La parraca (Picris hieracioides) és una espècie de planta amb flor dins la família asteràcia. A la Catalunya Central és una de les poques plantes silvestres florides que hi ha a mitjans d'agost.
L'epítet del seu nom científic: hieracioides fa referència a la seva semblança amb les plantes del gènere Hieracium.
Involucre de 8 a 13 mm de longitud;aquenis de 3 a 6 mm;planta de 15 a 100 cm, amb tiges folioses en general ramificades. És una herba biennal (o perenne) erecta o difusa;fulles oblongues de 6-20 x 1-5 cm, irregularment dentades o pinnatifides. Flors grogues. Floreix de maig a setembre. És una espècie polimorfa amb cinc subespècies als Països Catalans: spinulosa, longifolia, villarsii, rielii, hieracioides.
Fenassars, pedrusques, etc. Des del nivell del mar a 2000 m d'altitud. Es troba a tot Europa en general per sota dels 60º de latitud. Manca a les illes Balears
La parraca (Picris hieracioides) és una espècie de planta amb flor dins la família asteràcia. A la Catalunya Central és una de les poques plantes silvestres florides que hi ha a mitjans d'agost.
L'epítet del seu nom científic: hieracioides fa referència a la seva semblança amb les plantes del gènere Hieracium.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Tafod y llew sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Picris hieracioides a'r enw Saesneg yw Hawkweed ox-tongue.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth yr Hebog, Gwylaeth Chwerw, Tafod y Llew, Tafod y Llew Heboglysaidd.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Tafod y llew sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Picris hieracioides a'r enw Saesneg yw Hawkweed ox-tongue. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth yr Hebog, Gwylaeth Chwerw, Tafod y Llew, Tafod y Llew Heboglysaidd.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides) je středně vysoká, obvykle dvouletá, planě rostoucí rostlina kvetoucí v letních měsících zlatožlutými květy v asi 2 cm úborech. Je původním druhem české květeny a jediným druhem rodu hořčík vyskytujícím se v české krajině.[1]
Původní areál druhu je velmi široký, obsahuje téměř celou Evropu (vyjma severních částí), s těžištěm ve středozemí. Mimo Evropu zahrnuje také Kavkaz, západní Sibiř, jihozápadní Asii, Střední Asii, sever a západ Číny a indický subkontinent. Druhotně byl zavlečen do Severní Ameriky, jižní Afriky, Austrálie i na Nový Zéland.
V České republice roste hlavně v teplejších oblastech, kde je hojný zejména v termofytiku a výhřevných místech mezofytika. V chladnějších oblastech se objevuje pouze roztroušeně a ve vyšších polohách je jeho výskyt často sekundárního, přechodného charakteru. Hojně se šíří podél železničních tratí, v současnosti je shledáván v jižních a západních Čechách, kde se v minulosti nikdy nevyskytoval.[1][2][3]
Ekologicky plastický druh preferující občasně vlhké louky, pastviny, meze polí, lesní lemy i světliny, suché a skalnaté svahy, místa podél cest, rumiště, navážky i ruderalizované plochy v obcích. Nejčastěji roste na živinami bohatých, zásaditých, suchých až přerušovaně vlhkých jílovitých půdách.
Rostlina vytvoří prvním rokem listovou růžici a po získání živin následným rokem vyroste z růžice květonosná lodyha. Špatně roste na zastíněných místech, tam přežívá i po několik let ve formě listové růžice a netvoří lodyhu s květy. Je hemikryptofyt kvetoucí od července do začátku října. Ploidie druhu je 2n = 10.[1][2][4]
Dvouletá, někdy krátce vytrvalá bylina s přímou, jednoduchou nebo větvenou lodyhou vysokou 60 až 90 cm. Vyrůstá z vřetenovitého kořene s větvenou hlavou a dlouhými, postranními kořeny. Lodyha je zelená nebo fialově naběhlá a podélně rýhovaná, štětinatě chlupatá a u vrcholu mívá háčkovité a kotvičkovité chlupy. Listy s řapíky vyrůstají v přízemní růžici a listy přisedlé střídavě na lodyze. Mají úzce kopinatou čepel dlouhou 7 až 11 cm a širokou 2 až 3 cm, po obvodě celistvou nebo oddáleně vykrajovanou, zelenou až nafialovělou, oboustranně štětinatě chlupatou a někdy porostlou háčkovitými chlupy.
