La escabiosa, llingua de vaca o vilba montesa, ye una planta natural de les zones templaes d'Europa y Norte d'África onde crez nos montes y zones templaes soleyeres.
Ye una planta velluda qu'algama 1 metro d'altor con raigañu perenne. Tarmu erecto y ríxidu. Fueyes de color abuxáu, pareaes y estremaes en segmentos desiguales. Les flores son bien pequeñes de color lila y arrexuntar en capítulos de 4 cm de diámetru. El frutu ye grande con cuatro esquines, coronáu por fráxiles pelillos.
Contién: taníns, principios amargosos: lactona sesquiterpénica.[1]
El xéneru foi descritu por (L.) Coult. y espublizóse en Mémoire sur les Dipsacées 29. 1823. [2]
Knautia: nome xenéricu dau n'honor de Christian Knaut (1654-1716), médicu y botánicu alemán, autor d'un Methodus Plantarum xenuina, qua notae characteristicae seu differentiae genericae ... perspicue delineantur..., Leipzig y Tope, 1716 –nun hai dulda, polo que Linneo esplica nel Hortus cliffortianus (1737) y autorizadamente interpreta Pritzel –cf. Thesaurus literaturae botanicae... (1872-1877)–; anque dellos autores dixeren que se dedicó'l xéneru a Christoph Knaut (1638-1694), coles mesmes botánicu y médicu, hermanu del anterior.[3]
arvensis: epítetu llatín que significa "de cultivu nos campos".[4]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. La escabiosa, llingua de vaca o vilba montesa, ye una planta natural de les zones templaes d'Europa y Norte d'África onde crez nos montes y zones templaes soleyeres.
La vídua borda (Knautia arvensis) és una planta amb flors de la família de les dipsacàcies.
Aquesta planta és nativa de zones temperades i es troba a tota Europa així com a parts d'Àsia.
La vídua borda es troba a erms, camps conreats i a la vora dels camins. Tot i que pot viure a zones humides, com marjals, tolera també condicions seques. Creix també i als prats de muntanya fins a una altitud de 1.500 m.
Aquesta planta és molt similar a altres espècies dels gèneres Succisa i Scabiosa.
La vídua borda creix fins a una alçada de quasi un metre. Les fulles formen una roseta basal.
Les flors són d'un color violeta clar molt delicat. Es semblen força a les flors de la mossegada del diable però són més aplanades. El fruit de la vídua borda és pelut i amb forma de cilindre.
Es coneix també amb els noms d'escabiosa borda, escabiosa negra i herba del mal de masclit.[1]
En l'antiga medicina herbal, la vídua borda es feia servir per tractar malalties de la pell com l'èczema.
Altres usos
És utilitzada per fer la beguda tradicional de la ratafia.[2]
La vídua borda (Knautia arvensis) és una planta amb flors de la família de les dipsacàcies.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Clafrllys y maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Knautia arvensis a'r enw Saesneg yw Field scabious.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Clafrllys, Bennlas, Clafrllys Mwyaf, Clafrllys yr ŷd, Clais, Penlas, Penlas y Ddôl, Pincas Brenhines Mair.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo euron a gall ddringo cloddiau.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Clafrllys y maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Knautia arvensis a'r enw Saesneg yw Field scabious. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Clafrllys, Bennlas, Clafrllys Mwyaf, Clafrllys yr ŷd, Clais, Penlas, Penlas y Ddôl, Pincas Brenhines Mair.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo euron a gall ddringo cloddiau.
Chrastavec rolní (Knautia arvensis) je vytrvalá luční bylina z čeledě zimolezovitých. Je jedním ze 60 druhů rodu chrastavec.[1]
Vyskytuje se, kromě luk, na polích, mezích, okrajích stromových porostů a ve světlých lesích na pasekách, je nejrozšířenějším druhem celého rodu. Roste od nížin až po horské oblasti. Vyhovují mu sušší, vápenité půdy. Vyskytuje se od západní Evropy přes Střední Asii až k západní Sibiři, roste i za polárním kruhem. Byl zavlečen a je hojně rozšířen v Severní Americe, hlavně v severní polovině USA.[2][3]
Chrastavec rolní je bylina se vzpřímenou, slabě rýhovanou, řídce vidlanovitě rozvětvenou, dole srstnatou, nahoře lysou lodyhou dosahující výšky 30 až 150 cm. Lodyžní listy jsou trochu tuhé, šedozelené, matné. Čepele jsou rozdělené lyrovitě nebo zpěřeně do kopinatých, celokrajných úkrojků mírně chlupatých. První dva přízemní listy jsou nedělené, stejně jako někdy i ostatní.
Rostlina má silný kůlovitý kořen, vespod jako useknutý, z kterého vyrůstají šikmé větevnaté oddenky. Na konci loňského oddenku vyrůstá květní lodyha a po jejím odkvětu vyroste vedle růžice přízemních listů, z růžice příští rok vyroste nová lodyha a vedle nová listová růžice.
Drobné květy jsou nahloučeny do mnohokvětých strboulů na dlouhých a chlupatých stopkách. Strbouly složené z 85 až 100 oboupohlavných květů jsou veliké asi 4 cm nebo složené z 55 až 60 výhradně samičích květů mají v průměru do 2 cm. Jedinec jen se samičími květy (má zakrslé tyčinky) nebyl u chrastavce rolního dosud na území ČR zjištěn, přestože u jiných druhů se vyskytuje hojně.
Zákrov strboulů je složen z více řad zelených, široce kopinatých a chlupatých listenů. Stopkovitě zúžený květní kalich má 8 pérových štětin, rozeklaná čtyřcípá koruna je modré nebo růžově fialové barvy. Větší obvodové květy mají tyčinky i čnělky poměrně krátké a z korun málo vyčnívají, kdežto menší vnitřní květy mají čnělky a tyčinky o hodně delší než korunu. Květ má spodní semeník ze dvou plodolistů a 4 volné tyčinky.
Chrastavec rolní je přísně cizosprašný. Hlavním mechanismem zabraňujícím samosprašení je dichogamie typu protandrie. Jednotlivé květy dozrávají postupně, od obvodu do středu. Nejen v jednom květu, ale v celém květenství nejdříve vyčnívají z korun jen tyčinky, jejichž prašníky postupně dozrávají a produkují pyl. Až je v celém květenství veškerý pyl vyprášen, tyčinky se zmenší. Začnou dozrávat vajíčka v semeníku a z koruny postupně vystupují pestíky, čnělky s bliznami.
Po opylení hmyzem (většinou včely a motýli) vyroste jednosemenný plod, 5 až 6 mm dlouhá štětinatá nažka. Rostlina je považována za myrmekochorní, šíření semen v největší míře zabezpečují právě mravenci. Chrastavec rolní se může šířit semeny nebo klonálně prostřednictvím rozvětveného podzemního oddenku, rostlina vytvoří více postranních listových růžic.
Slouží jako živná rostlina pro tesaříky Vadonia unipunctata a Agapanthia intermedia.[2][4][5][6][7]
Je to nektarodárná i pylodárná rostlina. Nektarium květu chrastavce vyprodukuje za 24 hodin 0,27 mg nektaru s cukernatostí 37 %.[8] Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,10 mg.[8] Nektar obsahuje sacharózu, fruktózu i glukózu. Pylové rousky chrastavce jsou většinou jasně růžové, mohou však být i modré. Druhový med chrastavce není znám.
V ČR se vyskytují čtyři poddruhy chrastavce rolního, které se určují na základě morfologických znaků. Protože u jednotlivých poddruhů existuje morfologická variabilita a u rozlišovacích znaků dochází k překrývání, je určení poddruhů, mimo krkonošského endemitu, složitou záležitostí.
