dcsimg

Associations ( англиски )

добавил BioImages, the virtual fieldguide, UK
Foodplant / saprobe
effuse colony of Gliomastix dematiaceous anamorph of Gliomastix luzulae is saprobic on dead stem of Petasites
Other: major host/prey

In Great Britain and/or Ireland:
Foodplant / miner
larva of Trypeta zoe mines leaf of Petasites

Foodplant / saprobe
basidiome of Tulasnella deliquescens is saprobic on dead, decayed stem of Petasites
Other: unusual host/prey

Foodplant / miner
larva of Vidalia cornuta mines leaf of Petasites
Remarks: Other: uncertain

лиценца
cc-by-nc-sa-3.0
авторски права
BioImages
проект
BioImages
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
BioImages, the virtual fieldguide, UK

Öskürəkotu ( азерски )

добавил wikipedia AZ

Öskürəkotu (lat. Petasites)[1]mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]

Növləri

Azərbaycanın dərman bitkiləri

İstinadlar

  1. Nurəddin Əliyev. Azərbaycanın dərman bitkiləri və fitoterapiya. Bakı, Elm, 1998.
  2. Elşad Qurbanov. Ali bitkilərin sistematikası, Bakı, 2009.


Inula britannica.jpeg İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Vikipediya müəllifləri və redaktorları
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia AZ

Öskürəkotu: Brief Summary ( азерски )

добавил wikipedia AZ

Öskürəkotu (lat. Petasites) — mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Vikipediya müəllifləri və redaktorları
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia AZ

Devětsil (rod) ( чешки )

добавил wikipedia CZ
 src=
Odkvetlý devětsil bílý

Devětsil (Petasites) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to vytrvalé byliny s velkými dlanitými listy a květenstvími rozvíjejícími se na jaře před listy. Květy jsou bílé, růžové, purpurové nebo žluté. Plodem je nažka s chmýrem. Rod zahrnuje asi 20 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule. V České republice rostou 3 druhy, běžný je devětsil lékařský a devětsil bílý. Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Devětsil japonský má obří listy a nápadná květenství. Je pěstován jako okrasná rostlina a v Asii slouží jako zelenina.

Popis

Devětsily jsou nemléčící, vytrvalé, funkčně dvoudomé byliny s dlouhým, plazivým, větveným, tlustým podzemním oddenkem. Přízemní listy jsou střídavé, poměrně velké, zpravidla dlouze řapíkaté. Plně se rozvíjejí až po odkvětu rostliny. Čepel je nejčastěji trojúhlá, vejčitá ledvinitá nebo okrouhlá, celokrajná nebo se zubatým či laločnatým okrajem, na rubu zpravidla plstnatá, na líci plstnatá, olysávající nebo lysá. Žilnatina je dlanitá nebo dlanitozpeřená, se síťovitými postranními žilkami.

Květonosný stvol je vzpřímený, nevětvený, zpravidla poměrně tlustý a dutý, se střídavými, přisedlými, redukovanými listy připomínajícími listeny a vzniklými přeměnou řapíků listů s redukovanou čepelí. Stvoly samčích rostlin po odkvětu rychle mizejí, zatímco u samičích rostlin se prodlužují a dozrávají na nich plody. Úbory jsou bělavé, růžové, purpurové nebo řidčeji žluté, uspořádané v hroznovitém, latovitém nebo chocholíkovitém květenství nebo zcela výjimečně jednotlivé. Lůžko úboru je ploché a bez plevek. Úbory samčích rostlin obsahují mnoho zdánlivě oboupohlavných, avšak funkčně jen samčích květů s trubkovitě zvonkovitou korunou zakončenou 5 zuby. Na okraji úboru je většinou několik nefunkčních samičích květů s krátce jazykovitou až na vrcholu šikmo uťatou korunou. V úborech samičích rostlin je ve středu úboru většinou několik zdánlivě oboupohlavných květů obklopených množstvím samičích květů s jazykovitou nebo na vrcholu šikmo uťatou korunou. Zákrov je zvonkovitý, dvou až trojřadý, složený z jedné řady vnitřních, dlouhých listenů a vnějšími kratšími listeny. Tyčinek je 5 a jsou srostlé do trubičky. Čnělka je nitkovitá až kyjovitá, mělce dvouklanná. Nažky jsou úzce válcovité, vřetenovité nebo hranolovité, na povrchu hladké a nevýrazně podélně rýhované, s chmýrem tvořeným mnoha bělavými štětinami.[1][2][3]

Rozlišovací znaky

Listy devětsilu (zejména devětsilu bílého) bývají zaměňovány zejména s listy podbělu lékařského. Podběl má listy celkově menší a jednoznačně je lze odlišit podle uspořádání cévních svazků na průřezu řapíkem. Poněkud podobné listy má horská rostlina havez česnáčková a také darmera štítnatá (Darmera peltata), vytrvalá vlhkomilná bylina pěstovaná zejména v parcích a botanických zahradách.[1][4]

Devětsil lékařský má z našich druhů největší listy (o délce čepele až 80 cm) s dutým, výrazně žebernatým řapíkem, který je na svrchní straně křídlatě žlábkovitý. Květenství je špinavě růžové, oddenek hlavatý. Zbývající 2 druhy mají květy bílé. Devětsil bílý má světle zelené, na líci matné listy a řapík na svrchní straně oblý nebo jen mírně zploštělý. Devětsil Kablíkové má oproti tomu listy tmavě zelené, na líci lesklé a tužší. Řapík je na svrchní straně široce promáčklý s víceméně ostrými hranami. S tímto druhem se lze v ČR setkat pouze vzácně v pohraničních horách.[1]

Rozšíření

Rod devětsil zahrnuje asi 18[1] až 25[5] druhů. Je rozšířen v Evropě a Asii, v malé míře i v Severní Americe a na severu Afriky. Areál v Eurasii sahá od západní Evropy a Makaronézie přes Malou Asii, Kavkaz, Sibiř, severní Indii, Čínu a Vietnam až po Japonsko a ruský Dálný východ.

V České republice rostou 3 druhy: devětsil lékařský, devětsil bílý a devětsil Kablíkové. Z celé Evropy je uváděno celkem 12 druhů. Největší areál, zahrnující většinu kontinentu, má devětsil lékařský. Chybí v Portugalsku a na Sardinii a nepůvodní je ve Skandinávii. V ČR roste hojně zejména v podhorských oblastech. Devětsil bílý má rovněž v rámci Evropy rozsáhlý areál, nevyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, Finsku, Britských ostrovech a většině území Ruska. V Česku je hojný ve vyšších polohách. Devětsil Kablíkové roste v horách střední a jihovýchodní Evropy, v ČR se vyskytuje dosti vzácně v pohraničních horách, hojnější je pouze ve východních Krkonoších.[1] Z dalších druhů má v Evropě relativně velký areál také Petasites pyrenaicus, rozšířený v západní polovině Evropy, a P. spurius, rostoucí v severní a východní Evropě. P. paradoxus je alpínský a subalpínský druh a vyskytuje se ve větších evropských pohořích (Alpy, Pyreneje, Karpaty). Druh P. frigidus má obtočnový areál a je rozšířen v severní Evropě (Skandinávie, Rusko), Asii a jako jediný původní zástupce tohoto rodu i v Severní Americe. V Rusku rostou také druhy P. radiatus a P. sibiricus. Zbývající 3 evropské druhy jsou endemity relativně nevelkých oblastí. P. doerfleri roste na Balkánu, P. fominii na Kavkaze. Druh P. anapetrovianus je stenoendemit hory Peristeri v jižní části řeckého pohoří Pindos a byl popsán až v roce 2010.[6][7][5] V severní Africe roste jako původní pouze P. pyrenaicus (Alžírsko, Tunisko). Tento druh roste také na Madeiře. Z Číny je uváděno 6 druhů.[3][5][7] Některé druhy byly zavlečeny i do Severní Ameriky, Austrálie aj.[2][8]

Ekologické interakce

Květy devětsilů vytvářejí nektar a jsou opylovány hmyzem. Semena jsou opatřena chmýrem a roznáší je vítr. Na kořenech devětsilů roste nezelená parazitická rostlina záraza devětsilová (Orobanche flava).[9][10] Na listech devětsilů se živí některé mandelinky, např. mandelinka havezová (Oreina cacaliae) a mandelinka nejskvělejší (O. speciosissima).[11][12] Také na nich lze nalézt zajímavě zbarvené housenky přástevníka starčkového (Tyria jacobaeae).[13] Devětsil lékařský má v některých rozsáhlých oblastech (např. ve Velké Británii) jednopohlavné populace, které se rozmnožují převážně jen vegetativně.[14]

Obsahové látky

Devětsil lékařský obsahuje zejména seskviterpen petasin a pyrrolyzidinové alkaloidy senecionin a intergerrimin.[15]

Zástupci

 src=
Květenství devětsilu japonského

Význam

Devětsil japonský je pěstován jako okrasná bylina s nápadnými květenstvími a obrovskými listy, které mohou dosahovat šířky až 150 cm. Lze se s ním setkat např. v Průhonickém parku. Řidčeji jsou jako okrasné rostliny pěstovány i jiné druhy, zejména devětsil bílý, devětsil lékařský nebo Petasites frigidus var. palmatus (syn. P. palmatus), vyznačující se pohlednými, dlanitě členěnými listy.[16][17] Poupata, stonky a oddenky devětsilu japonského jsou jedlé a v Asii používané jako zelenina. V Japonsku se používají zejména mladé řapíky listů, které jsou zde známy jako fuki.[18][19] V severních oblastech slouží jako potravina též pražené oddenky druhu Petasites frigidus.[20] Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Sbírá se zejména oddenek na jaře, v menší míře i list. Vzhledem k nepříjemnému pachu a chuti není v bylinném léčení příliš oblíben.[21] V poslední době začíná být populární jako spasmolytikum při léčení bolestí hlavy a migrén.[22]

Odkazy

Reference

  1. a b c d e SLAVÍK, Bohumil (editor); ŠTĚPÁNKOVÁ, Jitka (editor). Květena České republiky 7. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1161-7.
  2. a b BAYER, Randall J.; BOGLE, A. Linn; CHERNIAWSKY, Donna M. Flora of North America: Petasites [online]. Dostupné online. (anglicky)
  3. a b CHEN, Yilin; NORDENSTAM, Bertil. Flora of China: Petasites [online]. Dostupné online. (anglicky)
  4. CARTER, Susan; BECKER, Carrie; LILLY, Bob. Perennials. The gardener's reference. Portland, Oregon: Timber Press, 2007. ISBN 978-0-88192-820-4. (anglicky)
  5. a b c HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2016. Dostupné online. (anglicky)
  6. TAN, Kit et al. On a new Petasites species from the southern Pindos (Greece). Phytologia balcanica. 2010, čís. 16(2). Dostupné online.
  7. a b Euromed Plantbase. Flora Europaea [online]. Berlin-Dahlem: Botanic Garden and Botanical Museum, 2006. Dostupné online. (anglicky)
  8. RANDALL, R.P. The introduced flora of Australia and its weed status. [s.l.]: CRC for Australian Weed Management, 2007. ISBN 978-1-920932-60-2. (anglicky)
  9. LLOYD, David G.; BARRETT, Spencer C.H. Floral biology. Studies on floral evolution in animal- pollinated plants. [s.l.]: Chapman & Hall, 1996. (anglicky)
  10. SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 6. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1.
  11. Biolib [online]. Dostupné online.
  12. KALBERER, Nicole M. et al. Atraction of a leaf beetle (Oreina cacaliae) to damaged host plants. Journal of Chemical Ecology. 2001, čís. 27(4).
  13. Tyria jacobaeae [online]. Dostupné online. (maďarsky)
  14. PROCTOR, Michael; YEO, Peter; LACK, Andrew. Natural history of pollination. London: Collins, 1996. (anglicky)
  15. ANISZEWSKI, Tadeusz. Alkaloids. Chemistry, biology, ecology, and applications. [s.l.]: Elsevier, 2015. (anglicky)
  16. SCHMID, W. George. En Encyclopedia of Shade Perennials. Portland: Timber Press, 2002. ISBN 0-88192-549-7. (anglicky)
  17. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online.
  18. HEDRICK, U.P. (ed.). Sturtevant's edible plants of the world. [s.l.]: [s.n.], 1919. (anglicky)
  19. TENAQIYA, Rain. West coast food forestry. [s.l.]: [s.n.], 2005. (anglicky)
  20. LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 9, modified stems, roots, bulbs. [s.l.]: Springer, 2015. ISBN 978-94-017-9510-4. (anglicky)
  21. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. díl. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0.
  22. YARNELL, Eric; ABASCAL, Kathy; ROUNTREE, Robert. Clinical botanical medicine. Second edition. [s.l.]: Mary Ann Liebert, 2009. ISBN 0-913113-46-8. (anglicky)

Externí odkazy

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autoři a editory
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia CZ

Devětsil (rod): Brief Summary ( чешки )

добавил wikipedia CZ
 src= Odkvetlý devětsil bílý

Devětsil (Petasites) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to vytrvalé byliny s velkými dlanitými listy a květenstvími rozvíjejícími se na jaře před listy. Květy jsou bílé, růžové, purpurové nebo žluté. Plodem je nažka s chmýrem. Rod zahrnuje asi 20 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule. V České republice rostou 3 druhy, běžný je devětsil lékařský a devětsil bílý. Devětsil lékařský je stará léčivá rostlina. Devětsil japonský má obří listy a nápadná květenství. Je pěstován jako okrasná rostlina a v Asii slouží jako zelenina.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autoři a editory
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia CZ

Hestehov ( дански )

добавил wikipedia DA

Hestehov (Petasites) er udbredt i Europa, Mellemøsten og Asien. Det er tvebo stauder med kraftig rodstok. Stænglen bærer skælformede blade. Frugten har fnok. De grundstillede blade kommer først frem efter blomstringen. Her nævnes de arter, som dyrkes eller er naturaliseret i Danmark.

