While generally living in small family groups, South African galagos communicate with one another over long distances using loud calls. These calls are thought to maintain contact within a group, advertise territory, or serve as an alarm. If an alarm call is heard other South African galagos join in and even mob the potential predator. Young call to their mothers using a clicking sound. South African galagos also employ olfactory modes of communication by "urine washing" their hands and feet. This behavior is more common in dominant males. It is also possible that the urine on the foot pads helps them to grip branches more easily. They also use allogrooming in social interactions.
Communication Channels: visual ; tactile ; acoustic ; chemical
Other Communication Modes: scent marks
Perception Channels: visual ; tactile ; acoustic ; chemical
South African galagos are on Appendix II of CITES which indicates they are currently at low risk for extinction and the IUCN Red List indicates they have a stable population without major threats. In fact, the range of G. moholi is expanding in some areas.
US Federal List: no special status
CITES: appendix ii
IUCN Red List of Threatened Species: least concern
There are no known adverse effects of Galago moholi on humans.
South African galagos benefit humans economically by bringing researchers and ecotourists to regions they inhabit. They may reduce insect pest populations.
Positive Impacts: ecotourism ; research and education; controls pest population
South African galagos eat insects and provide food for large birds of prey and mid-sized mammalian predators.
South African galagos eat exclusively arthropods and tree exudates. Arthropods, including butterflies, moths and beetles, comprise the majority of the diet. Acacia gums also play a large role in the diet, especially those from Acacia karroo, Acacia tortilis, and Acacia nilotica. Plant exudates are scraped from the tree using the tooth-scraper on the lower mandible on nightly visits. Gums are released when moth and beetle larvae bore beneath the bark of the Acacia trees. Gums are available year round and are often relied upon more heavily during the winter months or in times of reduced insect availability. Galago moholi posses physical adaptations for eating plant gums, including a rough, narrow tongue capable of harvesting gums from insect holes and tree crevices, well developed tooth-scrapers and a proportionally large cecum and hindgut to digest complex carbohydrates. Galago moholi is a caeco-ansal fermenter with the cecum, proximal colon, and ansa coli each providing distinct chambers for fermentation. Gums get digested in the fluid phase and get fermented more quickly that other, more high quality, foods like insects. This allows South African galagos to consume a relatively nutrient poor diet.
Animal Foods: reptiles; insects
Plant Foods: sap or other plant fluids
Primary Diet: carnivore (Insectivore ); herbivore (Eats sap or other plant foods)
Galago moholi is found in southern Africa from Angola to Tanzania, including Zimbabwe, the Transvaal, and parts of Burundi and Rwanda.
Biogeographic Regions: ethiopian (Native )
South African galagos inhabit semi-arid woodlands, savanna woodlands, gallery forests, and the edges of wooded areas. They are often associated with Acacia trees, the exudates of which are dietary staple. South African galagos can be found at all levels of a forest canopy, often resting and breeding in the holes of Acacia trees and the hollowed out trunks of mopane (Colophospermum mopane) trees.
Habitat Regions: temperate ; tropical ; terrestrial
Terrestrial Biomes: savanna or grassland ; forest
Other Habitat Features: riparian
South African galagos are small prosimians with a head and body length of 14 to 17 cm. Males are larger, from 160 to 255 g, females are from 142 to 229 g. They have grey to light brown fur that lightens and takes on a yellowish tinge on the limbs and ventral surface. They have extremely large ears that have four transverse ridges that allow the tips to be bent down almost all the way to the base. The ears can be moved independently and are thought to be among the largest ears, proportionate to body size, of all primates. South African galagos have huge orange eyes that are surrounded by a dark mask of fur. The tail is an average of 11 to 28 cm and is dark in color. Galago moholi has the tooth comb and grooming claw typical of Strepsirrhini. In their ear canal the tympanic ring is fused with the lateral wall, like other galagos and lorises. They have longer hindlimbs than forelimbs with an intermembral index of 54 which makes them well adapted for vertical clinging and leaping. South African galagos have a chromosome number of 38.
Range mass: M: 160 F: 142 to M: 255 F:229 g.
Average mass: M: 211 F: 188 g.
Range length: 140 to 177 mm.
Average length: 160 mm.
Average basal metabolic rate: .2850W cm3.O2/g/hr.
Other Physical Features: endothermic ; homoiothermic; bilateral symmetry
Sexual Dimorphism: sexes alike; male larger
Average basal metabolic rate: 0.285 W.
South African galagos are preyed on by large birds, including eagles and owls, as well as snakes, mongooses, and civets and genets. They protect themselves from predation by nesting in tree holes and being active at night. Research suggests that Galago moholi lack seasonal torpor (heterothermy) to maximize reproductive success in a high predator environment. South African galagos avoid predation with warning calls among group members and agile leaping.
Known Predators:
Anti-predator Adaptations: cryptic
South African galagos have a maximum recorded lifespan of 16.6 years.
Range lifespan
Status: wild: 16.6 (high) years.
Average lifespan
Status: captivity: 16.6 years.
South African galagos have a polygynous mating system with territory of dominant males overlapping that of several females. Females have a brief estrous period, lasting 1 to 3 days, during which males become highly competitive, increasing their home range, body weight, and testes volume. Males appear to fall into two distinct mating strategy groups, larger and more dominant males who monopolize females with repeated matings and smaller males who are more opportunistic. Larger males procure more successful matings. Female G. moholi exhibit estrus swellings and do not have synchronized fertility.