Chrastavec rolní jako takový není ohroženým druhem. Nicméně poddruh „chrastavec rolní krkonošský“ patří v České republice mezi kriticky ohrožený, je chráněn Vyhláškou ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb., kde je v Příloze č. II označen za kriticky ohrožený.[9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu chrastavec rolní ve Wikimedia Commons
Galerie chrastavec rolní ve Wikimedia Commons_-_Knautia_arvensis_-_Keila.jpg)
Chrastavec rolní (Knautia arvensis) je vytrvalá luční bylina z čeledě zimolezovitých. Je jedním ze 60 druhů rodu chrastavec.
Blåhat (Knautia arvensis) er en 30-80 cm høj urt, der vokser på enge, overdrev og vejkanter.
Blåhat er en flerårig, urteagtig plante med en opret og åben, forgrenet vækst. Stænglerne er runde i tværsnit og behårede. De bærer blade, som er modsat stillede og hele. De nederste er elliptiske og helrandede eller groft tandede, mens de øverste er smalt elliptiske og fjersnitdelte. Over- og undersiderne er ensartet grågrønne og behårede.
Blomstringen foregår i juni-august, hvor man finder blomsterne samlet i endestillede, flade stande. De enkelte blomster er uregelmæssige med skæve randblomster og næsten rørformede skiveblomster. Kronbladene er blålilla. Frugten er en nødagtig delfrugt med ét frø, der har et myrelegeme.
Rodnettet består af en lodret jordstængel, en dybtgående pælerod og grove trævlerødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,80 x 0,50 m (80 x 50 cm/år).
Blåhat er udbredt i store dele af Asien og det meste af Europa, herunder også i Danmark, hvor den er almindelig. Den er knyttet til lysåbne voksesteder med veldrænet, tør bund og ringe kvælstofindhold. Man finder den derfor på tørre enge, skrænter og overdrev samt på vejskråninger og -kanter.
I Danmark defineres overdrev botanisk, dvs. ved hjælp af en karakteristisk vegetation. I den indgår arten sammen med bl.a. fløjlsgræs, gul evighedsblomst, gul snerre, knoldranunkel, markbynke, markkrageklo, prikbladet perikon og smalbladet høgeurt[1]
Die Acker-Witwenblume (Knautia arvensis; Synonym: Scabiosa arvensis L.), auch Wiesen-Witwenblume, Nähkisselchen oder Wiesenskabiose genannt (weitere Synonyme: kurz Skabiose, Apostelkraut[1]), ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Witwenblumen (Knautia) in der Unterfamilie der Kardengewächse (Dipsacoideae).
Die Acker-Witwenblume ist eine sommergrüne, ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 80 Zentimetern erreicht. Es ist ein Rhizom als Überdauerungsorgan vorhanden. Ihr Stängel ist rückwärts mit steifen Härchen versehen.
Die gegenständigen Laubblätter sind meist fiederspaltig und erscheinen matt graugrün. Es sind keine Nebenblätter vorhanden.
In rau behaarten, leicht gewölbten, köpfchenförmigen Blütenständen, die eine gemeinsame Hülle umgibt, sind keine Spreublätter enthalten. Die Blütenköpfchen enthalten bis zu 50 Blüten. Neben Pflanzenexemplaren mit zwittrigen Blüten gibt es auch rein weibliche Exemplare; es liegt also Gynodiözie vor.
Die Blüten sind vierzählig. Ihr Kelch ist mit acht bis 16 Borsten versehen. Die Kronblätter sind zu einer bis zu 9 Millimeter langen Kronröhre verwachsen, die in vier Kronzipfel endet.[2][3][4] Es sind zwei bis vier freie Staubblätter vorhanden. Der Pollen ist rötlich. Der Griffel endet in zwei Narben. Der unterständige, einfächrige Fruchtknoten enthält nur eine Samenanlage.
Die Achänen besitzen einen bleibenden Kelch.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 20 oder 40.[5]
Bei der Acker-Witwenblume handelt es sich um einen mesomorphen Hemikryptophyten und eine Halbrosettenpflanze.
Blütenbiologisch handelt es sich beim Blütenstand um den „Körbchenblumen-Typ“. Die Blüten duften und sind immer vormännlich. Der Nektar ist durch eine Saftdecke geschützt, aber trotzdem auch kurzrüsseligen Insekten zugänglich. Zuerst öffnen und strecken sich nacheinander die Staubblätter, dann die Griffel. Als Bestäuber fungieren Bienen und diverse Schmetterlinge (beispielsweise Widderchen). Auch Selbstbestäubung kommt vor.
Die Achänen besitzen einen lang behaarten Außenkelch, der noch bis nach der Ablösung photosynthetisch aktiv ist, und weiße, borstenförmige Kelchblätter sowie einen aus der Basis des Vorblatts gebildeten Ölkörper (Elaiosom) für die Ausbreitung durch Ameisen. Der Körbchenboden ist steif behaart und begünstigt die Ausbreitung der Diasporen als Tierstreuer. Auch Menschenausbreitung kommt vor. Die Samen sind bis über 35 Jahre keimfähig. Die Fruchtreife liegt im September.
Das ursprüngliche Verbreitungsgebiet der Acker-Witwenblume umfasst Europa, den Kaukasusraum, Kasachstan und das westliche Sibirien.[6] Sie kommt auch in Tunesien vor.[7] Im östlichen Sibirien, in Argentinien und in Nordamerika ist sie ein Neophyt.[6] Der Verbreitungsschwerpunkt liegt in den westlichen Gebieten Europas bis in Höhenlagen von 1500 Metern. In den Allgäuer Alpen steigt sie im Vorarlberger Teil zwischen Berbigen-Vorsäß und Stoggenalpe bis zu einer Höhenlage von 1250 Metern auf.[8]
Die Acker-Witwenblume ist überall in Mitteleuropa auf nährstoffreichen Wiesen, an Wegrändern, auf Halbtrockenrasen oder extensiv bewirtschafteten Äckern zu finden. Sie ist „basenhold“, d. h. sie gedeiht am besten auf basischen Böden. Nach Oberdorfer gedeiht sie in Mitteleuropa auf frischen bis mäßig trockenen, nährstoff- und basenreichen, schwach sauren bis milden, mehr oder weniger humosen, lockeren, mittelgründigen bis tiefgründigen Lehmböden ohne Staunässe.[5] Sie ist eine Charakterart der Ordnung Arrhenatheretalia, kommt aber auch in Pflanzengesellschaften des Verbands Mesobromion vor.[5]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1759 unter dem Namen (Basionym) Scabiosa arvensis Carl von Linné. Die Neukombination zu Knautia arvensis (L.) DC. wurde durch Thomas Coulter veröffentlicht. Weitere Synonyme für Knautia arvensis (L.) DC. sind: Scabiosa collina F.W.Schmidt, Scabiosa polymorpha F.W.Schmidt, Trichera arvensis (L.) Schrad., Trichera timeroyi (Jord.) Nyman, Trichera arvensis subsp. timeroyi (Jord.) Nyman, Knautia timeroyi Jord., Knautia avernica Chass. & Szabó, Knautia boderei Szabó, Knautia borderei Szabó, Knautia catalaunica Szabó, Knautia purpurea subsp. timeroyi (Jord.) P.Fourn., Knautia arvensis var. pseudolongifolia Szabó, Knautia arvensis subsp. polymorpha (F.W.Schmidt) O.Schwarz, Knautia arvensis subsp. pratensis Rouy, Knautia arvensis subsp. pseudolongifolia (Szabó) O.Schwarz.[7]
Je nach Autor werden mehrere Unterarten unterschieden:[7]
Angeblich wurde die Art, wie andere aus der Verwandtschaft, in früheren Jahrhunderten als Medizin gegen die Krätze verwendet.[9] Die Inhaltsstoffe sind aber unzureichend erforscht, neuere Untersuchungen dazu fehlen. Im Rahmen eines Forschungsprojekts der Europäischen Union über Inhaltsstoffe von Weidepflanzen und ihren möglichen Nutzen in der Ernährung von Wiederkäuern wurde getestet, ob die Art geeignet ist, aus ihr antibiotisch wirksame Futterzusätze für Rinder zu gewinnen. Dazu wurden insbesondere phenolische Komponenten analysiert.[10][11]
Die Acker-Witwenblume (Knautia arvensis; Synonym: Scabiosa arvensis L.), auch Wiesen-Witwenblume, Nähkisselchen oder Wiesenskabiose genannt (weitere Synonyme: kurz Skabiose, Apostelkraut), ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Witwenblumen (Knautia) in der Unterfamilie der Kardengewächse (Dipsacoideae).