Arter
Commons-logo.svg
Wikimedia Commons har medier relateret til:
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia-forfattere og redaktører
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia DA

Pestwurzen ( германски )

добавил wikipedia DE

Die Pestwurzen (Petasites) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die 15 bis 18 Arten sind auf der Nordhalbkugel verbreitet. Einige Arten wie die Gewöhnliche Pestwurz werden als Heilpflanzen verwendet. Der wissenschaftliche Name leitet sich vom griechischen Wort πέτασος (pétasos) ab, das schirmförmiges Laubblatt bedeutet.[1]

Beschreibung

 src=
Laubblätter der Alpen-Pestwurz (Petasites paradoxus)
 src=
Illustration der Filzigen Pestwurz (Petasites spurius) aus Sturm
 src=
Ausschnitt eines Blütenstandes der Weißen Pestwurz (Petasites albus) mit gut erkennbaren fünf weißen Kronzipfeln der Röhrenblüten einer weiblichen Pflanze
 src=
Fruchtstand der Gewöhnlichen Pestwurz (Petasites hybridus)

Vegetative Merkmale

Bei den Pestwurz-Arten handelt es sich um meist sommergrüne, ausdauernde, krautige Pflanzen, die je nach Art Wuchshöhen von meist 10 bis 25, selten bis zu 120 Zentimetern erreichen. Sie bilden Rhizome als Überdauerungsorgane. Die aufrechten Stängel sind nicht verzweigt. Die Stängel der männlichen Pflanzen verwelken bald. Die Stängel der weiblichen Pflanzen verlängern sich nach der Blütezeit bis zur Samenreife.

Die grundständigen, relativ großen Laubblätter erscheinen meist nach den Blütenständen und sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die Blattspreiten sind bei einigen Arten bei einer Breite von bis 30 bis zu 60, selten bis zu 100 Zentimeter breit und die breitesten der mitteleuropäischen Flora. Der Blattrand ist glatt, gelappt oder gezähnt. Die Oberseite der Blattspreite kann kahl bis etwas wollig behaart und die Unterseite ist wollig behaart. Die wechselständig verteilten Stängelblätter sind hochblattartig (es sind im Grunde vergrößerte Blattstiel, die manchmal am Ende Spreiten besitzen).

Generative Merkmale

Pestwurz-Arten sind zweihäusig oder einhäusig (Subdiözie). In schirmtraubigen, traubigen oder rispigen Gesamtblütenständen sind oft viele körbchenförmige Teilblütenstände zusammengefasst; selten stehen die Blütenkörbchen einzeln. Die kreis- bis diskusförmigen Blütenkörbchen enthalten nur Röhrenblüten. Die Körbchenhülle ist mit einem Durchmesser von 6 bis über 15 Millimetern verkehrt-konisch bis kreiselförmig und vergrößert sich bis zur Fruchtreife. Die meist 12 bis 15 haltbaren Hüllblätter stehen in selten einer, meist zwei Reihen und sind oft purpurfarben, aufrecht, frei oder verwachsen, schmal-länglich bis lineal (ein- bis fünfnervig), fast gleich mit mehr oder weniger trockenhäutigen Rändern. Die Korbböden sind flach bis konvex und feingrubig. Es sind keine Spreublätter vorhanden.

Die Blüten sind eingeschlechtig oder zwittrig. Die männlichen Blütenkörbchen sind meist kreisförmig und besitzen außen 1 bis 20, selten bis zu 70 ursprünglich weibliche, aber sterile oder neutrale Blüten und innen 11 bis 78 Blüten die meist funktional männlich, selten zwittrig und fertil. Die weiblichen Blütenkörbchen sind auch meist kreisförmig und besitzen außen selten 1 bis, meist 30 bis über 130 Blüten, die rein weiblich und fertil sind, und innen 1 bis 12 funktional männlichen Blüten.

Die fünf weißlichen oder rosafarbenen, selten gelben Kronblätter sind zu einer dünnen Röhre verwachsen, die in linealen bis länglichen Kronzipfeln endet. Die linealischen bis gekeuten Griffel sind nicht oder in zwei Griffeläste geteilt, die kurz-konisch und papillös, manchmal lanzettlich bis länglich und mehr oder weniger kurz-steifhaarig sind.

Es werden schmal-zylindrische, schwach spindelförmige bis mehr oder weniger prismatische Achänen gebildet, die fünf- oder zehnrippig und meist kahl, selten zottig behaart sind. Der leicht abfallende oder fragile Pappus besteht aus 60 bis über 100 weißen, glatten oder bärtigen Borsten, die sich bis zur Fruchtreife vergrößern.

Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 30.

 src=
Laubblätter der Asiatischen Pestwurz (Petasites japonicus)
 src=
Fruchtstände von Petasites frigidus var. palmatus
 src=
Blütenstände der Alpen-Pestwurz (Petasites paradoxus)
 src=
Der Blütenstand der Filzigen Pestwurz (Petasites spurius)

Systematik und Verbreitung

Die Gattung Petasites wurde durch Philip Miller aufgestellt. Ein Synonym für Petasites Mill. ist Nardosmia Cass.[2][3] Die Gattung Petasites gehört zur Tribus Senecioneae in der Unterfamilie Asteroideae innerhalb der Familie der Asteraceae.

Die Gesamtverbreitung auf der Nordhalbkugel umfasst das boreale Nordamerika, südwärts bis in die westlichen Kordilleren und Eurasien.

Die bisher mehreren nordamerikanischen Arten werden manchmal zu einer Art Petasites frigidus zusammengefasst mit einigen Varietäten.

Es gibt etwa 15 bis 18 Pestwurz-Arten (Petasites):

  • Weiße Pestwurz (Petasites albus (L.) Gaertn.)[3]
  • Petasites anapetrovianus Kit Tan & al.: Sie kommt nur in Griechenland vor.[3]
  • Petasites doerfleri Hayek: Sie kommt nur in Albanien, in Bosnien-Herzegowina und in Montenegro vor.[3]
  • Petasites fominii Bordz.: Sie kommt in Transkaukasien, Georgien und Russland vor.[3]
  • Petasites formosanus Kitam.: Sie gedeiht in Höhenlagen zwischen 1500 und 2500 Metern nur in Taiwan.[4][5]
  • Petasites frigidus (L.) Fr. (Syn.: Petasites alaskanus Rydb., Petasites arcticus A.E.Porsild, Petasites corymbosus (R.Br.) Rydb., Petasites dentatus Blankinship, Petasites gracilis Britton, Petasites hyperboreus Rydb., Petasites nivalis Greene, Petasites palmatus (Ait.) A.Gray, Petasites sagittatus (Pursh) A.Gray, Petasites speciosus (Nuttall) Piper, Petasites trigonophyllus Greene, Petasites warrenii H.St.John, Petasites vitifolius Greene): Sie kommt in Norwegen, Schweden, Finnland, Russland, Sibirien, in Kanada und in den Vereinigten Staaten vor.[3]
  • Petasites glacialis (Ledeb.) Polunin (Syn.: Endocellion glaciale (Ledeb.) Toman): Sie kommt von Sibirien bis zu Russlands Fernem Osten vor.[6]
  • Petasites gmelinii (Turz. ex DC.) Polunin: Sie wurde aus Sibirien und aus Russlands Fernem Osten erstbeschrieben.
  • Gewöhnliche Pestwurz (Petasites hybridus (L.) G.Gaertn. et al., Syn.: Petasites officinalis Moench)[3]
  • Asiatische Pestwurz (Petasites japonicus (Sieb. & Zucc.) Maxim.): Sie ist in China, Japan, Korea und in Russlands Fernen Osten weitverbreitet. Sie wird als Heilpflanze verwendet.[5] Es gibt zwei Unterarten:
    • Petasites japonicus subsp. giganteus (F.Schmidt ex Trautv.) Kitam. (Syn.: Petasites amplus Kitam.): Sie kommt von Sachalin bis Japan und in Korea vor.[6]
    • Petasites japonicus subsp. japonicus: Sie kommt in China, Japan, Korea und in Russlands Fernem Osten vor und ist in Europa ein Neophyt.[6]
  • Karpaten-Pestwurz (Petasites kablikianus Tausch ex Bercht.): Sie kommt in Südost- und Osteuropa sowie in der Türkei vor.[3]
  • Alpen-Pestwurz (Petasites paradoxus (Retz.) Baumg.)[3]
  • Duftende Pestwurz (Petasites pyrenaicus (L.) G.López, Syn.: P. fragrans (Vill.) C.Presl): Sie ist von Natur aus im nördlichen Algerien, Tunesien und Italien (inklusive Sardinien sowie Sizilien) verbreitet.[3] Sie ist in einigen Gebieten der Welt ein Neophyt.[2]
  • Petasites radiatus (J.F.Gmel.) J.Toman: Sie ist in Russland verbreitet.[3]
  • Petasites rubellus (J.F.Gmel.) J.Toman: Sie ist in Korea, in der Mongolei, in Russland von Sibirien bis zum Fernen Osten und in den chinesischen Provinzen Jilin sowie Liaoning verbreitet (in China gedeiht sie in Höhenlagen von 1800 bis 2800 Metern).[5]
  • Petasites sibiricus (J.F.Gmel.) Dingwall: Sie kommt im nördlichen Russland vor.[3]
  • Filzige Pestwurz (Petasites spurius (Retz.) Rchb.): Sie ist in Mittel-, Nord- und Osteuropa verbreitet.[3]
  • Petasites tatewakianus Kitam.: Sie kommt in der chinesischen Provinz Heilongjiang und in Russlands Fernem Osten und auf Sachalin vor.[7][5]
  • Petasites tricholobus Franch.: Sie ist in Indien, Bhutan, Nepal, Vietnam und China verbreitet (in China gedeiht sie in Höhenlagen zwischen 700 und 4300 Metern).[8] Sie wird als Heilpflanze verwendet.[5]
  • Petasites versipilus Handel-Mazzetti: Sie gedeiht in Höhenlagen von 2700 bis 3800 Metern in den chinesischen Provinzen nordwestliches Yunnan und südwestliches Sichuan vor.[5]

Verwendung

Archäologische Funde[9] im ältesten Salzbergwerk der Welt, dem sogenannten Salzberg bei Hallstatt, haben belegt, dass die Blätter vermutlich einer Pestwurz-Art in der Bronzezeit auch als Toilettenpapier verwendet wurden. Heute noch gibt es in Bayern die volkstümliche Bezeichnung Arschwurz für die Pflanze.

Die in manchen Petasites-Arten enthaltenen Petasine (Sesquiterpenester vom Eremophilan-Typ) sollen spasmolytisch wirken.[10] Die Gewöhnliche Pestwurz (Petasites hybridus) wird wegen ihrer spasmolytisch und antiallergisch wirksamen Inhaltsstoffe arzneilich verwendet.

Zwei relativ großblättrige Petasites-Arten werden in Gebieten mit gemäßigtem Klima als Zierpflanzen verwendet: Die europäische Gewöhnliche Pestwurz (Petasites hybridus) und die asiatische Asiatische Pestwurz (Petasites japonicus). Sie sind gelegentlich Gartenflüchtlinge, verwildern also; beispielsweise sind etablierte Bestände in Michigan vorhanden.[11]

 src=
Spross der Asiatischen Pestwurz

Die Asiatische Pestwurz wird in Japan und Korea als Gemüse zubereitet. In Japan werden zu Beginn der Frühlingszeit im April Jungpflanzen der Asiatischen Pestwurz gesammelt, die gerade aus dem Erdreich stoßen. Sie werden als Tempura frittiert und verzehrt. Sie sind leicht bitter im Geschmack und heißen auf japanisch „fuki no tō“ (蕗の薹).

Quellen

  • Randall J. Bayer, A. Linn Bogle, Donna M. Cherniawsky: Petasites. In: Flora of North America Editorial Committee (Hrsg.): Flora of North America North of Mexico. Volume 20: Magnoliophyta: Asteridae, part 7: Asteraceae, part 2 (Astereae, Senecioneae). Oxford University Press, New York / Oxford u. a. 2006, ISBN 0-19-530564-7, S. 635 (englisch). , online. (Abschnitte Beschreibung, Verbreitung, Verwendung und Systematik)
  • Werner Greuter, Eckhard von Raab-Straube (Hrsg.): Med-Checklist. A critical inventory of vascular plants of the circum-mediterranean countries. Vol. 2: Dicotyledones (Compositae). Organization for the Phyto-Taxonomic Investigation of the Mediterranean Area (OPTIMA), Genève 2008, ISBN 978-2-8279-0011-4, S. 551–552. ,

Einzelnachweise

  1. Helmut Genaust: Etymologisches Wörterbuch der botanischen Pflanzennamen. 2., verbesserte Auflage. Birkhäuser, Basel/Boston/Berlin 1983, ISBN 3-7643-1399-4.
  2. a b Petasites im Germplasm Resources Information Network (GRIN), USDA, ARS, National Genetic Resources Program. National Germplasm Resources Laboratory, Beltsville, Maryland. Abgerufen am 5. Mai 2014.
  3. a b c d e f g h i j k l m Werner Greuter: Compositae (pro parte majore): Petasites. In: Werner Greuter, Eckhard von Raab-Straube (Hrsg.): Compositae. In: Euro+Med Plantbase - the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity. Berlin 2006–2009.
  4. Anonymus: Flora of Taiwan Checklist: Petasites. online.
  5. a b c d e f Yilin Chen, Bertil Nordenstam: Petasites. In: Wu Zheng-yi, Peter H. Raven, Deyuan Hong (Hrsg.): Flora of China. Volume 20–21: Asteraceae. Science Press/Missouri Botanical Garden Press, Beijing/St. Louis 2011, ISBN 978-1-935641-07-0, S. 461 (englisch). , PDF-Datei, online.
  6. a b c Datenblatt Petasites bei POWO = Plants of the World Online von Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew: Kew Science.
  7. Tatjana Shulkina: Ornamental Plants From Russia And Adjacent States Of The Former Soviet Union. A botanical guide for travelers and gardeners. Rostok, Sankt Petersburg 2004, ISBN 5-946680-32-3, online.
  8. John Robert Press, Krishna Kumar Shrestha, David Andrew Sutton: Annotated checklist of the flowering plants of Nepal. Natural History Museum, London 2000, ISBN 0-565-09154-9, fortgeschriebene Version online.
  9. ZDF.de, Terra-X, Sendung vom 7. September 2008. (Memento vom 3. Dezember 2016 im Internet Archive)
  10. Hildebert Wagner: Arzneidrogen und ihre Inhaltsstoffe. 6. Auflage. Wissenschaftliche Verlagsgesellschaft Stuttgart, 1999, Seite 420.
  11. Randall J. Bayer, A. Linn Bogle, Donna M. Cherniawsky: Petasites. In: Flora of North America Editorial Committee (Hrsg.): Flora of North America North of Mexico. Volume 20: Magnoliophyta: Asteridae, part 7: Asteraceae, part 2 (Astereae, Senecioneae). Oxford University Press, New York / Oxford u. a. 2006, ISBN 0-19-530564-7, S. 635 (englisch). , online.