Sytě žluté květy vyrůstají v asi 2 cm velkých úborech, které vytvářejí květenství mnohoramenný vrcholík. Úbory se 30 až 50 květy se rozvíjejí v časných ranních hodinách a před deštěm zavírají. Květy jsou oboupohlavné, s redukovaným kalichem a se žlutou, srostlou jazykovitou korunou obsahující pět tyčinek a bliznu s dlouhými laloky. Okrajové květy mají korunu prodlouženou v plochou, na vrcholu pětizubou ligulu, jenž má na svrchní straně žloutkově žlutou barvu a na spodní hnědočervený pruh. Zákrov je víceřadý, před rozkvětem válcovitý a později baňkovitý, řídce štětinatý a přitiskle hvězdovitě chlupatý. Jeho kratší vnější listeny jsou přímo odstálé a obloukovitě vzhůru prohnuté, delší vnitřní jsou hrubé a hustě chlupaté. Květy obvykle opyluje létající hmyz, někdy ale vznikají semena též apomikticky.
Plod je vřetenovitá, vrásčitá, mírně prohnutá nažka asi 4 mm dlouhá, hnědě zbarvená a vybavená rozvětveným dvouřadým chmýrem. Rostlina se rozmnožuje nažkami, které na kratší vzdálenosti roznáší vítr a na dlouhé vzdálenosti se stávají nevyžádanou přísadou převážených zemědělských produktů.[1][2][4][5][6]
Hořčík jestřábníkovitý je variabilní rostlinou a v jeho rozlehlém areálu bývá uznáváno více poddruhů lišících se velikosti úborů a délkou jejích stopek, tvarem listů, zákrovními listeny, délkou i hustotou chlupů. V české přírodě roste pouze nominátní poddruh.
Hořčík jestřábníkovitý se od vzhledově podobných rostlin rodů škarda (Crepis) a jestřábník (Hieracium) nezaměnitelně odlišuje přítomností drsných háčkovitých a kotvičkovitých chlupů na lodyze a rozvětveným chmýrem nažek.[4]
Zobrazení rostliny
Lodyhy a list
Úbory s odkvetlými květy
Ochmýřené nažky
Hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides) je středně vysoká, obvykle dvouletá, planě rostoucí rostlina kvetoucí v letních měsících zlatožlutými květy v asi 2 cm úborech. Je původním druhem české květeny a jediným druhem rodu hořčík vyskytujícím se v české krajině.
Das Gewöhnliche Bitterkraut (Picris hieracioides) oder Habichtskraut-Bitterkraut ist eine Pflanzenart, die in die Gattung der Bitterkräuter (Picris) und zur Familie der Korbblütler (Asteraceae) gehört.
Das Gewöhnliche Bitterkraut ist eine zweijährige bis ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 90 Zentimetern erreicht und borstig behaart ist. Dieser Hemikryptophyt hat ein kurzes, Knospen bildendes Rhizom. Das Rhizom schmeckt bitter. Der Stängel ist aufrecht, oben verzweigt, borstig behaart, selten oben kahl, die Pflanze trägt Milchsaft.
Die Laubblätter sind länglich bis lanzettlich, ungeteilt, gezähnelt bis buchtig gezähnt, beiderseits zerstreut bis dicht borstig behaart, obere mit abgerundetem Grund sitzend.
In einem lockeren, doldig rispigen Blütenstand stehen die körbchenförmigen Teilblütenstände. Die Blütenkörbchen weisen einen Durchmesser von etwa 1 cm auf und enthalten nur Zungenblüten. Köpfchenstiele und Hülle sind mit weißlichen, oft gegabelten Borstenhaaren besetzt oder kahl. Es sind zwei Reihen Hüllblätter vorhanden; sie sind 10 bis 15 mm lang, mit kleinen, länglich-lanzettlichen, widerhakig behaarten, schwarzgrünen Außenhüllblättern. Die zygomorphen Zungenblüten sind gelb, außen etwas rot überlaufen und doppelt so lang wie die Hüllblätter. Die Blütezeit liegt, je nach Unterart, Mai bis Oktober.
Die Achänen sind 2,5 bis 5 mm lang, etwas gebogen. Der Pappus besitzt ungleiche federige und schneeweiß Pappushaare, die etwa 6 mm lang sind.
