomestibilă)^[26] Pholiota lucifera (probabil otrăvitoare),^[27] Psatyrella fusca sin. Hypholoma appendiculatum (probabil otrăvitoare),^[28] Stropharia squamosa sin. Leratiomyces squamosus (necomestibilă);^[29]

• Galerina marginata

• Hypholoma fasciculare

• Hypholoma lateritium

• Hypholoma marginatum

• Kuehneromyces lignicola

• Stropharia squamosa

Confundare fatală

Prenumele buretelui, „mutabilis”, înseamnă „schimbător”. Tocmai acesta este aspectul cel mai important, deoarece buretele se poate prezenta în multe variații de culoare și aspect, în funcție de stadiul vieții în care se află, iar Kuehneromyces mutabilis și Galerina marginata (care provoacă otrăviri letale) cresc nu rar pe același ciot de buștean la același timp. De acea, mare prudență precum în totdeauna atenția la detalii sunt necesare. Pentru a nu confunda aceste două specii, aici cele patru diferențe semnificative:^[30]

• Gheba ciobanului
• Cuticula: partea exterioară mereu mai închisă de culoare
• Piciorul: zona inelară rămâne vizibilă întotdeauna
• Colorit: divers de la zona inelară
• Miros: de ciuperci

• Gheba de brad
• Cuticula: partea centrală mereu mai închisă de culoare
• Piciorul: zona inelară se pierde repede
• Colorit: unitar la picior
• Miros: de faină

• Kuehneromyces mutabilis

• Galerina marginata

Valorificare

Pholiota nameko

S-au detectat cantități mici de toxine care ar putea declanșa hemoliza (degenerarea celulelor roșii) precum aglutinarea celulelor roșii, dacă bureții ar fi ingerați cruzi în cantități mari. Când ciupercile sunt fierte sau prăjite, aceste substanțe instabile la căldură nu mai sunt eficiente.^[31] Bureții proaspeți pot fi pregătiți ca supă, ciulama, de asemenea împreună cu alte ciuperci de pădure sau adăugați la un sos de carne de vită sau vânat.[5][6] Mai departe, ei pot fi tăiați felii și congelați. De asemenea este posibilă uscarea iar în continuare pulberăria buretelui într-o mașină electrică. Praful se adaugă pentru ridicarea savorii pentru sosuri de friptură. Foarte gustoși sunt preparați ca Duxelles (un fel de zacuscă).^[32][33]

În ghebele ciobanilor au fost descoperite substanțe active care au efecte antivirale, anti-oxidante, anti-canceroase și antibiotice. În plus, au un conținut ridicat de vitamine și minerale.^[34]

Gheba japoneză (Pholiota nameko) se captivează în mod industrial. Ea este vândută în prăvălii și supermarkete.^[35]

Note

Bibiliografie

• Marcel Bon: „Pareys Buch der Pilze”, Editura Kosmos, Halberstadt 2012, ISBN 978-3-440-13447-4
• H. Clémençon: „Pilze im Wandel der Jahreszeiten”, vol. 1 și 2, Editura Éditions Piantanida, Lausanne 1981
• Rose Marie Dähncke: „1200 Pilze in Farbfotos”, Editura AT Verlag, Aarau 2004, p. 526, ISBN 3-8289-1619-8
• Fritz-Martin Engel, Fred Timber: „Pilze, kennen – sammeln – kochen”, Editura Südwest Verlag, 1969 München, p. 60-61
• Ewald Gerhard: „Der große BLV Pilzführer“ (cu 1200 de specii descrise și 1000 fotografii), Editura BLV Buchverlag GmbH & Co. KG, ediția a 9-a, München 2018, ISBN 978-3-8354-1839-4
• Jean-Louis Lamaison & Jean-Marie Polese: „Der große Pilzatlas“, Editura Tandem Verlag GmbH, Potsdam 2012, ISBN 978-3-8427-0483-1
• J. E. și M. Lange „BLV Bestimmungsbuch - Pilze”, Editura BLV Verlagsgesellschaft, München, Berna Viena 1977, ISBN 3-405-11568-2
• Hans E. Laux: „Der große Pilzführer, Editura Kosmos, Halberstadt 2001, ISBN 978-3-440-14530-2
• Till E. Lohmeyer & Ute Künkele: „Pilze – bestimmen und sammeln”, Editura Parragon Books Ltd., Bath 2014, ISBN 978-1-4454-8404-4
• Gustav Lindau, Eberhard Ulbrich: „Die höheren Pilze, Basidiomycetes, mit Ausschluss der Brand- und Rostpilze”, Editura J. Springer, Berlin 1928
• Meinhard Michael Moser: „Röhrlinge und Blätterpilze - Kleine Kryptogamenflora Mitteleuropas”, ediția a 5-ea, vol. 2, Editura Gustav Fischer, Stuttgart 1983