Weblinks

 src=
– Sammlung von Bildern, Videos und Audiodateien
 src=Wiktionary: Pestwurz – Bedeutungserklärungen, Wortherkunft, Synonyme, Übersetzungen
 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia DE

Pestwurzen: Brief Summary ( германски )

добавил wikipedia DE

Die Pestwurzen (Petasites) bilden eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die 15 bis 18 Arten sind auf der Nordhalbkugel verbreitet. Einige Arten wie die Gewöhnliche Pestwurz werden als Heilpflanzen verwendet. Der wissenschaftliche Name leitet sich vom griechischen Wort πέτασος (pétasos) ab, das schirmförmiges Laubblatt bedeutet.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia DE

Kòpëtnik ( кашупски )

добавил wikipedia emerging languages
 src=
Petasites japonicus

Kòpëtnik (Petasites) – to je szlach wielelatnëch roscënów z rodzëznë astrowatëch. Na Kaszëbach rosce lékarsczi kòpëtnik.


лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia emerging languages

Petasites ( англиски )

добавил wikipedia EN

Petasites is a genus of flowering plants in the sunflower family, Asteraceae,[3] that are commonly referred to as butterburs[4][5][6] and coltsfoots.[7] They are perennial plants with thick, creeping underground rhizomes and large rhubarb-like leaves during the growing season. Most species are native to Asia or southern Europe.

Taxonomy

The genus name is derived from the Greek word πέτασος petasos, from the plant's broad leaves resembling a wide-brimmed hat.[8]

Species

Accepted species[1][3]
Species of hybrid origin[1]
  • Petasites × vitifolius
Species formerly included[1]

Petasites glacialis (Ledeb.) Polunin - Endocellion glaciale (Ledeb.) Toman

Characteristics

The short spikes of flowers are produced just before the leaves in late winter (e.g. Petasites fragrans[4]) or spring, emerging with only a few elongated basal bracts and are usually green, flesh coloured or dull white depending on the species. It is dioecious, with male and female flowers borne on separate plants.[9]

Butterbur can be found in parts of Asia such as Korea, China, and Japan, as well as Europe and North America.[10][11] They prefer moist environments such as riverbanks, marshes and ditches.[7][12][13][14]

Petasites is closely related to the genera Tussilago and Senecio.

Medicinal uses

Butterbur has been used for over 2000 years to treat a variety of ailments including fever, lung disease, spasms, and pain.[12] Currently, butterbur extract is used for migraine prevention and treatment of allergic rhinitis, which have the most evidence for its effectiveness.[12][15][16]

Migraine

Some butterbur species contain the chemicals petasin and isopetasin which are believed to have potential benefits in treating migraines.[11] High concentrations of petasin occur in both butterbur root and leaves, with the leaves containing lower levels of the toxic chemical.[17] Butterbur extracts have been reported to be effective in reducing frequency and severity of migraine headaches.[11][12][15][18] Several double-blind studies have shown that high doses of Petasites hybridus" extract, containing petasin and/or isopetasin, are effective both in preventing and in relieving migraine, with the best results in groups taking the higher dose of the supplement.[11][18] Although mainly well tolerated, the adverse effects of butterbur reported in clinical trials include mainly gastrointestinal problems, such as nausea, flatulence, and belching.[19][18] In 2015, the American Academy of Neurology withdrew its original endorsement of butterbur due to safety concerns.[15] However, the Canadian Headache Society still recommends its use in migraine prevention for a selected number of patients based on their clinical features and co-existing disorders.[20]

Hay fever or allergic rhinitis

Additionally, a study showed butterbur extract to be an effective treatment for hay fever without the sedative effect of the antihistamine cetirizine, if taken four times daily.[21] Butterbur was also shown to be comparably effective as fexofenadine when compared to placebo for reducing symptoms of allergic rhinitis.[22]

Risks

Butterbur extracts may contain harmful components called pyrrolizidine alkaloids if the preparations are not carefully and fully purified.[11] The concentration of the toxic alkaloids is often highest in the rhizomes and lowest in the leaves, and may vary depending on where the plants are grown.[17] These chemicals are toxic to the liver and may cause cancers.[23][24] Thus, due to the potential for contamination, taking butterbur supplements is not recommended during pregnancy or breastfeeding.[19] Some sources say it is safe practice to consume butterbur extract that has been prepared by a reputable laboratory.[11] Other sources say no butterbur product is safe: "The cases of liver toxicity appear to have occurred with extracts of butterbur where the pyrrolizidine alkaloids had been removed and only small amounts remained. There is some evidence that other constituents found in butterbur such as the sesquiterpene constituents for example petasin may be implicated in the liver toxicity".[25]

Long-term health effects and interaction of butterbur with other drugs have not been well documented. However, it can theoretically interact with certain blood pressure and heart medications, as well as with drugs that can induce a liver enzyme called CYP3A4 (i.e. St. John's wort, carbamazepine, phenytoin, rifampin); this interaction can potentially lead to increased concentration of the toxic alkaloids.[19]

References

  1. ^ a b c d Flann, C., ed. (2009). "Petasites Mill". Global Compositae Checklist. Archived from the original on 11 December 2014.
  2. ^ "Petasites Mill". Plants of the World Online. Royal Botanic Gardens, Kew. 2023. Retrieved 3 May 2023.
  3. ^ a b "Petasites Mill". World Flora Online. World Flora Consortium. 2023. Retrieved 3 May 2023.
  4. ^ a b Stace, C. A. (2010). New Flora of the British Isles (Third ed.). Cambridge, U.K.: Cambridge University Press. ISBN 9780521707725.
  5. ^ Miller, Philip. 1754. Gardeners Dictionary...Abridged...fourth edition page 1056.
  6. ^ Tropicos, Petasites Mill.
  7. ^ a b Petasites. Flora of North America. Volume 20, Page 635. efloras.org.
  8. ^ "Butterbur". Drugs.com. 14 February 2022. Retrieved 3 May 2023.
  9. ^ Desjardins, Stuart D.; Hoare, Arthur G.; Stace, Clive A. (2016). "A new natural hybrid in the genus Petasites: P. japonicus × P. pyrenaicus (Asteraceae)". New Journal of Botany. 6 (2–3): 64–70. doi:10.1080/20423489.2016.1271383. S2CID 90843775.
  10. ^ "Missouri Botanical Garden".
  11. ^ a b c d e f Sun-Edelstein, Christina (March 2011). "Alternative Headache Treatments: Nutraceuticals, Behavioral and Physical Treatments". Headache. 51 (3): 469–483. doi:10.1111/j.1526-4610.2011.01846.x. PMID 21352222. S2CID 30412404.
  12. ^ a b c d Sutherland, Anna; Sweet, Burgunda (May 2010). "Butterbur: An alternative therapy for migraine prevention". American Journal of Health-System Pharmacy. 67 (9): 705–711. doi:10.2146/ajhp090136. PMID 20410544.
  13. ^ Petasites. Flora of China. Volume 20-21, Page 461. efloras.org.
  14. ^ Altervista Flora Italiana genere Petasites
  15. ^ a b c Holland, S.; Silberstein, S.D.; Freitag, F.; Dodick, D.W.; Argoff, C.; Ashman, E. (2012). "Evidence-based guideline update: NSAIDs and other complementary treatments for episodic migraine prevention in adults: [RETIRED]". Neurology. 78 (17): 1346–1353. doi:10.1212/WNL.0b013e3182535d0c. PMC 3335449. PMID 22529203.
  16. ^ Kaufeler, Robert; Polasek, Wolfgang; Brattstrom, Axel; Koetter, Uwe (March 2006). "Efficacy and Safety of Butterbur Herbal Extract Ze 339 in Seasonal Allergic Rhinitis: Postmarketing Surveillance Study". Advances in Therapy. 23 (2): 373–384. doi:10.1007/bf02850143. PMID 16751170. S2CID 6597820.
  17. ^ a b Taylor, Frederick (March 2011). "Nutraceuticals and Headache: The Biological Basis". Headache. 51 (3): 484–501. doi:10.1111/j.1526-4610.2011.01847.x. PMID 21352223. S2CID 1828681.
  18. ^ a b c Lipton RB, Göbel H, Einhäupl KM, Wilks K, Mauskop A (December 2004). "Petasites hybridus root (butterbur) is an effective preventive treatment for migraine". Neurology. 63 (12): 2240–4. doi:10.1212/01.wnl.0000147290.68260.11. PMID 15623680. S2CID 10367187.
  19. ^ a b c "Butterbur". Facts & Comparisons.
  20. ^ Pringsheim, Tamara; Davenport, Jeptha; Mackie, Gordon (March 2012). "Canadian Headache Society Guideline for Migraine Prophylaxis". Canadian Journal of Neurological Sciences. 39 (2): S1–59. PMID 22683887.
  21. ^ Schapowal, A.Schapowal A; Petasites Study, Group (19 January 2002). "Randomised controlled trial of butterbur and cetirizine for treating seasonal allergic rhinitis". BMJ. 324 (7330): 144–6. doi:10.1136/bmj.324.7330.144. PMC 64514. PMID 11799030.
  22. ^ Schapowal, Andreas (2005). "Treating Intermittent Allergic Rhinitis: A Prospective, Randomized, Placebo and Antihistamine-controlled Study of Butterbur Extract Ze 339". Phytotherapy Research. 19 (6): 530–537. doi:10.1002/ptr.1705. PMID 16114089. S2CID 38128529.
  23. ^ Maxim Hirono I., Mori H., Yamada K. "Carcinogenic activity of petasitenine, a new pyrrolizidine alkaloid isolated from Petasites" Journal of the National Cancer Institute 1977 58:4 (1155-1157)
  24. ^ Smith, LW; Culvenor, CC (1981). "Plant sources of hepatotoxic pyrrolizidine alkaloids". Journal of Natural Products. 44 (2): 129–52. doi:10.1021/np50014a001. PMID 7017073.
  25. ^ "Butterbur extract supplement benefit, allergy, asthma, and migraine headache".

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia EN

Petasites: Brief Summary ( англиски )

добавил wikipedia EN
Petasites japonicus

Petasites is a genus of flowering plants in the sunflower family, Asteraceae, that are commonly referred to as butterburs and coltsfoots. They are perennial plants with thick, creeping underground rhizomes and large rhubarb-like leaves during the growing season. Most species are native to Asia or southern Europe.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia EN

Petasites ( шпански; кастиљски )

добавил wikipedia ES

Petasites es un género de la familia Asteraceae. Son mayormente plantas con un rizoma grueso que se extiende alrededor de ella y grandes hojas parecidas a las del ruibarbo, durante la época de actividad vegetativa.

Las inflorescencias que producen son unas espigas cortas de flores, que aparecen justamente antes de la aparición de las hojas en la primavera, emergiendo con solo unas brácteas basales alargadas, normalmente verdes, color carne, o de un blanco desvaído, dependiendo de la especie. Se considera que estas hierbas son eficaces para la prevención de las crisis de migraña. (US Pharm, 2013;38(1):23-26; A Borghol y col.)

Las especies están estrechamente relacionadas con los géneros Tussilago, y también con el extenso género de Senecio.

Comprende 88 especies descritas y de estas, solo 17 aceptadas.[2][3]

Taxonomía

El género fue descrito por Philip Miller y publicado en The Gardeners Dictionary...Abridged...fourth edition [1056]. 1754.[1]

Etimología

Petasites: nombre genérico que deriva de la palabra griega petasos = "sombrero de ala ancha", en alusión a las grandes hojas de la planta.[4]

Especies aceptadas

A continuación se brinda un listado de las especies del género Petasites aceptadas hasta agosto de 2012, ordenadas alfabéticamente. Para cada una se indica el nombre binomial seguido del autor, abreviado según las convenciones y usos.

Híbridos
  • Petasites x vitifolius

Referencias

Bibliografía

  1. Flora of China Editorial Committee. 2011. Fl. China 20–21: 1–992. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.
  2. Flora of North America Editorial Committee, e. 2006. Magnoliophyta: Asteridae, part 7: Asteraceae, part 2. 20: i–xxii + 1–666. In Fl. N. Amer.. Oxford University Press, New York.

 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores y editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia ES

Petasites: Brief Summary ( шпански; кастиљски )

добавил wikipedia ES

Petasites es un género de la familia Asteraceae. Son mayormente plantas con un rizoma grueso que se extiende alrededor de ella y grandes hojas parecidas a las del ruibarbo, durante la época de actividad vegetativa.

Las inflorescencias que producen son unas espigas cortas de flores, que aparecen justamente antes de la aparición de las hojas en la primavera, emergiendo con solo unas brácteas basales alargadas, normalmente verdes, color carne, o de un blanco desvaído, dependiendo de la especie. Se considera que estas hierbas son eficaces para la prevención de las crisis de migraña. (US Pharm, 2013;38(1):23-26; A Borghol y col.)

Las especies están estrechamente relacionadas con los géneros Tussilago, y también con el extenso género de Senecio.

Comprende 88 especies descritas y de estas, solo 17 aceptadas.​​

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores y editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia ES

Katkujuur ( естонски )

добавил wikipedia ET

Katkujuur (Petasites) on taimede perekond korvõieliste sugukonnast.

Eesti liigid

Muid liike

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Vikipeedia autorid ja toimetajad
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia ET

Katkujuur: Brief Summary ( естонски )

добавил wikipedia ET

Katkujuur (Petasites) on taimede perekond korvõieliste sugukonnast.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Vikipeedia autorid ja toimetajad
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia ET

Ruttojuuret ( фински )

добавил wikipedia FI

Ruttojuuret (Petasites) ovat asterikasveja. Suvusta tunnetaan 15–20 lajia. Suomessa kasvaa vain neljä lajia. Pohjanruttojuuri (Petasites frigidus) kasvaa luonnonvaraisena letoilla, korvissa ja rannoilla Keski-Suomen pohjoisosissa ja Pohjois-Suomessa. Etelänruttojuuri (Petasites hybridus) kasvaa harvinaisena, alun perin viljelykarkulaisena Etelä-Suomessa. Sitä kasvatetaan myös perennana ja se on tuotu Suomeen alkuaan rohdoskasviksi. Ruttojuuri on tullut Pohjolaan luostarien munkkien mukana. Sitä on käytetty nimensä mukaisesti keskiaikana haavoja parantavana, mutta ennen kaikkea ruttolääkkeenä. Rantaruttojuuri kasvaa yhdessä paikassa rannikolla Helsingissä[1]. Valkoruttojuurta (Petasites albus) kasvatetaan koristekasvina. Se kukkii aikaisin keväällä, jopa maaliskuussa. Koristekasviksi istutettu ruttojuuri voi vallata suurenkin alan kasvupaikakseen, ja sitä voi olla vaikea hävittää.