Die Chromosomenzahl der Art ist 2n = 10.[1]
Die Bestäubung erfolgt durch Insekten (Hymenoptera, Diptera) auch Selbstbestäubung ist möglich. Ebenso kommt vegetative Vermehrung durch Wurzelsprosse vor. Die Früchte werden durch den Wind ausgebreitet.
Das Gewöhnliche Bitterkraut kommt ursprünglich in Europa, in den gemäßigten Zonen Asiens und in Indien, Nepal und Bhutan vor.[2] Im südlichen Afrika, in Australien, Neuseeland, auf Hawaii, in Kanada und in den Vereinigten Staaten ist es ein Neophyt.[2] Das Gewöhnliche Bitterkraut ist in Mitteleuropa häufig und wächst collin bis montan (bis 1600 Meter) in lückigen Rasengesellschaften, an Wegen, Dämmen, Wiesen, Waldrändern, in Steinbrüchen, Ödland, Dünengebüschen und Flusskies, ruderal beeinflussten Halbtrockenrasen und im Saum von Büschen. Es liebt basen- und meist kalkreiche, stickstoffhaltige, wenig humose, nicht zu trockene Lehm- oder Tonböden.
Das Gewöhnliche Bitterkraut ist eine Pionierpflanze und ein Kulturbegleiter. Nach Ellenberg ist es eine Lichtpflanze, intermediär kontinental wachsend, und eine Ordnungscharakterart wärmebedürftiger und Trockenheit ertragender Ruderalfluren (Onopordetalia acanthii) bzw. eine Verbandcharakterart halbruderaler kontinentaler Halbtrockenrasen (Artemisio absinthii-Elymion hispidi).
In den Allgäuer Alpen steigt es in Gipfelnähe der Kanzelwand in Bayern in der Unterart Picris hieracioides subsp. grandiflora bis zu 2030 Metern Meereshöhe auf.[3]
Die Sippe ist ein eurasisch (kontinentales)-submediterranes Florenelement.
Der wissenschaftliche Name Picris hieracioides wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[4] Es ist eine sehr variable Art.
Man unterscheidet in Mitteleuropa vier Unterarten:
Außerhalb Mitteleuropas werden unterschieden (Auswahl):
Picris hieracioides subsp. japonica:
Gewöhnliches Bitterkraut am Standort in Japan
Stängel und Blatt
Blütenköpfchen mit gelben fünfzipfeligen Zungenblüten
Das Gewöhnliche Bitterkraut (Picris hieracioides) oder Habichtskraut-Bitterkraut ist eine Pflanzenart, die in die Gattung der Bitterkräuter (Picris) und zur Familie der Korbblütler (Asteraceae) gehört.
Picris hieracioides, or hawkweed oxtongue,[3] is a species of flowering plant in the family Asteraceae.
Picris hieracioides, or hawkweed oxtongue, is a species of flowering plant in the family Asteraceae.
Kare mõrkjas (Picris hieracioides) on korvõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim on kantud Eesti ohustatud liikide punasesse nimestikku.[1]
Kare mõrkjas (Picris hieracioides) on korvõieliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim on kantud Eesti ohustatud liikide punasesse nimestikku.
Picride fausse épervière
La Picride fausse épervière ou Picris fausse épervière (Picris hieracioides L.) est une espèce de plantes herbacées de la famille des astéracées, de la sous-famille des Lactucoidea et de la tribu des Lactuceae.
Caractéristiques
Inflorescence
Rosette basale
Plantule
L'espèce est fréquemment confondue avec la Picride Fausse Vipérine (Helminthotheca echioides) qui s'en distingue notamment en examinant la forme de l'involucre, la partie verte située sous le capitule.
Cultures, friches, bords de chemins, prés.
Elle est désignée par certains jardiniers comme étant une « mauvaise herbe »., car elle pousse au milieu des pelouses. Cependant, son goût tendant vers le sucré lui confère un usage culinaire. Elle peut s'utiliser seule ou accompagnée d'autres plantes spontanées. Si les feuilles sont excessivement duveteuses, on pourra les faire bouillir avec des pommes-de-terre, ou les sauter à la poêle.