Mating System: polygynous ; polygynandrous (promiscuous)
South African galago females and males become sexually mature around 300 days old. There are two mating seasons a year corresponding to births between January and February and between October and November. South African galagos may give birth to 2 sets of twins a year. Females construct nests in which to give birth to and raise their offspring. They may make their own, open-topped nest, or take over an uninhabited bird nest, mat of foliage, or tree hollow. After a 121 to 124 day gestation period, females give birth to offspring weighing approximately 10 grams that have their eyes open and are furred. Females give birth to a single offspring at their first pregnancy, then produce twins in subsequent litters. The mother carries the babies by the scruff of their necks for the first 50 days. Weaning occurs after approximately 93 days.
Breeding interval: South African galagos breed twice yearly.
Breeding season: South African galagos typically give birth once between January and February and again between October and November.
Range number of offspring: 1 to 2.
Average number of offspring: 2.
Range gestation period: 121 to 124 days.
Average gestation period: 123 days.
Average weaning age: 93 days.
Average time to independence: 50 days.
Average age at sexual or reproductive maturity (female): 300 days.
Average age at sexual or reproductive maturity (male): 300 days.
Key Reproductive Features: iteroparous ; seasonal breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; viviparous
Average birth mass: 10.6 g.
Average number of offspring: 2.
Average age at sexual or reproductive maturity (male)
Sex: male: 300 days.
Average age at sexual or reproductive maturity (female)
Sex: female: 300 days.
The young are born furred and have open eyes at birth. They stay in the nest for the first 10 to 11 days. In captivity the babies are capable of clinging to branches within the first day and begin walking in a few days. Females nurse their offspring for about 11 weeks though young may begin to catch insects at 4 weeks of age. Mothers park their infants in tree forks or tangles of vegetation while they forage. The offspring will cling quietly and unmoving for up to three hours, being checked on occasionally by the mother. If the infant is in danger or left alone too long it will emit distress calls which quickly summon the mother. The female will carry the offspring to a safer location if she senses threat. After 10 months young South African galagos reach sexual maturity at which point males will emigrate. Females often stay with their mothers longer. Males do not directly participate in caring for the offspring.
Parental Investment: precocial ; pre-fertilization (Provisioning, Protecting: Female); pre-hatching/birth (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-weaning/fledging (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-independence (Provisioning: Female, Protecting: Female); post-independence association with parents
Die nagapie (Galago moholi) is een van drie spesies en die kleinste van die nagape. Die soogdier kom in die noordelike dele van Suid-Afrika, Botswana, Namibië en die hele Zimbabwe voor.
Die nagapie het kenmerkende groot oë, kaal beweeglike ore en lang agterbene. In die nag weerkaats sy oë rooi in 'n skerp lig. Die mannetjies is effens groter as die wyfies. Sy pels is dunner en minder wollerig as dié van die bosnagaap. Die mannetjie weeg tot 155 gram terwyl die wyfie tot 150 gram weeg.
Die nagapie hou van die bosveldomgewing en verkies veral mopanie- en doringveld langs riviere en spruite. Hulle is groeplewende nagdiere wat veral vroegaand en die laaste deel van die nag aktief is. Snags wei hulle alleen en bedags slaap hulle in groepe saam in 'n nes. Hulle was gereeld hulle pote met urine en kan ver spring tussen bome as hulle kos soek of vlug. Hulle lewensduur is ±10 jaar.
Hulle eet gom, sprinkane, motte en spinnekoppe terwyl hulle natuurlike vyande die luiperd en reuse-ooruil is. Een tot twee kleintjies word in Oktober tot November of Januarie tot Februarie gebore na 'n dragtyd van 4 maande.
Wikiwoordeboek het 'n inskrywing vir nagapietjie.Die nagapie (Galago moholi) is een van drie spesies en die kleinste van die nagape. Die soogdier kom in die noordelike dele van Suid-Afrika, Botswana, Namibië en die hele Zimbabwe voor.
Ar galago moholi (Galago moholi) a zo ur bronneg hag a vev e su hag e reter Afrika.
War-dro 15 cm eo hirder e gorf hag etre 12 ha 27 cm eo e lost. E bouez zo etre 150 ha 250 g.
Lammoù 5 m a-serzh a c'hell ober. Troazhañ a ra alies war e bavioù kuit dezho riklañ. Tapout a ra krog en amprevaned gant e zaouarn ha raskañ plusk ar gwez gant e zent-lagad lemm evit dastum ar sev.
Bevañ a ra a-strolladoù bihan.
El gàlag d'Angola (Galago moholi) és una espècie de primat de la família dels galàgids.
Viu a Angola, Botswana, Burundi, la República Democràtica del Congo, Malawi, Moçambic, Namíbia, Ruanda, Sud-àfrica, Swazilàndia, Tanzània, Zàmbia i Zimbabwe.[1]
Sorprenentment, es troben poblacions reproductores d'aquesta espècie en els suburbis de Johannesburg i Pretòria. Alguns d'aquests eren originalment mascotes, que han fugit o han estat alliberats, mentre que d'altres han emigrat, procedents de regions més càlides.[2]
El gàlag d'Angola (Galago moholi) és una espècie de primat de la família dels galàgids.
Viu a Angola, Botswana, Burundi, la República Democràtica del Congo, Malawi, Moçambic, Namíbia, Ruanda, Sud-àfrica, Swazilàndia, Tanzània, Zàmbia i Zimbabwe.
Sorprenentment, es troben poblacions reproductores d'aquesta espècie en els suburbis de Johannesburg i Pretòria. Alguns d'aquests eren originalment mascotes, que han fugit o han estat alliberats, mentre que d'altres han emigrat, procedents de regions més càlides.
Komba jižní (Galago moholi) je druh primáta z čeledi kombovití (Galagidae) a rodu Galago. Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v polosuchých oblastech jižní Afriky.