Lajeja

Lähteet

  • Schauer, Thomas ja Caspari Claus: Luonnonkasvit: Suuri maastokäsikirja. Suom. toim. Arto Kurtto. Weilin+Göös. 1991, ISBN 951-35-3886-9.

Viitteet

  1. Helsingin luonnonsuojelualueet 24.03.2010. Helsingin kaupungin ympäristökeskus. Viitattu 24.5.2010.

Aiheesta muualla

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedian tekijät ja toimittajat
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FI

Ruttojuuret: Brief Summary ( фински )

добавил wikipedia FI

Ruttojuuret (Petasites) ovat asterikasveja. Suvusta tunnetaan 15–20 lajia. Suomessa kasvaa vain neljä lajia. Pohjanruttojuuri (Petasites frigidus) kasvaa luonnonvaraisena letoilla, korvissa ja rannoilla Keski-Suomen pohjoisosissa ja Pohjois-Suomessa. Etelänruttojuuri (Petasites hybridus) kasvaa harvinaisena, alun perin viljelykarkulaisena Etelä-Suomessa. Sitä kasvatetaan myös perennana ja se on tuotu Suomeen alkuaan rohdoskasviksi. Ruttojuuri on tullut Pohjolaan luostarien munkkien mukana. Sitä on käytetty nimensä mukaisesti keskiaikana haavoja parantavana, mutta ennen kaikkea ruttolääkkeenä. Rantaruttojuuri kasvaa yhdessä paikassa rannikolla Helsingissä. Valkoruttojuurta (Petasites albus) kasvatetaan koristekasvina. Se kukkii aikaisin keväällä, jopa maaliskuussa. Koristekasviksi istutettu ruttojuuri voi vallata suurenkin alan kasvupaikakseen, ja sitä voi olla vaikea hävittää.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedian tekijät ja toimittajat
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FI

Pétasite ( француски )

добавил wikipedia FR

Petasites

Les Pétasites (genre Petasites), sont des plantes herbacées vivaces dioïques de la famille des Astéracées. Comme le tussilage, ils apprécient les abords humides des ruisseaux.

Dans le dialecte savoyard du francoprovençal, le terme employé est tacounet.

Étymologie

Le nom de genre Petasites vient du grec petasos, « chapeau à large bord », en référence aux larges feuilles arrondies en forme de grands chapeaux[1].

Description

Les Pétasites possèdent en général de grandes feuilles basales et des hampes florales écailleuses qui portent de nombreux capitules. Les fleurons des pieds mâles sont le plus souvent tubuleux. Après floraison les inflorescences des pieds femelles s'allongent considérablement. Les pétasites mâles sont parfois confondus avec le tussilage, l'inflorescence des pieds femelles les en distingue clairement.

Une quinzaine d'espèces sont présentes dans les régions tempérées de l'hémisphère nord (écozone paléarctique). Elles peuvent devenir localement envahissantes, le long des fossés notamment où elles occupent alors tout l'espace.

Confusions possibles avec d'autres Astéracées à larges feuilles rondes qui affectionnent les zones humides comme Tussilago farfara, qui fleurit jaune avant l'apparition des feuilles, ou les Adénostyles (Adenostyles), dont la floraison a des teintes plus vives[2].

Liste d'espèces

Selon BioLib (16 mars 2018)[3] :

Selon NCBI (31 janv. 2011)[4] :

Selon ITIS (31 janv. 2011)[5] :

Notes et références

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FR

Pétasite: Brief Summary ( француски )

добавил wikipedia FR

Petasites

Les Pétasites (genre Petasites), sont des plantes herbacées vivaces dioïques de la famille des Astéracées. Comme le tussilage, ils apprécient les abords humides des ruisseaux.

Dans le dialecte savoyard du francoprovençal, le terme employé est tacounet.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FR

Gallán mór ( ирски )

добавил wikipedia GA

Is planda é an gallán mór.

 src=
Is síol é an t-alt seo. Cuir leis, chun cuidiú leis an Vicipéid.
Má tá alt níos forbartha le fáil i dteanga eile, is féidir leat aistriúchán Gaeilge a dhéanamh.


лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Údair agus eagarthóirí Vicipéid
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia GA

Lopuh ( хрватски )

добавил wikipedia hr Croatian

Lopuh (repuh, lat. Petasites), rod vodenih trajnica iz porodice Asteraceae, raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi.

Postoje 23 priznate vrste, a u Hrvatskoj rastu četiri, to su obični, planinski, bijeli i lopuh P. kablikianus [1]

Vrste

  1. Petasites albiflorus Kuvaev
  2. Petasites albus Gaertn.
  3. Petasites × alpestris Brügger
  4. Petasites anapetrovianus Kit Tan, Ziel., Vladimir. & Stevan.
  5. Petasites doerfleri Hayek
  6. Petasites fominii Bordz.
  7. Petasites formosanus Kitam.
  8. Petasites frigidus (L.) Fr.
  9. Petasites hybridus (L.) G.Gaertn., B.Mey. & Schreb.
  10. Petasites japonicus (Siebold & Zucc.) Maxim.
  11. Petasites kablikianus Tausch
  12. Petasites paradoxus Baumg.
  13. Petasites pyrenaicus (Loefl.) G.López
  14. Petasites radiatus (J.F.Gmel.) Toman
  15. Petasites rechingeri Hayek
  16. Petasites rubellus (J.F.Gmel.) Toman
  17. Petasites × sachalinensis Toman
  18. Petasites spurius Rchb.f.
  19. Petasites tatewakianus Kitam.
  20. Petasites tricholobus Franch.
  21. Petasites versipilus Hand.-Mazz.

Izvori

  1. FCD pristupljeno 1. sprosinca 2018
Logotip Zajedničkog poslužitelja
Na Zajedničkom poslužitelju postoje datoteke vezane uz: Lopuh
Logotip Wikivrsta
Wikivrste imaju podatke o: Petasites
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori i urednici Wikipedije
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia hr Croatian

Lopuh: Brief Summary ( хрватски )

добавил wikipedia hr Croatian

Lopuh (repuh, lat. Petasites), rod vodenih trajnica iz porodice Asteraceae, raširen po Euroaziji i Sjevernoj Americi.

Postoje 23 priznate vrste, a u Hrvatskoj rastu četiri, to su obični, planinski, bijeli i lopuh P. kablikianus

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori i urednici Wikipedije
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia hr Croatian

Petasites ( италијански )

добавил wikipedia IT

Petasites Miller, 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee perenni e dalla infiorescenza a pannocchia.

Etimologia

Sembra che sia stato Dioscoride Pedanio (Anazarbe in Cilicia, 40 circa – 90 circa), medico, botanico e farmacista greco antico che esercitò a Roma ai tempi dell'imperatore Nerone, a nominare per primo queste piante col nome di Petasites riferendosi alle grandi foglie simili al petàsos un cappello a grandi falde usato dai viaggiatori del suo tempo. Nome ripreso più volte in tempi moderni da vari botanici (Tournefort, Adanson o Gaertner) e comunque consolidato, come genere, da Linneo nel 1735 e collocato nelle “Corimbifere”[1][2].
Il nome scientifico attualmente accettato (Petasites) è stato proposto dal botanico scozzese Philip Miller (Chelsea, 1691 – Chelsea, 1771) in una pubblicazione del 1754.

Descrizione

 src=
Il portamento (Petasites albus)

I dati morfologici si riferiscono soprattutto alle specie europee e in particolare a quelle spontanee italiane.
Sono piante robuste e perenni le cui altezza varia da qualche decimetro fino a un metro (massimo 120 cm) e presentano un forte dimorfismo tra le foglie cauline e quelle radicali. La forma biologica per tutte le specie spontanee italiane è geofita rizomatosa (G rhiz); ossia sono piante perenni erbacee che portano le gemme in posizione sotterranea. Durante la stagione avversa non presentano organi aerei e le gemme si trovano in organi sotterranei chiamati rizomi, un fusto sotterraneo dal quale, ogni anno, si dipartono radici e fusti aerei (riproduzione vegetativa); altrimenti queste piante si possono riprodurre anche a mezzo seme.

Radici

Le radici sono secondarie da rizoma.

Fusto

  • Parte ipogea: la parte sotterranea consiste in rizomi grossi o sottili, chiari o scuri secondo la specie, spesso sono tubulosi.
  • Parte epigea: i fusti aerei sono grossi e tubolosi (cavi) generalmente di colore bruno-arrossato. Il portamento è eretto e non sono ramificati. Nella parte iniziale dello sviluppo (fino alla fioritura) il fusto è ricoperto solamente da squame, poi (a fine fioritura) incominciano a formarsi le foglie radicali.

Foglie

  • Foglie basali: le foglie radicali sono grandi e a forma rotondeggiante, triangolare-cuoriforme o reniforme e lungamente picciolate. Il bordo è dentato (a volte in modo grossolano, altre con dentatura doppia). L'insenatura basale (il punto d'inserzione del picciolo) in alcune specie è notevolmente pronunciata. Generalmente le pagine superiori sono verdi e glabre, mentre quelle inferiori sono ricoperte da una lanugine biancastra di tipo cotonoso. I piccioli facilmente sono scanalati e possono essere sia glabri che tomentosi. Normalmente queste foglie si formano dopo la fioritura. Dimensioni massime: larghezza 80 cm; lunghezza 45 cm.
  • Foglie cauline: quelle cauline sono sessili e abbraccianti il caule; la loro forma è lanceolata con un debole ripiegamento all'apice e rimpiccioliscono lievemente verso l'infiorescenza. Il colore di queste foglie, come quello del fusto, è più o meno arrossato.

Infiorescenza

L'infiorescenza è formata da diversi capolini sub-sessili. La forma è una racemo ovale che poi alla fioritura si allunga. Le infiorescenze sono comunque tutte terminali. La struttura dei capolini è quella tipica delle Asteraceae: un peduncolo sorregge un involucro campanulato (o sub-cilindrico) composto da diverse (da 12 a 15) squame lineari e non tutte uguali, disposte in modo embricato in un'unica serie (a volte anche in 2 - 3 serie) che fanno da protezione al ricettacolo nudo (senza pagliette), piano o leggermente convesso, ma alveolato, sul quale s'inseriscono due tipi di fiori: i fiori femminili, quelli esterni ligulati, e i fiori ermafroditi, quelli centrali tubulosi. Le squame sulla superficie hanno da 1 a 5 nervi, mentre il bordo è scarioso. Diametro degli involucri 6 – 15 mm.

 src=
Il capolino (Petasites frigidus)

Queste piante sono fondamentalmente dioiche in quanto le infiorescenze (rispetto alla composizione dei capolini) possono essere di due tipi[1][3]:

  • Androdiname - piante maschili: alla periferia i fiori femminili sono pochi (da 1 a 20) in un'unica serie; mentre nella zona centrale del disco i fiori ermafroditi sono pochissimi in quanto quasi sempre lo stilo è sterile e quindi in maggioranza i fiori risultano maschili (da 10 a 80); in queste piante inoltre il racemo si presenta più ovale e i fiori appassiscono subito dopo la fioritura.
  • Ginodiname – piante femminili: alla periferia non sono presenti i fiori femminili, mentre nella zona centrale del disco la maggioranza è composta da fiori femminili (da 30 a 130) e pochissimi fiori ermafroditi (o maschili: da 1 a 12); in questo caso l'infiorescenza assomiglia di più ad una pannocchia allargata ed è più persistente (questo per dare il tempo agli ovari di trasformarsi in frutti).

Fiore

I fiori sono zigomorfi, tetra-ciclici (formati cioè da 4 verticilli: calicecorollaandroceogineceo) e pentameri (calice e corolla formati da 5 elementi). Il colore dei fiori è bianco, rosato o violetto.

* K 0, C (5), A (5), G 2 (infero)[4]
 src=
Il frutto con pappo (Petasites frigidus)

Frutti

Il frutto è un achenio sub-cilindrico con superficie solcata (5 – 10 coste) e glabra. All'apice è presente un pappo bianco candido formato da diversi peli lunghi (da 60 a 100), molli e denticolati.

Distribuzione e habitat

Il genere è diffuso soprattutto nelle regioni sub-artiche e temperato-fresche dell'emisfero boreale, mentre l'habitat tipico per le sue specie sono le zone ombreggiate e umide. In queste aree (ad esempio lungo le sponde dei ruscelli) è facile trovare in tarda primavera delle zone molto estese ricoperte fittamente dalle grandi foglie radicali di queste piante.
Delle specie spontanee della flora italiana tutte vivono sull'arco alpino. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla diffusione delle specie alpine[5].

Legenda e note alla tabella.
Per il “substrato” con “Ca/Si” si intendono rocce di carattere intermedio (calcari silicei e simili); vengono prese in considerazione solo le zone alpine del territorio italiano (sono indicate le sigle delle province).

Comunità vegetali:
3 = comunità delle fessure, delle rupi e dei ghiaioni
5 = comunità perenni nitrofile
11 = comunità delle macro- e megaforbie terrestri
Ambienti:
A3 = ambienti acquatici come rive, stagni, fossi e paludi
B3 = siepi e margini dei boschi
B5 = rive, vicinanze corsi d'acqua
B6 = tagli rasi forestali, schiarite, strade forestali
B7 = parchi, giardini, terreni sportivi
C3 = ghiaioni, morene e pietraie
D2 = bordi dei ruscelli
G2 = praterie rase dal piano collinare a quello alpino
G4 = arbusteti e margini dei boschi
G5 = saliceti arbustivi di ripa
I1 = boschi di conifere
I2 = boschi di latifoglie

Sistematica

La famiglia di appartenenza del genere Petasites (Asteraceae) è la più numerosa nel mondo vegetale, organizzata in 1530 generi per un totale di circa 22.750 specie[6]. Nelle classificazioni più vecchie la famiglia delle Asteraceae viene chiamata anche Compositae.
Questo genere comprende un paio di dozzine di specie, diffuse nelle zone umide delle regioni temperate dell'emisfero boreale delle quali quattro sono proprie della flora italiana.
All'interno della famiglia delle Asteraceae i “Farfaracci” fanno parte della sottofamiglia delle Tubiflore; sottofamiglia caratterizzata dall'avere capolini con fiori tubulosi al centro ed eventualmente fiori ligulati alla periferia, squame dell'involucro ben sviluppate e frutti con pappo biancastro e morbido.
All'interno del genere, in riferimento alle specie spontanee italiane, il botanico italiano Adriano Fiori (1865 – 1950) le divide in due sezioni ben distinte[1]:

Qui di seguito viene proposta la classificazione scientifica di questo genere:

Famiglia : Asteraceae, definita dal botanico, naturalista e politico belga Barthélemy Charles Joseph Dumortier (Tournai, 3 aprile 1797 – 9 giugno 1878) in una pubblicazione del 1822.
Sottofamiglia : Asteroideae definita dal botanico e naturalista francese Alexandre Henri Gabriel de Cassini (1781 – 1832) insieme al botanico inglese John Lindley (8 febbraio 1799 – 1º novembre 1865) nel 1829.
Tribù : Senecioneae, definita ancora dal botanico Alexandre Henri Gabriel de Cassini nel 1819.
Genere : Petasites, Philip Miller (1754).