Europe médiane et méridionale. Espèce à l'origine considérée comme peu fréquente en France mais dont l'aire semble s'étendre vers l'Est de l'Europe où elle devient adventice.
Jean-Jacques Rousseau indique qu'il en trouva à Ménilmontant dans Les Rêveries du promeneur solitaire.
Picride fausse épervière
La Picride fausse épervière ou Picris fausse épervière (Picris hieracioides L.) est une espèce de plantes herbacées de la famille des astéracées, de la sous-famille des Lactucoidea et de la tribu des Lactuceae.
L'aspraggine comune (nome scientifico Picris hieracioides L., 1753) è una specie di pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.[1][2]
Il nome del genere (Picris) deriva da una parola greca (pikros) il cui significato è "amaro" e si riferisce al sapore aspro della pianta.[3] L'epiteto specifico (hieracioides) deriva dall'unione di sue parole: dal nome "Hieracium", un genere di piante appartenenti alla stessa famiglia, e la parola greca eidos (= simile di aspetto) intendendo quindi che le specie del genere Picris sono molto simili a quelle del genere Hieracium.[4]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum" del 1753.[5]
Habitus. Le piante di questa specie sono erbacee perenni o biennali la cui altezza può variare da 3 dm fino a 8 dm (massimo 1 metro). La forma biologica prevalente della specie è emicriptofita scaposa (H scap), ossia sono piante perennanti con gemme poste al livello del suolo con fusto allungato e mediamente foglioso; ma si possono trovare anche piante con la forma biologica emicriptofita bienne (H bienn). Tutta la pianta è ispida e sul fusto, sulle foglie e sulle squame sono presenti delle setole a forma d'ancora (ispide setole a due punte).[6][7][8][9][10][11][12][13][14]
Radici. Le radici sono del tipo fascicolato.[15]
Fusto. La parte aerea del fusto è eretta e ramoso-corimbosa nella parte apicale; la sezione può essere angolosa.
Foglie. Le foglie si dividono in basali e in cauline e sono disposte in modo alterno. Quelle basali sono picciolate ed hanno una lamina a contorno spatolato; i bordi sono grossolanamente dentati oppure sono decisamente lobati. Le foglie cauline variano da sessili a amplessicauli con la lamina a contorno da ellittico a lanceolato e bordo dentato; quelle superiori sono minori di tipo lineare-lanceolato e con bordi più o meno interi. Dimensione delle foglie basali: larghezza 1 – 5 cm; lunghezza 6 – 14 cm (massimo 30 cm). Dimensione delle foglie cauline ellittiche: larghezza 4 cm; lunghezza 9 cm. Dimensione delle foglie cauline lanceolate: larghezza 2 cm; lunghezza 9 cm.
Infiorescenza. Le infiorescenze sono composte da diversi capolini peduncolati disposti in modo corimboso (o lassi racemi). I peduncoli sono gracili. I capolini sono formati da un involucro a forma di bicchiere (svasato nella parte alta) composto da brattee (o squame) disposte in modo embricato (o a spirale) su più serie all'interno delle quali un ricettacolo fa da base ai fiori tutti ligulati. Le squame tutte verdi hanno le punte rivolte verso l'esterno (quelle più esterne) e sono provviste di setole ispide. Il ricettacolo è nudo (privo di pagliette a protezione della base dei fiori). Diametro medio dei capolini: 2 - 3 cm. Dimensioni dell'involucro: larghezza 10 – 16 mm; lunghezza 8 – 15 mm.
Fiore. I fiori sono tutti del tipo ligulato[16] (il tipo tubuloso, i fiori del disco, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono tetra-ciclici (ossia sono presenti 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi). I fiori sono ermafroditi e zigomorfi.
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[17]
Frutti. I frutti sono degli acheni con pappo facilmente caduco (almeno nei fiori centrali). Gli acheni possiedono delle striature trasversali e nella parte apicale sono strozzati (ma non è presente un becco vero e proprio). Il pappo è formato da diversi peli disposti su due serie. Dimensione dell'achenio: 3 – 6 mm. Dimensione del pappo: 5 – 7 mm.