Toś ten nastawk z temu družyna "Knautia arvensis" jo pó lema na drugi nastawk pódobny. Drugi lema bubliny (rod) ma temu rod "Knautia". Bubliny[1] (Knautia arvensis) jo rostlina z pódswójźby drapalcowych rostlinow (Dipsacoideae) znutśika swójźby kózylistowych rostlinow (Caprifoliaceae). Dalšnej serbskej mjeni stej pupawa[1] a rolne bubliny[2].
Bubliny su trajne zele, kótarež dośěgnu wusokosć wót 30 až do 80 cm.
Kijašk jo jadnory abo roznogaśowany, krotkokósmaty a naslědk šćeśinaty-kósmaty.
Spódne łopjena su njerozdźělne, jajko-lancetojte, wogonkate, cełokšomne abo zubate.
Kijaškowe łopjena su sejźece, napśeśiwo stojece, šerozelene a mutne.
Kwiśo wót julija až do awgusta. Kwiśonki stoje w małkich, 2-4 cm šyrokich, płonych głowkach. Keluch ma 8-10 swětłych, 2-3 mm dłujkich seršćow. Krona jo módrowioletna abo cerwjenowioletna a dośěgnjo wót 1,8 cm, mjaztym až styri kronowe kóńcyki maju rozdźělne dłujkosći. Jeje zwenkowne kóńcyki wósebnje kšomnych kwiśonkow su pówětšone. Nakšomne kwiśonki su wětše.
Rosćo na łukach, połsuchych tšawnikach, drogowych a lěsnych kšomach a na rolach.
Rostlina jo w pśisamem cełej Europje rozšyrjona.
Bubliny (Knautia arvensis) jo rostlina z pódswójźby drapalcowych rostlinow (Dipsacoideae) znutśika swójźby kózylistowych rostlinow (Caprifoliaceae). Dalšnej serbskej mjeni stej pupawa a rolne bubliny.
Knautia arvensis, commonly kent as carl-doddie or curl-doddie, is a species in the genus Knautia.
Tekst üüb Öömrang At Lüsruus (Knautia arvensis) as en plaant uun det famile faan a Caprifoliaceae.
Lüsruus
Wikimedia Commons hää bilen of filmer tu: 
Wikispecies hää en artiikel tu: At Lüsruus (Knautia arvensis) as en plaant uun det famile faan a Caprifoliaceae.
Pólny głowôcz (Knautia arvensis (L.) Coult.) - to je ôrt roscënë z rodzëznë szczecowatëch (Caprifoliaceae). Na Kaszëbach rosce ten ôrt.
Pólny głowôcz (Knautia arvensis (L.) Coult.) - to je ôrt roscënë z rodzëznë szczecowatëch (Caprifoliaceae). Na Kaszëbach rosce ten ôrt.
Ҡутырбаш — (лат. Knáutia arvénsis ҡарут һымаҡтар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек заты.
Яҡынса 50 төрө билдәле, Европаның, Көнбайыш Азияның һәм Төньяҡ Африканың уртаса бүлкәтендә таралған. Башҡортостанда 2 төрө үҫә. Ике йәки күп йыллыҡ үлән.
Һабағы төҙ, ябай, бейеклеге 30—200 см. Япрағы ҡапма-ҡаршы, ҡауырһын һымаҡ телемле (һирәгерәк бөтөн), һабаҡ япраҡтары — ултырма, сиратлы, һабаҡты яртылаш уратҡан, бөтөн ситле, аҫҡылары — һаплы. Сәскәһе ваҡ, аҡ, һары, алһыу зәңгәр төҫтә, ике енесле, дөрөҫ төҙөлөшлө түгел; тығыҙ ялпаҡ ярымшар формаһындағы тумалаҡ сәскәлеккә йыйылған. Тажы һәм тышҡы каса япрағы көпшә, эскеһе — сынаяҡ аҫты һымаҡ, тешле, һеркәсе 4-әү. Июнь—сентябрҙә сәскә ата. Емеше — орлоҡса, июль—сентябрҙә өлгөрә.
Мал аҙығы, декоратив, баллы үҫемлек. Баҫыу Ҡутырбашы бөтә республикала ҡыуаҡлыҡтар араһында, болондарҙа, урман ситтәрендә; эндемик татар Ҡутырбаш Башҡортостандың Урал алдында киң япраҡлы урмандарҙа үҫә.
Ҡутырбаш — (лат. Knáutia arvénsis ҡарут һымаҡтар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек заты.
Knautia arvensis, commonly known as field scabious, is a herbaceous perennial species of flowering plant in the honeysuckle family Caprifoliaceae.
It is a perennial plant that grows between 25 and 100 cm (9.8 and 39.4 in). It prefers grassy places and dry soils, avoiding heavy soils, and flowers between July and September. The flowers are borne on inflorescences in the form of heads; each head contains many small florets. The head is flatter than in similar species, such as devil's bit scabious (Succisa pratensis) and small scabious (Scabiosa columbaria). There are 4 stamens in each floret, and 1 notched long stigma. The fruit is nut like, cylindrical and hairy, 5–6 mm (0.20–0.24 in) in size. It has a tap root. The stem has long stiff hairs angled downwards. The leaves form a basal rosette, are paired on the stem, the lowest typically 300 mm (12 in) long, spear shaped, whereas the upper are smaller. There are no stipules.
It is occasionally used by the marsh fritillary as a foodplant instead of its usual foodplant of devils bit scabious (Succisa pratensis).[1] It is also the foodplant of the narrow-bordered bee hawk-moth (Hemaris tityus).
Species of scabious were used to treat scabies, and many other afflictions of the skin including sores caused by the bubonic plague. The word scabies comes from the Latin word scabere 'scratch'. Another name for this plant is gipsy rose.[2] The genus Knautia is named after a 17th-century German botanist, Christian Knaut.
Commonly found on roadsides and field margins, and in meadows, it is particularly abundant where there is chalk bedrock.[3][4][5][6]
_-_Knautia_arvensis_-_Keila2.jpg)
_-_Keila.jpg)
leaves
Young fruit
basal leaf - note that in this species it is lobed, whereas Devils Bit scabious it is not
.jpg)
In Belarus
Field scabious phenology
Knautia arvensis, commonly known as field scabious, is a herbaceous perennial species of flowering plant in the honeysuckle family Caprifoliaceae.
La escabiosa, lengua de vaca o viuda silvestre, Knautia arvensis, es una planta de las zonas templadas de Europa y Norte de África donde crece en los bosques y zonas templadas soleadas.
Es una planta velluda que alcanza 1 metro de altura con raíz perenne. Tallo erecto y rígido. Hojas de color grisáceo, pareadas y divididas en segmentos desiguales. Las flores son muy pequeñas de color lila y se agrupan en capítulos de 4 cm de diámetro. El fruto es grande con cuatro esquinas, coronado por frágiles pelillos.