Variabilità e Ibridi

La tassonomia di questo genere è difficile in quanto le varie specie sono abbastanza simili tra di loro (bassa variabilità nella morfologia riproduttiva), mentre le foglie possiedono un alto grado di polimorfismo (specialmente in relazione al particolare habitat in cui si trovano). Inoltre “sul campo” difficilmente si possono trovare di una stessa specie contemporaneamente sia le fioriture che le foglie radicali: molti taxa risultano di difficile identificazione senza le foglie.
Nel Nord America ricerche fatte[7] hanno evidenziato l'esistenza di quattro gruppi polimorfi che però ancora non hanno raggiunto una sufficiente differenziazione (e stabilità) a livello di specie. Queste ricerche indicano nella morfologia delle foglie la migliore demarcazione tassonomica tra le varie specie anche se è bene tenere presente pure i caratteri dell'infiorescenza. Probabilmente in Europa (e quindi anche in Italia) questo genere soffre dei medesimi problemi.

Specie spontanee della flora italiana

Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l'elenco che segue utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche[3].

  • Petasites hybridus (L.) Gaertn. - Farfaraccio maggiore : le foglie radicali sono verdi su entrambe le facce; i bordi sono grossolanamente dentati e raggiungono un diametro di 40 – 60 cm. L'altezza delle piante varia da 10 a 40 cm; il ciclo biologico è perenne; la forma biologica è geofita rizomatosa (G rhiz); il tipo corologico è Eurasiatico; l'habitat tipico sono i luoghi umidi, e le sponde dei ruscelli; la diffusione sul territorio italiano è quasi completa, a parte le isole, fino ad un'altitudine di 1650 m s.l.m..
  • Gruppo 3A : le squame (o foglie) del fusto hanno un colore verde-giallastro, mentre i fiori sono bianco-giallastri;
  • Petasites albus (L.) Gaertn. - Farfaraccio bianco : le foglie radicali sono verdi sulla pagina superiore e tomentosa di sotto; i bordi sono doppiamente dentati e la lamina fogliare è reniforme. L'altezza delle piante varia da 20 a 40 cm; il ciclo biologico è perenne; la forma biologica è geofita rizomatosa (G rhiz); il tipo corologico è Orofita – Centro Europeo; l'habitat tipico sono le vallecole umide, e le zone a faggete; la diffusione sul territorio italiano è discontinua ad un'altitudine compresa tra 500 e 2000 m s.l.m..
  • Gruppo 3B : le squame (o foglie) del fusto sono arrossate, mentre i fiori sono bianco-rosei;
  • Petasites paradoxus (Retz.) Baumg. - Farfaraccio niveo : le foglie radicali sono verdi sulla pagina superiore e tomentose di sotto; i bordi sono doppiamente dentati e la lamina fogliare ha una forma triangolare-astata. L'altezza delle piante varia da 30 a 50 cm; il ciclo biologico è perenne; la forma biologica è geofita rizomatosa (G rhiz); il tipo corologico è Orofita – Sud Europeo; l'habitat tipico sono i pendii franosi, zone ghiaiose e sponde dei torrenti montani; la diffusione sul territorio italiano è solo sulle Alpi ad un'altitudine compresa tra 600 e 2200 m s.l.m..
  • Petasites fragrans (Vill.) Presl. - Farfaraccio vaniglione : le foglie radicali sono verdi su entrambe le facce; i bordi sono regolarmente dentati e raggiungono un diametro di 6 – 20 cm. L'altezza delle piante varia da 20 a 40 cm; il ciclo biologico è perenne; la forma biologica è geofita rizomatosa (G rhiz); il tipo corologico è Eurimediterraneo; l'habitat tipico sono le forre umide; la diffusione sul territorio italiano è relativamente completa ma è considerata specie rara e vegeta fino ad un'altitudine di 800 m s.l.m..

Sinonimi

  • Nardosmia Cassini (1825) : tutte le sue specie sono ora aggregate al genere di questa scheda[1].

Generi simili

Le specie del genere Adenostyles Cass. (A. alliariae (Gouan) A.Kern., A. alpina (L.) Bluff & Fingerh. e A. leucophylla (Willd.) Rchb.) possono essere confuse con le piante del genere Petasites in quanto le varie specie convivono negli stessi ambienti; questo però se si tratta di individui ridotti alle sole foglie. Si possono distinguere comunque in quanto la lamina delle Adenostyles è più triangolare e le nervature sono disposte in modo alterno (mentre quelle delle foglie del “farfaraccio” sono opposte e più simmetriche).

Magnifying glass icon mgx2.svgLo stesso argomento in dettaglio: Specie di Petasites.

Usi

Farmacia

  • Sostanze presenti: olii essenziali, glucoside, mucillagini, tannini, e sali minerali vari[1].
  • Proprietà curative: nella medicina popolare queste piante vengono usate per le loro proprietà vulnerarie (guarisce le ferite), sedative (calma stati nervosi o dolorosi in eccesso), bechiche (azione calmante della tosse) ed emmenagoghe (regola il flusso mestruale)[8].
  • Parti usate: rizomi, capolini e foglie. Le foglie hanno la proprietà di calmare la tosse, mentre invece appena raccolte vengono applicate sulle ulcere per ottenere una rapida cicatrizzazione.

Cucina

In Giappone si consumano, facendoli arrostire al fuoco, i piccioli della Petasites japonicus; ma si usano anche come sottaceti o in salamoia. Gli eschimesi dell'Alaska usano invece Petasites frigidus come ortaggio. Anche alcune tribù delle zone montuose della California del nord si cibano dei piccioli (e delle foglie) del Petasites palmatus[1]. Un altro impiego che viene fatto frequentemente con le piante di questo genere è come sostituto del sale da cucina (dalle ceneri dopo bruciatura). Viene comunque consigliato un uso edule moderato di queste piante in quanto contengono alcuni alcaloidi epatotossici (alcaloidi pirrolizidinici)[8].

Note

  1. ^ a b c d e f Giacomo Nicolini, Enciclopedia Botanica Motta. Volume terzo, Milano, Federico Motta Editore, 1960, p. 271.
  2. ^ Botanical names, su calflora.net. URL consultato il 14 settembre 2009.
  3. ^ a b Sandro Pignatti, Flora d'Italia. Vol. 3, Bologna, Edagricole, 1982, p. 110-111, ISBN 88-506-2449-2.
  4. ^ Tavole di Botanica sistematica, su dipbot.unict.it. URL consultato il 18 settembre 2009 (archiviato dall'url originale il 9 febbraio 2018).
  5. ^ AA.VV., Flora Alpina. Volume secondo, Bologna, Zanichelli, 2004, p. 524.
  6. ^ Eduard Strasburger, Trattato di Botanica. Vol.2, Roma, Antonio Delfino Editore, 2007, pag.858, ISBN 88-7287-344-4.
  7. ^ eFloras Database, su efloras.org.
  8. ^ a b Plants For A Future, su pfaf.org. URL consultato il 18 settembre 2009.

Bibliografia

 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori e redattori di Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia IT

Petasites: Brief Summary ( италијански )

добавил wikipedia IT

Petasites Miller, 1754 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee perenni e dalla infiorescenza a pannocchia.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori e redattori di Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia IT

Šaukštis ( литвански )

добавил wikipedia LT

Šaukštis (lot. Petasites, angl. Butterbur, vok. Pestwurz) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Graikiškai petasos – kepurė nuo saulės; augalas turi labai didelius lapus, kuriais galima prisidengti galvą. Daugiametės žolės. Šakniastiebis stambus, šakotas. Pamatiniai lapai stambūs, ilgakočai. Graižai susitelkę į šluoteles arba netikrus skėčius.

Heiligengrabe Blumenthal Pestwurz.jpg

Gentyje yra apie 20 rūšių. Lietuvoje auga dvi rūšys:

Vikiteka

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Vikipedijos autoriai ir redaktoriai
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia LT

Hoefblad ( холандски; фламански )

добавил wikipedia NL

Hoefblad (Petasites) is een geslacht uit de familie Asteraceae. De botanische naam Petasites is afgeleid van het Oudgriekse woord 'petasos' dat een herdershoed aanduidt.

Klein hoefblad (Tussilago farfara) behoort niet tot dit geslacht.

Het geslacht is nauw verwant aan het geslacht kruiskruid (Senecio).

Beschrijving

De gesteelde bladeren zijn groot en verschijnen pas nadat de bloemen verschijnen. Het zijn in het algemeen robuuste planten met dikke ondergrondse rizomen.

Taxonomie

In de Benelux komt alleen Groot hoefblad (Petasites hybridus) voor. Het geslacht kent verder de volgende soorten:

Toepassingen

In de Middeleeuwen geloofde men dat door de onaangename reuk van de etherische oliën de pest verdreven kon worden.

Het voornaamste medicinaal gebruik nu is tegen migraine, bij hoesten en tegen astma. Actieve stoffen zijn petasin(e) en isopetasin(e).

De bladeren verschillen per soort van afmeting. Die van het bij ons inheemse Groot hoefblad kunnen tot 1 meter groot worden: het zijn onze grootste bladeren. In sommige Europese landen werden ze wel als hoofdbedekking gebruikt.

Externe links

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia-auteurs en -editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia NL

Hoefblad: Brief Summary ( холандски; фламански )

добавил wikipedia NL

Hoefblad (Petasites) is een geslacht uit de familie Asteraceae. De botanische naam Petasites is afgeleid van het Oudgriekse woord 'petasos' dat een herdershoed aanduidt.

Klein hoefblad (Tussilago farfara) behoort niet tot dit geslacht.

Het geslacht is nauw verwant aan het geslacht kruiskruid (Senecio).

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia-auteurs en -editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia NL

Lepiężnik ( полски )

добавил wikipedia POL
 src=
Kępa lepiężnika białego

Lepiężnik (Petasites Mill.) – rodzaj bylin z rodziny astrowatych rosnących w strefie umiarkowanej. Gatunkiem typowym jest Petasites officinalis (L.) Gaertn[2].

Biologia i ekologia

Kwiatostan złożony: kwiaty zebrane w koszyczki kwiatowe, te zaś z kolei tworzą wiechy. Lepiężniki występują przeważnie nad brzegami wód.

Systematyka

Pozycja systematyczna według APweb (aktualizowany system system APG III z 2009)

Angiosperm Phylogeny Website adoptuje podział na podrodziny astrowatych (Asteraceae) opracowany przez Panero i Funk w 2002[3], z późniejszymi uzupełnieniami[4]. Zgodnie z tym ujęciem rodzaj Petasites należy do plemienia Senecioneae, podrodziny Asteroideae (Juss.) Chev. W systemie APG III astrowate są jedną z kilkunastu rodzin rzędu astrowców (Asterales), wchodzącego w skład kladu astrowych w obrębie dwuliściennych właściwych[1].

Pozycja w systemie Reveala (1993-1999)

Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa astrowe (Asteridae Takht.), nadrząd astropodobne (Asteranae Takht.), rząd astrowce (Asterales Lindl), rodzina astrowate (Asteraceae Dumort.), rodzaj lepiężnik (Petasites L.)[5].

Gatunki flory Polski[6]
Lista gatunków[7]

Przypisy

  1. a b Stevens P.F.: Angiosperm Phylogeny Website (ang.). 2001–. [dostęp 2010-04-15].
  2. Index Nominum Genericorum. [dostęp 2009-02-20].
  3. Panero J.L., Funk V.A.. Toward a phylogenetic subfamilial classification for the Compositae (Asteraceae). „Proceedings of the Biological Society of Washington”. 115 (4), s. 909–922, 2002. Biological Society of Washington.
  4. B. Baldwin, J.M. Bonifacino, T. Eriksson, V. A. Funk, C.A. Mannheimer, B. Nordenstam, N. Roque, I. Ventosa: Compositeae classification (ang.). Smithsonian National Museum of Natural History. [dostęp 2010-05-24].
  5. Crescent Bloom: Systematyka rodzaju Petasites (ang.). The Compleat Botanica. [dostęp 2009-02-20].
  6. Zbigniew Mirek, Halina Piękoś-Mirkowa, Adam Zając, Maria Zając: Flowering plants and pteridophytes of Poland. A checklist. Krytyczna lista roślin naczyniowych Polski. Instytut Botaniki PAN im. Władysława Szafera w Krakowie, 2002. ISBN 83-85444-83-1.
  7. Petasites (ang.). The Plant List. [dostęp 24 września 2016].
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia POL

Lepiężnik: Brief Summary ( полски )

добавил wikipedia POL
 src= Kępa lepiężnika białego

Lepiężnik (Petasites Mill.) – rodzaj bylin z rodziny astrowatych rosnących w strefie umiarkowanej. Gatunkiem typowym jest Petasites officinalis (L.) Gaertn.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia POL

Petasites ( португалски )

добавил wikipedia PT

Petasites é um género botânico pertencente à família Asteraceae[1].

  1. «Petasites — World Flora Online». www.worldfloraonline.org. Consultado em 19 de agosto de 2020
 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores e editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PT

Petasites: Brief Summary ( португалски )

добавил wikipedia PT

Petasites é um género botânico pertencente à família Asteraceae.

«Petasites — World Flora Online». www.worldfloraonline.org. Consultado em 19 de agosto de 2020  title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores e editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PT

Petasites ( романски; молдавски )

добавил wikipedia RO

Petasites este un gen de plante din familia Asteraceae, ordinul Asterales.