La specie Picris hieracioides s.s. (per i dati relativi alle varie sottospecie vedere il paragrafo Variabilità) ha come area di origine il tipo corologico Eurosiberiano; la distribuzione sul territorio italiano è totale ed è considerata specie comune; l'habitat tipico sono le zone incolte e le aree lungo le vie fino ad una altitudine di 2.200 m s.l.m.. Le varie sottospecie sono presenti anche nel resto dell'Europa e in Asia; in America del nord e in Australia sono considerate specie naturalizzate.
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[21], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[22] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[23]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1][12][11]
Il genere Picris contiene 46 specie, quattro delle quali sono presenti nella flora spontanea italiana.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Picris. Il genere di questa voce appartiene alla sottotribù Hypochaeridinae della tribù Cichorieae (unica tribù della sottofamiglia Cichorioideae). In base ai dati filogenetici la sottofamiglia Cichorioideae è il terz'ultimo gruppo che si è separato dal nucleo delle Asteraceae (gli ultimi due sono Corymbioideae e Asteroideae).[1] La sottotribù Hypochaeridinae fa parte del "quarto" clade della tribù; in questo clade è posizionata nel "core" del gruppo , vicina alle sottotribù Crepidinae e Chondrillinae.[12]
La tassonomia di questo genere nel corso del tempo ha subito più di qualche aggiornamento in quanto le sue specie sono molto polimorfe (sono presenti specie diploidi, tetraploidi e esaploidi). Attualmente il genere è diviso in due cladi individuati biogeograficamente: (1) un primo centro di diversità nella regione del Mediterraneo occidentale-meridionale e nell'Asia mediterranea (fino al Sinai), e un secondo centro più orientale diviso a sua volta in due subcladi: (2a) Levante e Asia sud-occidentale; (2b) Asia orientale tropicale fino all'Australia e alla Nuova Zelanda. Dalle analisi di datazione molecolare Picris si è separato dal suo "gruppo fratello" (Leontodon e Helminthotheca) durante il Miocene superiore (circa 10 milioni di anni fa) e si è diviso attraverso un evento di vicarianza (isolamento geografico[24]) in due cladi in gran parte allopatrici (Nord Africa e Mediterraneo orientale-Asia sud-occidentale).[13]
I caratteri distintivi per la specie di questa voce sono:[14]
Il numero cromosomico di P. hieracioides è: 2n = 10.[7][25]
Questa pianta è molto polimorfa con diverse sottospecie. I caratteri più soggetti a variabilità, tra gli altri, sono i seguenti:[6]
A causa della spiccata polimorfia, questa specie ha una tassonomia infraspecifica molto controversa. Dalle analisi sia morfologiche che genetiche si possono distinguere fondamentalmente due taxa infraspecifici: (1) uno limitato ad altitudini più elevate (dalla fascia montana alla fascia alpina); il suo habitat si trova nelle comunità delle erbe alte su pendii relativamente asciutti e caldi; eventualmente questo taxon si può trovare in comunità subalpine di arbusti decidui, con penetrazione anche in habitat sinantropici (sottospecie tipica: subsp. umbellata); (2) l'altro è distribuito nelle pianure fino alla fascia submontana in tutta Europa; si trova in una varietà di habitat aperti come praterie xeroterme secche e habitat sinantropici disturbati come i margini stradali, ferrovie, terrazze fluviali di pianura, frutteti, vigneti, ecc. (corrisponde alla sottospecie tipica). Quest'ultimo gruppo si è evoluto fino nella regione del Mediterraneo orientale-Asia sudoccidentale.[13]
Qui di seguito sono indicate le sottospecie della flora spontanea italiana.[14]
Oltre alle sottospecie della flora spontanea italiana sono presente le seguenti entità:[2]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[2]
Sinonimi per la subsp. grandiflora
Sinonimi per la subsp. hieracioides
Sinonimi per la subsp. kaimaensis
Sinonimi per la subsp. rielii
Sinonimi per la subsp. spinulosa
Sinonimi per la subsp. umbellata
Secondo la medicina popolare le foglie possono essere usate come febbrifugo; mentre un impiastro sulla fronte può servire per il mal di testa.[30]
Per questa pianta le parti commestibili sono le giovani foglie soprattutto cotte (crude sono abbastanza amare).[30]
Il picride falso sparviere in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
L'aspraggine comune (nome scientifico Picris hieracioides L., 1753) è una specie di pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.
Paprastasis kartylis (lot. Picris hieracioides, vok. Gewöhnliche Bitterkraut) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalas, priklausantis kartylio (Picris) genčiai.