Legături externe

• Materiale media legate de Gheba ciobanilor la Wikimedia Commons
• Gheba ciobanilor, film
• Film despe Pholiota nameko (cultivare)

Den mykologiska karaktären hos föränderlig tofsskivling:

hymenium:
skivor

hatt:
välvd

skivtyp:
täta

ätlighet:
ätlig

varning

fot:
ring

sporavtryck:
brun

ekologi:
saprofyt

Föränderlig tofsskivling, även kallad föränderlig stubbskivling (Kuehneromyces mutabilis), en svamp i gruppen skivlingar.

Föränderlig tofsskivling har en i väta gulbrun till mörkbrun hatt, ofta med en puckel i mitten. När svampen är torr är hattmitten ljusare. Hatten är 2 till 6 centimeter bred. Den smala foten, som är försedd med ring, kan vara upp till 10 centimeter hög. Sporerna är mörkbruna, släta, avlånga och omkring 6 × 4 µm i storlek.

Den växer allmänt gyttrad på stubbar av lövträd, främst björk och bok över hela Sverige från vår till höst.

Den är ätlig och god, men bör endast plockas av erfarna svampkännare. Risken för förväxling med den dödligt giftiga gifthättingen ( förr kallad dadelbrun hjälmskivling) (Galerina marginata), är mycket stor. Gifthätting växer främst på barrved, men kan även förekomma på lövträdsstubbar.

Referenser

• B. Mossberg, S. Nilsson, O. Persson 2004. Svampar i naturen, kulturen och köket ISBN 91-46-21017-2
• B. Nylén 2001. Svampar i Norden och Europa ISBN 91-27-35274-9

Noter

1. ^ P.D. Orton (1960) , In: Trans. Br. mycol. Soc. 43(2):176
2. ^ Quél. (1886) , In: Enchir. fung. (Paris):69
3. ^ [a b] P. Kumm. (1871) , In: Führ. Pilzk. (Zwickau):83
4. ^ Gray (1821) , In: Nat. Arr. Brit. Pl. (London) 1:603
5. ^ Schaeff. (1774) , In: Fung. Bavar. Palat. 4:6

• 1 Будова
• 2 Поширення та середовище існування
• 3 Практичне використання
• 4 На марках
• 5 Див. також
• 6 Примітки
• 7 Джерела

1. ↑ Kuehneromyces mutabilis. www.mycobank.org. Процитовано 2016-04-24T09:58:48+02:00.

[{{fullurl:wikispecies:{{{wikispecies}}}|uselang=ru}} Систематика
на Викивидах]

Изображения
на Викискладе

Опёнок ле́тний (лат. Kuehnerómyces mutábilis) — съедобный гриб семейства Строфариевые.

Научные синонимы^[1]:

• Agaricus mutabilis Schaeff., 1774basionym
• Pholiota mutabilis (Schaeff.) P. Kumm., 1871
• Dryophila mutabilis (Schaeff.) Quél., 1886
• Galerina mutabilis (Schaeff.) P.D. Orton, 1960

Русские синонимы:

• Кюнероми́цес изме́нчивый
• Опёнок ли́повый
• Говору́шка

Описание

Шляпка диаметром 3—6 см, сначала выпуклая, по мере старения гриба становится плоской, с хорошо выраженным широким бугорком. В дождливую погоду просвечивающая, коричневатая, в сухую — матовая, медово-жёлтая; часто более светлая посредине и более тёмная по краям. Края шляпки с заметными бороздками, в сырую погоду вокруг бугорка имеются концентрические зоны и более тёмные поля. Кожица гладкая, слизистая.