Komba jižní měří 8,8 až 20,5 cm bez ocasu, který dosahuje délky 11,3 až 27,9 cm. Zbarvení na zádech je světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas má podobné zbarvení jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Komba jižní žije na stromech. Je aktivní v noci, během dne spí ve skupinách o 2−7 jedincích, které se na noc rozdělí a jednotliví živočichové se pohybují samostatně. Samice jsou takzvaně filopatrické, věrné svému domovskému území, kdežto samci opouštějí tlupu po dosažení pohlavní dospělosti. Rozmnožování probíhá dvakrát do roka a po 121 až 124 dnech březosti se samici narodí jedno až dvě mláďata, která za jedenáct týdnů přestanou být závislá na matce. Komby jižní se živí bezobratlými živočichy a exsudáty akácií.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kombu jižní za málo dotčený druh.
Komba jižní patří do čeledi kombovití (Galagidae) a v ní do rodu Galago.[2] Byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), avšak biologie obou druhů je odlišná, a i proto došlo na základě studií z let 1987−1989 k osamostatnění. S kombou ušatou se ani nekříží.[3] Druh komba jižní se dělí na dva poddruhy:
Genetickou výbavu druhu tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 38 chromozomů.[3][4]
Druh popsal Andrew Smith roku 1836, rodové jméno Galago je pojmenování od obyvatel Senegalu.[4] Je známo několik synonym: Galago australis, Galago bradfieldi, Galago conspicillatus, Galago intontoi, Galago mossambicus a Galago tumbolensis.[3][5]
Komba jižní žije ve velkém areálu v jižní Africe.[6] Obývá oblast od Angoly až po Tanzanii,[7] lze ji najít v severní Namibii, jihovýchodě Demokratické republiky Kongo, v Zambii, Zimbabwe, na severu Botswany[6] a severovýchodě Jihoafrické republiky, v Malawi, východním Mosambiku a západní Tanzanii, přičemž možný výskyt ve Rwandě a Burundi nebyl potvrzen.[6] Poddruh Galago moholi moholi obývá východní část areálu výskytu, zatímco Galago moholi bradfieldi žije v severní Namibii, Angole, na severu Botswany a západě Zambie.[4]
Komba jižní se vyskytuje do nadmořské výšky 1500 m n. m. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu Baikiaea plurijuga a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.[3][6]
Komba jižní je středně velký druh komby o velikosti malé veverky,[8] která měří bez ocasu 8,8 až 20,5 cm, dlouhý ocas dosahuje velikosti 11,3 až 27,9 cm.[9] Samice váží 142 až 229 g, hmotnost větších samců činí 160 až 255 g; u druhu je v tomto směru vyvinut pohlavní dimorfismus,[7] jinak jsou pohlaví podobná.[4] Zadní končetiny jsou delší než přední,[7][10] ukazovák je široce oddělen od ostatních prstů a slouží k lepšímu úchopu.[9] Hlava je zaoblená s krátkým čenichem[4] a komba ji může otočit až o 180°.[9][11] Uši, přičemž jedno měří 2,3 až 5 cm, patří poměrem k tělu k největším mezi primáty, komby s nimi mohou pohybovat nezávisle na sobě.[7] Oči jsou velké a oranžové,[7] dobře přizpůsobené nočnímu životu. Na sítnici mají komby reflexní vrstvu tapetum lucidum.[3]
Srst je hustá, záda mají zbarvení světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas mívá podobnou barvu jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Hlava je tmavší než záda, má tmavošedé zbarvení s bílým čelem a černou srstí[4][9] diamantového tvaru okolo očí. Oba poddruhy se liší ve zbarvení končetin a spodní části těla; G. m. moholi má jejich vnější stranu zbarvenou šedohnědě a světlehnědě se žlutými odstíny a spodek těla zabarven žlutě, G. m. bradfieldi má vnitřní zbarvení končetin světlešedé, chybí žluté zbarvení nebo je nevýrazné, na bocích břicha je barva bíložlutá.[3]
Komby jižní se velmi podobají kombám ušatým, oba druhy dosahují i podobné velikosti, odlišují se například odlišnou stavbou penisu. Záměna může nastat rovněž s kombou Grantovou (Paragalago granti) či kombou udzungwaskou (Galagoides zanzibaricus udzungwensis), jež má kratší uši.[3]
Komba jižní žije na stromech. Je nočním zvířetem, ve dne spí v rozsochách stromů, stromových dutinách nebo v hnízdech vytvořených z větviček a listů, například ze škumpy a grevie. V Balovale v Zambii hnízda ležela nejčastěji ve výšce 3 až 8 m, v lokalitách s chladnějším počasím byla v prosluněnějších oblastech.[3] Při spánku si komba složí uši podél hlavy.[12] Probouzí se po setmění a nejprve se očistí. Většinu noci tráví hledáním potravy. Pomocí svých dlouhých končetin může přeskakovat mezi stromy až do vzdálenosti pěti metrů, přičemž ocasem usměrňuje směr skoku, často se také na další stromy přesouvá po zemi rychlými skoky po dvou nohách. Noční aktivitu prokládá odpočinkem.[3][13]