Contiene: taninos, principios amargos: lactona sesquiterpénica.[1]
El género fue descrito por (L.) Coult. y publicado en Mémoire sur les Dipsacées 29. 1823. [2]
Knautia: nombre genérico otorgado en honor de Christian Knaut (1654-1716), médico y botánico alemán, autor de un Methodus Plantarum genuina, qua notae characteristicae seu differentiae genericae ... perspicue delineantur..., Leipzig y Halle, 1716 –no hay duda, por lo que Linneo explica en el Hortus cliffortianus (1737) y autorizadamente interpreta Pritzel –cf. Thesaurus literaturae botanicae... (1872-1877)–; aunque algunos autores hayan dicho que se dedicó el género a Christoph Knaut (1638-1694), asimismo botánico y médico, hermano del anterior.[3]
Arvensis: epíteto latino que significa "de cultivo en los campos".[4]
La escabiosa, lengua de vaca o viuda silvestre, Knautia arvensis, es una planta de las zonas templadas de Europa y Norte de África donde crece en los bosques y zonas templadas soleadas.
Harilik äiatar ehk äiatar (Knautia arvensis) on taimeliik äiatari perekonnast.
Äiatar on Eestis tavaline niitudel kasvav taim. Ta õitseb peamiselt juulis.
Harilik äiatar ehk äiatar (Knautia arvensis) on taimeliik äiatari perekonnast.
Äiatar on Eestis tavaline niitudel kasvav taim. Ta õitseb peamiselt juulis.
Ruusuruoho eli ketoruusuruoho[1] (Knautia arvensis) on heinä–elokuussa kukkiva monivuotinen ruohovartinen kasvi. Sen kukat ovat vaaleanpunaisia tai sinivioletteja.
Ruusuruoho kasvaa 30–80 cm korkeaksi. Sen lehdet ja varret ovat himmeän harmaanvihreitä, varsi haaroo yläosastaan. Se on lyhyen ja kankean karvan peittämä. Kukinto on 2–3 cm leveä mykerö, jota suojaavat kehtomaisesti asettuneet ylälehdet. Kukinto on vastakohtainen, laitakukat selvästi muita suurempia. Varsilehdet sijaitsevat vastakkain ja ovat tavallisesti pariliuskaisia. Ruusukelehdet talvehtivat, kukinta tapahtuu vasta toisena vuonna.[2] Ruusuruoho muistuttaa ulkonäöltään jonkin verran purtojuurta ja vuorimunkkia.
Ruusuruoho kasvaa kuivahkoissa ja aurinkoisissa paikoissa: rinneniityillä, kedoilla ja pientareilla, erityisesti entisillä kaskimailla. Se ei viihdy savimailla. Ruusuruohoa myydään myös koristekasviksi.[2]
Ruusuruohoa esiintyy vakinaisesti Etelä- ja Keski-Suomessa; idässä ja Ahvenanmaalla se on varsin yleinen. Lapissa ruusuruoho on uustulokas.[2]
Kasvi leviää pähkylöiden avulla, joita esimerkiksi muurahaiset kuljettavat.[3] Pähkylöiden pienet sukaset tarttuvat eläinten turkkiin ja lintujen höyhenpeitteeseen.[1]
Ruusuruoho on erinomainen mesikasvi, ja sitä pidetään tärkeänä ravintokasvina avoimien hiekkamaiden harvinaisille ja uhanalaisille perhoslajeille.[4] Kasvi on nykyisin harvinaistuneen päiväperhosen ruusuruohokiitäjän (Hemaris tityus) toukkien ravintokasvi. Aikuiset yksilöt lentävät mielellään myös muissa kukissa, kuten syreeneissä ja voikukissa.[5]
Mesikasvina ruusuruohoa suositellaan myös puutarhojen ja niittyjen syyskesän perhoskasvina.[2] Lääkekasvina ruusuruohoa on käytetty muun muassa syyhyn ja paiseiden hoitamiseen.Nimen etymologia Suku Knautia on nimetty saksalaisen kasvitieteilijän ja lääkärin Christian Knautin (1654-1716) mukaan.[6] Lajinimi arvense tulee latinan sanasta arvum 'pelto', joka kuvaa ruusuruohon aurinkoista kasvupaikkaa.[7] Eri-ikäisiä kukintoja Varsilehdessä on suuri päättöliuska Knautia arvensis ja tesmaperhonen (Aphantopus hyperantus) Vielä kypsymätön pähkylä Piirros teoksessa Bilder ur Nordens Flora
Lähteet
Ruusuruoho eli ketoruusuruoho (Knautia arvensis) on heinä–elokuussa kukkiva monivuotinen ruohovartinen kasvi. Sen kukat ovat vaaleanpunaisia tai sinivioletteja.
Knautia arvensis
Knautia arvensis, la Knautie des champs ou Scabieuse des champs, est une espèce de plante herbacée vivace de la famille des Caprifoliaceae originaire d'Europe et d'Asie tempérée.
Knautia arvensis est nommée en français par ses noms vulgarisés et normalisés « Knautie des champs[1],[2],[3],[4] », « Scabieuse des champs[1],[2],[3] » et « Knautie de Timeroy[3] ». Elle porte également les noms vernaculaires « Langue-de-vache[2],[3] », « Oreille-d'âne[2],[4] », « Oreille-de-lièvre[2] » et « Langue de serpent[3] ».
La Knautie des champs est une plante vivace vert grisâtre entièrement velue, mesurant de 30 à 60 cm et dépassant parfois le mètre. Ses racines sont profondes et forment rapidement une grosse touffe. Ses feuilles, généralement bien développées, sont gris vert, opposées et polymorphes ; les basales sont simples, pétiolées, dentées ou pennatifides et leurs lobes sont largement lancéolés à linéaires voire aigus ; les caulinaires sont entières ou dentées mais jamais divisées. Ses fleurs sont portées par de longs pédoncules aux poils longs mélangés à un duvet crépu. Elles forment un capitule rayonnant de 1,5 à 3 cm de diamètre, de couleur froide mauve bleu ou lilas, entouré d'un involucre à folioles lancéolées plus courtes que les pétales extérieurs, d'un réceptacle hémisphérique hérissé de soies et d'un calice terminé par huit arêtes dressées. Chaque plante produit de 3 à 9 capitules. Le fruit est un akène velu et hérissé entouré d'un calicule adhérent et persistant[5],[6],[7].
En réunissant dans un même bouquet plusieurs dizaines de petites fleurs, la scabieuse des champs a forgé une sorte de super-fleur. Dans cette société hiérarchisée, les fleurs de la périphérie montrent une corolle bien développée tandis que celles du centre sont de vraies naines. Le travail des premières est d'attirer les insectes. Les secondes assurent la formation des graines. L'ensemble se nomme le capitule.
Jeunes plants.
Boutons floraux.
Vue générale en floraison.
Butinage par un papillon.
Fructification.
Fruits
Espèce plutôt thermophile et basophile, la Knautie des champs apprécie les prairies naturelles et les lisières et clairières forestières ainsi que les talus, les berges, les terrains vagues et les friches[5],[6].
La Knautie des champs est caractéristique des prairies naturelles équilibrées en eau et en matière organique végétale favorables au pâturage des vaches laitières et participe aux qualités gustative des fromages. Elle fait partie des prairies de fauche de la directive Habitats[6].
Cette espèce est présente sur l'ensemble de l'Eurasie. En France, elle est présente du niveau de la mer à 1 900 m d'altitude[7].
L'espèce n'est pas encore évaluée à l'échelle mondiale et européenne par l'UICN. En France elle est classée comme non préoccupante [8].