Stiebas 30-100 cm aukščio, viršutinė dalis šakota. Visas apaugęs šiurkščiais plaukeliais. Lapai su šereliais, ypaš pakraščiuose ir apatinėje pusėje palei gyslas. Graižai susitelkę į skėtišką kekę. Žydi liepos – rugpjūčio mėn. Auga užliejamose pievose, šlaituose, miškuose. Praktinė reikšmė menka – vidutinės pašarinės vertės žolė.
Echt bitterkruid of ossetong-havikskruid (Picris hieracioides, synoniem: of Helmintia echioides) is een tweejarige of meerjarige plant die behoort tot de composietenfamilie (Compositae of Asteraceae). De plant komt van nature voor in Eurazië en Australië. Echt bitterkruid lijkt veel op dubbelkelk (Picris echioides), maar bij dubbelkelk zijn de buitenste drie tot vijf omwindselblaadjes breed en bladachtig. Op echt bitterkruid parasiteert de plant bitterkruidbremraap (Orobanche picridis).
De plant wordt 30-90 cm hoog, vormt een korte, bitter smakende wortelstok en heeft ruw behaarde, donkergroene stengels. De stijfbehaarde rozetbladeren hebben geen welvingen. De stengelbladeren zijn halfstengelomvattend.
Echt bitterkruid bloeit van juli tot september met gele bloemen, die in een 2,-3,5 cm groot hoofdje staan. De buitenste bloemen hebben aan de onderkant soms rode strepen. De hoofdjes staan in een schermvormige tros. De buitenste omwindselblaadjes zijn teruggekromd. De langwerpige, 10-15 mm lange buitenste en binnenste omwindselblaadjes hebben dezelfde breedte en zijn bezet met zwarte haren die weerhaakjes hebben.
De vrucht is een kort gesnaveld, bruinzwart, iets gebogen, 2-5 mm lang nootje met roomwit vruchtpluis.
De plant komt tussen het gras voor op droge, kalkhoudende grond.
In Midden-Europa kunnen de volgende ondersoorten onderscheiden worden:
De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Picris hieracioides op Wikimedia Commons. Echt bitterkruid of ossetong-havikskruid (Picris hieracioides, synoniem: of Helmintia echioides) is een tweejarige of meerjarige plant die behoort tot de composietenfamilie (Compositae of Asteraceae). De plant komt van nature voor in Eurazië en Australië. Echt bitterkruid lijkt veel op dubbelkelk (Picris echioides), maar bij dubbelkelk zijn de buitenste drie tot vijf omwindselblaadjes breed en bladachtig. Op echt bitterkruid parasiteert de plant bitterkruidbremraap (Orobanche picridis).
De plant wordt 30-90 cm hoog, vormt een korte, bitter smakende wortelstok en heeft ruw behaarde, donkergroene stengels. De stijfbehaarde rozetbladeren hebben geen welvingen. De stengelbladeren zijn halfstengelomvattend.
Echt bitterkruid bloeit van juli tot september met gele bloemen, die in een 2,-3,5 cm groot hoofdje staan. De buitenste bloemen hebben aan de onderkant soms rode strepen. De hoofdjes staan in een schermvormige tros. De buitenste omwindselblaadjes zijn teruggekromd. De langwerpige, 10-15 mm lange buitenste en binnenste omwindselblaadjes hebben dezelfde breedte en zijn bezet met zwarte haren die weerhaakjes hebben.
De vrucht is een kort gesnaveld, bruinzwart, iets gebogen, 2-5 mm lang nootje met roomwit vruchtpluis.
De plant komt tussen het gras voor op droge, kalkhoudende grond.
Goryczel jastrzębcowaty (Picris hieracioides L.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Rodzimy obszar jego występowania to Europa i znaczna część Azji[2]. Rozprzestrzenił się jako gatunek zawleczony również w Nowej Zelandii i niektórych rejonach Ameryki Północnej i Afryki[2]. W Polsce jest dość pospolity.
Roślina dwuletnia lub bylina, hemikryptofit. Kwitnie od lipca do października. Siedlisko: obrzeża lasów, przydroża, ugory, zarośla. W górach występuje po regiel dolny. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla rzędu (O.) Onopordetalia[3]. Liczba chromosomów 2n= 10.