Samice komb jižních jsou filopatrické (věrné svému domovskému území), zatímco samci opouštějí teritorium před dosažením pohlavní dospělosti.[3] Počet samců v populaci převyšuje počet samic.[3] Komby jižní spí během dne ve skupinách o 2−7 jedincích. Tyto skupiny se v noci rozdělí a jednotlivé komby se pohybují samostatně (asi 70 % času).[7] Několik hodin tráví hrou.[9] Území samců má rozlohu asi 11 ha a protíná několik území samic, jejichž velikost teritoria činí asi 6,7 ha.[7] Druh je společenský a nepříliš teritoriální. Boji se vyhýbá, případně ustoupí na základě zjištění věku či pohlaví protivníka, pokud však k nějaké interakci dojde, trvá obvykle krátce a poražený jedinec se s úzkostnými zvuky stáhne.[3] Agresivitu projevují komby především na hranici teritorií.[7]
Na delší vzdálenosti spolu komby komunikují hlasitým voláním připomínajícím dětský pláč,[14] jež může sloužit také k vymezování teritoria či jako výstraha před blížícím se nebezpečím. Zvláště dominantní samci si pak natírají močí končetiny, jejichž pomocí poté zanechávají pachové stopy; je však také možné, že toto chování slouží k lepšímu uchopení větve.[7] Mláďata vydávají praskavé a cvrlikavé zvuky, jejichž frekvence může vystoupit až na 60 kHz. Přivolávají jimi k sobě také své matky, přičemž využívají tři odlišné způsoby volání podle úzkosti.[15]
Komba jižní konzumuje například kobylky, termity, motýly či brouky;[7][8][9] bezobratlí tvoří podle studií Beardera & Martina 52 % jídelníčku.[3] Po létající kořisti komba skočí a uchopí ji rukama.[12] Oblíbenou potravou jsou také exsudáty akácií, hlavně z akácie dlouhotrnné (Acacia karroo), akácie zkroucené (Acacia tortilis) a akácie arabské (Acacia nilotica),[7] které tvoří dle studie Beardera & Martina zbylých 48 % konzumované potravy. Z této stravy pomáhá kombám získat živiny specializovaný zažívací systém. Na akácie spoléhají komby jižní především v chladných obdobích, kdy je hmyzu nedostatek. Ovoce nekonzumují vůbec.[3][9] Komba jižní nepije a tekutiny získává z potravy.[9]
Rozmnožování probíhá dvakrát do roka. Estrální cyklus je krátký (1−3 dny),[7] na začátku říje samice vytvářejí vaginální sekret.[3] V období estrálního cyklu samic jsou samci těžší a zvětšuje se jim objem varlat. Rovněž také začínají rozšiřovat své teritorium. Komby jižní jsou polygamní, přičemž větší dominantní samci se opakovaně páří s několika samicemi, což jim zajišťuje větší pravděpodobnost zplození potomků, na rozdíl od samců mladších, kteří spíše využívají příležitosti ke spáření.[7] Samotný akt kopulace trvá až 50 minut. Za 121 až 124 dnů se samici mezi lednem a únorem či zářím a listopadem do předem připraveného hnízda narodí jedno až (častěji) dvě mláďata.[3] Po narození jsou pokryta srstí, mají otevřené oči[7] a asi za půl hodiny se již umí v hnízdě pohybovat.[9] Za pět dní mláďata dosahují hmotnosti okolo 12 g a za deset dní již váží 33 g.[3] Hnízdo opustí po desátém či jedenáctém dni života. Potravu si shánějí sama již asi ve čtyřech týdnech, avšak na matce jsou závislá asi až do 11. týdne;[9] za tuto dobu jsou také odstavena od mateřského mléka. Samci se do výchovy nezapojují. Pohlavní dospělosti dosahují podle studie Doyla z roku 1979 samice asi za 200 dní a samci asi za 326 dní.[3] Maximální zaznamenaný věk je 16,6 let.[7] Zvláště úmrtnost mláďat je ale vysoká a může ve volné přírodě činit až 55 %.[3]
Mezi predátory komb jižních patří hadi, sovy, například výr africký (Bubo africanus) nebo orli. Loví je rovněž velcí plazi (zaznamenána byla predace od poddruhu varana bělohrdlého Varanus albigularis albigularis), promykovití, cibetkovití,[3][7] kočky či šakali.[9] Komby se na nebezpečí upozorňují pomocí výstražného volání a v případě ohrožení prchají skoky.[7] V bezměsíčných nocích se predaci vyhýbají ukrýváním v hustém stromoví. Častými parazity komb jižních jsou vši a klíšťata.[3]
Druh je ve své domovině široce rozšířen a nebyly zjištěny významné hrozby, které by jej ohrožovaly. Navíc jej lze najít v řadě chráněných oblastí, proto jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí jako málo dotčený.[6][9] Komba jižní je zapsána na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloha II;[16] obchodování je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru.
Chov komb je velmi raritní záležitostí. V Evropě se jedná jen o pět zoo v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Mimo Evropu pak jde o dalších pouhých šest zařízení. V Evropě chová tento druh zoo Faunia v Madridu, zoo v Londýně, zoo v dánském městě Nykøbing Mors a také dvě české zoo.[17]
V Česku chová komby jižní Zoo Praha (od 2014) a Zoo Jihlava (od 2015).[18]
V Zoo Praha jsou koby jižní od roku 2014, kdy byly dovezeny ze Zoologické zahrady v Bronxu.[11][14] O rok později se zde narodila první mláďata[19], což znamenalo český prvoodchov. Zoo Praha vede evropskou plemennou knihu pro tento druh.[20] Dosud se podařilo odchovat 10 mláďat. Ke konci roku 2017 bylo v Praze chováno 11 jedinců.[21]
Obrázky, zvuky či videa k tématu komba jižní ve Wikimedia Commons
Komba jižní (Galago moholi) je druh primáta z čeledi kombovití (Galagidae) a rodu Galago. Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v polosuchých oblastech jižní Afriky.