La chenille du papillon de nuit Adèle de la scabieuse se nourrit des capitules de la Knautie des champs de même que celles du Tortricidae Cochylis flaviciliana et du Pterophoridae Stenoptilia bipunctidactyla[9]. Les chenilles des papillons de la famille des Tortricidae Endothenia oblonganan, Agapeta zoegana, Aethes hartmanniana et Selenodes karelica sont spécialisées dans les racines[9]. Quant aux larves des coléoptères de la famille des Cerambycidae, Agapanthia violacea, Agapanthia intermedia et Agapanthia suturalis, ce sont les tiges qu'elles apprécient[9].
Les mouches de la familles des Cécidomyies Jaapiella knautiae et Contarinia dipsacearum provoquent des galles sur les feuilles en les gonflant pour la première ou sur les boutons floraux qui paraissent alors fermés pour la deuxième. L'acarien Aceria squalida provoque un gonflement anarchique et hérissé de poils des feuilles alors que la cochenille Planchonia arabidis provoque une déformation de la tige[9].
Les microchampignons Microbotryum scabiosae et dans une moindre mesure Microbotryum flosculorum, provoquent la maladie cryptogamique du charbon des anthères sur la Knautie des champs. Ils prennent son contrôle et transforment ses étamines pour qu'elles produisent des spores en lieu et place du pollen. Ils utilisent ainsi les pollinisateurs de la Knautie afin de diffuser leurs propres spores et infecter de nouvelles plantes[9],[10]. Les microchampignons ErysiphalesErysiphe knautiae et Podosphaera dipsacacearum provoque la maladie cryptogamique de l'oïdium sur les feuilles, alors que le Peronosporales Peronospora knautiae provoque une forme de mildiou[9].
Liste des sous-espèces selon GBIF (9 décembre 2021)[1] :
Knautia arvensis a pour synonymes[1] :
Knautia arvensis
Knautia arvensis, la Knautie des champs ou Scabieuse des champs, est une espèce de plante herbacée vivace de la famille des Caprifoliaceae originaire d'Europe et d'Asie tempérée.
Poljska prženica (obična prženica, češljasta prženica, lat. Knautia arvensis), biljka je iz roda Knautia, kozokrvnica potporodice Dipsacoideae, nekadašnja porodica češljugovke (Dipsacaceae). Raste u Europi, Kavkazu, Kazahstanu te zapadnom Sibiru. Kod nas raste na suhim livadama i uz puteve.
Nekada je korištena kao ljekovita biljka (djeluje stežuće, protiv svraba, te je blagi diuretik, čisti krv), no danas se više ne koristi. Biljka prije cvatnje se može koristiti kao povrće. Jestivi su i cvjetovi.[1]
Sadrži eterično ulje, tanine, glikozide, gorke tvari.[2]
Ingrid und Peter Schönfelder: Das neue Handbuch der Heilpflanzen. Franckh-Kosmos Verlagsgesellschaft, 2011, ISBN 3-440-09387-5.
Poljska prženica (obična prženica, češljasta prženica, lat. Knautia arvensis), biljka je iz roda Knautia, kozokrvnica potporodice Dipsacoideae, nekadašnja porodica češljugovke (Dipsacaceae). Raste u Europi, Kavkazu, Kazahstanu te zapadnom Sibiru. Kod nas raste na suhim livadama i uz puteve.
Rólny hłowač (Knautia arvensis) je rostlina z podswójby drapalcowych rostlinow (Dipsacoideae) znutřka swójby kozylistowych rostlinow (Caprifoliaceae). Dalše serbske mjeno je hłowate zelo.
Rólny hłowač je trajne zelo, kotrež docpěje wysokosć wot 30 hač 80 cm.
Stołpik je jednory abo rozhałužkowany, krótkokosmaty a dozady seršćaty-wiwlaty.
Spódnje łopjena su njerozdźělne, jejko-lancetojte, stołpikate, cyłokromne abo zubate.
Stołpikowe łopjena su sedźace, přećiwostejne, šěrozelene a mutne.
Kćěje wot julija hač awgusta. Kćenja steja w małkich, 2-4 cm šěrokich, płonych hłójčkach. Keluch ma 8-10 swětłych, 2-3 mm dołhych seršćow. Króna je módrowioletna abo čerwjenowioletna a docpěje wot 1,8 cm, mjeztym zo štyri krónowe kónčki maja rozdźělne dołhosće. Jeje zwonkowne kónčki wosebitnje kromnych kćenjow su powjetšene. Nakromne kćenja su wjetše.
Rosće na łukach, połsuchich trawnikach, pućowych a lěsnych kromach a na rolach.
Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.
Rólny hłowač (Knautia arvensis) je rostlina z podswójby drapalcowych rostlinow (Dipsacoideae) znutřka swójby kozylistowych rostlinow (Caprifoliaceae). Dalše serbske mjeno je hłowate zelo.
L'ambretta (Knautia arvensis (L.) Coulter) è una pianta tradizionalmente classificata nella famiglia Dipsacaceae, che la moderna classificazione APG attribuisce alle Caprifoliaceae[1]. È una pianta perenne (perlopiù biennale), erbacea, rizomatosa alta fino a 1 m con infiorescenza piena su un fusto peloso con foglie in parte lanceolate e in parte pennatopartite.
Il nome del genere (Knautia) deriva dal botanico sassone Christian Knaut (1654 - 1716), voluta da Linneo in sua memoria (morto nello stesso anno, 1716, in cui venne pubblicata la sua opera principale: Methodus plantarum). Quello della specie deriva dal latino: arvensis = dei campi, in quanto stazione preferita per tali piante sono i prati.
Viene considerata una pianta emicriptofita scaposa ma anche emicriptofita bienne: pianta con ciclo di riproduzione biennale (o annuale) con gemme poste a livello del terreno e con asse floreale lungo. K. arvensis è una specie molto polimorfa, il Fiori (Adriano Fiori, botanico fiorentino 1865 - 1950) in Flora analitica d'Italia la descrive in una trentina di diverse forme pur restando nell'ambito della nostra penisola. La pianta è interamente pelosa.
Radici rizomatose (breve e forte rizoma).
Il fusto ascendente (retto) può raggiungere l'altezza di 1 metro (minimo 30 cm) ed è peloso quasi irsuto. I peli possono essere ghiandolari e lievemente setolosi, ma non ruvidi. Il fusto si presenta spesso ramificato nella parte terminale.
Le foglie, picciolate, si possono distinguere in due tipi:
Come forma possono essere lanceolate (a margine intero o dentate) oppure pennatopartite con lobi relativamente profondi. Quelle basali sono in preferenza a forma pennatopartite.
L'infiorescenza è piana (nella parte inferiore) ed è portata da un lungo peduncolo di sezione circolare; i fiori periferici sono più grandi. Le brattee ovato-lanceolate dell’involucro sono multiseriate (generalmente due file disposte su più piani concentrici) detti anche verticilli bratteali.
Capolino terminale di 2 – 4 cm di diametro con fiori ermafroditi. La corolla gamopetala dei singoli fiori centrali è tubulosa alla base; mentre all'apice si presenta con 4 lobi diseguali tra loro; mentre i fiori esterni sono lievemente più sviluppati (confrontare il disegno dei due tipi di fiori). Il colore va da azzurro-violetto a rosso-lilla. Il calice a tubo aderente all’ovario è formato da una decina o più di setole (brattee pelose) lunghe fino a 5 mm. L’ovario è posto al di sotto dell'inserzione del perianzio (si dice che è un ovario infero). Le brattee del calice hanno la particolarità di piegarsi verso il basso a maturazione. Fioritura: maggio - ottobre
Impollinazione tramite farfalle (anche notturne) e api.