Podgatunki występujące w Polsce:
Goryczel jastrzębcowaty (Picris hieracioides L.) – gatunek rośliny należący do rodziny astrowatych. Rodzimy obszar jego występowania to Europa i znaczna część Azji. Rozprzestrzenił się jako gatunek zawleczony również w Nowej Zelandii i niektórych rejonach Ameryki Północnej i Afryki. W Polsce jest dość pospolity.
Picris hieracioides é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 792. 1753.[1]
Os seus nomes comuns são rapa-saias ou raspa-saias.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[3]
Picris hieracioides é uma espécie de planta com flor pertencente à família Asteraceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 2: 792. 1753.
Os seus nomes comuns são rapa-saias ou raspa-saias.
Bitterfibbla, Snokbittra eller Bittermjölke (Picris hieracioides) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Bitterfibblan är en 4–7 decimeter hög, strävhårig ört och förekommer på Gotland, i Skåne, Blekinge och Uppland. Den liknar flera klofibblearter men skiljer sig från dessa genom sin fjäderpensel.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Bitterfibbla.
Bitterfibbla, Snokbittra eller Bittermjölke (Picris hieracioides) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Bitterfibblan är en 4–7 decimeter hög, strävhårig ört och förekommer på Gotland, i Skåne, Blekinge och Uppland. Den liknar flera klofibblearter men skiljer sig från dessa genom sin fjäderpensel.
Picris hieracioides L., 1753
Горлю́ха ястреби́нковая, также ястребинкови́дная, ястребинколи́стная (лат. Pícris hieracioídes), — многолетнее травянистое растение семейства Сложноцветные, вид рода Горлюха (Picris).
Двулетнее или многолетнее травянистое растение с толстым стержневым корнем. Стебель (15)30—100(145) см высотой, прямостоячий, бледно-зелёный, иногда коричневато-фиолетовый, жёсткий, бороздчатый, облиственный, ветвистый, покрытый редкими до многочисленных жёсткими разветвлёнными и якоревидными волосками.
Листья желтовато-зелёные сверху, снизу более светлые, иногда с сиреневым оттенком, покрыты обычно многочисленными простыми, разветвлёнными и якоревидными волосками. Пластинка прикорневых и нижних стеблевых листьев 6—20 см длиной и 1—5 см шириной, ланцетная, яйцевидная, узкоэллиптическая или продолговатая, цельнокрайная или выемчато-зубчатая, суженная в короткий черешок. Средние и верхние стеблевые листья сидячие и в той или иной степени стеблеобъемлющие, сходные с нижними, меньше их по размеру.
Корзинки 2—4 см в диаметре, верхушечные, цветоносы с короткими извилистыми и различной длины простыми, ветвистыми и якоревидными волосками. Обёртка многорядная, листочки её 9—15 мм длиной, зелёные, иногда черноватые, линейно-ланцетные до узкоэллиптических, голые или с извилистыми и простыми, ветвистыми или якоревидными, иногда черноватыми, волосками. Цветки все язычковые, ярко-жёлтые, краевые — с внешней стороны часто с красноватой прожилкой.
Плоды — семянки красно-коричневого цвета, веретеновидные, немного изогнутые, 3—6 мм длиной, тонкоморщинистые, с двурядным кремовым хохолком 5—6 мм длиной.
Диплоидный набор хромосом — 2n = 10.
Евроазиатское растение, в России встречающееся от Европейской части до Западной Сибири. Завезено в Северную Америку и Юго-Восточную Африку.
и другие.
Горлю́ха ястреби́нковая, также ястребинкови́дная, ястребинколи́стная (лат. Pícris hieracioídes), — многолетнее травянистое растение семейства Сложноцветные, вид рода Горлюха (Picris).
毛连菜（学名：Picris hieracioides）为菊科毛连菜属的植物，是中国的特有植物。分布于哈萨克斯坦、地中海、欧洲、俄罗斯、伊朗以及中国大陆的云南、湖南、西藏、湖北、山东、河南、陕西、甘肃、青海、贵州、吉林、四川、山西、河北等地，生长于海拔560米至3,400米的地区，多生长于田间、沟边、山坡草地、撂荒地、林下或沙滩地，目前尚未由人工引种栽培。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
.JPG)
.JPG)