Komba jižní měří 8,8 až 20,5 cm bez ocasu, který dosahuje délky 11,3 až 27,9 cm. Zbarvení na zádech je světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas má podobné zbarvení jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Komba jižní žije na stromech. Je aktivní v noci, během dne spí ve skupinách o 2−7 jedincích, které se na noc rozdělí a jednotliví živočichové se pohybují samostatně. Samice jsou takzvaně filopatrické, věrné svému domovskému území, kdežto samci opouštějí tlupu po dosažení pohlavní dospělosti. Rozmnožování probíhá dvakrát do roka a po 121 až 124 dnech březosti se samici narodí jedno až dvě mláďata, která za jedenáct týdnů přestanou být závislá na matce. Komby jižní se živí bezobratlými živočichy a exsudáty akácií.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kombu jižní za málo dotčený druh.
Moholi-galagoen (Galago moholi) er en nataktiv halvabe i familien galagoer. Den lever i det sydlige Afrika på busksavanne eller i tørre skovområder.
Det er en lille, spinkel galago med en kropslængde på 15-17 cm og en hale på 12-27 cm. De store ører er oprette og omkring øjnene findes sorte øjenringe. Moholi-galagoen har en god springevne som den udnytter, når den springer fra træstamme til træstamme på jagt efter insekter, der gribes med hænderne. Føden søges alene om natten og består foruden insekter af harpiks. Dagen tilbringes i små grupper skjult i huller i træerne. Den er sky og vover sig nødigt ned fra træerne.[2]
Moholi-galagoen (Galago moholi) er en nataktiv halvabe i familien galagoer. Den lever i det sydlige Afrika på busksavanne eller i tørre skovområder.
Der Moholi-Galago oder Südliche Galago (Galago moholi) ist eine Primatenart aus der Familie der Galagos (Galagonidae).
Moholi-Galagos erreichen eine Kopfrumpflänge von 8 bis 20 Zentimetern, hinzu kommt noch der 18 bis 30 Zentimeter lange Schwanz. Ihr Gewicht beträgt 140 bis 230 Gramm. Ihr dichtes, wolliges Fell ist an der Oberseite grau gefärbt, der Bauch ist gelbgrau. Der Schwanz ist länger als der Rumpf, die Hinterbeine sind kräftig. Der rundliche Kopf weist die für Galagos typischen großen Augen und Ohren auf. Die Ohren sind unbehaart und können unabhängig voneinander bewegt werden.
Moholi-Galagos sind im südlichen Afrika beheimatet. Ihr Verbreitungsgebiet reicht von Angola und dem nördlichen Tansania bis in das nördliche Namibia und Südafrika. Ihr Lebensraum sind Savannen und trockene Wälder.
Diese Primaten sind nachtaktive Baumbewohner. Sie schlafen tagsüber in selbst gemachten Blätternestern, in verlassenen Vogelnestern oder in Baumhöhlen. In der Nacht gehen sie auf Nahrungssuche, ihre Bewegungen sind flink und agil, sie bewegen sich hauptsächlich senkrecht kletternd und springend fort.
Tagsüber finden sich oft zwei bis drei Tiere an einem Schlafplatz zusammen, auf Nahrungssuche gehen sie jedoch getrennt. Die Reviere von Männchen sind mit bis zu 22 Hektar deutlich größer als die der Weibchen, die 4 bis 12 Hektar ausmachen. Sie urinieren häufig auf ihre Pfoten, um dadurch ihr Revier mit Duftstoffen zu markieren.
Sie ernähren sich vorrangig von Insekten. In kleinerem Ausmaß fressen sie auch Früchte, Samen und Blüten.
Das Männchen pflanzt sich mit all den Weibchen fort, deren Reviere mit seinem überlappen. In der Paarungszeit kann es darum zu heftigen Kämpfen unter den Männchen kommen. Nach einer rund 120-tägigen Tragzeit bringt das Weibchen häufig zwei Jungtiere zur Welt. Mit drei Monaten werden sie entwöhnt und mit 9 bis 12 Monaten geschlechtsreif. Die Fortpflanzungsrate ist relativ hoch, alle 4 bis 8 Monate kann das Weibchen werfen.
Moholi-Galagos sind weit verbreitet und relativ anpassungsfähig. Derzeit dehnt sich ihr Verbreitungsgebiet sogar aus, etwa im nördlichen Südafrika. Die IUCN listet die Art als „nicht gefährdet“ (least concern).
In Europa wird die Art in Dänemark, Tschechien und GB gepflegt. 2014 gab Frankfurt die letzten deutschen Moholi-Galagos nach Prag ab.[1]
Der Moholi-Galago oder Südliche Galago (Galago moholi) ist eine Primatenart aus der Familie der Galagos (Galagonidae).