Răspândire

Rubarbă

Caractere morfologice

Specii



Imagini

Note


Bibliografie

  • Milea Preda, Dicționar dendrofloricol, Editura Științifică și Enciclopedică , București, 1989

Legături externe

Commons
Wikimedia Commons conține materiale multimedia legate de Petasites
Wikispecies
Wikispecies conține informații legate de Petasites



Floarea soarelui.jpg Acest articol despre asteraceae este un ciot. Puteți ajuta Wikipedia prin completarea lui!
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autori și editori
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia RO

Petasites: Brief Summary ( романски; молдавски )

добавил wikipedia RO

Petasites este un gen de plante din familia Asteraceae, ordinul Asterales.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autori și editori
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia RO

Skråpsläktet ( шведски )

добавил wikipedia SV

Skråpsläktet (Petasites) är ett släkte i familjen korgblommiga växter med 15-18 arter från Eurasien och Nordamerika.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia författare och redaktörer
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia SV

Skråpsläktet: Brief Summary ( шведски )

добавил wikipedia SV

Skråpsläktet (Petasites) är ett släkte i familjen korgblommiga växter med 15-18 arter från Eurasien och Nordamerika.

Commons-logo.svg Wikimedia Commons har media som rör Skråpsläktet.Bilder & media
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia författare och redaktörer
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia SV

Кремена (рід) ( украински )

добавил wikipedia UK
У Вікіпедії є статті про інші значення цього терміна: Кремена (значення).
 src=
Petasites japonicus
 src=
Листя виду Petasites japonicus
 src=
Petasites hybridus
 src=
Petasites spurius
 src=
Petasites paradoxus

Креме́на[1] (Petasítes) — рід багаторічних трав родини Айстрові, об'єднує близько двадцяти видів. Представники роду поширені у всіх регіонах Північної півкулі з помірним кліматом, окремі види доходять до субарктичної зони. Росте кремена зазвичай у сирих місцях, по берегах водойм.

Всі види цвітуть ранньою весною (незабаром після танення снігу, а у регіонах з позитивними зимовими температурами — у січні-березні, ще до появи характерних для кремени прикореневих серцеподібних або ниркоподібних листків на довгих черешках (іноді — одночасно з появою листя). Деякі види кремени — дводомні рослини, тобто чоловічі та жіночі квітки розташовуються на різних рослинах.

Деякі види кремени використовуються у народній медицині, а також служать сировиною для виробництва лікарських препаратів у науковій медицині. Молоді пагони Кремени японської (Petasites japonicus) знаходять застосування у японській кухні. У садівництві кремену культивують як ґрунтопокривну рослину.

Ботанічний опис

Висота дорослої рослини залежно від виду та природних умов — від 30 до 200 см.

Кореневище повзуче, шнуроподібне, на вузлах бульбоподібно-потовщене, знаходиться у верхньому шарі ґрунту або на поверхні. Від вузлів відходять тонкі корінці. Діаметр кореневища залежно від виду коливається від 1 до 30 мм, довжина сягає півтора метрів. Кореневище швидко поширюється по усій площі, придатній для росту.

Пагони товсті та соковиті, покриті плівчастими лускоподібними листками, починають рости ранньою весною, на їх верхівках розвиваються суцвіття. До початку цвітіння ці пагони нерідко схожі на гриби — сморчки. Більшість видів кремени цвіте у квітні-травні, ще до розпускання прикореневого листя. Після завершення цвітіння пагони продовжують рости та витягуються ще у півтора-два рази; максимальна висота пагонів — близько метра — спостерігається у кремени японської. Влітку, після плодоношення, пагони відмирають.

Прикореневі листки у порівнянні із редукованими стебловими мають істотно більші розміри. Вони черешкові, за формою серцеподібні або ниркоподібні, цільні або пальчасто-розсічені, нерідко з повстяним опушенням; у різних видів листки схожі за формою, але сильно відрізняються за розмірами. Максимальний розмір спостерігається у кремени японської: ширина його листової пластинки досягає 150 см, а довжина черешка — 200 см (це найбільші листки не тільки серед представників роду, а й взагалі серед всіх рослин родини Айстрові.

Квітки трубчасті, ближче до краю можуть бути з довгим язичковим відгином, зібрані у щільні кошики, які, у свою чергу, зазвичай зібрані на верхівці квітконосного пагона у щитковидні або кистеподібні суцвіття (але у деяких видів, наприклад, у кремени льодовикової, кошики поодинокі). Забарвлення квіток: від білого — до зеленувато-жовтого та червоного.

Плід — однонасіннєвий: злегка ребриста циліндрична сім'янка з довгим чубчиком. Дозріває насіння у більшості видів в травні-червні; розносяться як повітрям, так і водою.

Поширення

Ареал роду охоплює усю Європу, середземноморські країни Північної Африки, Кавказ, Сибір, Далекий Схід, Східну Азію та Північну Америку.

Кремена росте у вологих місцях з пухким піщаним або кам'янистим ґрунтом — по берегах озер, річок, струмків, околицях боліт, вологих ярах; іноді утворюють великі важкопрохідні зарості.

На території України зростають кремена несправжня (Petasites spurius), кремена гібридна (Petasites hybridus), кремена біла (Petasites albus), кремена судетська (Petasites kablikianus)[2]

Використання

Використання у медицині

Лікувальні властивості кремени були відомі людям з дуже давніх часів; одним із доказів цього служить його виявлення у залишках доісторичного поселення рудокопів у Австрії[3]

До 1990-х рр. у фітотерапії використовували листя та кореневища кремени, які заготовляли у середині літа (до появи на листках іржавих плям). Сировину сушили у добре провітрюваних приміщеннях або у тіні, розкладаючи на папері або тканині. Застосовували сушену кремену для лікування гострих респіраторних захворювань, при гострому та хронічному ларингіті, бронхіті, бронхіальній астмі та початковій стадії гіпертонічної хвороби, а також як сечогінний засіб.

Згодом було з'ясовано, що піролізидинові алкалоїди, які містяться у всіх частинах рослини (особливо у кореневищі та стеблі), можуть викликати рак печінки та венозно-оклюзійну хвороба печінки. У зв'язку з цим використання трав'яних зборів та екстрактів, до складу яких входять кремена близька до нього за хімічним складом мати-й-мачуха, у деяких країнах (наприклад, у Бельгії та Німеччині) було заборонено.[4](рос.)

Разом з тим кремена активно використовується у сучасній медицині. У результаті досліджень, проведених японськими вченими, були виявлені протизапальні та протиалергічні властивості окремих компонентів кремени японської. З 1990-х років наукові дослідження медичних властивостей різних видів кремени розпочалися і у Європі. Було доведено, що виділені з рослин петасин, ізопетасин та неопетасин є ефективними засобами як проти алергії, у тому числі сінної лихоманки, так і проти мігрені[5].

У Швейцарії була розроблена технологія глибокого очищення екстракту кремени від отруйних домішок, після чого були створені антиалергічні ліки, а також ліки проти головного болю, що показали свою високу ефективність.

Відомо також про відкриття антиспазматичних властивостей кремени гібридної[3].

Використання у кулінарії

У Японії Кремена японська (Petasites japonicus) — вживають у їжу, вирощуючи рослину як овочеву культуру. Молоді суцвіття збирають навесні та смажать на олії або відварюють, а листя у вареному або консервованому вигляді використовують при приготуванні суші.

Використання у садівництві

Більшість видів кремени використовується у декоративному садівництві. Оскільки рослина здатна швидко розростатися, при цьому пригнічуючи бур'яни, кремена використовується у першу чергу як ґрунтопокривна рослина для декорування вільних майданчиків, будівель та парканів; цінується кремена і за свої оригінальні квіти.

Види

Різні джерела вказують різний обсяг роду. За інформацією бази даних The Plant List, рід складається з 17 видів[6]:

Примітки

  1. Словник української мови: в 11 томах. — Том 4, 1973. — С. 334.
  2. Доброчаева Д.Н., Котов М.И., Прокудин Ю.Н., и др. Определитель высших растений Украины. — Киев : Наукова думка, 1987. — С. 341. (рос.)(укр.)
  3. а б Вермейлен, Нико. Полезные травы. Иллюстрированная энциклопедия: Пер. з англ. Б. Н. Головкина. — М. : Лабиринт Пресс, 2002. — С. 225. — ISBN 5-9287-0244-2.
  4. Мельников А. Всегда ли безвредно лечение травами?. Архів оригіналу за 12 квітень 2008. Процитовано 22 квітень 2015.
  5. Schapowal, A. (2002) Randomised controlled trial of butterbur and cetirizine for treating seasonal allergic rhinitis Br. Med. J. 324:144—146(англ.)
  6. Petasites: інформація у базі даних The Plant List (2010, Version 1).(англ.)(Перевірено 6 квітня 2012)

Посилання

Джерела

  • Определитель высших растений Украины / Акад. наук Украинской ССР; Ин-т ботаники им. Н.Г.Холодного; Редкол.: Ю.Н. Прокудин, Д.Н. Доброчаева, Б.В. Заверуха, В.И. Чопик; Авт.: М.И. Котов, Ю.Н. Прокудин, А.И. Барбарич и др. — 2-е изд., стереот., с незначительными доп. и исправлениями. — К. : Фитосоциоцентр, 1999. — 548 с. — ISBN 966-7459-18-7.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Автори та редактори Вікіпедії
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia UK

Кремена (рід): Brief Summary ( украински )

добавил wikipedia UK
У Вікіпедії є статті про інші значення цього терміна: Кремена (значення).  src= Petasites japonicus  src= Листя виду Petasites japonicus  src= Petasites hybridus  src= Petasites spurius  src= Petasites paradoxus

Креме́на (Petasítes) — рід багаторічних трав родини Айстрові, об'єднує близько двадцяти видів. Представники роду поширені у всіх регіонах Північної півкулі з помірним кліматом, окремі види доходять до субарктичної зони. Росте кремена зазвичай у сирих місцях, по берегах водойм.

Всі види цвітуть ранньою весною (незабаром після танення снігу, а у регіонах з позитивними зимовими температурами — у січні-березні, ще до появи характерних для кремени прикореневих серцеподібних або ниркоподібних листків на довгих черешках (іноді — одночасно з появою листя). Деякі види кремени — дводомні рослини, тобто чоловічі та жіночі квітки розташовуються на різних рослинах.

Деякі види кремени використовуються у народній медицині, а також служать сировиною для виробництва лікарських препаратів у науковій медицині. Молоді пагони Кремени японської (Petasites japonicus) знаходять застосування у японській кухні. У садівництві кремену культивують як ґрунтопокривну рослину.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Автори та редактори Вікіпедії
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia UK

Chi Kim tâm ( виетнамски )

добавил wikipedia VI

Chi Kim tâm hay còn gọi chi cúc móng ngựa (danh pháp khoa học: Petasites) là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).[1]

Loài

Chi Petasites gồm các loài:

Chú thích

  1. ^ The Plant List (2010). Petasites. Truy cập ngày 25 tháng 9 năm 2013.

Tham khảo


Bài viết tông Vi hoàng này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia tác giả và biên tập viên
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia VI

Chi Kim tâm: Brief Summary ( виетнамски )

добавил wikipedia VI

Chi Kim tâm hay còn gọi chi cúc móng ngựa (danh pháp khoa học: Petasites) là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia tác giả và biên tập viên
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia VI

Белокопытник ( руски )

добавил wikipedia русскую Википедию
 src=
Белокопытник странный (Petasites paradoxus). Окрестности озера Траунзе (Верхняя Австрия)

Белокопы́тник (лат. Petasítes) — род многолетних трав семейства Астровые (Asteraceae), объединяющий около двадцати[3] видов. Представители рода распространены во всех районах Северного полушария с умеренным климатом, отдельные виды доходят до субарктической зоны. Растёт белокопытник обычно в сырых местах, по берегам водоёмов.

Все виды цветут ранней весной (вскоре после таяния снега, а в регионах с положительными зимними температурами — в январе — марте), ещё до появления характерных для белокопытника прикорневых сердцевидных или почковидных листьев на длинных черешках (иногда — одновременно с появлением листьев). Ряд видов белокопытника — двудомные растения, то есть мужские и женские цветки располагаются на разных растениях.

Некоторые виды белокопытника используются в народной медицине, а также служат сырьём для производства лекарственных препаратов в научной медицине. Молодые побеги белокопытника японского (Petasites japonicus) находят применение в японской кухне. В садоводстве белокопытник культивируют как почвопокровное растение.

Название

Научное название рода, Petasites, происходит от др.-греч. πέτασος («широкополая шляпа, петас») и объясняется широкими прикорневыми листьями. Это название растения встречается ещё у Диоскорида[4] в труде «О лекарственных веществах» (лат. De materia medica, I век н. э.).

Русское родовое название «белокопытник» объясняется беловатым опушением нижней стороны прикорневых листьев, а также их формой, напоминающей след копыта[4].

Изредка в литературе по садоводству в качестве русского названия рода используется транслитерация научного названия — «петазитес»[5].

Другие русские названия растения:

  • камчужная трава — от слов «камчуг», «камчуга» (несозревший нарыв, или подагра, или сыпь, или карбункул[6]): по традиционному лечебному применению растения (такое же народное название имеет и мать-и-мачеха; два этих растения и внешне, и по лекарственным свойствам похожи, к тому же раньше ботаники объединяли их в один род),
  • лопуха[7],
  • матерник,
  • подбел[7] — по белому цвету нижней стороны листьев; по аналогичным причинам так называют ещё мать-и-мачеху, а также два растения из семейства Вересковые (Ericaceae) — Подбел (Andromeda) и Багульник подбел (Ledum hypoleucum),
  • царский корень,
  • царь-трава[7] — из-за большого размера листьев,
  • чумная трава, чумной корень[7] — считалось, что белокопытником можно лечить чуму[8].

Названия растения на некоторых языках также связаны с его применением при лечении чумы: на немецком и финском растение называется соответственно Pestwurz и ruttojuuri, что в дословном переводе обозначает «чумной корень». Названия растения на многих языках происходят от латинского petasites (например, фр. pétasite). английское общеупотребительное название, butterbur, связано с использованием листьев растения для хранения сливочного масла.

См. более полную информацию о названиях рода на других языках в соответствующем разделе на странице данного таксона проекта Викивиды.

Синоним научного названия рода — Nardosmia Cass. (1825)[9]

Род Endocellion Turcz. ex Herder (1865) (Эндоцеллион) иногда рассматривают как самостоятельный, а иногда не выделяют из рода Petasites[9].

Распространение

Ареал рода охватывает всю Европу, средиземноморские страны Северной Африки, Кавказ, Сибирь, Дальний Восток, Восточную Азию и Северную Америку[9].

Белокопытники предпочитают влажные места с рыхлой песчаной или каменистой почвой — берега озёр, рек, ручьёв, окрестности болот, сырые овраги; иногда образуют обширные труднопроходимые заросли.