Frutto con calice persistente.
In Italia è comune fino ai 2000 m s.l.m. e la si può trovare facilmente nei prati e pendii piuttosto magri, oppure sui margini dei sentieri. È presente in tutta Europa e Asia occidentale.
Il genere Knautia comprende circa 40 specie di cui la metà vive in Italia. Molte controversie sono state dibattute nel passato per assegnare alcune specie del genere Knautia al genere Scabiosa (della stessa classe) e viceversa. In effetti i due generi presentano molti aspetti simili. Si parla, ad esempio, di nervature del calice appena visibili in Knautia, mentre in Scabiosa sono un po' più evidenti e in numero di 8. Il presente genere si divide in due sezioni (o tribù):
L'ambretta contiene tannini; è quindi una pianta medicinale conosciuta fin dall'antichità. Si dice che abbia la proprietà di purificare il sangue, ma sembra che sia efficace anche contro le malattie del freddo (bronchiti, costipazioni e altro). È considerata anche per le sue proprietà diuretiche e astringenti.
In cucina può essere usata per contorni di verdure, ma anche per zuppe o frittate. Si usano comunque solamente le foglie raccolte prima della fioritura.
_-_Keila.jpg)
L'ambretta (Knautia arvensis (L.) Coulter) è una pianta tradizionalmente classificata nella famiglia Dipsacaceae, che la moderna classificazione APG attribuisce alle Caprifoliaceae. È una pianta perenne (perlopiù biennale), erbacea, rizomatosa alta fino a 1 m con infiorescenza piena su un fusto peloso con foglie in parte lanceolate e in parte pennatopartite.
Dirvinė buožainė (lot. Knautia arvensis, angl. Field-scabious, vok. Acker-Witwenblume) – karšulinių (Dipsacaceae) šeimos augalas, priklausantis buožainės (Knautia) genčiai.
Augalas 20-80 cm aukščio, stiebas šakotas, apatinė dalis apaugusi žemyn nulinkusiais plaukeliais. Žiedai melsvai violetiniai, rečiau rausvi. Žydi birželio – rugsėjo mėn.
Auga sausesnėse pievose, laukuose, ganyklose, miško aikštelėse. Augalas medingas, turi gana daug vitamino C. Lietuvoje dažnas.
Beemdkroon (Knautia arvensis) is een plant uit de kamperfoeliefamilie (Caprifoliaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend, maar sterk afgenomen. Beemdkroon komt voor in Europa en Azië.
Beemdkroon is een vaste plant. De plant wordt 15-60 cm lang en heeft grijsgroene bladeren. De onderste bladeren heel en de bovenste veerspletig. Beemdkroon heeft een vertakte wortelstok (rizoom) en soms ook uitlopers. De stengel is door zeer korte haren grijs en door de langere haren stijf behaard. Beemdkroon bloeit met lila bloemen vanaf juni tot de herfst. Ook komen soms witte of gele bloemen voor.
De bloemen bevatten veel nectar waar zowel dagvlinders als honingbijen en hommels op af komen. Er is zelfs een solitaire bij, de Knautiabij (Andrena hattorfiana) die speciaal afhankelijk is van deze plant. Ook deze bij staat inmiddels op de Rode lijst van Bijen. Ook de knautiawespbij, wordt op deze plant gezien. Deze wespbij (Nomada armata) parasiteert op de knautiabij.
Beemdkroon komt in Nederland voor in bermen en op dijken met vochtige, kalkhoudende grond, maar ook in de binnenduinrand en langs randen met struikgewas komt de plant voor. Elders groeit de plant ook in weiden en houtwallen.
Het synoniem Scabiosa arvensis heeft betrekking op het eeuwenoude gebruik van de plant tegen schurft.
Zie de categorie Beemdkroon (Knautia arvensis) van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp. Beemdkroon (Knautia arvensis) is een plant uit de kamperfoeliefamilie (Caprifoliaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend, maar sterk afgenomen. Beemdkroon komt voor in Europa en Azië.
Beemdkroon is een vaste plant. De plant wordt 15-60 cm lang en heeft grijsgroene bladeren. De onderste bladeren heel en de bovenste veerspletig. Beemdkroon heeft een vertakte wortelstok (rizoom) en soms ook uitlopers. De stengel is door zeer korte haren grijs en door de langere haren stijf behaard. Beemdkroon bloeit met lila bloemen vanaf juni tot de herfst. Ook komen soms witte of gele bloemen voor.
Raudknapp er ei fleirårig plante i kardeborrefamilien. Utbreidd i Europa og Asia. Planta er kring 6 dm høg, med stivhåra stengel og mjuklodne grågrøne blad, som stundom er heile, men oftast buktfinna. Flat korg, om lag 3 cm brei. Raudfiolette blomstrar, lang lepe på blomstrane ytst i korga. Blømer kring juni månad i turre bakkar. Veks i Noreg nord til Troms. I Finnmark på avfallsplassar. Funnen opp til 1217 m på Hardangervidda.
Raudknapp er ei fleirårig plante i kardeborrefamilien. Utbreidd i Europa og Asia. Planta er kring 6 dm høg, med stivhåra stengel og mjuklodne grågrøne blad, som stundom er heile, men oftast buktfinna. Flat korg, om lag 3 cm brei. Raudfiolette blomstrar, lang lepe på blomstrane ytst i korga. Blømer kring juni månad i turre bakkar. Veks i Noreg nord til Troms. I Finnmark på avfallsplassar. Funnen opp til 1217 m på Hardangervidda.
Rødknapp (Knautia arvensis) er en flerårig urt. Den tilhørte kardeborrefamilien, som nå regnes som en underfamilie av kaprifolfamilien. Den blir 30 til 80 cm høy. Stengelen er stivhåret. Blomsten er ei flat korg med store korgdekkblad, som er ca. 3-4 cm brede.
De matt grågrønne, motsatt stilte og lodne bladene langs stilken er flikete, men de nederste grunnbladene er ofte hele eller bare delvis flikete – og smalt lansettformede.
Blomsterkrona er blålilla, rødlilla eller rosa. Blomsterkorga består av en rekke sammenstilte blomster som hver har fire kronfliker, sammenstilt slik at det ser ut som en enkelt blomst. Blomsterkorgene står enkeltvis i enden av stilken.
Før blomsten er helt utvokst består blomsterkorga av grønne blomsterknopper slik at hele korga kan se ut som et bær eller en frukt. Den modne blomsten har både mindre rosa og større lilla pollenbærere. De ulike enkeltblomstene i blomsterkorga er på en og samme tid både helt utbrettet og delvis lukkede.
Planten vokser i tørre enger, og som ugras i veikanter. Den er vanlig i nesten hele Europa, men sjelden eller manglende i nordlige deler av Europa. Plantearten vokser også stedvis i Asia og nordvest Nord-Afrika. Den har blitt innført til Nord-Amerika.
I Norge er planten vanlig i lavlandet nord til Helgeland, og kun spredte forekomster i fjordstrøk videre nordover. Den trives også godt ved kysten, i tørre skrenter og på enger med begrenset fuktighet.
Rødknapp blomstrer i juni-august. Den er svært populær blant humler, og har nesten konstant besøk av pollenspredende insekter, også biller.
Rødknapp (Knautia arvensis) er en flerårig urt. Den tilhørte kardeborrefamilien, som nå regnes som en underfamilie av kaprifolfamilien. Den blir 30 til 80 cm høy. Stengelen er stivhåret. Blomsten er ei flat korg med store korgdekkblad, som er ca. 3-4 cm brede.
De matt grågrønne, motsatt stilte og lodne bladene langs stilken er flikete, men de nederste grunnbladene er ofte hele eller bare delvis flikete – og smalt lansettformede.