The Mohol bushbaby (Galago moholi) is a species of primate in the family Galagidae which is native to mesic woodlands of the southern Afrotropics. It is physically very similar to the Senegal bushbaby, and was formerly considered to be its southern race. The two species differ markedly in their biology however, and no hybrids have been recorded in captivity.[3]
The Mohol bushbaby is a medium size species with a head-and-body length of 15 cm (6 in) and a tail of 23 cm (9 in).The head is broad, with a short muzzle, orange eyes and diamond-shaped black eye-rings. The nose-stripe is whitish and the ears are large and grey. The dorsal surface of the body has a greyish-brown pelage, and the underparts are white, sometimes with a yellowish tinge. The flanks, inside of the limbs, hands and feet are yellowish. The fingers and toes have spatulate tips. The tail is darker than the rest of the fur but is not very bushy.[4]
It is found in Angola, Botswana, Democratic Republic of the Congo, Malawi, Mozambique, Namibia, South Africa, Eswatini, Tanzania, Zambia and Zimbabwe.[5] Perhaps also present in Rwanda and Burundi.[2]
Breeding populations of this species are to be found in the suburbs of Johannesburg and Pretoria. Some of these were originally escaped or released pets, while others have migrated from warmer regions.[6]
The Mohol bushbaby feeds predominantly on insects and gum. The gum is an exudate from Acacia trees that oozes out of punctures made by insects. The most favoured gum-trees are sweet thorn (Acacia karroo) and umbrella thorn (Acacia tortilis). In the winter, the bushbaby moves between gum trees across the ground, but in the wet summer season, it usually travels arboreally, and consumes a much higher percentage of invertebrates. Feeding takes place soon after sunset, and then again throughout the night sporadically.[4]
Several authors recognize two races:[3][5]
The Mohol bushbaby (Galago moholi) is a species of primate in the family Galagidae which is native to mesic woodlands of the southern Afrotropics. It is physically very similar to the Senegal bushbaby, and was formerly considered to be its southern race. The two species differ markedly in their biology however, and no hybrids have been recorded in captivity.
El gálago moholi (Galago moholi), también conocido como gálago sudafricano o simplemente moholi, es una especie de primate estrepsirrino de la familia Galagidae de tamaño intermedio entre una rata y una ardilla.
Su pelaje es marrón grisáceo en mayor parte, siendo más amarillento en las extremidades y el vientre. Sus ojos son de un tono anaranjado y están rodeados por una máscara oscura de piel. Los machos son más grandes, oscilando entre los 160 a los 225 g mientras que las hembras están entre los 142 y los 229 g.[2]
Se le encuentra desde el este de la República Democrática del Congo y sur de Tanzania hasta Sudáfrica abarcando también Angola.
El gálago moholi (Galago moholi), también conocido como gálago sudafricano o simplemente moholi, es una especie de primate estrepsirrino de la familia Galagidae de tamaño intermedio entre una rata y una ardilla.
Galago moholi Galago generoko espezietako bat da. Primate estrepsirrino bat da. Arinak dira eta adarrez-adar oso azkar mugitzen dira. Begi handiak dituzte eta gaueko ikusmen ona. Afrikan bizi dira, Angola, Botswana, Burundi, Kongoko Errepublika Demokratikoan, Malawi, Mozanbike, Namibia, Ruanda, Hegoafrika, Swazilandia, Tanzania, Zambia eta Zimbabwen.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Galago moholi Galago generoko espezietako bat da. Primate estrepsirrino bat da. Arinak dira eta adarrez-adar oso azkar mugitzen dira. Begi handiak dituzte eta gaueko ikusmen ona. Afrikan bizi dira, Angola, Botswana, Burundi, Kongoko Errepublika Demokratikoan, Malawi, Mozanbike, Namibia, Ruanda, Hegoafrika, Swazilandia, Tanzania, Zambia eta Zimbabwen.
Moholigalagolähde? (Galago moholi) on eteläisen Afrikan alueella asuva galagolaji. Se asuu trooppisissa metsissä ja avoimissa ja puoliavoimissa ympäristöissä, kuten ruohostoissa ja savanneissa. Sen ruumis on noin 15–17 senttimetriä pitkä ja se painaa 150–250 grammaa. Sen hännän pituus on 12–27 senttimetriä. Se voi elää enintään 16-vuotiaaksi. Galago ei pysty liikuttamaan silmiään, joten sen täytyy koko ajan käännellä päätään.
Moholigalago syö heinäsirkkoja, yöperhosia ym. hyönteisiä, pieniä liskoja, hedelmiä ja pihkaa.
Saharan eteläpuolisessa Afrikassa elää useita galagolajeja. Niitä ovat muun muassa neulakynsigalago (Euoticus elegantulus) ja paksuhäntägalago (Otolemur crassicaudatus), joka on kotikissan kokoinen. Lähisukuja ovat Afrikan potot (Perodicticus), Madagaskarin makit (Lemur) sekä erilaiset lorit (Lorisidae), kuten karhulorit (Arctocebus). Kaikkia näitä sukuja pidetään varsinaisia apinoita alkeellisempina.
Moholigalagolähde? (Galago moholi) on eteläisen Afrikan alueella asuva galagolaji. Se asuu trooppisissa metsissä ja avoimissa ja puoliavoimissa ympäristöissä, kuten ruohostoissa ja savanneissa. Sen ruumis on noin 15–17 senttimetriä pitkä ja se painaa 150–250 grammaa. Sen hännän pituus on 12–27 senttimetriä. Se voi elää enintään 16-vuotiaaksi. Galago ei pysty liikuttamaan silmiään, joten sen täytyy koko ajan käännellä päätään.
Moholigalago syö heinäsirkkoja, yöperhosia ym. hyönteisiä, pieniä liskoja, hedelmiä ja pihkaa.
Galago moholi est une espèce de primate strepsirrhinien du genre Galago.
On le rencontre dans les forêts tropicales de l'Angola, au Botswana, au Burundi, en République démocratique du Congo, au Malawi, au Mozambique, en Namibie, au Rwanda, en Afrique du Sud, au Swaziland, en Tanzanie, en Zambie, et au Zimbabwe.
Galago moholi est une espèce de primate strepsirrhinien du genre Galago.
On le rencontre dans les forêts tropicales de l'Angola, au Botswana, au Burundi, en République démocratique du Congo, au Malawi, au Mozambique, en Namibie, au Rwanda, en Afrique du Sud, au Swaziland, en Tanzanie, en Zambie, et au Zimbabwe.