Растения вида Белокопытник холодный (Petasites frigidus) способны успешно расти в кислой тундровой дернине, чем объясняется устойчивое присутствие этого вида в зональных сообществах гипоарктических тундр. Кроме того, растения этого вида активно участвуют в зарастании сырых суглинистых оголённых субстратов[10].

В горах белокопытник встречается до высоты почти в 3000 м.

Некоторые виды (например, Белокопытник гибридный и Белокопытник холодный) распространены очень широко, другие — эндемики весьма ограниченных территорий.

Биологическое описание

Высота взрослого растения в зависимости от вида и природных условий — от 30 до 200 см.

Корневище ползучее, шнуровидное, по узлам клубневидно-утолщённое, находится в верхнем слое почвы или на поверхности. От узлов отходят тонкие корни. Диаметр корневища в зависимости от вида колеблется от 1 до 30 мм, длина достигает полутора метров. Корневища быстро распространяются по всей площади, пригодной для произрастания.

Побеги толстые и сочные, покрыты плёнчатыми чешуевидными стеблеобъемлющими листьями, начинают расти ранней весной, на их верхушках развиваются соцветия. До начала цветения эти побеги нередко похожи на грибы-сморчки. Большинство видов белокопытника цветёт в апреле-мае, ещё до распускания прикорневых листьев. После завершения цветения побеги продолжают расти и вытягиваются ещё в полтора-два раза; максимальная высота побегов — около метра — наблюдается у Белокопытника японского. Летом, после плодоношения, побеги отмирают.

 src=
Белокопытник ложный (предположительно), цветущие растения. Ручей Доманик в окрестностях Ухты, Республика Коми, Россия.

Прикорневые листья по сравнению с редуцированными стеблевыми имеют существенно большие размеры. Они черешковые, по форме сердцевидные или почковидные, цельные или пальчато-рассечённые, нередко с войлочным опушением; у разных видов листья похожи по форме, но сильно отличаются по размерам. Максимальный размер наблюдается у Белокопытника японского: ширина его листовой пластинки достигает 150 см, а длина черешка — 200 см (это самые крупные листья не только среди представителей рода, но и вообще среди всех растений семейства Астровые)[11].

Цветки трубчатые, ближе к краю могут быть с длинным язычковым отгибом, собраны в плотные корзинки, которые, в свою очередь, обычно собраны на верхушке цветоносного побега в щитковидные или кистевидные соцветия (но у некоторых видов, например, у Белокопытника ледникового, корзинки одиночные). Окраска цветков: от белой — до зеленовато-жёлтой и красноватой.

Для большинства видов белокопытника свойственен половой диморфизм, однако нередко половые различия между различными экземплярами выражены нечётко. У растений из подрода Нардосмия (Nardosmia) половой диморфизм проявляется в следующем: у одних экземпляров все цветки пестичные, мелкоязычковые, у других же, обоеполых экземпляров, в корзинках имеются как пестичные цветки, с недоразвитыми тычинками (это крупноязычковые краевые цветки), так и трубчатые обоеполые цветки (они находятся в центральной части корзинки)[10].

Плод — односемянный: слегка ребристая цилиндрическая семянка с длинным хохолком. Созревают семена у большинства видов в мае—июне; разносятся как по воздуху, так и водой[12][13][14].

Роль в пищевых цепях

Представители рода Белокопытник являются первым звеном многих пищевых цепей. В частности, листьями различных видов белокопытника питаются гусеницы многих видов бабочек, в том числе гусеницы махаона (Papilio machaon) из семейства Парусники (Papilionidae), Tyria jacobaeae из семейства Медведицы (Arctiidae) и двух видов из семейства PterophoridaeBuszkoiana capnodactylus и Platyptilia gonodactyla. На тот факт, что белокопытник является для их гусениц основным пищевым растением, указывают видовые эпитеты названий бабочек Hydraecia petasitae из семейства Совки (Noctuidae) и Scrobipalpopsis petasitis из семейства Gelechiidae[15]. Ранней весной белокопытники дают пчёлам нектар и пыльцу[16].

Применение

Применение в медицине

Медицинские свойства белокопытника были известны людям с очень древних времён; одним из доказательств этого служит его обнаружение в остатках доисторического поселения рудокопов в Австрии[8].

В форме водных настоев листьев и корней растение применялось при заболеваниях дыхательной системы, особенно при кашле[8], а также как противоглистное средство; измельчённые свежие листья прикладывали к ранам и отёчным местам; припарками лечили ревматические и подагрические боли (в первую очередь эти сведения относятся к двум наиболее распространённым видам — белокопытнику гибридному и белокопытнику ложному).

В Средние века с помощью белокопытника лечились от чумы (отсюда названия «чумная трава», «чумной корень» и аналогичные в русском и других языках). Поскольку листья растения содержат дезинфицирующие соединения, чумные бубоны на самом деле уменьшались в размерах, но вылечиться от этой болезни с помощью растения, конечно, было нельзя[8].

С тем, что растение считалось сильнодействующим лекарством, связан и тот факт, что белокопытник (во времена существования ордена между белокопытником и мать-и-мачехой различий не делали) был одним из двенадцати священных растений Ордена розенкрейцеров[17]. Члены ордена считали, что каждое из этих растений соотносится с тем или иным знаком Зодиака. Для белокопытника, по их мнению, таким знаком был Рак.

До 1990-х гг. в фитотерапии использовали листья и корневища белокопытника, которые заготавливали в середине лета (до появления на листьях ржавых пятен). Сырьё сушили в хорошо проветриваемых помещениях или в тени, раскладывая на бумаге или ткани. Применяли сушёный белокопытник для лечения острых респираторных заболеваний, при остром и хроническом ларингите, бронхите, бронхиальной астме и начальной стадии гипертонической болезни, а также как мочегонное средство.

Позже было выяснено, что пирролизидиновые алкалоиды, которые содержатся во всех частях растения (особенно в корневище и стебле), могут вызывать рак печени и венно-окклюзионную болезнь печени. В связи с этим использование травяных сборов и экстрактов, в состав которых входят белокопытник и близкая к нему по химическому составу мать-и-мачеха, в некоторых странах (например, в Бельгии и Германии) было запрещено[18].

Вместе с тем белокопытник активно используется в современной медицине. В результате исследований, проведённых японскими учёными, были обнаружены противовоспалительные и противоаллергические свойства отдельных компонентов Белокопытника японского. С 1990-х годов научные исследования медицинских свойств различных видов белокопытника начались и в Европе. Было доказано, что выделенные из растений петасин, изопетасин и неопетасин являются эффективными средствами как против аллергии, в том числе сенной лихорадки, так и против мигрени[19].

В Швейцарии была разработана технология глубокой очистки экстракта белокопытника от ядовитых примесей, после чего были созданы антиаллергические лекарства, а также лекарства против головной боли, показавшие свою высокую эффективность, в том числе в самых тяжёлых случаях.

Известно также об открытии антиспазматических свойств белокопытника гибридного[8].

В гомеопатии используется белокопытник гибридный — как отхаркивающее, болеутоляющее и спазмолитическое средство[8].

Белокопытник как пищевое растение

 src=
Молодые соцветия белокопытника японского. Хоккайдо, Япония

Народы, живущие в Арктике, употребляют в пищу Белокопытник холодный (Petasites frigidus): молодые цветоносы (напоминающие по вкусу сельдерей) и молодые листья — в сыром виде, корневища — в жареном[20].

В Японии растущий там вид — Белокопытник японский (Petasites japonicus) — употребляют в пищу, выращивая растение как овощную культуру. Молодые соцветия собирают весной и жарят на масле или отваривают, а листья в варёном или консервированном виде используют при приготовлении суши. В меню российских ресторанов с японской кухней белокопытник можно найти под названиями «фуки» или «болотный ревень».

 src=
готовое блюдо из вегетативных стеблей белокопытника японского

На Сахалине ранним летом собирают черешки вегетативных листьев Белокопытника японского и после специальной обработки употребляют в пищу.

Применение в садоводстве

Большинство видов белокопытника используется в декоративном садоводстве. Поскольку растение способно быстро разрастаться, при этом подавляя сорняки, оно применяется в первую очередь как почвопокровное растение для декорирования свободных площадок, строений и заборов; ценится белокопытник и за свои оригинальные соцветия.

Освещение для растения требуется умеренное, но при достаточном увлажнении оно хорошо развивается и на солнце, и при существенном затенении. Следует только учитывать, что на бедных почвах растение теряет свою декоративность.

В условиях сада белокопытник размножают отрезками корневищ (осенью), листовыми почками, взятыми с частью корневища (весной) или семенами (в последнем случае растение зацветает на третий-четвёртый год)[14].

Из растений, которые сажают по соседству с крупнолистными белокопытниками, можно выделить Лилейник (Hemerocallis), Хосту (Hosta) (особенно крупнолистные сорта), крупные злаки — например, Мискантус (Miscanthus)[5].

Petasites frigidus var palmatus 2.jpg
Petasites hybridus01.jpg
Petasites hybridus Ukhta River.jpg
Wutach fg4.jpg
Слева направо: белокопытник холодный, листья; белокопытник гибридный, плодоносящее растение; заросли белокопытника на берегу реки Ухты, Республика Коми; заросли белокопытника гибридного в Германии.

Классификация

Таксономическое положение

Род Белокопытник, как и близкий к нему род Мать-и-мачеха, входят в подтрибу Мать-и-мачеховые (Tussilagininae) трибы Крестовниковые, или Сенециевые (Senecioneae), относящейся к подсемейству Астровые (Asteroideae) семейства Астровые, или Сложноцветные (Asteraceae)[2]:

подсемейство Цикориевые и др. подтриба Крестовниковые и др. около двадцати видов, несколько природных гибридов семейство Астровые, или Сложноцветные триба Крестовниковые род Белокопытник порядок Астроцветные подсемейство Астровые подтриба Мать-и-мачеховые ещё 12 семейств (согласно Системе APG III), в том числе Колокольчиковые, Стилидиевые ещё около двадцати триб, в том числе триба Астровые ещё более 50 родов, в том числе Белокопытник, Дороникум, Мать-и-мачеха

Виды

Род Белокопытник включает около двадцати видов.

Визуальное определение видовой принадлежности растения часто затруднительно, поскольку репродуктивные части у разных белокопытников схожи, а форма и размер листьев зависят от условий произрастания и могут существенно различаться даже в пределах вида.

Краткое описание видов и межвидовых гибридов[21] Русское название Латинское название, естественный ареал, дополнительная информация Белокопытник
волосистолопастный
Petasites tricholobus Franch. (1883). Китай, Индия, Непал, Вьетнам. Растёт на высоте от 700 до 4200 м[22]. Применяется в народной и научной медицине. Белокопытник
гибридный
Petasites hybridus (L.) G.Gaertn., B.Mey. & Scherb. (1801) [syn. Petasites major Mill. (1768) typus[2]]. Европа, Турция, районы с умеренным климатом в азиатской части России; кроме того, вид натурализовался в некоторых районах США. Цветки красноватые, ширина прикорневых листьев — до 70 см. Белокопытник
гладкий
Petasites radiatus (J.F.Gmel.) J.Toman (1972). Центральная и Северная Европа, Средний и Южный Урал, Сибирь. Прикорневые листья — с красновато-фиолетовыми черешками, шириной до 25 см. Белокопытник
грузинский Petasites georgicus Manden. (1947). Эндемик Грузии. Вид, близкий к Белокопытнику гибридному и ранее из него не выделявшийся. Растёт в сырых ущельях, лесах; в горах встречается до среднего пояса. Цветки бледно-жёлтые. Входит в Список редких растений Грузии[23]. Белокопытник
Дёрфлера Petasites doerfleri Hayek (1917). Албания, территория бывшей Югославии[24]. Вид назван в честь австрийского ботаника Игнаца Дёрфлера (18661950), исследователя флоры Балкан. Белокопытник
душистый
Petasites fragrans (Vill.) C.Presl (1826). Италия, Северная Африка. Цветки — с запахом ванили. Белокопытник
ледниковый
Petasites glacialis (Ledeb.) Polunin (1951). Сибирь, Дальний Восток, Аляска. Один из самых мелких видов белокопытника. Цветки жёлтые. Белокопытник
ложный
Petasites spurius (Retz.) Rchb. (1831). Европа. Цветки зеленовато- или желтовато-белые. Ширина прикорневых листьев — до 80 см. Белокопытник
Рехингера Petasites rechingeriPetasites × rechingeri Hayek (1904). Чехия, Словакия[25]. Природный гибрид, названный в честь австрийского ботаника Карла Рехингера (18671952). Белокопытник
сахалинский Petasites sachalinensisPetasites × sachalinensis J.Toman (1965) [= Petasites japonicus subsp. giganteus × Petasites tatewakianus ]. Сахалин, Курильские острова[26]. Белокопытник
сибирский
Petasites sibiricus (J.F.Gmel.) Dingwall (1975). Сибирь, Северная Монголия, Дальний Восток, Аляска. Цветки жёлтые. Белокопытник
скальный,
или красноватый
Petasites rubellus (J.F.Gmel.) J.Toman (1972). Сибирь, Дальний Восток, Северо-Восточный Китай, Северная Монголия. Ширина прикорневых листьев — до 6 см. Белокопытник
странный
Petasites paradoxus (Retz.) Baumg. (1817). Альпы, Пиренеи, Балканы; встречается до высоты 2700 м. Белокопытник
стреловидный
Petasites sagittatusPetasites × sagittatus (Banks ex Pursh) A.Gray (1876). Северная Америка. Ширина прикорневых листьев — до 30 см[27]. Белокопытник
Татеваки
Petasites tatewakianus Kitam. (1940). Дальний Восток, Китай, Корея. Цветки светло-фиолетовые. Ширина прикорневых листьев — до 70 см, длина черешка — до одного метра. Вид назван в честь японского ботаника Мисао Татеваки (18991976). Белокопытник
Фомина Petasites fominii Bordz. (1915). Эндемик Грузии[28]. Растёт в альпийском поясе на осыпях, в расщелинах скал. Вид входит в Список редких растений Грузии[23]. Назван в честь советского ботаника Александра Васильевича Фомина (18691935), исследователя флоры Кавказа. Белокопытник
формозский,
или тайваньский
Petasites formosanus Kitam. (1933). Эндемик Тайваня. Цветки белые. Растёт на высоте 1500—2500 м[29]. Белокопытник
холодный
Petasites frigidus (L.) Fr. (1845). Европа, Сибирь, Дальний Восток, а также запад Северной Америки. Прикорневые листья — глубоко выемчато-зубчатые, шириной до 15 см. Белокопытник
Челаковского Petasites celakovskyiPetasites × celakovskyi Matousch. Польша, Словакия, Чехия[30]. Природный гибрид, названный в честь известного чешского ботаника-морфолога конца XIX века Ладислава Йозефа Челаковского (18341902). Белокопытник
японский
Petasites japonicus (Siebold & Zucc.) Maxim. (1866). Китай, Корея, Россия (Курильские острова, Сахалин), Япония. Ширина прикорневых листьев — до 150 см. Один из символов японской префектуры Акита. Употребляется в пищу.