Blomsterkrona er blålilla, rødlilla eller rosa. Blomsterkorga består av en rekke sammenstilte blomster som hver har fire kronfliker, sammenstilt slik at det ser ut som en enkelt blomst. Blomsterkorgene står enkeltvis i enden av stilken.
Før blomsten er helt utvokst består blomsterkorga av grønne blomsterknopper slik at hele korga kan se ut som et bær eller en frukt. Den modne blomsten har både mindre rosa og større lilla pollenbærere. De ulike enkeltblomstene i blomsterkorga er på en og samme tid både helt utbrettet og delvis lukkede.
Planten vokser i tørre enger, og som ugras i veikanter. Den er vanlig i nesten hele Europa, men sjelden eller manglende i nordlige deler av Europa. Plantearten vokser også stedvis i Asia og nordvest Nord-Afrika. Den har blitt innført til Nord-Amerika.
I Norge er planten vanlig i lavlandet nord til Helgeland, og kun spredte forekomster i fjordstrøk videre nordover. Den trives også godt ved kysten, i tørre skrenter og på enger med begrenset fuktighet.
Rødknapp blomstrer i juni-august. Den er svært populær blant humler, og har nesten konstant besøk av pollenspredende insekter, også biller.
Pianta erbosa ch'a viv sempe, un pòch peilosa, con gamba àuta da 30 a 80 cm., ramificà mach an àut. Le feuje a son d'un bel verd ciair, fin-a grisastre. Le fior a son riunì an balin-e da 2 a 4 cm. ëd larghëssa, bleu-violet o reusa-lila.
A chërs ant ij pòst erbos e al bòrd dij senté, dal livel dël mar fin a 2000 m. A fioriss da magg a stèmber.
A l'ha ëd proprietà diurétiche e depurative. A ven ëdcò dovrà për curé la pel.
A l'é dovrà për mneste e frità, e ëdcò com contorn ëd vërdura.
La pianta a l'é dicà al botànich tedesch C. Knaut (1654-1716).
Knautia arvensis L. (Coutl.)
Pianta erbosa ch'a viv sempe, un pòch peilosa, con gamba àuta da 30 a 80 cm., ramificà mach an àut. Le feuje a son d'un bel verd ciair, fin-a grisastre. Le fior a son riunì an balin-e da 2 a 4 cm. ëd larghëssa, bleu-violet o reusa-lila.
AmbientA chërs ant ij pòst erbos e al bòrd dij senté, dal livel dël mar fin a 2000 m. A fioriss da magg a stèmber.
ProprietàA l'ha ëd proprietà diurétiche e depurative. A ven ëdcò dovrà për curé la pel.
Cusin-aA l'é dovrà për mneste e frità, e ëdcò com contorn ëd vërdura.
La pianta a l'é dicà al botànich tedesch C. Knaut (1654-1716).
Świerzbnica polna (Knautia arvensis (L.) J. M. Coult.) – gatunek rośliny należący do rodziny szczeciowatych. Pochodzi z Europy oraz części Azji (Zachodnia Syberia, Zakaukazie, Kazachstan)[2]. W Europie jest pospolity, w Polsce pospolicie występuje na całym niżu i w niższych położeniach górskich.
Bylina, hemikryptofit. Siedlisko: obrzeża lasów, zarośla, suche łąki i wzgórza, przydroża, czasami na polach uprawnych (chwast). Przeważnie na glebach luźnych i gliniastych, roślina wapieniolubna. Kwitnie od lipca do września, kwiaty są przedprątne[4], zapylane głównie przez motyle i pszczoły. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Arrhenatherion[5].
Roślina lecznicza: Ziele i korzeń zawierają saponiny, alkaloidy, kwas kawowy, garbniki. Dawniej były wykorzystywane w medycynie ludowej.
Roślina zmienna morfologicznie. Występuje w licznych formach związanych z różnymi siedliskami. Różnią się one głównie kształtami liści i owłosieniem liści i łodygi[6].
Poczta Polska wyemitowała 5 września 1967 r. znaczek pocztowy przedstawiający świerzbnicę polną o nominale 3,40 zł, w serii Kwiaty polne. Autorem projektu znaczka był Tadeusz Michaluk. Znaczek pozostawał w obiegu do 31 grudnia 1994 r. Świerzbnica polna pojawiła się też na pierwszym znaczku tej serii o nominale 20 gr, w bukiecie kwiatów polnych[7].
Świerzbnica polna (Knautia arvensis (L.) J. M. Coult.) – gatunek rośliny należący do rodziny szczeciowatych. Pochodzi z Europy oraz części Azji (Zachodnia Syberia, Zakaukazie, Kazachstan). W Europie jest pospolity, w Polsce pospolicie występuje na całym niżu i w niższych położeniach górskich.
Knautia arvensis é uma espécie do gênero botânico Knautia , da família das Dipsacaceae .
Njivsko grabljišče (znanstveno ime Knautia arvensis) je trajnica iz družine ščetičevk. Znanstveno ime je dobila po nemških botanikih bratih Christianu (1654-1716) in Christophu (1638–1694) Knautu.
Njivsko grabljišče je značilna rastlina slovenskih travnikov. Njegovo glavičasto socvetje je sestavljeno iz drobnih svetlovijoličnih cvetov z majceno čašo in štirimi zraslimi venčnimi listi. Rastlina zraste od 25 do 100 cm v višino in ima dlakavo steblo z nasprotnimi, sivozelenimi listi. Okoli baze rastline se razprostira listna rozeta, ki jo sestavljajo do 30 cm dolgi suličasti listi. Le-ti so na steblu enake oblike, le precej krajši. Raste do višine 2000 m.n.m. Cveti od maja do oktobra.
Njivsko grabljišče je pogosta rastlina suhih travnikov. Razširjena je po Evropi in vseh pokrajinah Sredozemlja, vendar jo je mogoče najti tudi v Amerikah.
V ljudskem zdravilstvu se uporablja zel in korenina rastline. Ker vsebuje čreslovine, je uporabna v čajnih mešanicah kot astringent in pomoč pri nahodu. Homeopatski pripravki se uporabljajo pri kroničnih težavah s kožo, pri kašlju, vnetju grla in vnetju mehurja, pa tudi pri vnetjih dihalnih poti in oslabeli prebavi.
Njivsko grabljišče je užitna rastlina. Mladi lističi (pred cvetenjem) se porabijo sveži kot solata, ostale dele rastline je treba prekuhati, ker so žilasti. Ker je skoraj brez prehrambenih snovi, se priporoča v dietah.
Njivsko grabljišče (znanstveno ime Knautia arvensis) je trajnica iz družine ščetičevk. Znanstveno ime je dobila po nemških botanikih bratih Christianu (1654-1716) in Christophu (1638–1694) Knautu.
Åkervädd, Knautia arvensis (L) Duby, är en lilafärgad blomma i familjen väddväxter.
Åkervädd har en relativt stor och platt blomkorg. Blomkronan är också ganska stor särskilt på de yttersta blommorna i blomkorgen. På detta sätt uppkommer en motsats mellan mittblommor och kantblommor. De senares krona är olikbladig genom att brämet är starkast utvecklat mot korgens Det inre blomfodret har hos denna art ett ganska stort antal strålar.
Åkerväddar har större utbredning och är vanligare än ängsväddar och växer ofta i stor mängd på till exempel torrängar, åkerrenar och vägkanter. Dess underjordiska del är längre än hos ängsväddar för den omfattar förutom vertikaljordstammen även den kvarlevande lodräta pålroten. Örtståndet blir mer än meterhögt, och i full blomning (högsommaren) bidrar denna art i hög grad till ängsbackarnas brokiga fägring, men dess förekomst visar att marken är mager och dålig.