Longueur : 15–18 cm Queue : 12–25 cm Poids : 150-250 g Sociabilité : groupe familiaux Statut : communIl galagone sudafricano o galagone minore (Galago moholi Smith, 1836) è un primate strepsirrino della famiglia dei Galagidi.
Misura fino a mezzo metro di lunghezza, per un peso inferiore ai 200 g.
Il pelo è folto e soffice, grigio su tutto il corpo con sfumature giallastre sul ventre.
La testa è tondeggiante, con due grandi occhi rossi. Le orecchie possiedono quattro ponti trasversi, il che consente loro di ruotarle e piegarle indipendentemente l'una dall'altra: l'animale inoltre spesso le accartoccia con fini non ancora chiariti.
Gli incisivi inferiori sono modificati a formare un pettine dentale utile per il grooming: a differenza delle altre specie di Galago, i pollici di questi animali non sono opponibili.
Si tratta di una specie arborea e notturna: questi animali sono solitamente solitari, ma li si può trovare anche a coppie o in piccoli nuclei familiari. Durante il giorno dormono in nidi che costruiscono in una cavità di un tronco d'albero: spesso riciclano i nidi abbandonati di uccello tessitore per dormirci.
Ogni animale occupa un proprio territorio, che a seconda della disponibilità di cibo nell'area può estendersi da 2 a 23 ettari per il maschio e da 5 a 12 ettari per la femmina. I vari animali si tengono in contatto tramite una vasta gamma di suoni: molto diffuso è il lavaggio con urina, dove l'animale bagna le palme delle mani nella sua urina per poi percorrere il proprio territorio. Molto importanti al fine di rafforzare e creare legami fra gli individui sono le operazioni di grooming.
Si tratta di animali prevalentemente insettivori, che si nutrono di locuste, farfalle e falene, ma non disdegnano integrare la dieta con frutti, semi e fiori.
Una femmina può allevare con successo dalle due alle tre cucciolate l'anno: dopo una gestazione di quattro mesi, essa dà alla luce uno o due cuccioli già ben sviluppati ma che non lasciano il nido natale prima del decimo giorno di vita. Dopo il primo mese il cucciolo inizia ad ingerire cibo solido, ma non può dirsi svezzato prima dei tre mesi e mezzo di vita: la maturità sessuale viene raggiunta fra i nove mesi e l'anno d'età.
In cattività, questi animali vivono anche 17 anni.
È diffuso dall'Angola alla Tanzania a nord sino al Sudafrica a sud. Il suo habitat, a differenza delle altre specie di galagone, sono le savane, le zone cespugliose e la boscaglia.
Il galagone sudafricano o galagone minore (Galago moholi Smith, 1836) è un primate strepsirrino della famiglia dei Galagidi.
De Zuid-Afrikaanse galago of moholi (Galago moholi) is een soort van het geslacht kleine galago's (Galago). De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door Andrew Smith in 1836.
De Zuid-Afrikaanse galago heeft een lichtbruine vacht, ruitvormige, zwarte ringen rondom de ogen, een lange pluimstaart en grote oren. De achterpoten zijn vrij lang. De lichaamslengte bedraagt 15 tot 17 cm, de staartlengte 12 tot 27 cm en het gewicht 150 tot 250 gram.
Dit dier kan rechtop soms wel 5 meter ver springen. Om een goede grip aan takken te garanderen sprenkelt het dier regelmatig urine over zijn grijphanden en –voeten. Zijn voedsel bestaat uit insecten, die het met zijn handen uit de lucht grijpt. Ook voedt het zich met gom, die het met zijn kamachtige ondervoortanden van de bomen schraapt. Het dier leeft in kleine familiegroepen, overdag liggen ze op een kluitje te slapen.
Deze soort komt voor in de tropische, halfopen droge gebieden in bossavanne en meer ontwikkeld bos langs waterlopen van Midden- en Zuidoost-Afrika, met name in Angola, Zambia, Zimbabwe, noordelijk Botswana, Malawi, Kwazulu-Natal en noordelijk Namibië tot het Victoriameer.
De Zuid-Afrikaanse galago is binnen zijn verspreidingsgebied een algemeen voorkomend dier, vooral in zijn voorkeurshabitat, bos en struikgewas van de soetdoring (Acacia karroo). Er is geen aanleiding te veronderstellen dat de soort in aantal achteruit gaat. Om deze redenen staat de Zuid-Afrikaanse galago als niet bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe Zuid-Afrikaanse galago of moholi (Galago moholi) is een soort van het geslacht kleine galago's (Galago). De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door Andrew Smith in 1836.
Vitenskapelig(e)
LC — Livskraftig
: LivskraftigSenegalgalagoen eller bushbabyen er en halvape/primat i familien galagoer som er utbredt i Midt, Øst-Afrika og det sørlige Afrika.
Sengalgalagoen gjør enorme lodrette hopp på 5 meter og fukter gripehendene og -beina regelmessig med urin, for å få bedre grep. Den fanger insekter fra lufta med hendene eller skraper kvae fra trærne med de kamliknende fortennene i underkjeven. Denne galagoen lever i små familieflokker, som sover i en klynge om dagen.
Senegalgalagoen eller bushbabyen er en halvape/primat i familien galagoer som er utbredt i Midt, Øst-Afrika og det sørlige Afrika.
Sengalgalagoen gjør enorme lodrette hopp på 5 meter og fukter gripehendene og -beina regelmessig med urin, for å få bedre grep. Den fanger insekter fra lufta med hendene eller skraper kvae fra trærne med de kamliknende fortennene i underkjeven. Denne galagoen lever i små familieflokker, som sover i en klynge om dagen.