Различные источники указывают различный объём рода. По информации базы данных The Plant List, род состоит из 17 видов[31]:

Внутриродовая классификация

Несколько видов белокопытника были в 1825 году выделены Александром Кассини в самостоятельный род Нардосмия (Nardosmia Cass.)[32].

В 1972 году была опубликована статья чешского ботаника Яна Томана (1933—1996), которая стала результатом его более чем десятилетнего изучения как гербарных образцов, так и живых растений родов Petasites и Nardosmia, выращиваемых в ботанических садах Чехословакии. В статье Томан провёл детальную критическую ревизию этих родов, при этом в целях классификации в дополнение к традиционным для этих растений характеристик Томан использовал результаты полового анализа цветков в соцветиях, а также признаки лопастей рыльца. Виды, которые ранее относили к роду Nardosmia, Томан включил в род Petasites в качестве подрода[33]. Более поздние исследования подтвердили правильность такого взгляда[10].

Подрод Nardosmia

Petasites subgen. Nardosmia (Cass.) Peterm. (1848) — Нардосмия

Название подрода происходит от латинских слов nardus (название пахучего бальзама) и osme («запах»)[32].

К подроду Petasites subgen. Nardosmia (Cass.) Peterm. (1848) относятся следующие виды[2][10]:

Подрод Endocellion

Два вида из вышеприведённого списка иногда выделяют в особый подрод Petasites subgen. Endocellion (Turcz. ex Herd.) Kuprian. (1961) — Эндоцеллион[2][32]:

Российский ботаник Николай Турчанинов (1796—1863/1864) выделял вид Petasites sibiricus в отдельный род Endocellion Turcz. ex Herder[32]; Ян Томан в своей работе 1972 года также считал род Endocellion самостоятельным[33]. Другие авторы считают выделение таксона Endocellion как в ранге рода, так и в ранге подрода недостаточно обоснованным[10].

Подрод Petasites

Остальные виды относятся к номинативному подроду Petasites subgen. Petasites.

Petasites japonicus 001.jpg
R d hestehov.jpg
Petasites spurius.JPG
Petasites paradoxus bloom.JPG
Слева направо: Белокопытник японский (Petasites japonicus), Белокопытник гибридный (Petasites hybridus), Белокопытник ложный (Petasites spurius), Белокопытник странный (Petasites paradoxus)

Белокопытник в художественной литературе

По осени, по осени
вся в крапинах — как в оспинах —
черна трава нордосмия,
плавучая трава,
и листья полукруглые
обуглены, обуглены,
ботва её мертва.
По осени, по осени
в душе — ни сна, ни просини,
предчувствие готового
тернового венца.
А по воде разбросана,
распластана, разостлана
плывёт трава нордосмия,
и нету ей конца...
Стихотворение
из романа Зои Журавлёвой
«Роман с героем —
конгруэнтно —
роман с собой»
[34]

В 9-й главе книги Дж. Р. Р. Толкина «Содружество кольца» (первой книги трилогии «Властелин колец») появляется персонаж Barliman Butterbur[en] — краснолицый хозяин трактира «Гарцующий пони»[en] в местечке Бри (в другом переводе — Пригорье, куда попадают хоббиты, направляющиеся в Ривенделл. Его фамилия, Butterbur (Белокопытник), имеет непосредственное отношение к одной из составляющих его ремесла: он «хранит сливочное масло» так, как его хранили когда-то в Англии, — в погребе, завернув в большой лист белокопытника. Имя этого трактирщика, Barliman (действительно существовавшее когда-то в Англии имя или прозвище), также имеет растительное происхождение (как и имена многих других жителей Бри): оно происходит от слов barleyячмень») и man («человек») и связано с главным напитком заведения — пивом[35]. Первоначальный смысл имени и фамилии этого персонажа не был сохранён ни в переводе М. Каменкович и В. Каррика (он в тексте назван Подсолнухом)[36], ни в переводе В. С. Муравьёва и А. А. Кистяковского (здесь он назван Лавром Наркиссом)[37].

Образ белокопытника активно используется в романе Зои Журавлёвой «Роман с героем — конгруэнтно — роман с собой», впервые опубликованном в 1988 году в журнале «Нева» (№ 2, 3, 4, 5). Главная героиня романа говорит о растении, называя его «нордосмия» (искажённое от «нардосмия», такое написание слова иногда встречается и в научно-популярной литературе[20]): «нордосмия, водяной лопух, что полощется на длинной своей ноге сплошняком по Печоре, не просто увядает таким кричаще-кирпичным цветом, а поражена по осени ржавчиной, и это именно ржавчина так проступает с тыльной стороны листа…»[38] Героиня пишет стихотворение о нордосмии («По осени, по осени // вся в крапинах — как в оспинах — // черна трава нордосмия…»), а затем в разговоре с дочерью снова возвращается к рассказу об этой траве в реке Печёре: «…лист огромный, почти треуголен, чем она старше — тем более этот лист округл и совсем уже похож на лопух, он дрожит в слабом течении, а стебель его бесконечен и гибок…» Она рассказывает про ржавчину, из-за которой растения вянут оранжево-кирпичным тоном, блистающим в сумерках, а также о том, что если река метров восемьдесят в ширину, то заросли нордосмии занимают иной раз метров шестьдесят… «Сейчас мы её изобразим», — говорит дочь и рисует «свою модель-нордосмию: поверх синей воды, чуть тронутой тусклой рябью», плавает запрокинутое лицо её матери «в форме большого растительного листа»…[34]

Использование образа белокопытника встречается также в творчестве поэтессы Инны Лиснянской (1928—2014). В стихотворении «Была домоседом, стала безбытником…» из сборника «Сны старой Евы» (2006) белокопытник вместе с борщовником (борщевиком сибирским), крапивою и хвощом выступают в качестве символов «северного дома» лирического героя — в противоположность смокве (инжиру) и персику, символов «южного дома». В заключительной строфе эти символы смешиваются: «Беда, а не муза, моя собеседница, // Хотя и мучительница-привередница, // Но в своднице этой есть дикая тайная мощь, — // Смоква, белокопытник, персик и хвощ…»[39]

Примечания

  1. Об условности указания класса двудольных в качестве вышестоящего таксона для описываемой в данной статье группы растений см. раздел «Системы APG» статьи «Двудольные».
  2. 1 2 3 4 5 6 Вибе Е. И. Конспект трибы Senecioneae Cass. (Asteraceae) в Сибири // Turczaninowia : журнал. — 2000. — № 3(4). — С. 58—63.УДК 581.9 (571.1/5) : 582.998 (Проверено 3 мая 2010)
  3. Petasites (англ.). The Plant List. Version 1.1. (2013). Проверено 5 октября 2016.
  4. 1 2 Животные и растения. Иллюстрированный энциклопедический словарь. — М.: Эксмо, 2007. — С. 112—113. — 1248 с. — 5 000 (доп, тираж) экз.ISBN 5-699-17445-1.УДК 58/59(03)
  5. 1 2 Бгашев В. Крупнолистные оригиналы // Н стиль недвижимость : журнал. — 2007. — № 10. — С. 38—39. (недоступная ссылка) (Проверено 21 февраля 2010)
  6. Камчуг // Толковый словарь живого великорусского языка : в 4 т. / авт.-сост. В. И. Даль. — 2-е изд. — СПб. : Типография М. О. Вольфа, 1880—1882. (Проверено 16 февраля 2010)
  7. 1 2 3 4 Подбеливать // Толковый словарь живого великорусского языка : в 4 т. / авт.-сост. В. И. Даль. — 2-е изд. — СПб. : Типография М. О. Вольфа, 1880—1882. (Проверено 16 февраля 2010)
  8. 1 2 3 4 5 6 Вермейлен, Нико. Полезные травы. Иллюстрированная энциклопедия: Пер. с англ. Б. Н. Головкина. — М.: Лабиринт Пресс, 2002. — С. 225. — 320 с. — ISBN 5-9287-0244-2.
  9. 1 2 3 По данным сайта GRIN (см. раздел Ссылки).
  10. 1 2 3 4 5 Коробков, 1987.
  11. Кирпичников, 1981.
  12. Иллюстрированный определитель растений Ленинградской области / Под ред. А. Л. Буданцева и Г. П. Яковлева. — М.: Товарищество научных изданий КМК, 2006. — С. 521, 548—549. — 799 с. — 700 экз.ISBN 5-87317-260-9.УДК 373 372.8 378 58
  13. Губанов И. А. и др. Определитель высших растений средней полосы европейской части СССР: Пособие для учителей / И. А. Губанов, В. С. Новиков, В. Н. Тихомиров. — М.: Просвещение, 1981. — С. 237, 250. — 287 с.
  14. 1 2 Энциклопедия декоративных садовых растений (Проверено 17 февраля 2010)
  15. Lepidoptera and some other life forms (англ.) (Проверено 17 февраля 2010)
  16. Абрикосов Х. Н. и др. Белокопытник // Словарь-справочник пчеловода / Сост. Федосов Н. Ф. — М.: Сельхозгиз, 1955. — С. 22—23.
  17. Ульрих И. В. Ключ к целительным силам растений (недоступная ссылка) (Проверено 17 февраля 2010)
  18. Мельников А. Всегда ли безвредно лечение травами? Архивировано 12 апреля 2008 года.
  19. Schapowal, A. (2002) Randomised controlled trial of butterbur and cetirizine for treating seasonal allergic rhinitis Br. Med. J. 324:144—146 (англ.)
  20. 1 2 Волович В. Г. Глава II. Арктика // Человек в экстремальных условиях природной среды. — М.: Мысль, 1983. — 196 с.
  21. Источники для списка видов рода Белокопытник:
  22. Белокопытник волосистолопастный на сайте Missouri Botanical Garden — w3-TROPICOS
  23. 1 2 Список редких растений Грузии
  24. Белокопытник Дёрфлера: 127771 на сайте The Euro+Med Plantsbase (англ.)
  25. Белокопытник Рехингера: 133277 на сайте The Euro+Med Plantsbase (англ.)
  26. Белокопытник сахалинский на сайте The International Plant Names Index
  27. Petasites × sagittatus на сайте Aquatic and Wetland Vascular Plants of the Northern Great Plains Архивировано 22 сентября 2008 года. (англ.)
  28. Белокопытник Фомина: 7000580 на сайте The Euro+Med Plantsbase (англ.)
  29. Белокопытник формозский на сайте Государственного университета Тайваня (англ.)
  30. Белокопытник Челаковского: 133275 на сайте The Euro+Med Plantsbase (англ.)
  31. Petasites: информация в базе данных The Plant List (2010, Version 1). (англ.) (Проверено 6 апреля 2012)
  32. 1 2 3 4 Куприянова Л. А. Роды Petasites Mill. и Nardosmia Cass. // Флора СССР : в 30 т. / начато при рук. и под гл. ред. В. Л. Комарова. — М. ; Л. : Изд-во АН СССР, 1961. — Т. 26 / ред. тома Б. К. Шишкин, Е. Г. Бобров. — С. 642—654. — 938 с. — 2400 экз.
  33. 1 2 Toman, 1972.
  34. 1 2 Журавлёва З. Е. Роман с героем — конгруэнтно — роман с собой // Нева : журнал. — Л., 1988. — № 4. — С. 14—15. — 550 000 экз.
  35. J.R.R.Tolkien. The Fellowship of the Ring // HarperCollinsPublishers, 1991, 531 p., ISBN 978-0-261-10235-4
  36. Толкин Дж. Р. Р. Властелин колец. Трилогия. Кн. 1. Содружество Кольца / Пер. с англ. — СПб.: Терра — Азбука, 1994. — 715 с. — Тираж 10 000. ISBN 5-300-00027-2
  37. Толкиен Дж. Р. Р. Властелин колец. // Пер. с англ. — М.: ЭКСМО-Пресс, изд-во Яуза, 2001. — 992 с.
  38. Журавлёва З. Е. Роман с героем — конгруэнтно — роман с собой // Нева : журнал. — Л., 1988. — № 3. — С. 69. — 550 000 экз.
  39. Лиснянская И. Л. Сны старой Евы : [арх. 3 апреля 2014] // Знамя : журнал. — 2006. — № 10.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Авторы и редакторы Википедии
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia русскую Википедию

Белокопытник: Brief Summary ( руски )

добавил wikipedia русскую Википедию
 src= Белокопытник странный (Petasites paradoxus). Окрестности озера Траунзе (Верхняя Австрия)

Белокопы́тник (лат. Petasítes) — род многолетних трав семейства Астровые (Asteraceae), объединяющий около двадцати видов. Представители рода распространены во всех районах Северного полушария с умеренным климатом, отдельные виды доходят до субарктической зоны. Растёт белокопытник обычно в сырых местах, по берегам водоёмов.

Все виды цветут ранней весной (вскоре после таяния снега, а в регионах с положительными зимними температурами — в январе — марте), ещё до появления характерных для белокопытника прикорневых сердцевидных или почковидных листьев на длинных черешках (иногда — одновременно с появлением листьев). Ряд видов белокопытника — двудомные растения, то есть мужские и женские цветки располагаются на разных растениях.

Некоторые виды белокопытника используются в народной медицине, а также служат сырьём для производства лекарственных препаратов в научной медицине. Молодые побеги белокопытника японского (Petasites japonicus) находят применение в японской кухне. В садоводстве белокопытник культивируют как почвопокровное растение.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Авторы и редакторы Википедии
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia русскую Википедию

蜂斗菜属 ( кинески )

добавил wikipedia 中文维基百科

蜂斗菜属学名Petasites)是菊科下的一个属,为多年生草本植物。该属共有约15种,分布于北温带[1]

参考文献

  1. ^ 中国种子植物科属词典. 中国数字植物标本馆. (原始内容存档于2012-04-11).

外部链接

小作品圖示这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。
 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
维基百科作者和编辑
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia 中文维基百科

蜂斗菜属: Brief Summary ( кинески )

добавил wikipedia 中文维基百科

蜂斗菜属(学名:Petasites)是菊科下的一个属,为多年生草本植物。该属共有约15种,分布于北温带

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
维基百科作者和编辑
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia 中文维基百科