Мякоть тонкая, водянистая, бледного жёлто-коричневого цвета, в ножке более тёмная, с мягким вкусом и приятным запахом свежей древесины.

Пластинки шириной 0,4—0,6 см, приросшие или слабо нисходящие, относительно частые, сначала светло-коричневые, потом буро-коричневые.

Ножка высотой до 7 см, диаметром 0,4—1 см, плотная; в верхней части более светлая, чем шляпка, гладкая, ниже кольца появляются маленькие тёмные чешуйки.

Остатки покрывал: кольцо плёнчатое, узкое, в начале хорошо заметно, с возрастом может исчезать, часто окрашивается выпавшими спорами в охристо-коричневый цвет; вольва и остатки покрывала на шляпке отсутствуют.

Споровый порошок охряно-коричневый, споры 7,5×5 мкм, эллипсоидальные, с порой.

Экология и распространение

Опёнок летний растет густыми колониями на гнилой древесине или на повреждённых живых деревьях. Предпочитает лиственные породы, в горах встречается на елях. Широко распространён в лиственных и смешанных лесах северного умеренного климата, в засушливых районах встречается реже.

Сезон с апреля по ноябрь, в мягком климате может встречаться почти круглый год.

Сходные виды

Опёнок летний можно спутать с опасным ядовитым грибом галериной окаймлённой (Galerina marginata). Галерины отличаются несколько меньшими размерами и не чешуйчатой, а волокнистой поверхностью нижней части ножки.

Несъедобные или слабо ядовитые ложные опята рода Гифолома (Hypholoma) не имеют кольца на ножке.

Пищевые качества

Съедобный гриб, годится для употребления в свежем виде и для маринования. Во многих странах выращивается в промышленном масштабе.

Литература

• Грюнерт Г. Грибы / пер. с нем. — М.: «Астрель», «АСТ», 2001. — С. 122. — (Путеводитель по природе). — ISBN 5-17-006175-7.
• Жизнь растений. В 6-ти т. / Ал. А. Фёдоров. — М.: Просвещение, 1976. — Т. 2. Грибы. Под ред. М. В. Горленко. — С. 303—305. — 479 с. — 300 000 экз.
• Лессо Т. Грибы, определитель / пер. с англ. Л. В. Гарибовой, С. Н. Лекомцевой. — М.: «Астрель», «АСТ», 2003. — С. 90. — ISBN 5-17-020333-0.
• Справочник-определитель: Грибы / Отв. за выпуск Ю. Г. Хацкевич. — Мн.: «Харвест», 2002. — С. 272. — 7000 экз. — ISBN 985-13-0913-3.

Ссылки

• Самостоятельное выращивание летнего опёнка.

Примечания

センボンイチメガサ（Kuehneromyces mutabilis　千本市女笠）は、モエギタケ科センボンイチメガサ属の食用キノコ。春から秋にかけ全世界で普通に見られる。

概要[編集]

春から秋にかけ、スギ、マツなどの倒木や枯れ木に群生する。基本的に黄褐色であるが、個体によっては茶褐色になることもある。

湿っている時はぬめりがあり、ひだは密生〜直生、高さは3〜6cmほど。

食毒[編集]

日本では食用キノコとしての知名度はあまり高くはないが、海外では一般的な食用キノコとして親しまれており、味噌汁、鍋物、炊き込みご飯等で食用になる。むしろ食用としてより、外観が類似するコレラタケと間違われやすいことで有名である。

前述のように基本的に黄褐色であるが、個体によってはコレラタケ同様に茶褐色となることもあり、識別が困難な場合もある。

脚注[編集]