Sydafrikansk öronapa (Galago moholi[2][3][4]) är en däggdjursart som beskrevs av Andrew Smith 1836. Galago moholi ingår i släktet Galago och familjen galagoer.[5][6] IUCN kategoriserar arten globalt som livskraftig.[1] Inga underarter finns listade.[5]
Arten blir 8,8 till 20,5 cm lång (huvud och bål), har en 11,3 till 27,9 cm lång svans och väger 95 till 244 g. Den har liksom dvärggalagon (Galago senegalensis) en brunaktig päls på ryggen och en ljusare undersida men sidorna är mera gula. Svansen är täckt av mörkbrun till gråbrun päls. Denna galago har mörka ringar kring ögonen.[7] Hos sydafrikansk öronapa är de bakre extremiteterna långa vad som möjliggör långa hopp. Huvudet kännetecknas av stora ögon och öron. Ögonen har ett reflekterande skikt som blir synlig när ljus träffar på skiktet under natten.[8]
Denna primat förekommer i södra Afrika från en linje mellan norra Angola, södra Kongo-Kinshasa, södra Uganda och centrala Tanzania i norr till norra Namibia, centrala Botswana och nordöstra Sydafrika i söder. Habitatet utgörs av skogar eller trädansamlingar i savanner.[1]
En grupp av upp till sju individer vilar tillsammans men efter föda letar varje individ ensam. Vätskebehovet täcks med födan. Honor kan para sig två gånger per år och kullen har oftast två ungar.[1]
Sydafrikansk öronapa äter främst naturgummi och ryggradslösa djur. När de är tillgängliga äts även några mogna frukter. Artens läten skiljer sig tydlig från dvärggalagon. Den äldsta kända individen levde 16 år och 7 månader.[7]
Denna primat vilar på dagen i ett näste av blad och den blir under natten aktiv. Boet kan även vara en hålighet i trädet. De främre tänderna bildar en sorts kam för att skrapa naturgummi från träden.[8]
Honor föder efter cirka 125 dagar dräktighet en kull med två ungar vid början av regntiden. De blir kort efteråt åter parningsberedda och har ytterligare en kull under regntiden. En brunstig hona kan kopulera med upp till 6 hannar.[8]
Wikimedia Commons har media som rör Sydafrikansk öronapa.
Wikispecies har information om Galago moholi.
Sydafrikansk öronapa (Galago moholi) är en däggdjursart som beskrevs av Andrew Smith 1836. Galago moholi ingår i släktet Galago och familjen galagoer. IUCN kategoriserar arten globalt som livskraftig. Inga underarter finns listade.
Galago moholi là một loài động vật có vú trong họ Galagidae, bộ Linh trưởng. Loài này được A. Smith mô tả năm 1834.[2]
Bài viết liên quan đến Bộ Linh trưởng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Galago moholi là một loài động vật có vú trong họ Galagidae, bộ Linh trưởng. Loài này được A. Smith mô tả năm 1834.
Galago moholi A. Smith, 1836
Ареал
Южный галаго[1] (лат. Galago moholi) — примат семейства галаговые.
Шерсть от серого до светло-коричневого цвета. На брюхе, груди и конечностях с желтоватым оттенком. Уши очень большие, могут двигаться независимо. Глаза большие, оранжевые, вокруг глаз пятна тёмной шерсти. Хвост тёмный, длиной от 11 до 28 см. Задние конечности длиннее и намного мощнее передних, что позволяет этим животным совершать длинные прыжки. Число хромосом — 38. Масса тела самцов в среднем 211 грамм, самок 188 грамм. Длина тела от 140 до 177 мм (в среднем 160 мм).[2]
Встречаются в Анголе, Ботсване, Бурунди, Демократической Республик Конго, Малави, Мозамбике, Намибии, Руанде, Южно-Африканской Республике, Свазиленде, Танзании, Замбии и Зимбабве. Выделяют два подвида:
Населяют саванны, редколесья, галерейные леса, лесные опушки. Популяции этих приматов наблюдались также в пригородах крупных городов, таких как Йоханнесбург и Претория.[4][5]
Образуют небольшие группы от 2 до 7 особей. Группа обычно состоит из самки и её потомства. День группа проводит вместе, ночью животные добывают пищу по отдельности. Территориальные животные, агрессивно защищающие свою территорию.[6] В рационе исключительно членистоногие и древесные соки (в основном видов рода Акация). Членистоногие, такие как бабочки и жуки, являются основой рациона.[7] Полигамны. Территория взрослого самца пересекается с территориями нескольких самок. Течка короткая по времени, от 1 до 3 дней.[8] Половой зрелости достигают в возрасте около 300 дней. В году два брачных сезона. Беременность длится от 121 до 124 дней, потомство рождается в январе-феврале или в октябре-ноябре. В помёте обычно двое детёнышей. Самки сооружают гнёзда, где рожают и растят молодняк в первые дни жизни. Детёныши рождаются весом около 10 грамм, с открытыми глазами и покрытые шерстью. До трёхмесячного возраста питаются молоком матери.[8]
Международный союз охраны природы присвоил этому виду охранный статус «Вызывает наименьшие опасения». Вид достаточно широко распространён, серьёзных угроз популяции не выявлено.[3]
모홀갈라고(Galago moholi)는 갈라고과에 속하는 영장류의 일종이다. 앙골라, 보츠와나, 부룬디, 콩고 민주 공화국, 에스와티니, 말라위, 모잠비크, 나미비아, 르완다, 남아프리카 공화국, 탄자니아, 짐바브웨에서 발견된다.[2]
_BHL32177452.jpg)