Åkerväddens blommor är proterandriska (ståndarna mognar före pistillen). Dess korgar besöks mycket talrikt av många slags insekter.
De späda rosettbladen på våren är ätliga, och kan tillagas ungefär som kål.
Arvensis kommer från latin arvum = åker med anledning av den vanligaste växtplatsen.
Wikimedia Commons har media som rör Åkervädd.
Åkervädd, Knautia arvensis (L) Duby, är en lilafärgad blomma i familjen väddväxter.
Свербіжниця польова росте по всій території України, крім південних районів Херсонської області й північних районів Кримської області, на полях, луках і серед чагарників.
Для виготовлення ліків використовують траву свербіжниці (Herba Knautiae), яку заготовляють під час цвітіння рослини. Сушать під укриттям на вільному повітрі. Рослина неофіцинальна.
Трава свербіжниці містить іридоїди, сапоніни, дубильні й гіркі речовини, каротин (у свіжому листі до 140 мг%) та цукри.
Настій трави свербіжниці сприяє виведенню з організму токсичних продуктів обміну (як тих, що утворюються під час нормальних метаболічних процесів, так і тих, що утворюються при хворобливих змінах у різних органах), виявляє відхаркувальну, антисептичну, протизапальну й дермотонічну дію. Його приймають усередину при кашлі, бронхіті, запаленні сечового міхура, у випадку хронічних, затяжних алергічних дерматитів, тріщин заднього проходу та як засіб, що усуває сверблячку. При зовнішньому застосуванні міцний настій свербіжниці вважається ефективним засобом при різних шкірних захворюваннях, зокрема при корості. Порошок трави свербіжниці виявляє інсектицидну дію й використовується для знищення бліх.
Knautia arvensis là một loài thực vật có hoa trong họ Kim ngân. Loài này được (L.) Coult. mô tả khoa học đầu tiên năm 1823.[1]
Bài viết liên quan đến Bộ Tục đoạn này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Knautia arvensis là một loài thực vật có hoa trong họ Kim ngân. Loài này được (L.) Coult. mô tả khoa học đầu tiên năm 1823.
Knautia arvensis (L.) Coult. (1823)
Синонимы
Короста́вник полево́й (лат. Knáutia arvénsis) — вид многолетних травянистых растений рода Короставник (Knautia) подсемейства Ворсянковые (Dipsacoideae) семейства Жимолостные (Caprifoliaceae).
Естественный ареал вида — Восточная, Средняя и Атлантическая Европа, Предкавказье, запад Западной Сибири, запад Средней Азии[2]. Как заносное растение встречается в Иране[2].
Растёт большей частью на суходольных лугах, по опушкам лесов[2].
Стебли, прямой, чаще ветвистый, в нижней части волосистый, в верхней коротко опушённый или почти голый, высотой 30—80 см.
Листья ланцетные, волосистые, лировидные или перисторассечённые, иногда цельнокрайные.
Соцветия — головки 2—3 см в диаметре, листочки обёртки ланцетные. Цветки синевато-лилового, редко красноватого или желтоватого цвета, наружные более крупные.
Цветёт в июле, плодоносит в августе.
Медоносные пчёлы собирают с цветков короставника полевого нектар (даже в жаркую и засушливую погоду)[3].
Вид Короставник полевой входит в род Короставник (Knautia) подсемейства Ворсянковые (Dipsacoideae) семейства Жимолостные (Caprifoliaceae) порядка Ворсянкоцветные (Dipsacales).
Анненков Н. И. в Ботаническом словаре (1878) в статье о короставнике полевом приводит следующие простонародные и книжные названия, употреблявшиеся в разных местностях России с указанием места, где эти названия встречаются, и лиц, зафиксировавших эти названия в печати или письменно, а также существовавшие названия этого растения у разных народов, живших в России, и названия на немецком, французском и английском языках:
Scabiosa arvensis. Syn. Knautia arvensis Coult. Trichera arvensis. Дикая астра (Моск.) Полевая астра (Волог. Моск.) Синяя астра (Новг.) Блошникъ (Пск.) Багна (Орл.) Болобольникъ (Твер. Ост. Новг.) Вдовушки (Малор. Горн.) Головки, Головнякъ (Твер. Рж. Пуп.) Грудная трава (Лял. Ниж.) Волошки лиловые (Тавр.) Веретовая (Олон. вѣр. отъ Вередовая съ нѣм.) Звѣздочки (Ниж. общ. съ Astra). Команичникъ (Могил.) Короста (знач. назв.) и отсюда производныя — Короставикъ (Двиг.) Короставникъ (Кауфм.) Коростникъ, Коростовикъ, Коростянка (Даль). Полевой компоштыльонъ (т. е. Астра) Под. Шейк. Козелецъ (Пет.) Красноголовка (Олон.) Купалка (Екат.) Куколь горькій (Каз.) Медовникъ (Нижег.) Наголоватокъ (Екат. Grun.) (общ. съ Centaur. по сходству). Немочная (Нижег.) Огирчакъ (Екат. Grun. Харьк.) Одышная трава (Амб.) Оладошникъ (Екатер.) Христова палочка (Умань). Переполохъ (Тамб.) Повнякій (Волын.) — Пупникъ (Алт. Пот.) Пуповникь (Вятск. Лепех.) и измѣненн. Попки, Попокъ (Могил.) — Пуговникъ (Ворон. общ. съ Centaur. по нѣкотор. сходству). Разгозилъ? (Екат.) Растопырникъ (Черв.) Свербежница (Мал. пер. назв.) Серпуха (Эк. Маг.) Синявка (Мал.) Скабіоза. Дикая скабіоза. Шкабіоза (Гродн.) Собачки (Влад.) Сорочья трава (Олон.) Стоголовникъ (Бecc. общ. с нѣк. Cent. и Sapon.) Теріакъ полевой (Кондр.) Трава отъ выпадошей (Костр.) Чесотная трава. Чесоточная трава (Твер. Корч.) — иск. сост. Шилабнекъ луговой. — Русин. Жовтільниця. — Пол. Postrzał, Głowac. Zwierzbica polna. — Чешск. Hlisnik. — Луж. Hłlowac. — Самоѣ. Bajors. — Корел. Янай-лейбю. Лейбю гейну (Олон.) — Эст. Jänekse lilled, jumikas, jumakas, aijatari hein, pääwa rohi. — Финн. Jamakas, lammasheina, matoruoho, popelojuuri. — Арм. Гюль-битанъ. — Нѣм. Apostem-Grindkraut. Ackerscabiose, Apostemkraut, Gemeine Scabiose, Wittwenblume, Gratzeblume, Grindkraut. — Франц. Langue de Vache, Mirliton, Oreille d'ânes, Pluet. — Англ. Blue-Caps. Прежде употребл. внутрь отъ водянки легкихъ, а снаружи отъ чесотки. Нынѣ цвѣты идутъ на краску. Въ Волын. г. употр. для истребленія разнаго рода червей у скота, а въ Тавр. для истребленія блохъ. Останавливаетъ поносъ, производимый пріемомъ Изгона, Euphorb. palustris (Лепех. Дн. Зап.)
Короста́вник полево́й (лат. Knáutia arvénsis) — вид многолетних травянистых растений рода Короставник (Knautia) подсемейства Ворсянковые (Dipsacoideae) семейства Жимолостные (Caprifoliaceae).
_-_Knautia_arvensis_-_Keila.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila1.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila1.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila1.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila2.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila1.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila.jpg)
_-_Knautia_arvensis_-_Keila.jpg)
.jpg)
_sl6.jpg)
.jpg)
